15.kapitola: Spodní cesta

„Neprošli jsme tudy před chvílí?“

Jimmy protočil oči, ale Sundance to naštěstí v okolní tmě nemohla zahlédnout. Už mu to začínalo lézt na nervy - takhle se ptala každých pár desítek minut. Přitom věděla, že on jakožto upír by měl být v takových věcech neomylný. Musel ale uznat, že okolní tma, celkový strach z neznáma a jednotvárné betonové či kamenné stěny mohly v člověku vyvolat dojem, že se motá pořád dokola. Jejich postup podzemím byl pomalý, protože některé stoky byly zavalené a u některých nechtěli riskovat, že se začnou hroutit v momentě, kdy jimi budou procházet, proto Jimmy pečlivě volil cestu, často zahýbal nebo se i vracel zpět k bezpečněji vyhlížejícím odbočkám, čímž mátl Sundance ještě víc. Nebylo potom divu, že občas utrousila nevrlou poznámku, jako například že by se jí šlo lépe s očima zavázanýma šátkem nebo že si připadá jak v bludišti s Minotaurem. Po několika hodinách namáhavého pochodu tmou však zmlkla a dávala pozor, aby nezakopávala o stále častější úlomky kamene, jimiž se stoky zdály zaplaveny mnohem více než splašky. Nejvíc ji ale znervózňoval fakt, že za celou dobu nepotkali ani krysu. Byla z toho patřičně neklidná, protože si vždy kanály představovala jako hnízdo těch plíživých tvorů a teď když se tu konečně octla, neobjevila po nich jedinou stopu. Překvapila ji také skutečnost, že stoky vlastně nebyly žádnými stokami, nýbrž relativně schůdnými podzemními chodbami s jakýmsi pro ni nepochopitelným systémem protipovodňových vrat a zamřížovaných dveří, které Jimmyho silné paže ohýbaly stejně jednoduše, jako by byly z vosku. Po pronesení úvahy týkající se té změti chodeb jí vysvětlil, že jsou mnohem hlouběji než tuší, daleko pod londýnským kanalizačním systémem. Na otázku týkající se zmizelých živočichů však neměl odpověď.

Když ticho v podzemí - přerušované jen dvojími kroky, z nichž jedny nebylo prakticky slyšet a druhé našlapovaly lehkým ženským krokem – začal plnit Sundancin unavený dech, Jimmy zastavil. „Odpočineme si.“ Věděl, že Sundance by mu za žádnou cenu sama nenavrhla, aby si dali pauzičku, a musel si s hanbou přiznat, že nebýt jejího znaveného dýchání, nebyl si vzpomněl (při své upíří tělesné kondici) že člověk takovou výdrž jako on nemá.

Poslušně složila těžký batoh na zem a opřela se o vlhkou stěnu chodby. Až po několika minutách se znova pohnula a vytáhla pití, aby svlažila tu vyprahlou poušť, která bývala jejím krkem. (Netušila, co ji čeká za pár týdnů. Kdyby ano, nejspíš by s vodou zacházela s mnohem větší opatrností, nebo ji projistotu vypila všechnu, rozhodnutá udělat ze sebe velblouda). Poté láhev uschovala a opět se uchýlila do svého kamenného křesla.

Jimmy na ni trochu zaraženě zíral. „Jsi v pořádku?“

Němě pokývala hlavou a zavřela oči. Stejně nic neviděla.

„Dala ses na mlčení?“

„Všechno tu mlčí, tak proč bych nemohla já?“ otázala se příkře. „Nemám z toho tady dobrý pocit. Vždycky jsem ráda chodívala do jeskyní, ale tady na mě všechno padá. Tedy, jen symbolicky, protože absolutně nic nevidím, krom špiček bot a asi půl metru přede mnou. Plus tvoje záda a kousek ruky. To ticho je strašný..“ Spolkla další větu a zadívala se směrem, kde odhadovala, že by mohl stát Jimmy. „Proč jsi přestal dýchat?“

„Pst,“ sykl sotva slyšitelně. „Nehýbej se.“

Ztuhla. „To je ně – “ nestačila doříct ‚to je nějaký vtip?‘ a už jí zacpával ústa, přiskočiv k ní jako stín. Jeho studená dlaň způsobila, že jí naskočila husí kůže – nebo to snad bylo náhlou změnou ovzduší? Přesto se chtěla dozvědět, co se děje. „Kdo?“ šeptla tichoulince.

Vykreslil jí na tvář velká písmenka. Dohromady dávaly slova – NEVÍM. PST. Ta hra se jí líbila, zmírňovala tíživou atmosféru plnou potlačovaného strachu. S úsměvem mu na tvář nakreslila srdíčko a potom větu: NIC NESLYŠÍM.

Zachmuřeně jí načechral vlasy. BUĎ RÁDA.

ODKDY SE TY BOJÍŠ? popichovala ho. Děsilo ji to, ať už slyšel cokoliv. Čeho se bál upír, s tím by se člověk raději neměl střetávat.

BLÍŽÍ SE. TAKY USLYŠÍŠ, napsal rychle a znehybněl.

Sundance se soustředěně zaposlouchala a pokoušela se odhalit jakýkoli podezřelý zvuk, zatím bezvýsledně. (Teď by mohlo být psáno, že napínala uši, ovšem ještě nikdy jsem nespatřila člověka, který byl sto takových pohybů bez pomoci kolíčků – navíc, tím že napnete ucho se vám sluch nezlepší - a proto zůstaneme u toho, že se o to alespoň pokoušela.) Po zdlouhavé půlminutce marné snahy zachytit jakýkoli zvuk krom bušení vlastního srdce to už chtěla vzdát, když k jejímu ušnímu bubínku dolehl tichoučký vjem. Záchvěv vzduchu. A potom to uslyšela zřetelněji – plíživé klouzání čehosi, co si libovalo ve tmě a mase, ať patřilo drobným živočichům žijícím tam dole, jejich vlastním druhům nebo lidem. Čehosi, co přebývalo v hlubinách pod kanálem, kam lidská noha páchla jen zřídka, poněvadž prostory, které to obývalo, nebyly zaneseny v žádné mapě z jednoho prostičkého důvodu – nikdo, kdo do těch končin zavítal se již živ nevrátil.

