14.kapitola: Nisi paret, impera
„Jimmy,“ kníkla Sundance vyděšeně a pokusila se vymanit z jeho rukou, které jí najednou připadaly jako ocelové háky, na něž se na jatkách věší trupy zvířat. „To jsem přece já, Sundance, no tak, vzpamatuj se!“
Ledově se usmál a odhalil špičáky. Připadalo mu to jako neskutečné štěstí. Má kořist v hrsti. Naservírovala se mu sama. A že něco žvatlá? No to není překvapení, lidé bývají vyděšení.
„Jimmy!! Sliboval jsi, že mi neublížíš!“ zaječela a začala sebou házet, aby se dostala z jeho smrtícího sevření.
Překvapeně se na ni zadíval. „Cože jsem slíbil?“
To už byl první krok k vrácení jeho sebeovládání. Nechal Sundance, aby se od něj odtáhla a zamrkal. Ještě jednou. Pak přestal dýchat a do jeho očí se vkradlo zděšení.
„Sundy! Já se strašně omlouvám! Prostě jsem.. hladový.“ Usilovně se snažil myslet na cokoli jiného než na její sladkou, teplou krev, tepající jejími žilami. Dostal by se k ní tak snadno.. tak strašně snadno – stačilo by se jen vymrštit a kousnout… NE!
„Jdi pryč,“ zachrčel. „Zmiz než ti ublížím.“
„Ale.. přece tě tady nenechám takhle…“
„Padej!“ zasyčel na ni a aby dodal svým slovům hrozbu, vrhl na ni krvežíznivý pohled.
Sundance vyděšeně vycouvala ze spižírny a odklopýtala do krytu, kde se roztřeseně posadila na postel.
A pak si vzpomněla, co je bude zítra za den.
Jimmy se namáhavě postavil a podél zdí se plížil ke kanálům. Musel nutně něco ulovit, něco, co se nejmenuje Sundance Glitteringová a má to v sobě aspoň pár kapek krve…
Poštěstilo se mu až nevídaně – nedaleko od krytu narazil na krysí doupě. Shromáždil zbývající síly a než se nic netušící hlodavec nadál, zakousl se mu do tepny a hladově sál. Zbytek krys se rozprchl, když viděl smrt svého soukmenovce a tak Jimmymu nezbývalo nic jiného, než pokračovat dál a doufat, že na něco narazí.
K jeho obrovské radosti i zhnusení ze sebe samého skutečně potkal potravu. Nebylo to však něco, ale někdo.
Zaslechl to poklidné bušení lidského srdce ještě dřív, než potkal dveře, které je od sebe oddělovaly. Zkroušeně si vzpomněl na Sundance a na to, jaká by jistě byla její radost, kdyby jí přivedl dalšího člověka, ale vzápětí tu myšlenku radši rychle vypudil z mysli a tichounce se začal dobývat přes tenký, částečně zrezivělý kov.
Bylo mu jedno, jak se sem ten člověk dostal, hlavní bylo, že se mohl nasytit. Hladově nasál jeho vůni a bez přemýšlení se mu zakousl do krku, jen aby už uklidnil lačný žaludek.
Ten muž, který se tam schoval před jistou smrtí stále ještě spal, když ho Jimmy vysával a když z jeho těla zmizela poslední kapička krve, jeho sen se proměnil v nicotu.
Nasycený upír nechal jeho mrtvolu tam kde byla a vydal se zpátky do krytu.
Tam našel Sundance, kterak sedí na své posteli a zírá do prázdna. Když vešel, trochu se pohnula ale jinak nedala jiným způsobem najevo, že by si ho všímala.
Netušil, jestli je v šoku, nebo se ho bojí.. nebo něco jiného. „Suny?“
„Už ses najedl?“ zeptala se bezbarvě.
„Ano,“ odpověděl opatrně.
„Co?“
„Jak to – “
„Cos zabil?“
To se nevyvíjelo moc dobře. „Když s někým mluvíš, je slušnost se mu dívat do očí,“ vyhnul se odpovědi.
„Já se na vrahy nedívám,“ prohlásila ledově.
