16.kapitola: Trénink
Podle původního rozvržení měla být tato kapitola poslední:D Podle poněkud pozdějšího už měli dojít do Útočiště a podle dalšího byl konec kapitoly naplánován tak, aby vylezli na povrch. No, nedostala jsem se ještě ani k jednomu, zatím zkejsnou v podzemí:D Je to krátká kapitola - necelých 5 stránek. Původně měla být hlavně o popisování tréninku, ale tak nějak se mi to povedlo úplně vypustit, možná to časem ještě dopíšu, ale teď se mi stráášně nechce:)
Jimmy s výkřikem otevřel oči. Všechno bylo přesně tak jak před chvílí; Sundance na něm obkročmo klečela a nervózně jím třásla. „Probuď se, tak se prosím probuď…“
„Áá!“ zařval a strhl ji ze sebe, aniž by se na ni pořádně podíval. Sletěla na zem… a už se nezvedla. Když polevil první šok z toho, že ho napadla, kousla, uvědomil si, že tu něco nehraje. „Sun?“
„Ty šílenče, tebe už nikdy nebudím,“ zachrčela z podlahy a vyplivla chrchel krve. „Paranoidní idiote. Jsem člověk, ne žádný upír nebo jiné monstrum, co se tě chystá zabít. Jestli tohle bereš jako začátek tréninku.. sakra, už zase! To bzučení…“ Začala naříkat.
Honem k ní přiskočil a konečně mu došlo, co se stalo. Všechno to byl jen sen.
„Zabiju tě až mi srostou kosti,“ pokračovala ve výčitkách, když ji sbíral ze země a pokládal opatrně na postel. „Zabiju a tvou kůži si pověsím na zeď.“ Zasténala. „Tohle je strašný, vypni ty zvuky, prosím, vypni je!“
„Rád bych,“ řekl co možná nejtišeji, „ale tohle sis přece sama vybrala. Varoval jsem tě, že to bude nepříjemné.“
„Tak mě aspoň něčím prašti do hlavy a uspi.“ Zavřela oči. „Proč jsi mě shodil na zem?“
„Zdál se mi dost šílený sen.“
„Odkdy upíři sní?“ Přetáhla si přes hlavu přikrývku, jako by jí byla zima s tulila se do klubíčka.
„ Neřeš a spi, Sunny,“ řekl a ignoroval její otázku. Radši nechtěl vědět, co se jí právě odehrává v těle, když dokázala na tolik věcí zapomenout. Dokonce ani nesplnila svou hrozbu. Vážně se nejspíš necítí ani trochu dobře.
„Ne, je mi skvěle, jen se necítím jako člověk,“ zamumlala.
Mlčky na ni zíral. Čteš mi myšlenky?
Prudce vyskočila z postele a chytla ho pod krkem. „Nevím, co dělám. Jen vím, že momentálně tě moje zvrácená část mysli tě touží zabít a ta hodná se jí to snaží vymluvit, takže bych ocenila, kdybys mě v tom trochu podpořil, pokud chceš zůstat naživu.“ Z hlasu jí zazníval strach, zmatek a vnitřní boj. Zamyšleně se volnou rukou poškrábala na hlavě. „Proč tě vlastně chci zabít?“
„P-st mje,“ zasípal.
