13.kapitola: Chvíli potom
Sundance se proměnila v sochu. Prostě stála a zírala. O dalších pár sekund později překonala prvotní šok a vydala ze sebe jeden krátký, o to však hlasitější a naříkavější výkřik.
Když dozněl, zase sta zaklapla a prostě tam stála, příliš šokovaná, než aby se pohnula.
Současně se v ní začala probouzet zlost. A znechucení.
Jimmy její nepříliš dlouhý jekot zaslechl – nejspíš ho slyšelo celé podzemí. Už měl skoro sbaleno, tak popadl ranec s věcmi a co nejrychleji vyrazil do krytu.
Když tam doběhl, nemohl zjistit, kde je. Nikde se nic neozývalo.
„Sundance!“ zakřičel.
Ticho. A pak, když už chtěl volat znova…
„Tady.“
Upřímně se vyděsil té bezbarvosti jejího hlasu a taky toho ledu v něm. Už notně pomaleji šel k místu, odkud se ozývala. Do spižírny.
Stála k němu zády, ale v okamžiku, kdy si s hrůzou všiml mrtvoly na zemi, vše pochopil. Než ale stačil cokoliv udělat, Sundance se přízračným pohybem otočila.
Na malou chvilku si myslel, že se mu snad vrhne kolem krku, ale hned vzápětí si uvědomil, jak směšná byla ta myšlenka. Došlo mu to v okamžiku, kdy si pořádně prohlédl její vražedný, nenávistný a pěkně znechucený výraz.
Udělala k němu několik rychlých kroků. Ruce se jí sevřely v pěst. A pak do něj začala zuřivě mlátit. „Vy zrůdy! Hajzlové! Příšery!“ ječela a bušila do něj pěstičkami, tak drobná a zoufalá osoba, které už nezbyl na světě žádný přítel. Kromě jednoho.
Jimmy ji nechal, ať si vybije vztek. Zasloužil si to. Jak mohl být tak neopatrný a vynechat tuhle zatracenou místnost?
Sundance začala brečet, ale o to usilovněji mu bušila do hrudi a křičela na něj, že je příšera.
Kolem kloubů se jí začaly dělat krvavé podlitiny, ale bila ho dál. Z jejího výrazu bylo patrné, že ji to pěkně bolí, ale nepřestane, ani za tisíc let.
„Nech toho, Sundance. Ubližuješ si.“
„Drž hubu!“ vzlykla a byla by mu dala facku, kdyby ji tak strašně nebolelo zápěstí.
„Nenechám tě, aby ses zrasovala,“ řekl neoblomně a jemně si vzal za předloktí. Cukala sebou a snažila se mu vytrhnout, přes slzy skoro neviděla. „Nech mě..“
„Ani náhodou. Na to tě mám příliš moc rád.“
Posmrkla a zmateně zamrkala. „Mou krev…“
„Ne, tebe.“
Ztrhaně se na něj podívala a přestala se vzpírat. „Ale já tě chci zabít. Chci zabít všechny upíry, do jednoho. Abyste už nemohli ničit lidské životy!“ Znova se spustil vodopád slz.
Na tohle neměl Jimmy co říct. Místo toho se.. rozhodl. Pustil její ruce a řekl: „Tak si jdi pro ty zrezivělé dýky. Těmi mě zabiješ.“
Vzhlédla k němu a otřela si slzy. „Skutečně?“
„Ano.“
„Ty se necháš zabít?“
„Jo,“ odpověděl pevně.
Byla v šoku. Ne z toho, co jí řekl. Ale z toho, že to byla pravda.
„Tak.. já pro ně zajdu.“
Odešla. Jimmy se za ní díval a přemýšlel, jaké to bude umřít. A co potom bude Sundance sama dělat. Sama. Úplně sama.
Za chvíli byla zpátky a přerušila jeho černé úvahy. Měla oči jako angorák a třásly se jí nohy. V ruce držela Dýku.
„Musíš mě tím rozřezat a potom ty kousky spálit.“
Její výraz se nezměnil. Ani nemrkla.
„Hodně štěstí, Sundance,“ popřál jí a zavřel oči.