A teď se to blížilo k nim, protože cítilo lákavou vůni lidské krve. Všechny čichové tyčinky na neforemném těle té bytosti byly namířené směrem, kde se krčili naši dva přeživší. Bytost po nich toužila. Pamatovala si báječnou chuť člověčiny. Pamatovala, toužila, ale nespěchala. Po dlouhé době zase rozpohybovala svoje končetiny, které se za ty roky staly spíše slimáčí nohou, než mrštnými panožkami, kterými se kdysi honosila a tak jí pohyb činil mírné potíže. To ji ovšem netankovalo. Věděla, že z jejího panství nikdo neuteče a kdyby se snad pokusil, ona sebou umí mrsknout. I když se na to nezdá.

Jimmy málem dostal infarkt, když zachytil část hladových myšlenek. Nepochyboval, komu patří, ačkoli seto zdálo naprosto neskutečné. Uměl přeci komunikovat jen s upíry. Co byla ta bytost?

Uvědomil si, že to radši vědět nechce. Už nedoufal, že zůstali nepovšimnuti.Plížilo se to k nim. „Mizíme,“ nařídil přiškrceně a honem popadl batoh, nasadil jej Sundancena záda – a strnul.

Ta věc je slyšela. Jejich náhlý spěch. Tak sebou mrskla.

„Jimmy!“zaječela Sundance. „Slyšíš to?“ Plazení se zrychlilo. Připomnělo jí to zvuk běžícího pásu v továrně, jenže na nejvyšší obrátky.

„Jo,utíkej první, je za námi,“ postrčil ji před sebe a honem balil dva tlumoky. Pozdě. Bezejmenná bytost je dohnala. Ve  chvíli, když se za ohybem chodby rozezněl mlaskavý zvuk, Sundance bleskl hlavou nápad. Otočila se o sto osmdesát stupňů a rožnula baterku; světelný paprsek mířil na místo, kde odhadovala, že to může mít hlavu. Její čin měl dva následky – Jimmy získal čas na dobalení věcí, popadnutí Sundance na záda a okamžitý útěk, ovšem nic z toho okamžitě neudělal, protože byl příliš vykolejen tím, co viděl.

Ani on, ani Sundance nikdy nezapomenou na tu bytost, která svým zvráceným způsobem připomínala hada, člověka a obří odulou kudlanku. Šupiny, pokrývající její tělo by byly bývaly čarokrásné, nebýt slizu a parazitů, hemžících se po jejím povrchu. Rozsáhlé skvrny temně zelené barvy přecházely v některých místech do světlejšího odstínu a u končetin byly skoro bílé. Vypadalo to, že kdysi bývala snad i hubená – Jimmy stačil zaznamenat, že z rosolovitých záhybů těla příšery trčí komické zkrouceniny, až děsivě připomínající lidské nohy; teď se však jen bezvládně pohupovaly po jejích bocích jako pouhoupouhá připomínka dávných časů, časů, kdy nestvůra poprvé zavítala do kanálů… Jenže tenkrát ještě žádná nestvůra nebyla, vůbec ne. Pamatovala si na to a posílala vyděšenému upírovi vzpomínky…. i na ty lidi, hnusný, zlý, prohnilý bytosti, co jí nedaly prostor a možnosti ukázat co dokáže…Na útěk, tmu a vztek, ten hlavně, zlobu a touhu ničit, dát jim zavyučenou…. Na zvuk kapající vody, na beznaděj, když se pokusy nedařily, na bezmoc, kterou cítila, když se to zvrtlo, když cosi připlulo stokou a smísilo se to s jejím chemickým roztokem, na bolest, kterou cítila, když se měnila a hlad, jímž trpěla než se zase mohla hýbat a skřípavou trpělivost, s níž se učila ovládat své nové tělo…

„Zrhej!“ zařvala Sundance, které ta bytost nemohla nabourat myšlenkové pochody a proto si uvědomila poslední možnost k útěku dokud ještě byla proveditelná. Jimmy se hopem probral ze strnulosti a s výkřikem „Drž se!“ tryskem vyrazil pryč.

Bytost zuřivě zaryčela, když viděla, nebo spíše slyšela, že jí kořist prchá. Pustila se za nimi, ale po pár set metrech se jí začal zvuk jejich úprku ztrácet až je nakonec neslyšela vůbec. Byl to pro ni šok; ještě nikdy jí nikdo neuprchl. Zmateně se ploužila do svého hnízda, raněná na pýše a otřesená na duši, kde se uložila ke spánku a snila o světě, který kdysi ztratila.