„Neprosil jsem se o to,“ řekl chladně.„Vážně si myslíš, že mě to baví?“
Zatvrzele koukala na šedou stěnu. „Podle toho, jak ses na mě předtím vrhl, bych řekla, že ano.“
„Sama jsi ke mně přišla, sama jsi mě objala,“ namítl a snažil se udržet probouzející se hněv na uzdě. Na jednu stranu ji chápal, na druhou si přál… ne, ublížit jí, to ne. Ale copak ho vážně nedokáže pochopit?
„Byla jsem v šoku,“ odsekla. „Nevídám mrtvoly každý den.“
„Já je taky nevídal, dokud ze mě jednu neudělali.“
Čelo se jí mírně zkrabatilo, jak se zamračila. „Ty ale nejsi mrtvý. Bije ti srdce.“
„Velice pomalu.“
„Nejsi nic víc než vrah.“
„Proč to pořád říkáš? Potřebuješ, abych ti to potvrdil? Tak jo, dobře -. Jsem vrah! Stačí?“ vykřikl a naštvaně vyrázoval z pokoje.
„Počkej,“ řekla Sundance.
„Cože?“ otočil se nechápavě.
„Nechoď pryč.“
Nechápavě na ni zíral, ale ona nespouštěla zrak od zdi. „Chutná ti krev?“
„Jinak bych ji nepil…“
„Ty ji potřebuješ k životu, že? Kromě toho, že je dobrá.“
„Ano, ale proč – “
„Takže jestli se nahoře stalo to co myslím, bude jí teď strašně málo. Krve.“ Odhodila si vlasy z čela a seskočila z postele, konečně se na Jimmyho podívala. „Je to tak?“
„Ano. Ze světa nejspíš skoro nic nezbylo, a jen málo lidí přežilo…“
„Ale zůstala spousta těch… co jsou jako ty.“
„Samozřejmě.“
„A ti bez krve umřou?“
„Jo. Nemůžeme se dát zničehonic na zeleninu,“ pousmál se Jimmy.
Sundance si ho změřila neproniknutelným pohledem. „Jak často krev potřebuješ?“
„Podle toho, kolik jí bude. Obvykle stačí pět, šest litrů na tři dny, ale je to individuální. Někdo loví každý den, jiný zase jednou do týdne,“ vysvětloval.
„A ty?“
„Nerad zabíjím.“
„Takže by ti stačil čtvrtlitr každý den?“
Zvědavě se pokoušel odhalit její úmysly, ale ona zachovávala kamennou tvář. „Asi ano..“ odpověděl nakonec váhavě.
„Bezva,“ řekla Sundance a zase se posadila.
Jimmy stál a nevěřícně si ji prohlížel, jenže ona si ho nevšímala. Chovala se jako by byla v místnosti sama.
„Sun, můžeš mi říct proč jsi to chtěla vědět?“
„Ne.“
Zacvakl zuby. V tom tichu to zaznělo pěkně děsivě. „Jenže já bych to rád věděl.“
„Zítra, zítra se to dozvíš,“ zamumlala. Pak mrkla na hodinky. „Myslíš, že bude fungovat voda ve sprchách?“
„Měla by, generátory jedou – jen možná bude studená.“
Vzala si Carmillinu luxusní noční košili, kus látky, který se měl stát ručníkem a odešla.
Jimmy zahnal představy Sundance ve sprše a šel si přichystat pelech.
Sundance mezitím prokličkovala šedivými chodbami a dorazila ke sprchám. Byla to nevelká podlouhlá místnost, z velké části obložená šachovnicí střídajících se bílých a zelených kachliček. Stály tam pouze tři sprchy, oddělené zdí, dající se zatáhnout plastovým závěsem. Světlo tu svítilo už když přišla.
Blaženě se sebe shodila oblečení a vlezla si do nejbližší sprchy, doufajíc, že poteče teplá voda. Její přání se nesplnilo přímo tak jak chtěla, voda se blížila spíše pojmu vlažná než teplá, ale i tak to bylo příjemné. Ve skříni předtím našla také mýdlo a tak když po chvíli vyšla ze sprch, připadala si zase jednou voňavá, čistá… prostě skoro jako dřív.