Třesoucí se rukou k němu pozvedla dýku. Chladná čepel se dotkla jeho krku…
Okamžitě vytryskl drobný pramínek krve. Sundance zaječela a dýku upustila, načež se honem vrhla k Jimmymu, roztrhla si rukáv trička a přiložila mu ho na krvácející ránu na krku. Látka se okamžitě zbarvila doruda, krev jí prosakovala, jako by tam vůbec nic nebylo. Dýky byly smrtonosné. Pro upíry.
Pomalu se sesunul k zemi, zády opřený o zdi zásobárny.
„Jimmy! Prosím, otevři oči!“ rozbrečela se Sundance.
„Ten... prášek. Fialovej...“
Tušila, který to je. Ta podivná lahvička, kterou balila. Rozběhla se pro ni do pokoje.
Zoufale přemýšlela, jak ji vůbec někdy mohlo napadnout ho.. zabít. Co to bylo za pomatení smyslů?
Rychle z batohu vylovila uzdravující prášek a pádila zpátky za ním. Strachy se jí zatmělo před očima, když ji už přede dveřmi přivítala louže temně rudé krve.Přeskočila ji a honem přiklekla k Jimmymu. Vypadalo to, že ztratil vědomí.
Třáskly se jí prsty, když šroubovala víčko lahvičky, ale nakonec se jí to podařilo a vysypala prášek na ránu. Okamžitě nasákl krví, ale Sundance zaskočeně zpozorovala, že kůže srůstá. Za chvíli krvácení ustalo docela.
„Jimmy?“ dotkla se vystrašeně špičkou prstu jeho krční tepny. Nic necítila. „Jimmy, prosím.“
Do očí se jí nahrnuly slzy. Zabila jsem ho.
„Sun..?“ zamumlal najednou.
„Jimmy!“ zajásala a otřela si oči. „Ty žiješ! Můžeš vstát? Prosím tě, odpusť mi to, já nevím co se mnou bylo, hrozně moc se omlouvám!“
„Zpomal, zlato.“ Otevřel oči. „Proč jsi to udělala?“
„Já nevím! Byla jsem v šoku, vyděšená z té mrtvoly.. hrozně mě to mrzí…“
„Ne, já myslím, proč jsi šla pro ten prášek.“
Zamrkala. Pak bezmocně pokrčila rameny.
Pousmál se. „Taky nevíš?“
„Ne,“ hlesla.
„Škoda,“ povzdechl si.
Přešla na jiné téma. „Jak ti je?“
Ta starostlivost ho udivila, ale nedal to na sobě znát. Prostě se v ní nevyznal a měl by se s tím smířit. „Jako by ze mě vytekla obrovská kaluž krve?“ Chytil se stěny a pokusil se vstát. Zavrávoral, ale Sundance k němu přiskočila a podepřela ho. Její oči byly plné viny. „Promiň.“
„V pořádku.“
Opatrně se vyvlékl z její ruky a ona ji volně spustila podél těla. Dvě sekundy se na sebe dívali.
Sundance udělala dva rychlé kroky a přitiskla se k němu, z každé částečky jejího těla čišela úleva. Dokonale ho zaskočila, ale pak ji jemně objal také a…
… a nadechl se.
Vyprahlý jako pouštní písek, jelikož spousta krve byla na podlaze. To znamenalo jedno – byl hladový. A jestli se okamžitě nenasytí, už nic nedokáže ulovit, protože mu rychle mizí síly a zatmívá se před očima.
Sundance ucítila změnu jeho chování. Už ji nedržely něžné, svalnaté paže. Už se nedotýkala svého upířího přítele.
Odtáhla se od něj co to šlo a se strachem mu pohlédla do očí.
Spatřila jen rudé duhovky. Oči zvířete, které je již dlouho hladovějící.
A které má kořist nadosah.
* * *
O několik set kilometrů dál se právě hrabal jeden člověk ze sutin. Skládaly se z kusů betonu a kamene, které ještě před necelou hodinou tvořily strop tajného podzemního tunelu pod Skotskem.
Muž ze sebe oprášil prach a pak se zastavil. Vyčkával, jestli něco neuslyší. Přesněji řečeno, jestli neuslyší ji.