Mezitím se Jimmy stále prchal klikatícími se chodbami a ačkoli už sotva popadal dech, bál se zastavit. Teprve když klopýtl a málem Sundance i s batohy upustil na tvrdou podlahu, se odvážil zpomalit. Zatímco zdrhali, stěny kolem nich se změnily. Už to nebyly ty starobylé kamenné tunely, nýbrž novější, cihlové stoky. V jedné chodbičce zastavil a opatrně spustil Sundance na zem. „Jsi v pořádku?“

„Fyzicky ano, psychicky…. ne.“ Začala si hrát s lokýnkou svých vlasů. „Prosím tě, rozsviť baterku, jestli je to bezpečné. Připadám si v té tmě hrozně nepříjemně.“ Když bylo vykonáno, položila ji na výstupek ve zdi a zadívala se na svého společníka. „Co byla ta… bytost?“

„No..“ Zaváhal. Má jí říct pravdu? Bezpochyby je i tak v šoku. „Nejspíš něco, co žilo v podzemí už hodně, hodně dlouhou dobu. Celé věky.“

Přikývla. „Jo. Jasně.“ Nervózně se uchechtla. „Bože co já ještě nepotkám. Můj život byl až na pár mrtvých v rodině celkem klidný, i když únavný a mnohdy nezáživný. Rozhodně jsem nepotkávala žádné upíry a jejich lovce – ale pak ses objevil ty, zachránil mě před svými kamarády, seznámil s další upírkou, vysál kobylu, řekl mi co jsi… a teď… teď zmizel díky bůh ví čí pitomosti a debilitě normální svět a já lezu kanály, kde potkávám neexistující bytosti, před nimiž mě zachraňuje další pro racionálně myslící lidi neexistující bytost…“ Zakryla si rukama tvář, dřepla si ke stěně, dvě minuty se nehýbala ani nedýchala, pak si s ledovým klidem odkryla obličej a řekla: „Mělo to lidský oči.“

* * *

O hodinu později dorazili k bytelným zamčeným dveřím. Jimmy mrkl na mapu a zjistil, že díky jejich zběsilému útěku se posunuli o mnoho kilometrů dál než očekával a že ty vrata pravděpodobně patří protiatomovému bunkříku v Eynsfordu – nebo spíše pod ním. „Asi budu muset vyrazit dveře,“ řekl, když nenašel žádné stopy po někom, kdo tam mohl být před nimi. „Mělo by to tam být bezpečné. Doufám.“

Sundance zajímaly jiné věci. „Když je zamčeno, tak..“ S potlačovanou nadějí mu pohlédla do očí. „Mohl někdo přežít?“

Smutně ji pohladil po ruce. „Bojím se, že ne. Nic neslyším ani necítím. Dokonce ani teplo ne. Dlouho v této chodbě nikdo nebyl. Je mi to líto.“

„To nic,“ usmála se, snažíc se skrýt zklamání a bolest. „Moc lidí to do krytů asi nestihlo, že. Ale o tom teple… nezdá se ti, že čím blíž k povrchu jdeme, tím větší je? Proč..?“

„Požáry? Slunce? Změna klimatu? Nevím. Jen bůh ví, co se vlastně děje – a proč se to děje.“ Obrátil se k ocelové překážce a plivl si do dlaně pro štěstí. „Jestli je nevyrazím, tak jsem ten nejslabší upír po sluncem.“ Kovová rána se rozezněla sklepením a dveře se rozletěly na spoustu kousíčků. Prokličkovali sutí a mrtvé ticho je utvrdilo v tom, že tam nikdo (živý) není – ta rána by zburcovala i lenochoda. Ocitli se v místnosti z betonových stěn, ve které nebylo prakticky nic až na železný stolek s jedinou židlí a knihou, takže to připomínala recepci hodně podivného hotelu. Vedly odtamtud další dveře, tentokrát zajištěné závorou zvenku, takže nebyl problém je otevřít. Oběma se ulevilo, když uvnitř neobjevili nic víc než pár pavouků (bůh ví, jak se tam dostali), prach a regály plné konzerv, balené vody, spacáků a lékárniček. Jimmy za všeho nejdřív našel hlavní generátor a pokusil se rozsvítit světla. Oba zamrkali, oslepeni náhlou září halogenových zářivek, ale brzy si zvykli.

Věci složili do další místnůstky, pravděpodobně využívané jako ošetřovny a vydali se na průzkum. Jimmy doplnil zásoby, Sundance si skočila na wc a do minikoupelničky, aby ze sebe smyla aspoň trochu špíny a pachu podzemí. Když se na sebe podívala do zrcadla, zjistila, že na čele má škrábnutí a ruce plné drobných oděrek. Jelikož z několika krvácela, udivilo ji, že se Jimmy neozval. Přece jen, krev pro něj znamenala život – a touhu. Rány si proto vydezinfikovala a zalepila. Nechtěla ho zbytečně mučit. Něco jí říkalo, že brzy budou hladovět oba.

Sešli se na ošetřovně, která se stala jejich ložnicí a „základním táborem“. Jimmy jí zrovna chystal večeři. „Celkem to tu ujde, ale nevím jak dlouho nám vydrží elektřina a vzduch. Generátory už jsou dost staré. Možná budeme muset vyklidit pole hned zítra..“

„A kam půjdeme?“

„Do Otfordu. Cesta by nám měla zabrat necelý den. Když nebudou potíže.“

„Ty obavy neslyším,“ řekla a vytáhla skleničku. „Jsi hladový?“ Ani nepotřebovala odpověď. Věděla, že ho běh s takovou zátěží musel vysílit, viděla jeho žíznivé oči.

„Jo. Nechám tě tu a půjdu si něco najít. Nepřipadá v úvahu, aby ses vysávala v můj prospěch. Budeš potřebovat sílu. Kdo ví, co nás čeká.“

„Jo, jenže bez tebe bych už stejně byla mrtvá,“ poukázala. „Takže radši postrádám pár kapek krve a až je vypiješ, můžeš si jít hledat pár krys, pokud tady ještě vůbec nějaké zůstaly.“

Kapituloval. Skutečně měl hlad. „Jak myslíš. Je to tvoje krev.“

Sundance vytáhla stříkačku. „Ehm, jestli tu chceš zůstat, tak bys mi mohl pomoct… nejsem moc zkušenej feťák.“

„Já zas nemám vystudovanou veterinu. Co když – “

„Tak budeš o hladu.“ Usmívajíc se mu podala načiní. „Šup, ať už je to za mnou.“ Jimmy jí opatrně zabodl jehlu do žíly a společně sledovali, jak se plní krví.