Poslechla bez jediného slova, bez jediné vzdorné myšlenky. „Tak proč?“
„Nejspíš proto, že teď je v tobě kousek dost sadistického predátora,“ vysvětlil opatrně, mnouce si krk. „Pamatuješ si přece, jak jsi vypila mou krev?“
„Jo, to si pamatuji.“
„Právě se v tobě ukládá a... mění tě. Nejspíš. Nikdy jsem nic podobného nezažil, takže jen můžu hádat, co se děje.“
„Aha.“ Odmlčela se a provinile se zaculila. „Co bys mi udělal, kdybych ti řekla, že si z tebe celou dobu utahuju?“
„Sun!“
Obdařila ho zubatým úsměvem. „Už je mi skoro dobře, takže bychom mohli začít s tréninkem, souhlasíš? Našla jsem na to vhodné místo o kousek dál v podzemí – je tam prostora nápadně podobné jeskynnímu dómu a to nejlepší je, že se tam dá stát rovně bez toho, aniž by sis omlátil celou hlavu. Jen se světlem budou potíže, ale napadlo mě, že když pobereme všechny baterky a zrcadla co tu jsou a zaklíníme je na správná místa, jakés takés osvětlení to bude.“
Jimmy ji skenoval pohledem. „Co přesně si mám vybavit pod pojmem trénink?“
Sundancin úsměv se ztratil. „Totiž, předpokládala jsem, že ty jakožto upír to budeš vědět líp než já.“
„Vážně si nejsem jistý, kdo koho dneska zabije,“ poznamenal a sotva viditelným pohybem se přesunul ke skříni s nářadím, odkud začal vytahovat baterky a skládal je do batohu. „Každopádně, od této chvíle se chovám jako upír, takže si dávej pozor, maličká.“
„Nejsem maličká,“ zavrčela a skočila po něm, jenže on byl mnohem rychlejší a uhnul, takže Sundance, která už nestihla zastavit, narazila do regálu. „Hej!“
Jimmy stál na druhém konci místnosti a zlomyslně se poškleboval. „Copak copak? Poloupíreček zjistil, že na mě nemá?“
„Já ti dám poloupírečka, ty pijavice jedna,“ sykla a rozběhla se za ním. Jimmy pozorně sledoval každý její pohyb a byl překvapen, nakolik se jeho krev projevila. Normální člověk by v souboji se Sundance neměl šanci. A Sundance by zase neměla šanci s upírem. Když ho měla nadosah, prostě jen ustoupil do boku. Tentokrát ale něco podobného předvídala a tak se jí podařila zabrzdit včas, než se její tělo stačilo setkat se stěnou. „Ksakru Jimmy!“
Sotva dořekla, chňapl po ní a uvěznil ji ve své náruči. „Teď bych tě mohl zabít a ty bys neměla sebemenší naději, že mi v tom zabráníš.“
„Proto tě budu mít pořád u sebe. Když nikam nebudeš odcházet, nic se mi nestane.“ Její slova zněly lhostejně, ale přiložila přitom svou ruku na jeho pravačku, kterou ji náznakem škrtil.
Škádlivý úsměv mu zmrzl na rtech. „O tom se teď nebudeme bavit. Je načase vyzkoušet tvoje schopnosti.“
„A tohle bylo co?“
„To byla vstupní zkouška,“ řekl a ďábelsky se zakřenil. „Tu cestu do tréninkové síně půjdeš sama. Nejdříve vyzkoušíme tvoje noční vidění a pak tě opustím. Půjdu před tebou a sem tam vydám nějaký zvuk. Možná že tě přepadnu. Zkrátka se snaž co nejvíce soustředit na mou pachovou stopu – ponesu sebou otevřený parfém, špicuj uši před případným nebezpečím a hlavně se snaž být co nejtišší. Musíš se naučit našlapovat jako kočka. Taky si s sebou vezmi tenhle obyčejný nůž; klidně mě jím můžeš pobodat, aby sis vyzkoušela obranu.“
Rozšířily se jí oči. „Pobodat? Nebudu ti ubližovat!“
Jimmy pokrčil rameny. „Jak myslíš.“ Propustil ji ze svého sevření a dodal: „Je fakt, že bodání nožem trochu lechtá.“
* * *
Sundance osaměle kráčela černočernou tmou a snažila se rozeznávat alespoň obrysy zdí. Nezúčastněný pozorovatel by si pomyslel, že podle nárazů za nimiž následovalo bolestné zakňučení, se jí to asi moc nedařilo. Minutu po minutě však její noční zrak sílil. Zjistila, že dokáže zaměstnat mysl hned několika věcmi najednou, což jako člověk nikdy nedokázala. Plně se soustředila na to, aby ji nebylo slyšet, bystře naslouchala, jak Jimmy vepředu sem tam kopne do kamínku nebo škrábne o stěnu a zároveň čichala onen parfém. Jakožto žena si nedokázala odpustit myšlenku, že takhle se voní akorát padesátnice.