Vracela se do pokoje a cestou to vzala přes spíž, protože už byla opravdu hladová. Snažila si nevšímat té skvrny na podlaze. Vzala konzervu tuňáka s nesmírným údivem – a nadšením – objevila v mrazáku spoustu pečiva. Popadla pár rohlíků a chleba, aby stačili rozmrznout do dalšího dne, několik lahví balené ochucené vody a pak už skutečně zamířila do jejich improvizovaného domova.
Zastihla Jimmyho, jak se probírá několika krabicemi ležícími ve skříni. „Co to děláš?“
„Hledám něco na zabavení. Hry, karty, cokoli, čím budeme moct zkrátit čas tady dole. Než se stane reálnou představa vyjít ven.“
„Za jak dlouho to bude?“
„Aspoň šest týdnů, ale klidně déle. Nechci riskovat.“
„Hm. Tak to se unudím k smrti. Knihovna tu asi není, že?“
„Možná noc malinkého.. Zahraješ si?“ vytáhl Jimmy Uno. „Jestli teda budeš chtít hrát s vrahem.“
„Ne, s vrahem fakt hrát nebudu,“ ušklíbla se ledově a zhasla světla. „Když dovolíš, půjdu spát. Ty stejně potmě vidíš, ne?“
„Vidím,“ procedil skrz zuby a hodil hru zpět do skříně. „Dobrou noc, vaše výsosti.“
Odpovědí mu bylo jen ticho. Sundance dávala velký pozor, aby se tajemně usmívala jen pod peřinou.
Bylo jí celkem líto, že ho tak musí mučit a štvát, ale o to víc potom bude rád. Aspoň v to doufala.
Ráno nebylo nic, co by jim oznámilo, že už slunce svítí nad zničenou krajinou, takže oba vyspávali skoro do doby oběda, než se vzbudil Jimmy a chvíli po něm i Sundance. Možná to tak bylo lepší – aspoň se nemuseli ledovými poznámkami častovat celý den.
„Jak ses vyspala?“ zeptal se Jimmy, když se vzbudila Sundance, doufajíc, že se třeba ze své nevraživosti vyspala.
„Blbě, vedle zabijáka se spí těžko. Ty?“
„Vedle ledové královny se spí ještě hůř.“
Tím skončil jejich polední rozhovor.
Sundance se odešla najíst do spižírny, ale potom se po špičkách vyplížila ven a namířila si to na ošetřovnu. Netrvalo dlouho a našla to, co hledala. S hřejivým pocitem na srdci si tu podlouhlou věc s ostrým, dutým koncem strčila do kapsy, nasadila mírně nenávistný, kamenný pohled a vydala se zpátky do jejich pokoje.
Jimmy se už neobtěžoval navazovat řeč, raději hrál se svým imaginárním spoluhráčem pexeso a mlčel.
O tři hodiny později Sundance objevila malou knihovničku a vzala si pár. Když přelouskala Christinu, už byl pomalu čas ho vyrazit.
„Jimmy, mohl bys laskavě zajít na lov? Nehodlám tu zůstávat s hladovým upírem a podle toho co jsi říkal…“
„Nejsem hladový,“ namítl.
„Jo, to říkáš teď, ale až se mi v noci přisaješ ke krku, tak mi nikdo nepomůže.“
Nechtěl načínat další hádku a tak se s kroucením hlavy vzdálil z krytu.
To byla chvíle, na kterou Sundance čekala.
Rychle odběhla do vedlejší místnosti a přitáhla odtamtud stolek, stejně jako dvě židle, které si připravila během dne. Trochu měla problém s najitím skleniček, ale nakonec objevila dvě jakž takž odpovídající svým požadavkům – podobné, do jakých se nalévá víno – a oprášila z nich prach.
Na stolek dala utržené prostěradlo, které sloužilo jako obrus a sklenky na něj postavila. Potom přišla nejnepříjemnější část příprav.