Obklopovala ho tma a on si s úlevou uvědomil, že se musela zbortit jenom vnitřní část stropu, ale jinak zůstal celý. Takže sem nepropustí radiaci. Jenže ani denní světlo.
Brian se marně snažil mžourat do tmy, nic neviděl. Jaká ho ale zalila úleva, když uslyšel opodál škrábavé zvuky, jak se někdo pokoušel dostat ze sutě.
„Carmillo?“
Odpovědí mu bylo tiché zasakrování. Než stačil směrem, odkud slyšel ty zvuky udělat sotva krok, Carmillina známá sametová kůže ho zastudila na ruce.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se starostlivě a předběhla ho tak v otázce.
„Ano, až na pár škrábanců. A ty?“
„Nápodobně.“ Zhluboka se nadechla. „Myslím že bychom ti měli nějak zastavit to krvácení na noze.“
Teprve, když o tom začala mluvit, mu došlo, že má krvavou skvrnu pod kolenem. Vyhrnul si džíny a nahmatal ránu – a v mžiku se mu dlaň zbarvila do ruda. On to samozřejmě neviděl, ale Carmilla ano a lákalo ji to.
„Jak jsi to věděla?“ divil se. Sám si toho zranění nevšiml, ale ona ano?
Polkla. „Briane, musím ti něco vysvětlit. Já nejsem člověk. Ty vraždy, o nichž se psalo v novinách – ty, které jsi se snažil vyjasnit – mám z části na svědomí i já.“
Ztuhle na ni zíral, nebo spíše směrem, kde odhadoval že je. „To je nějaký vtip? Jestli ano, není legrační.“
„To není vtip, i když bych si často přála, aby byl. Jsem upír, Briane. Proto jsi se nám nemohl dostat na stopu. Vypátrat upíra je téměř nemožné, pro člověka.“
V stále neproniknutelné tmě nahmatal její ruku a konejšivě ji stiskl. „Carmi, vlivem toho nárazu máš možná otřeš mozku nebo tak něco. Zkusím zjistit, kam ten tunel vede a až najdeme nějaké pohodlné místo, odpočineš si a uvidíš, že to zase bude fajn.“
Nechala ho domluvit až do konce, tušila, že by bylo zbytečné ho přerušovat. „Nemám otřes mozku, ani jsem se nezbláznila. Nehodlám o tom s tebou diskutovat, ještě než začneš protestovat, předvedu ti důkaz.“ Chytila ho kolem pasu a mocným skokem se přenesla ke zřícenému stropu. Jednou rukou se držela skalního výčnělku a druhou přidržovala ohromeného Briana.
„Ztratils řeč, co?“ ušklíbla se a skočila zpátky na zem. Přistála ladně, měkce jako kočka.
Ztěžka se posadil na úlomek kamenného kvádru. „To přece není možné. Žijeme ve dvacátém prvním století, proboha! Upíři jsou jen ve fantazii Brama Stokera a jiných…“
Carmilla z jeho vykolejeného hlasu ale cítila, že ačkoli se s tím ještě jeho mysl musí vypořádat, už jí věří.
Brian mlčel a zíral do tmy, zatímco ona ho nechávala, ať pomalu vstřebává informace.
„Co jíš?“ byla jeho první otázka po dlouhé odmlce.
„Krev, jak jinak.“
„Proč jsi to se mnou táhla?“
„Začíná mi to připomínat výslech,“ poznamenala místo odpovědi.
„Proč jsi to – “
„Protože tě miluju.“
Cukl sebou. „Upír může být se člověkem?“
„Jak vidíš, tak ano.“
„Proč sis nevybrala nikoho z vašich řad?“
„Lásce neporučíš. Co takhle přejít k méně osobním tématům?“ požádala ho.