Asi po pěti minutách chůze se náhle Jimmyho kroky ztratily docela, jediným vodítkem byla jen vůně ve vzduchu. Pokračovala dál, špicovala uši a čekala, kdy ho zase zaslechne. Sebejistě prošla jednu křižovatku chodeb, když v tom zaslechla tichoučký zvuk, jen záchvěv vzduchu. Místo aby mlčky čekala a naslouchala, pohotově popadla nůž, který jí Jimmy přece jen vnutil a přichystala se. V tomtéž okamžiku se chodbou mihlo cosi rozmazaného a skočilo to na ni. Tvrdě dopadli na vlhkou zem; Sundance měla v tu chvíli pocit, že jí praská páteř. Nevšímala si však bolesti a zběsile začala bodat, jenže čepel nože se jen neškodně odrážela od odolné kůže upíra. Když jí spoutával ruce, zběsile sebou cukala, ale jakmile ucítila dvojici špičáků na svém krku, znehybněla.
„Jimmy? Ty zuby dej pryč, moc tě prosím.“
Poslechl. „Bojíš se, že na tebe dostanu chuť?“
„Trochu ano,“ přiznala a opatrně zakroutila krkem. „Myslíš, že bys mi mohl pomoct na nohy?“
„Přehnal jsem to?“ lekl se. „Víš, tohle je prostě realita. Spíš bych řekl, že jsem na tebe byl měkkej. Skutečný upír by ti třeba pro pobavení urval ruku, než aby ti jen sebral nůž…“ Rychle změnil téma, když si všiml Sundancina špatně skrývaného znechucení. „Neublížil jsem ti?“
„V pohodě, je mi dobře. Jsi strašně rychlý. No.. jaká jsem byla?“
„Na poprvé to nebylo špatný,“ řekl a zkontroloval, jestli není zraněná. „Ale máš se ještě hodně co učit.“
„Tak tu zbytečně nemarněme čas,“ zvolala Sundance a pobídla ho k odchodu. „Půjdeš se mnou, nebo pokračujeme ve sledované?“
„Už je to jen kousek, takže pokud ti nevadí doprovod upíra…“
Chytili se za ruce.
Jimmy ani trochu nelhal; do tréninkové síně, jak ten jeskynní dóm nazvali, to bylo co by kamenem dohodil. Již předem tam rozestavěl několik svítilen a kousky zrcadel, která se mu podařilo najít, takže stačilo jen zapnout baterky a podzemní prostory tvaru kostrbaté dýně se rozzářily nažloutlým světlem. Uprostřed místnosti ležely na zemi kusy dřevěných tyčí, kameny, vycpaný plátěný pytel a ošoupaná matrace.
Sundance se otočila k Jimmyu. „K čemu tohle všechno?“
„Bojuj o svůj život, jako by to bylo doopravdy a dozvíš se.“ Vycenil špičáky v hladovém úsměvu a pustil se do ní. Trénink začal.
* * *
Po třech hodinách usilovného boje Sundance zmoženě odhodila železnou trubku, která jí měla zachránit krk a nechala Jimmyho, aby ji imaginárně zabil.
„Snad nejsi unavená?“ poškleboval se.
„Unavená?! Ne, jen jsem totálně mrtvá mrtvola.“
„Mě připadáš dost živá na to, abys zvládla jeden pěstní souboj…“
„Zapomeň.“ Setřela si pot z čela a zívla. „Odnes mě domů.“
„Ani nápad! Do krytu mě budeš opět muset sledovat.“
„Jimmy,“ zasténala. „Copak nejsi ani trochu unavený?“
„Popravdě; nejsem.“ Sehnul se k ní a mrštně ji postavil na nohy. „Dej mi třicet sekund náskok.“ Letmo ji políbil na čelo a zhasl světla. Potom se vypařil. Sundance sice vůbec nic neviděla, ale alespoň se pokoušela poslouchat, kam míří, protože představa, že by se tu mohla ztratit právě teď, když byla hladová a vyčerpaná, se jí zrovna dvakrát nezamlouvala. S lehkým hryznutím svědomí se vykašlala na náskok a vyrazila, dokud ho ještě slyšela.
Chvílemi se jí jeho kroky ztrácely docela a tehdy musela jít jen po čuchu. Nebylo to právě snadné, obzvlášť když se cesta rozdvojovala nebo křížila. Několikrát se musela vrátit, najít jinou cestu a přece znova narazila na slepou uličku. Když takto zabloudila už po čtvrté, vztekle praštila do zdi až se odloupl kousek žuly a přistál jí u nohou. V momentě, kdy to udělala, došlo jí jaká chyba to byla. V liduprázdném podzemí to znělo jako odstřelování lomu. A zvuk se šířil rychle. Věděla, že jí sice nic nehrozí – vzpomínku na tu příšeru zasunula hluboko do mysli – ale být někde jinde, predátoři by si na ní smlsli. Chtěla začít hledat správnou cestu zpátky, ale v tom její pozornost upoutal šoupavý zvuk.