Otevřela krabičku a vytáhla velkou injekční stříkačku. Díky předchozí praxi z veteriny věděla, jak se bere krev, ovšem nikdy ji neodsávala sobě a tak byla značně nervózní.
Naštěstí se jí tom povedlo a ona vypustila krev do Jimmyho sklenky. Našla lihovku a na sklo napsala:
Všechno nejlepší k narozeninám
Do své skleničky nalila červené víno (zdejší sklad byl zásoben i menším podílem lihovin) a čekala na jeho příchod.
Jimmy ulovil pouze dvě krysy, jinak nebylo v kanálech ani živáčka a vracel se. U dveří krytu ho přivítala nasládlá vůně lidské krve. Už znal ten pach.. věděl komu patří. Sundance.
Vyděšeně se rozběhl do jejich pokoje a doufal, že si nic neudělala, že nikdo nepřišel a neublížil jí..
Ve dveřích se ohromeně zastavil.
Uprostřed stál kulatý stolek se dvěma skleničkami, v jedné z nich byla bezpochyby krev. Na boku stála Sundance a zeširoka se usmívala.
„Všechno nejlepší!“ vykřikla a rozběhla se za ním. Byl příliš vykolejený, než aby jí šel vstříc a tak pouze udělal krok v před a čekal, dokud mu nevběhne do náruče. Objala ho rukama kolem krku a dala velkou narozeninovou pusu. „Jsi překvapený?“
„Tys to celou dobu jenom hrála!“ vyjekl radostně a oplatil jí polibek. „Za to zaplatíš!“
„Už se stalo,“ zamrkala lišácky. „Pojď si vypít dárek.“
Společně šli k improvizovanému oslavnému stolku. Sundance se chtěla posadit na svoje místo, ale Jimmy si ji honem posadil na klín. „Za to trápení, cos mi provedla, teď budeš muset zůstat v náručí upíra celý večer,“ pohrozil naoko temně.
„Klidně celou noc,“ mrkla a nasadila prosebný kukuč, že se tvářila skoro jako Kocour v botách ze Shreka.
„Radši to nebudeme přehánět, a nepokoušej se protestovat,“ zarazil ji. „Myslím, že tyhle postele jsou příliš malé a křehké.“
„To zní jako plány do budoucna…“
„Pokud ještě někde existuje něco z civilizace, tak ano.“
„Ten dárek.. jak se ti líbí?“ přešla skokem na jiné téma.
„Řeknu k tomu jen jedno. Jsi mrcha, ale zbožňuju tě víc cokoli jiného na světě.“
„Víc než krev?“
„Noo..“ upejpal se. „To teda nevím…“
„Ty drzoune! Právě sis vysloužil celý život osamělých nocí!“
„V tom případě ty taky,“ podotkl se smíchem.
Naoko zděšeně skousla ret. „Ach ne. Ale ještě tu zbývá poslední záchrana – nějaká mrtvolka..“
„Odkdy jsi nekrofila?“
„Od té doby, cos o sobě prohlásil, že jsi mrtvý.“
Jimmy to radši nekomentoval a vzal skleničku. „Tak kdo pronese přípitek?“
Atmosféra se hopem změnila – teď byla trochu víc vážná, i když pořád s takovým veselým, láskyplným podtextem.
Sundance se chopila vína. „Přípitek jsem si nenachystala,“ přiznala zahanbeně. „Nikdy jsem nebyla kecavý tvor.“
„Tak tomu se dá těžko věřit. Jako malá jdi byla ukecaná a časem se to ani trochu nezměnilo – možná jedině k horšímu.“
Zasmála se s ním, ale pak se na něj zmateně podívala.
Všiml si jejího pohledu. „Co je?“
„Víš, po té tvé předchozí reakci, jak ses mi vrhnul po krku jsem myslela, že tu skleničku šmahem vyprázdníš hned jak přijdeš, ale zatím…“
„Nejsem žíznivý. Tehdy jsem měl v sobě hrozně málo krve; byl jsem skoro na pokraji bodu vysušení.“ Odmlčel se a zakroužil rukou. Rudá tekutina ve sklenici zavířila a ve spirálkách se točila kolem krajů. „Tvoje krev?“
„Ano,“ přisvědčila.