„Tobě z toho není špatně?“ divil se. „Vždycky když jsem šel na odběr krve, tak jsem se díval kamkoliv jinam, jen abych to neviděl.“

„Jsem zvyklá,“ pokrčila ramenem. Druhým hýbat nesměla.

Jimmy byl rád, když mohl konečně vyndat jehlu z její ruky a napustit jejím obsahem sklenici. „Na zdraví,“popřála mu Sundance, zatímco si zalepovala vpich.

Kousl se do rtu, aby odolal pokušení kopnout do sebe krev i se sklem, ale nakonec ho stejně žízeň přemohla a on sklenku jedním mocným hltem vyprázdnil. Sundance se na něj zdrceně dívala. „Je to málo, že?“

„Jo,“ přikývl. Nemělo smysl lhát. „Půjdu ven. Dávej na sebe pozor. Kdyby něco, řvi jak nejvíc dokážeš. Snad tě uslyším. Jo a hlavně – měl vždy při ruce tohle.“ Podal jí jednu z Dýk. „V případě, že bych dlouho nešel… prostě se zabedni a snaž se být potichu.“

Vytřeštila zděšeně oči a chytila ho za předloktí, jakoby mu chtěla zabránit, aby šel pryč. „Nešel?! Jak nešel? Ty se vrátíš! Co bych bez tebe dělala? Přece bys mě tu nenechal samotnou, to – “

„Pšt,“ umlčel ji. Najednou si uvědomil, že za její neotřesitelnou maskou bojovníka se skrývá vyděšené koťátko. Vyprostil se z jejího sevření „Jen musím myslet na všechno – v téhle době. Najez se a jdi spát – zítra nás čeká namáhavý pochod. Nás,“ zdůraznil ještě a vyklouzl ze dveří jako stín.

Sundance po jeho odchodu zasedla k jídlu, ale skutečně jíst začala až v okamžiku, kdy zjistila, že se už asi půl hodiny snaží pokousat umělohmotnou vidličku. Nechala toho, uklidila talíře, popadla dvoulitrovku minerálky a odebrala se do jejich pokoje. Postele byly sraženy k sobě, což na její tváři vyvolalo konečně jeden upřímný úsměv. Zároveň zauvažovala, jestli to nemělo nějaký vyšší význam, ale pak si uvědomila, že nikdy Jimmyho nezpovídala ohledně upířích sexuálních choutek a tak tu myšlenku raději zavrhla. Však – zeptá se ho, až se vrátí.

Jestli se vrátí.

Strach o něj jí nedovolil usnout. Pořád si opakovala, že je upír, silný, s výbornými smysly, ale… vzpomínka na tu nebezpečnou bytost byla příliš čerstvá, než aby se uklidnila.

Když byl Jimmy pryč, dovolila si Sundance pobrečet nad fotkou Jenn a Ceris, a vlastně nad všemi, kteří zemřeli. Zhasla světlo, ale stále bděla, vzpomínala na své přátele a čekala, až se vrátí poslední člověk, který jí na celém světě zbyl. I když – jak si opožděně připomněla – on to vlastně žádný člověk nebyl.

Čím déle nešel, tím víc byla nervóznější. Po čtyřech hodinách osamělosti dostala neodolatelnou chuť zapálit si cigaretu. Byla sice nekuřák – až na pár společenských příležitostných popotáhnutí – ale cítila, že teď by aspoň jedno jediný cígo náramně bodlo.

Další hodinu ležela bez hnutí – její mysl stále brouzdala po trafikách a výrobnách tabáku – snažila se poslouchat okolní zvuky, čekala, až se ozvou tiché kroky…

Ale po upírovi ani vidu ani slechu.

Málem zaječela, když se jí známe studené rty přitiskly na tvář. „Ji – Jimmy! Jak ses sem připlížil? Tak potichu? Vůbec jsem tě neslyšela…“ Úlevně se mu pověsila kolem krku. „Příště jdu na lov s tebou!“

„Měla jsi spát,“ vyčetl jí, ale na duši ho hřály její obavy o něj. „Zítra – “

„Nás čeká děsně náročná cesta, já vím,“ skočila mu do řeči. „Najedl ses?“ zeptala se rychle, než se mohli začít dohadovat.

Oči se mu rudě blyštily. „Parádně. Sice mi trvalo asi tři hodiny, než jsem našel potravu a potom další hodinu a půl, než jsem je pochytal – ale jsem přecpaný. Sice hlodavce zrovna moc nemusím – jejich krev je dost.. no, řekněme že už jsem si byl vyčistit zuby. Radši.“ Sněhobílé špičáky se zaleskly ve světle svítily, kterou Sundance rozžehla. „Není nic horšího, než upír se zkaženýma zubama.“

„Copak, nechodíte k zubaři?“

„Pokud ho nechceme po prohlídce zabít, pak ne,“ odpověděl vážně. Když viděl, jak jí úsměv zamrzl na rtech, omluvně zakroutil hlavou. „Promiň. Musím si zvyknout, že o takových věcech s tebou nemám mluvit.“

„Ne, klidně mluv. Je to tvoje součást. A co jsi ty, to mám ráda..nebo to aspoň respektuju.“

„Jsi cvok.“

„Ty taky, z vašeho pohledu.“

„Proč?“

„Taháš si s sebou zásobárnu krve a čerpáš zní minimum? Ani jí neřekneš, že krvácí, dokonce se na ni kvůli tomu nevrhneš? To ty jsi cvok.“

„No je průšvih, že mě ta zásobárna krve děsně přitahuje. A nikdy jsem netvrdil, že bych se na ni nechtěl vrhnout…“ Najednou zavrčel, skočil na Sundance a (jak si všimla, velice opatrně) ji pod sebou uvěznil. Než se stačila vzpamatovat, cítila na krku jeho zuby. I když se pokoušela bát se, nemohla. Spíš ji jeho blízkost vzrušovala; zatoužila po něm. Pak ji něco napadlo. Jak nejrychleji jen dokázala vytáhla z kapsy Dýku a přiložila ji Jimmymu ke krku. „Tak kdo loví koho?“ zašeptala.