Strnula zděšením, v upocené ruce sevřela nůž a snažila se uklidnit. Deset sekund vládlo hrobové ticho a pak se sotva pět metrů ní ozval ustrašený ženský hlásek: „Je tam někdo?“
* * *
Ztichlým městem se proháněl ledový vítr a unášel s sebou zmrzlý sníh, který divoce bušil do zbylých okenních tabulek. Někdejší Ashfordská Hlavní třída (aneb rozdrbaná obousměrná silnice s plnou čárou) se na první pohled zdála liduprázdná, ale když jste se podívali pozorněji, mohli jste spatřit skupinku tří lidí, kteří se brodili sněhem a troskami, pušky obezřetně připravené. Místo teplých kombinéz a sněžnic měli na sobě jen několik vrstev rozličných svršků, které neměly šanci je udržet v teple. Promoklé tenisky, obalené pár igelitkami Tesco, nebylo přes napadaný sníh vůbec vidět.
Tmavovlasá žena – jediná v celé skupině – si krákavě odkašlala, spustila brokovnici přes rameno a vytáhla geigerův počítač. „V pořádku,“ zakřičela směrem ke svým společníkům a zase rychle schovala přístroj do kapsy obnošeného hnědého kabátu. Soudě dle velikosti, v žádném případě nemohl být její.
Po tvářích všech třech se rozlila úleva. Starší muž s příčně pruhovanou čepicí, která zakrývala řídnoucí vlasy, navrhl: „Nezajdeme se raději podívat do skladu než abychom slídili ve Flowerfiels?“
Druhý muž, vlastně spíš mladík, zavrtěl hlavou a trpělivě mu začal vysvětlovat: „Pane Jinkelsi, já vím, že byste se rád přesvědčil, jestli váš sklad stojí, ale na to teď není čas, pokud se nechystáte neplánovaně umrznout uprostřed cesty a přidat se k těm nebožákům pod sněhem.“
Krátce pohledem zalétl k napůl zapadané modré Avii, z pod níž čouhala ohlodaná, napůl rozložená lidské ruka. „Tohle místo mě děsí. Co nejrychleji seženeme jídlo a vrátíme se.“
„Ale – “ protestoval Jinkels.
„Joshi,“ ozvala se ta žena a naznačila mu, aby mlčel. „Joshi, ona tam nebude.“
„Marsho, říkej si co chceš, ale já vím, že je naživu.“ Jinkels tvrdohlavě sevřel pěsti. „Musím ji najít.“
„Ne, nemůžeš riskovat – “
„Ale já chci!“ zařval padesátník a ji celou poprskal. „Najdu ji a vy si dělejte co chcete!“ Začal se brodit sněhem, když ho zastavila pevná svalnatá ruka. „Vaše žena je mrtvá, pane Jinkelsi. Všichni, kteří nebyli s námi, jsou mrtví.“ To k němu tichým, účastným hlasem promlouval onen mladík.
Starcovy oči se zaplnily slzami. „Vím,“ broukl zlomeně.
Marsha ho navzdory mrazu uchopila za ruku. „Je mi to líto, ale Ted má pravdu. Pojď, seženeme jídlo a vrátíme se dolů. Jasmine potřebuje léky, takže se po cestě zastavíme v lékárně a budeme doufat, že z ní něco zbylo.“ Rozhlédla se po ulici, snažíc se zahlédnout zeleno-bílou budovu. „V téhle pitomé vánici není vidět na krok. Připnout lana, vyrážíme!“
Ted, někdejší student právnické fakulty v Londýně, se ujal vedení; za ním šla Marsha, průvod uzavíral pan Jinkels.
A jak se tak brodili závějemi, sněhová bouře ztrácela na síle, až nakonec přestalo sněžit úplně. Těžké šedivé mraky se rozestoupily a nechaly sluneční paprsky, aby pronikly až na zem. Ve chvíli kdy se to stalo, všichni tři okamžitě zvedli hlavy a zděšeně zírali na oblohu, která za necelých šest týdnů dramaticky změnila barvu. To tam bylo azurově modré nebe s beránky. Po obloze pluly šedé, místy nažloutlé mraky a jindy oceánově zbarvená pláň nabyla podezřele fialovou barvu. „Ani nebe už nebude jako dřív,“ posteskla si Marsha a poraženě utřela slzu, která jí stékala po tváři.