„Tím větší pocta pro mne, že ji můžu pít.“ Pozvedl skleničku a Sundance ho napodobila. „Takže…kolik mi to vlastně je?“
„Dvacet tři.“
„Anebo osmnáct, podle toho z které stránky to bereš.“
„Já tě beru jako člověka, který má nízkou tělesnou teplotu, je až moc silný a má trochu nezvyklé chutě,“ prohlásila Sundance a vyvolala tak na jeho tváři úsměv.
„Na co si připijeme?“
„Na svět,“ vyhrkla Sundance okamžitě a úsměv v její tváři nahradily chmury. „Na svět, který býval a budeme přitom doufat, že zase takový někdy bude.“
Přiťukli si.
Sundance svou sklenku vyprázdnila neobvykle rychle, ale Jimmy si nejprve čichl a pak pomalu upíjel, vychutnávajíc si tu lahodnou chuť každou buňkou.
Když dopil, Sundace omluvně pokrčila rameny. „ Bála jsem se vzít si víc, jednou rukou to šlo dost špatně a já nechtěla riskovat – “
Jimmy ji k sobě přitiskl a něžně políbil. „Nemáš tušení, jakou jsi mi udělala radost.“
„Krve mám spoustu…“
„Já myslel hlavně svým chováním. Už jsem vážně myslel, že nikdy nezískám tvou důvěru.“
Nervózně se uchichtla. „Abych pravdu řekla, já taky ne. Jenže potom, co jsi mě chtěl nejdřív zabít a potom od sebe odháněl, mi došlo, že je to skutečně tak, jak říkáš. Že mi úmyslně ublížit nechceš. Takže jediné, na co musím dbát, je, abys nikdy nebyl hladový a vše bude v pořádku.“
„Takže ta mrtvola nám vlastně náramně posloužila.“
„Jo.“ Zívla. „Dneska bych už šla spát – skutečně. Nevím proč… možná chci jen utéct od reality.“
„Můžeme utíkat spolu,“ navrhl dychtivě.
„Vždyť jsi říkal, že jedna postel nás neunese..“
„Můžeme je srazit k sobě a spát vedle sebe.“
Obdařila ho zářivým úsměvem a rychle odložila sklenku na stůl. O chvíli později už spali ve vzájemném obětí na letišti, které si vyrobili z úzkých lůžek a zdály se jim sny, v nichž spolu běhali po rozkvetlé louce.
* * *
„Ne že bych ti chtěl brát iluze, ale tímhle směrem se nikam nedostaneme,“ řekl Jimmy a ukázal na jinou čáru na mapě. „Tudy máme šanci přejít aspoň blíž k moři.“
„Jenže stejně budeme potřebovat loď, abychom se dostali na evropskou pevninu,“ namítla Sundance a prozkoumávala klikatice chodeb. „Určitě se zaměřili obzvláště na větší města, takže je naděje, že v něčem menším by mohla být, která by po pár úpravách byla sjízdná.“
„Teoreticky bychom ještě zkusit tunel pod La Manchem a doufat, že nebude celý zaplavený…“
„To raději ne. Už mám dost podzemí, chci sluneční světlo, vítr, déšť, klidně i bouřky, prostě cokoli jiného než vlhké šedé stěny a záři halogenek!“
Podíval se na její zoufalý výraz. Ačkoli se ji během těch pěti týdnů co byli zavření v krytu snažil vykrmit, aby už tolik nepřipomínala kostru, neustálé odběry krve a stresující prostředí bojovaly proti němu. Možná přibrala tak kilo, ale víc rozhodně ne; a kruhy pod očima, stejně jako nezdravá barva pokožky jí na kráse nepřidávaly.
Nejhorší bylo, jak jas jejích očí postupně povadal a nechával místo pro beznaděj. Už u ní nevídal to známé veselé jiskření a škádlivé ironické poznámky byly hudbou minulosti.