„Ty příšero,“ foukl jí do ucha. „Oddělej to.“

„Tak ty oddělej ty svý kelčáky.“

„Nikdy.“

Zkusila to jinak. „Polib mě a zahodím Dýku.“

Přejel jí rukou po zádech a dole vklouzl pod tričko. „Je sranda poslouchat tvůj tep,“ zasmál se – trošku zlomyslně.

„Ty hajzlíku,“ povzdechla si a jemně ho čepelí dýky rejpla do zad. Ztuhl. Kůži mu nepropíchla, ale byl to nepříjemný pocit. Cítil, že ta věc nese jen smrt a ačkoli věděl, že Sundance by mu neublížila, chtěl, aby dala dýku už konečně pryč.

„Dej to pryč,“ zaprosil.

„Ne,“ řekla zatvrzele.

Zvedl hlavu do stejné úrovně s jejím obličejem. Chtěl vidět její výraz. „Vážně ne?“

„Ne.“

Jeho prsty začaly prozkoumávat krajinu pod Sundanciným tričkem. Měla krásnou postavu a sametovou kůži. Její ruka s dýkou se zachvěla – a pak ji poraženě hodila do kouta. „Ty nestydatej upíre, ty bys svedl i lesbičku,“ vyčetla mu a pleskla ho přes prsty. „Jako jestli si myslíš, že já nemám nárok na volný ruce, tak jsi vedle.“ Snažila se vyprostit druhou ruku z jeho sevření, ale jakou měla šanci proti upírovi! Ten se tím skvěle bavil. „Pokud mě nepustíš, ukážu ti, co dovede holka, která chodí na noční,“ pohrozila nakonec.

„Už se bojím,“ uchechtl se a než stačila cokoliv udělat, políbil ji. Sundance mu volnou rukou vjela pod košili. Když rozepínala knoflíčky, nahmatala jeho přívěšek. „To je  nějaký váš znak? Myslím upírů.“

„Jo.“ Konečně pustil její ruku a lehl si vedle ní. „Má ho každý upír z našeho Společenství.“

„Hej, to jako končíme?“ protestovala zklamaně.

„Radši jo. Miluju tě, ale to neznamená, že tě nedokážu zabít. Voníš naprosto neuvěřitelně, když jsi vzrušená.“

„To je mi teda útěcha,“ zabručela.

Nechal ji, ať si z jeho ruky udělá polštář. „Spi už.“

Poslušně zavřela oči, ale usnout se ještě nechystala. Naoko ledabyle se po chvilce ticha zeptala: „Spal jsi s někým od té doby, co jsi upír?“

Když neodpovídal, otevřela oči. Jimmy se díval do stropu, rty stisknuté.

„Co je?“ nechápala.

„Nechci o tom mluvit. Upírek moc nebylo a já… Dělal jsem... špatné věci. Tenkrát mi to tak nepřipadalo, až když jsem s tebou, tak si uvědomuji cenu lidského života. Ty dívky jistě měly své snoubence či přítele – a já jsem jim je vzal. A oni mě ani nemohli seřezat za to, jakou jsem jim způsobil bolest – nemluvím rodičích. Vpodstatě mnohem horší příšera, než ta kterou jsme tady potkali.“

Pohladila ho po ruce. „Nejsi. Nemůžeš za to.“ Odmlčela se. „Kolik jich bylo?“

„Čtyři.“ Divil se její reakci. Čekal, že se začne bát.

„Čtyři? Jenom? Za pět let?“

„Jen ten první rok,“ rozpovídal se neochotně. „To jsem na tom byl nejhůř – nešlo mě udržet na uzdě. Holt mladý upír. Zabíjení se mi hnusilo, ale v tý době jsem měl pocit, že ženskou potřebuju. Pak už se mi dařilo touhy kočírovat.“

Sundance ohromeně frkla. „Tys strávil čtyři roky v celibátu? Já měla pravdu – jsi cvok!“

„Diskutabilní otázka,“ připomněl. „Já se ti vyznám ze svých čtyř vražd vykonaných kvůli sexu a ty mě ještě pokoušíš.“ Měl na mysli její hbité prsty pravé ruku, kterými mu výskala vlasy.

„Když se na to podívám z tvého hlediska, tak to chápu. Není důvod se tě bát. Už mockrát jsi dokázal, že mě nezabiješ.“ Zamyšleně mu položila hlavu na hruď. „To ti to musí chybět, ne?“

„Prosím, nech toho. Pravděpodobně bych tě vysál do poslední kapky.“

„Jak je teda možné, že Carmilla – “

„Carmilla je tu skoro devět set let,“ přerušil ji. „Je zkušená.“ A alkoholička, přimyslel si s úsměvem.

„No to je sice hezký, ale já budu za devět set let dávno pod drnem, Jimmy. Já se nebojím. Nebo možná trošku jo, ale věřím ti.“

„Ne. Až si budu jistý, že tě nezabiju. Sežeň mi člověka, nebo radši dva – a pak už tě snad vážně nezakousnu.“

„Takže až vylezem napovrch? Tam určitě nějací lidi budou. Super!“ radovala se.