***
Ve studené sklepní místnosti se k sobě choulili čtyři prokřehlí a hladoví lidé. Od úst jim stoupaly obláčky páry, v rukou měli třes. Plavovlasá dívka se držela mírně stranou od ostatních, oči zavřené, její rty jako by vyslovovaly neslyšnou modlitbu. Když se její dávivý kašel rozlehl sklepením, zbylí tři se na ni soucitně podívali, ale ani je nenapadlo se pohnout. Možná, že ani nemohli. Ztrhaně vypadající muž s čínským tetováním na rameni sebou nervózně zavrtěl. „Nestalo se jim nic?“
„Klídek Tome, jsou pryč teprve chvíli,“ konejšila ho drobná žena, které říkali Kate, jelikož své skutečné jméno jim zamlčela. „Navíc, mají Marshu a zbraně. Poradí si.“
„Jde o to, jestli jsou připraveni čelit tomu, co je venku potká,“ zabručel si více méně pro sebe tmavý dlouhán sedící v rohu a pokračoval v zírání na proužek světla, který vycházel z jeho baterky. Každým dnem slábl.
Kate si jen povzdychla, ale Tom se doopravdy vyděsil. „Myslíš, že po Ashfordu teď pobíhají zmutované obludy požírající lidi?“
„No jasně,“ uchichtl se muž temně a dodal: „Třeba je zabije tvůj pes, Tome. Třeba se z něj stala obrovská chlupatá obluda a právě teď se chystá vrhnout na naše přátele. Kdo ví.“
Tom si začal vyděšeně okusovat nehty.
Kate se zamračila. „Gabe, okamžitě ho přestaň děsit.“
„Já jen vyjadřuji svůj názor,“ bránil se Gab. „Nikde není psáno, že mě musí poslouchat a co hůř – že mi musí věřit. Možná sis toho nevšimla, ale není dítě.“
„Dobře, tak jinak; okamžitě přestaň děsit mě.“
Než se stačili začít handrkovat, Jasmine propadla dalšímu záchvatu kašle. Tenhle byl obzvlášť dlouhý a bolestivý a Kate si nemohla pomoct, ale připadalo jí, že se stupňují. Jak dlouho asi ještě Jasmine vydrží? Ne, na to myslet nechtěla. „Půjdu jim naproti,“ vyhrkla a popadla zbraň, která se jí povalovala u nohou. „Sice nejspíš umrznu, ale pořád lepší, než se dívat na tohle.“ Lepší, než se dívat jak jiný člověk pozvolna umírá.
„N-N-edělej to K-Katie,“ zaprosil Tom a naléhavě ji chytil za rukáv. „Co když je to pravda, co když venku čeká smečka mutantů?“
„Ale no tak zlato, klídek. Spíš potkám ducha své babičky než mutanta.“
„To nemůžeš s určitostí tvrdit – “
Kate se Tomovi vytrhla a rychle začala odemykat zámky na dveřích od sklepení. „Kdybych se nevrátila do pěti hodin, potkala jsem zombíky.“ Vyklouzla ze dveří a její kroky se brzy ztratily v dálce.
Ze začátku kráčela podzemím sebejistě, jenže potom se jí kolem nohy otřela krysa, ona se lekla a upustila baterku. Ocitla se tak najednou úplně sama v neprostupné temnotě.
Tak jo, jsi v pohodičce holka, uklidňovala se, ale srdce jí bilo jako splašené. Teď si vzpomeneš kudy vedla cesta napovrch podle tý pitomý mapy a dojdeš tam. Žádný problém. Čím dál ale šla, tím silněji si uvědomovala, že je ztracená.
Poslední kapkou pro její otřesenou psychiku bylo, když zaslechla něčí kroky následované rachotem, jako když někde praská skála. Potom se rozhostilo ticho, které tížilo její uši snad ještě víc než předchozí lomoz. Že by mutanti byli skuteční? Anebo – co když je to člověk! Určitě nezbyli jako poslední na celé planetě a teď jak se zdá, možná ani jediní z celého Ashfordu! Se srdcem v krku pípla: „Je tam někdo?“