„Jistě. Pojedeme na lodi, pokud nějakou seženeme. A když ne, tak ji vyrobíme. Slibuju.“
Mdle se usmála. „Díky.“
„Tak chceš zkusit jít tím tunelem do Maidstone? Tam by měl být další kryt, kde bychom mohli najít zásoby jídla - a je i malá šance, že tam budou nějací lidé. Potom bychom pokračovali touto stokou do Ashfordu, a po krátkém odpočinku vyrazili směr La Manche – nejspíš někam k Doveru. Tam bychom se mohli pokusit ukrást loď – “ zarazil se, když ho Sundance přerušila chraplavým, smutným smíchem.
„Ukrást? Komu, prosím tě? Tahle země už nepatří lidem. Nepatří nikomu.“
„Suny, prosím, zkus to ještě pár týdnů vydržet. Možná, že máš pravdu, ale ještě pořád je tu naděje, tak se ji nesnaž ničit!“
„Promiň. Jen mě to už deptá – všechno.“ Teskně si povzdechla a upřela zrak na mapu. „Nebylo by výhodnější zkusit nejprve Hythe a Folkestone, a když tam nic nenajdeme, teprve pak se vydat do Doveru?“
Vyhýbavě se poškrábal na temeni. „Aby to nebylo moc brzy..“
Sundance udeřila pěstí o stůl, až málem spadla zpola vypitá sklenice vody, kterou tam měla. „Já hodlám nejpozději v Hythe vylézt na povrch a nikdo mi v tom nezabrání. Rozumíš, nebo ti to mám hláskovat?“
„Nechci se s tebou hádat, ale prostě tě nepustím ven, dokud to nebude aspoň trochu bezpečné,“ řekl důrazně Jimmy.
„Proč mě mučíš?“ Znělo to jako když uchází plyn. Syčení přinášející smrt.
„Ale lásko, já jen nechci, abys umřela na nějakou nemoc z ozáření nebo podobně!“
Skousla ret. „Ovšem. Já.. budu se chovat rozumně.“ Pokývala hlavou, jako by to chtěla dokázat sama sobě. „Nevyjdu ven dřív, než řekneš, že je to v pořádku.“
„Fajn. Víš co, já tu trasu naplánuji sám, ty si zatím lehni, ano? Musíš být unavená.“ Jimmy Sundance opatrně uchopil za ruku a položil do postele. Poslední dobou ho děsila. Začínal se obávat, aby se z toho nezbláznila.
„Dobrou,“ šeptl a dal jí něžnou pusu na čelo.
Vyloudila na tváři drobný úsměv a usnula.
Zatímco Sundance spala, Jimmy se pokoušel přijít na nejvýhodnější možnou trasu. Potřebovali tunely vedoucí pod městy, protože tam byl vždycky alespoň malý kryt – což znamenalo jídlo a vodu, měkkou postel na přespání. Zatím ještě pořád živořili pod Londýnem, ale co nejdřív se chystali vyrazit na cestu. Sundance náhodou narazila na mapu, kde byly vyobrazeny všechny možné tunely a stoky – a především kryty, k nimž vedly.
Zrovna když hloubal nad tím, kam půjdou, až se dostanou do pevninské evropy, hlavou mu probleskla vzpomínka.
Hladké kamenné stěny…svažující se podlaha…svíčky…příjemný chládek oproti okolnímu vzduchu… tureckému vzduchu…
Szukaine a Abdul!
Jak jen mohl zapomenou na své přátele? Poznali se, když měli ve škole výměnný pobyt… a Jimmy nikdy nezapomněl na netradiční bydlení těch dvou.
„Bydlíme na místě, kam paprsky slunce nedosáhnou.“
Jistěže. V podzemí.
Mladý upír vzrušeně vytáhl omakanou mapu Evropy a začal si psát poznámky.
Samozřejmě, do Turecky to bude zatraceně dlouhá cesta – a možná bude zbytečná. Jenže třeba taky ne. Jejich podzemní sluj byla hluboko. Bomby by ji nemusely zničit. A nemusely by ji najít ani upíři. Přece jen, v Turecku to bylo jiné než v Anglii – všechny ty skály… ano, tam bylo snadné se ukrýt.