Díval se na ni s kamenným výrazem. „Pošleš na smrt dvě duše, jen aby sis užila? To nejsi ty.“

Zahanbeně sklopila hlavu. „Ne. Ale…. Achjo.“

„Až najdeme lidi, můžeš s nimi být.“

„Co? Jak to myslíš? Já mám ráda tebe!“

Slova mu šla přes rty jen těžko. „Stejně se mnou potom nemůžeš zůstat. Jestli tam nahoře ještě existuje kousek civilizace a my ho najdeme – zůstaneš tam. Najdeš si tam někoho, koho budeš mít ráda a budeš se snažit vrátit svět zpět tam, kde byl.“

Zlostně a šokovaně se posadila. „Na to zapomeň!  Ale - jestli mě chceš odložit jako kus hadru – prosím, v tom případě se laskavě odstěhuj do jiný postele!“

„Sunny,“ řekl a obrátil ji čelem k sobě. „Já tě nechci nikde odložit. Jenže je to nezbytné. Každý budeme muset jít svou cestou, až nadejde čas. Já se zas budu muset postarat o zbytky upírů a nějak jim vysvětlit, aby nezabíjeli lidi napotkání – což se obávám, že právě teď dělají. Navíc…čím dřív na tebe zapomenu, tím líp. Dokážeš si představit, jaké by to pro mě bylo, kdybych s tebou byl celý tvůj život a ty pak umřela? Jak dlouho bych nosil v srdci vzpomínky? Žila jsi s Jennifer sotva pár let a stýská se ti, chceš, aby byla zpátky, živá…  Ne – čím dřív budeme každý zvlášť, tím lehčí bude zapomínání.“

„Nech si ty sentimentální filmový kecy,“ setřela ho a snažila se udržet slzy v očích. Nešlo to. „Sakra ale já bez tebe nemůžu bejt! Prostě mě udělej upírem – prosíííím!“

„Sun.. to ne. Radši ne.“

Kousala se do rtu. „A nemohl by ses zase přeměnit na člověka?“

Sklesle zavrtěl hlavou. „Nejspíš ne..“

Sundance pokývala hlavou. „Půjdu spát,“ oznámila mu. „Ať nejsem zítra úplně hotová.“

„Jasně. Dobrou.“ Políbil ji na dobrou noc. Byl by přísahal, že než se stačila odkulit na druhý bok, slyšel jak napolo vzlykla: „Proč jsem tě jen musela znova potkat…“

* * *

Další dny probíhaly příliš jednotvárně, než aby bylo třeba je popisovat jednotlivě. Sundance už se k tématu jejich odloučení nevracela, pouze se k sobě chovali trošku jinak dřív – Jimmy si všiml, že jejich doteky byly smutné, a ve vzduchu se stále vznášel podivný stín neodvratné hrozby, která byla ale ještě příliš daleko, než aby nabyla hmatatelných tvarů. Jejich postup podzemím byl nudný a vyčerpávající – stále jen procházeli přítmím kanalizačních stok, slyšeli to stejné kapání vody, občasné zapištění krys, pod nohama jim ubíhal jednotvárný beton nebo kamení, noc co noc odpočívali v podobných krytech (občas našli mrtvoly, občas jen zaschlou krev, ale nikdy ne přeživší) nebo pokud potřebovali urazit delší vzdálenost, tak v suchých chodbičkách, a kolem hlavy se jim vznášel tentýž nasmrádlý, nehybný vzduch. Občas si odpočinuli pár dní – ve větších městech, jako bylo třeba Maidstone. Čím víc se blížili pobřeží, tím víc byla Sundance zamlklejší a její nadávky na to, že už by ráda vylezla z podzemí dočista utichly. Jimmy se jen dohadoval, zdali je to proto, že se začíná děsit toho, co najdou nahoře, nebo má obavy, že najdou normální lidi hned jak vykouknou ven z kanálů. Tak či tak, nikdy se jí na to ale nezeptal.

Když dorazili do Ashfordu, posledního většího krytu, kde měli jistotu, že tam skutečně bude, a zabydleli se, Sundance navrhla: „Nenaučil bys mě bojovat? Nebo se aspoň bránit. A poslouchat, vidět ve tmě… sám vždycky říkáš, kdo ví, co nás tam nahoře čeká. A protože podle plánu bychom měli dorazit do Doveru zhruba za devět dní, je nejvyšší čas, abych se naučila bránit si svou kůži sama. Ty tu vždycky nebudeš, abys mě zachraňoval.“

„Proti nám ale stejně nemáš sebemenší šanci. Jediná pojistka je Dýka, nos ji stále u sebe. Jinak – nemůžu tě naučit vidět ve tmě, chápeš,ne?“

„No, možná bych věděla o způsobu, jak by to šlo, aspoň trošku. Napadlo mě..“ Odmlčela se. Váhala.

„Pokračuj,“ pobídl ji.

„Napadlo mě, že bys mi dal malou transfúzi.“

Neschopen slova na ni zíral. „Transfúzi? Zbláznila ses! Nepřipadá v úvahu. Říkal jsem ti – “

„Myslím fakt jen malou,“ bránila se. „Jenom trošku, aby se mi zlepšily smysly – a v lepším případě se stanu upírem.“

„Tak na to zapomeň, děvenko.“

„Ne, na to nezapomenu! Zamysli se nad tím, ty palice dubová!“

Jimmy se na ni díval, jako by ji viděl poprvé. „Není nad čím se zamýšlet. Pomátla ses. Jasně jsem ti vysvětlil, že z tebe upír nebude. Nemám sebemenší tušení, co by se mohlo stát, kdyby se ti do oběhu dostala moje krev. Prostě ne a dál nad tím nebudeme diskutovat.“

Její výraz se přel s tichem o to, kdo je zlověstnější. Když promluvila, ani se nenamáhala skrýt vztek v hlase. „Tak mě ji nech vypít.“