Za chvíli už se na papíře černaly nápisy zemí a u nich šipky. Nakonec z toho vzniklo toto: Francie (podél hranic s Belgií) – obejít Alpy? – Rakousko – Slovinsko – Chorvatsko (kolem Maďarska) – Srbsko – Bulharsko – Turecko!!!
Pokud tam dojdeme živí, bude to náš celoživotní výkon, pomyslel si Jimmy s jistou trpkostí, ale v duši mu plápolal nezhasitelný plamínek naděje.
Netušil, že nebude třeba vláčet se až do Turecka.
Sundance nechal spát tak dlouho, dokud se sama nevzbudila. Teprve až se umyla a převlékla, jí vyložil svůj plán. „Jak už jsme se domlouvali, přeplaveme do Francie. Odtamtud budeme pokračovat po povrchu přes Calais, do Lile, možná budeme muset překročit hranice skrz – “
„S tím výčtem měst na mě nechoď, to bychom tu strávili další dva roky,“ odbyla ho a posunula si mapu i s poznámkami k sobě. „Hm. Pitomé Alpy – asi bychom je nepřelezli, že?“
„Jsi blázen? Už tak nám půjde o kejhák a hory by nás jistojistě zabily.“
„No jo, jen jsem se ptala. Ti tvoji přátelé – pokud budou naživu – myslíš, že nás k sobě vezmou?“
Neunikl mu její pochybovačný tón. „Neboj, tihle dva nás nezklamou… jestliže přežili.“
„Jenže pokud jsou mrtví, pak bude celá ta výprava zbytečná,“ poukázala Sundance. „Co budeme dělat tak daleko od domova, sami, bez zásob a naprosto unavení z pěší túry přes celou Evropu?“
„Oni budou naživu,“ řekl Jimmy neoblomně.
Pochybovačně potřásla hlavou. „Ty se pak poper se svým svědomím.“
„Máš nějaký lepší nápad?“
„Ne.“
„Tak mi prosím zkus věřit.“
Náznak úsměvu jí rozjasnil tvář. „Já ti přeci věřím, ty můj upíre. Jen se bojím – co všechno se tam venku změnilo? Co tam na nás čeká? Co když teď běhá po povrchu něco, čemu radiace nevadí – a něco, co má hlad… nemyslím tím vás,“ pokračovala rychle, když viděla jeho smutný výraz. „Nějaké zvíře… četla jsem, že krysy, štíři a další všelijaká havěť je proti tomu odolná, dokonce jí to snad prospívá. Tudíž se mi hlavou honí myšlenka - máme vůbec šanci přežít?“
Přemítavě se na ni díval. „Zkusíme to a uvidíme.“
Zaraženě hleděla na jeho zatvrzelou tvář. „Zkusíme? Ale… co když jednoho z nás zabijí? Co bude pak?“
„Nic se nám nestane.“ Chlácholivě ji objal. „Nedovolil bych, aby se ti něco stalo.“ Slyšel její zrychlený tep, cítil jak z ní vyzařuje strach. Jen nevěděl, o koho se to vlastně bojí.
Sundance se po chvíli vymanila z jeho náruče; v obličeji se jí usídlil pochybovačný, nicméně rozhodnutý výraz. „Jdu balit věci. O potraviny se postaráme později. Ty zatím doplánuj trasu a vše vyznač, ať nejsme překvapení, že jsme došli do Norska místo Turecka.“ Odešla do jejich pokoje, na postel vyházela všechny drobnosti a oblečení, pak zaskočila do komory, kde vybrala několik obřích batohů, lano, lékarničku, balení sirek, baterky a baterie do nich, nůž, otvírák na konzervy, deky, nafukovací karimatky, pevné boty, mini geigerův počítač, hřeben, hygienické pomůcky, deník v pevných deskách (sama nevěděla, proč), nebezpečně vyhlížející šruikeny a několik střelných zbraní. Ruka se jí zastavila, když z poličky spadla krabička antikoncepčních tabletek, ale po krátké úvaze je s trochu zasněným výrazem přibalila taky. Kdoví, jestli se jí někdy nebudou hodit.
Když tyto nezbytnosti pobalila, vrhla se na jejich oblečení. Sbalila jen to nejnutnější; třeba takovým pyžamem se rozhodně neobtěžovala. Balení se trošku zkomplikovalo, protože netušila, jaké počasí tam nahoře asi bude. Tušila, že už nic nebude jako dřív, ale odpověď na otázku – vedro nebo zima – neznala, proto sbalila především teplé oblečení s tím, že ho prostě v případě nutnosti roztrhají, zkrátí.
Jimmyho věci, které si..vypůjčil od Carmilly, uložila do zvláštního batůžku, Dýky hned navrch – co kdyby potkali upíří přesilu.
Jakmile byl poslední kousek oblečení v batohu, vydala se s dalším tlumokem do spižírny. Tam začala vážně uvažovat o tom, že jejich cesta je naprosto nerealizovatelná – jak dlouho jim může vydržet jídlo – přece se nestrhají a konzervy jsou ve větším množství zatraceně těžké. A co teprve voda!
Schlíple pohodila batoh na zem a vrátila se k Jimmymu. Ten právě dokončoval mapu, když vstoupila.
„Co se stalo, Sun? Tváříš se jako hromádka beznaděje.“
„Je to v háji,“ informovala ho. „Nikdy nemáme šanci pobrat dostatek jídla a pití.“
Zachmuřil se. „Já toho unesu hodně..“
„Jak dlouho může trvat, než dojdeme do Turecka? Máš sakra vůbec představu, jaká je to dálka?“
„Někde po cestě seženeme další zásoby..“
„Ale to nevíš jistě! Navíc, všechno co zůstalo na povrchu bude nejspíš kontaminované a nemáš záruku, že se nám podaří najít další kryt, kde bude spižírna. Já vím, ty jíst nepotřebuješ, ale pro mě je představa, že umřu hlady, dost nechutná.“
Mlčel a okusoval si ret. „Vyrobíme vozík?“ navrhl nakonec.
„Nic jiného nám asi nezbude,“ povzdechla si a s nevrlým výrazem odrázovala chystat zásoby.
Byla nadmíru překvapená, když za ní ani ne za půlhodiny přišel a podivným tříkolákem za sebou. „Jak jsi to vyrobil?“
„Služební tajemství,“ zazubil se a vysvětlení skutečně neposkytl.
„No, tak snad abychom to naložili. Počítám s tím, že něco dalšího najdeme i po cestě do Hythe…“
„Doveru,“ skočil jí do řeči.“
„Co? Ne, ani náhodou – do Hythe!“
„Pokud půjdeme nějakým normálním tempem, tak tam budeme za šest, možná i za pět dní. Do Doveru by to bylo ještě o tři dny dál. Prosím… Sundy, je to nebezpečné v každém případě a čím později –“
„ – tím lépe, já vím. Achjo.. ještě uvidíme, ano?“
„Ok. První zastávka – Eynsford. Počítám, že první den ujdeme nevíc, jelikož ještě budeme mít síly. Další den bychom měli dorazit do Maidstone a doufat, že tam bude něco jako tyto prostory. Přespíme a poté – “
„ - mi to řekneš, až to bude aktuální, chodící GPSko.“
„Promiň,“ zakřenil se provinile a začal skládat konzervy do vozíku.
Když bylo vše připraveno, ještě jednou pečlivě prohlédli kryt, jestli nezapomněli na něco důležitého. Sundance táhla jeden objemný tlumok na zádech a ve předu malý batůžek s Dýkami. Jimmy měl oproti ní poněkud větší náklad – dva batohy a vozík.
Před východem se zastavili a trochu nervózně na sebe pohlédli.
„Je to divné, opouštět to tu. Připadalo mi to celkem bezpečné,“ vyhrkla Sundance.
„Mě taky,“ přiznal Jimmy. „Nu což; je na čase jít dál.“
Sundance rozžehla baterku.
Bez dalšího protahování otevřeli dveře a vydali se do tmy.