„Cože?“

„Přestaň se ptát jako nějakej idiot a uvažuj!“

„Laskavě si nech ty urážky!“

Jejich zvyšující se hlasy byly málem slyšet až na povrchu. „Už toho mám dost,“ syčela Sundance. „Možná si připadáš jako spiderman, když mě pořád před něčím ochraňuješ, ale já nechci být žádná ustrašená holčička co si vleze do kouta a nechá pana dokonalého, aby pozabíjel všechny příšerky a pak si pro ni došel. Vedle tebe si připadám strašně bezbranná a neschopná a štve mě to, chápeš?! Když vypiju tvou krev, vsákne se do krevního řečiště, naváže na moje buňky a pouze je zdokonalí, nezmění! Budu potřebovat každý vylepšovák navíc, abych přežila, a ani ty už nebudeš neporazitelný – tam nahoře se určitě potulují smečky upírů a vsadím se, že tě klidně zabijí, jen aby z tebe mohli vypustit krev a nasytit se. Jako obyčejný člověk ti budu k ničemu, když ani nevidím, jak se pohybuješ, protože jsi prostě moc rychlý. Ale když tě můj zrak zachytí.. když budu schopná včas zareagovat.. pak možná máme nějakou  - byť mizivou - šanci dojít přes Evropu až do Turecka a hledat přitom pomoc.“

Jimmy mlčel. Viděl logiku jejích argumentů, ačkoli se ještě pořád bránil vzít v úvahu myšlenku, že by jí dal svou krev. „Dobře. Tak jo. Ale ještě nikdy tohle nikdo neudělal. Pokud se něco pokazí; pokud umřeš…“

„…pak se setkáme jednoho dne v pekle,“ dopověděla smířeně.

„Tomu se říká útěcha,“ povzdechl si odevzdaně. „Kdy to chceš udělat?“

„Dnes při večeři.“

„Jak myslíš. Nachystám potřebné vybavení. Jo a Sun – ne že mě necháš vykrvácet. Jehlu do mě nevbodneš, takže mi budeš muset nejdřív probodnout žílu dýkou, odsát krev a pak ránu rychle zasypat zbytkem toho fialového prášku, který jsem tak uvědoměle šlohnul Carmille. Šetři s ním.“

„Jasně.“

A tak se taky stalo. Jimmy nejdřív zašel na lov, Sundance přichystala skleničky. Když se vracel, zrovna vypouštěla svou krev do jednoho pohárku na víno. Na jeho zdvižené obočí reagovala: „Aspoň se na mě nebudeš dívat.“

Vzdychl. „Nerozmyslíš si to ještě?“

Rozhodnutě zavrtěla hlavou. „Ne.“

„Super, tak mě pojď rozkuchat. Jemně, prosím.“

Trochu nejistě zvedla dýku. „Bude tě bolet?“ zeptala se nakonec hlasem nervózního doktora, který se chystá ke své první operaci.

„Ano. A pokud se ti bude třást ruka, je možné, že přijdu o paži, takže se snaž řezat opatrně.“

„Neboj. Jsem přece profík.“ Bez protahování mu co nejjemněji rozřízla kůži nad žílou. Sykl, ale toho si sotva všimla; z rány se okamžitě vyvalila krev, což nečekala, takže prostě udělala první, co ji v té chvíli napadlo – popadlo skleničku a nechala krev stékat do ní. Jakmile byla plná, ignorujíc Jimmyho protesty vzala ještě jednu. Když ale zpozorovala, že začíná ve tváři popelavět, rychle odložila nástroje a potřela mu ruku trochou fialkového prášku. Ta okamžitě přestala krvácet a za chvíli tam zbyla pouze nepatrná jizvička. „Díky,“ pousmála se Sundance.

„Máš zač,“ zašklebil se Jimmy. „Tohle už nikdy.“

„Bylo to tak strašný? Měl s říct… byla bych tě praštila po hlavě nebo tak něco. Chloroform…“

„Ne.. to jen ta dýka.“  Otřásl se. „Je to zkrátka.. odporný pocit. Jako když si přivoníš ke smrti. Hnus.“

„Přikročme tedy k té přívětivější části večera,“ navrhla, slila upíří krev do jedné sklenice, chopila se jí a podala mu tu s její krví. Oba tak drželi krev toho druhého. Pro Jimmyho to byla normálka. Pro Sundance šílenství. Jakoby si to teprve teď plně uvědomila; teď, když přivoněla k rudé tekutině a nosem jí pronikla sladko-kovová vůně upíří krve. Její rty artikulovaly, ale trvalo dlouho, než našla slova. „Jak – jak to chutná?“

„Jako krev,“pokrčil rameny. „Najednou se ti do toho nechce, že?“

Nadechla se. „Ale jo. Jen je to vadný.. připijeme si?“

„Jistě. Ale na co?“

„Na mrtvé. A na naši budoucnost, ať už bude jakákoli.“

Jejich číše se střetly; krytem zazněla tichá ozvěna.

Jimmy do sebe vyklopil všechnu krev a zaujatě pozoroval její bývalou majitelku.

Sundance držela sklenku před sebou a zdálo se, že hypnotizuje její karmínový obsah. Pozdvihla ji ke rtům – ruka se jí ani jednou nezatřásla – a začala pít. Po prvním doušku na sobě nedala nic znát. Po druhém jí zakolísala ruka, jíž chápala sklo a po třetím chytila pohárek oběma rukama. Po čtvrtém zkřivila obličej hnusem. Hltavě polykala, až jí z koutku úst vedla uzoučká rudá cestička, podobající se prasklé žilce v oku. Když byla v polovině sklenice, odtrhla na okamžik ústa a nadechla se, načež se rychle přisála zpět. Jimmy měl dojem, že se musela značně přemáhat, aby tak učinila. Po posledním loku napolo hodila, napolo postavila prázdnou číši na stůl a zavřela oči.

Jimmy si k ní přisedl, zvědavý co udělá krev v jejím těle. „Sun?“

„Asi budu zvracet,“ hlesla.

„Ajaj.“ Honem před ni přistrčil kýbl stojící v rohu. „Bolí tě něco?“

Byla zelená jak sedma. „Ne. Jen je mi zle.“ Oklepala se. „Jak to můžeš pít?“

„Jak ty můžeš jíst?“ opáčil. „Jednou jsi člověk, takže ti krev prostě chutnat nemůže.“

„Už nikdy. Říkala jsem, abys mi to píchl rovnou do žíly.“ Do obličeje se jí pomalu vracela barva. „Asi půjdu lehnout.“

„Sunny?“

„Ano?“

„Kdyby ti bylo blbě nebo sis připadala, že tě zaživa rozežírá kyselina, tak mi to řekni a nesnaž se hrát si na statečnou, ano?“

„Jak tě mohlo napadnout, že bych to tutlala?“

„Znám tě.“

Usmáli se na sebe, ale Sundance se příliš brzy zachmuřila. „Jimmy.“ Myslela na to, že již brzy – v průběhu dvou týdnů – vylezou na povrch. „Co nás tam čeká? Nahoře?“

„To já nevím, lásko. To nikdo neví.“

Zasněně se zahleděla na strop. „Ale bude tam nebe. Nebe a život. Snad.“ Vklouzla do postele a vyčkávavě se dívala na Jimmyho. „Hodláš spát na podlaze?“

Ani se nenamáhal s odpovědí a vlezl si za ní. „Jak ti je?“

„Zatím žádný rozdíl.“ Přitulila se k němu. „Jen konečně začínám doufat, že se mi jednoho dne povede tě přesvědčit, abys neodcházel – anebo mě vzal sebou.“

Sfoukl svíčku. „Já sebevrahy do party neberu.“

„Nejsem – “ začala, ale on jí ucpal rukou ústa. Začala se s ním prát. „Ekmfitě me puft!“ Jimmyho překvapila její zuřivost i síla. Sundance ho sevřela za zápěstí, strhla si jeho ruku z obličeje a zavrčela. Před očima měla rudo. „Nezkoušej mě vytočit!“ Ještě chvíli se nad ním hrozivě tyčila, načež zmateně zamrkala a rozhlédla se po místnosti. „Proč na tobě klečím? Kde se na tobě vzal ten škrábanec? A proč mi bzučí v  hlavě?“

„Pojď spát,“ navrhl přiškrceným hlasem místo odpovědí. Poslechla bez námitek a v minutě vytuhla. Jak noc postupovala, Jimmy si všiml, že jí na tváři vyrazily kapičky horečnatého potu a ztěžkl dech. O chvilku později se začala vrtět a stáčet do klubíčka, jako by ji něco bolelo – ale neprobudila se. Ještě půl hodinky ji pozoroval a poté se odporoučel do říše spánku.

Probudilo ho podivné skřípaní. Při pohledu na hodinky zjistil, že prospal celých osm hodin; na upíra velice úctyhodná doba. Ale tím se nezabýval, spíš ho zajímalo, proč Sundance stojí u zdi a fascinovaně ryje do stěn, až se na zemi tvořila hromádka jemného prášku; v samotném zdivu zůstaly hluboké rýhy. Tiše se posadil – a v té samé chvíli se Sundance prudce otočila, avšak nehlučně, ani vzduch se nezachvěl. „Jimmy,“ pronesla nebezpečným hlasem a mlsně se olízla. Šokovaně zíral na její špičáky, takže si ani nevšiml, jak se jí rudě zablýskly oči, když k němu vykročila; houpavě, jako leopard na lovu. „Jimmy,“ opakovala. Pomalu si stoupl a začal ustupovat. „Sundance,v klidu. To bude – “

„Přihodila se úžasná věc,“ oznámila a bleskurychle k němu přiskočila. „Mám chuť tě zaživa stáhnout z kůže a pověsit si ji jako záclonu.“

Jeho výraz by se dal popsat jako ´babičce vypadla zubní protéza´. Polkl. „Sun. Přece – “

„Jo, záclonu,“ řekla zasněně a nevšímala si jeho chabých slov. „Aby mi slunce nespálilo mou novou, dokonalou kůži.“ Jakoby oslněna bledostí své pokožky zavřela oči.

Toho Jimmy pohotově využil a vrhl se jí po krku. Setinu sekundy před tím, než se stačil dostat k její krkavici, otevřela oči; zračila se v nich hrozba a smrt. Tak rychle, že to i jeho oči málem nepostřehly vymrštila ruku a udeřila ho do hrudi. Její rána byla tak islná, že ho to odmrštilo až k protější  stěně, do které s rachotem narazil, načež se sesunul k zemi spolu s hromádkou odštípnutých kamenů. Sundance vstala a vykročila k němu, každý její pohyb vyjadřoval pohrdání a vítězství. Rchle se zvedl z podlahy, ale ona mu nedala čas na útěk. Skočila po něm, zaryla mu nehty do předloktí a podkopla nohy, jenže neočekávala, že se jí bude držet a proto se na zemi najednou ocitli oba. Vyvedlo ji to z rovnováhy, takže Jimmy měl čas využít zlomek sekundy ve svůj prospěch – pevně ji sevřel kolem krku a povalil pod sebe. Nechtěl ji zabít, pokud to nezajde až do krajních mezí, a rozhodně nehodlal nechat zabít sebe.

„Nech toho, příšero,“  zachrčela, jak se jí nedostávalo vzduchu. „Ty pekelníku, stvůro, to tys to ze mě udělal, ty, TY!“ Začala s ním zuřivě třást a  ječela: „Něco se děje, slyšíš, něco se děje, něco se děje!“

^{Jsem bezvýhradný ateista, až se bojím, že mě Pánbůh potrestá... (Jára Cimrman)}