Vzdechl a zavrtěl hlavou. „Ježíši, co mě ještě nepotká. Jsem v úplné tmě, vlastně ani nevím kde, s upírkou, která mě ani nedokáže ujistit, že mě nechce zabít, popřípadě, že budu v další chvilce naservírován jako oběd. Hm?“
„Samozřejmě, že tě nechci zabít!“ zvolala pobouřeně Carmilla. „A co se týče tmy, já vidím. Až si to vyříkáme, povedu tě.“
„Radši pojďme hned,“ navrhl Brian. „Dokud ještě žijeme.“
Věděla na co naráží. „Je to strašné. Kdo to mohl udělat? Kterej kretén!?“
„Těžko říct.“ Krátká odmlka. „Myslíš, že to byl útok jen na Velkou Británii?“
„Ne, obávám se, že to schytal celý svět.“
V polozavaleném tunelu zavládlo děsivé ticho.
* * *
Kdesi daleko se s kašláním postavila na roztřesené nohy žena, již už dávno opustilo mládí, ovšem ne vitalita. Raději se nekoukala na nebe. Dokonce ani kolem sebe. Jen dávala pozor, aby nezakopla, a prodírala se hromadou zborcených budov. Kolem vířila spousta prachu a Jodi tušila, že i ten prach není jen tak obyčejný. Bylo jí jasné, že je plný spadu. Toho, který zabíjí.
Rozklepaně si uvědomila, že zítra už možná bude mrtvá. Jako blesk ji náhle zasáhly vzpomínky na dobu, kdy studovala zdravku. Přesněji; na hodinu, kdy se učili o nemoci z ozáření.
Jodi se rozklepala ještě víc a téměř cítila, jak jí prostupují částečky radiace, napadají její tkáně, představovala si, jak pomalu začíná zaživa umírat.
Přesto se nezastavila.
Musí se dostat k té budově. Aby se ujistila, že je mrtvý. V opačném případě, aby se postarala o to, aby se mrtvým stal.
K mstu, kde dřív stávala budova blázince to už bylo jen pár bloků. Jodi se pokusila rozběhnout, když v domě po její levé straně něco explodovalo a on začal hořet. Nutně se tam potřebuje dostat.
Jak bezhlavě prchala troskami, uklouzla na něčem měkkém a spadla. Náraz ji musel omráčit, takže se probudila až když kolem byla tma.
Uvědomila si, že leží v něčem mazlavém. V něčem, co na chodníku nemělo co dělat, v něčem, co bylo kdysi součástí vnitřních orgánů lidského těla…
Odklonila se pryč od rozpárané mrtvoly a začala zvracet. S úděsem zpozorovala ve vyvrhnutém ztráveném jídle chuchvalce krve.
Už to začalo, už umírám, pomyslela si a slzy se jí nahrnuly do očí. Pak ale přemohla pocity a zvedla se. Ještě pořád nedorazila ke svému cíli.
Trosky Ústavu pro choromyslné se před ní tyčily jako majestátní pozůstatky ničeho. Jak sarkastické měla uvažování. Ve chvíli, kdy ty pozůstatky spatřila jí bylo jasné, že nemůže být naživu. Muselo je to rozdrtit všechny.
S podivným povznášejícím pocitem a zamlženým zrakem Jodi zamířila k čemusi, co kdysi bývalo New Yorskou veřejnou knihovnou. Tam si sedla na drolící se schodiště a rozplakala se.
* * *
Byl si jistý, že se mu to jen zdá. Tohle se stát nemohlo. Ne jemu, ne v téhle době… ale opak byl pravdou. Colin býval úspěšným podnikatelem na vzestupu. Právě když zazněly sirény, řešil na důležité schůzi.. ale, vlastně je jedno co. Zuřivě si odplivl. Teď je všechno, co kdy vybudoval v háji, tak proč se zaobírat minulostí? Radši by měl přemýšlet, kam půjde. Co bude dál.
Nepřipouštěl si, že už mu zbývá jen pár dní života, než podlehne drtivé zkáze stejně jako celé město. Že se stane jedním z mnoha přeživších – mrtvých. Zkrátka těch, které bez milosti vezme do věčných lovišť pekelná nemoc z ozáření.
Nebo to možná bude něco jiného. Kdo ví, třeba se roztříštily i všechny zkumavky, v nichž lékaři skladovali viry a bakteriie. Třeba už se ty neviditelné částečky plíží Londýnem, a následkem střetu s radiací mutují…
Kdo ví.
Colin sebou cukl, když náhle zaslechl slabý dětský pláč. V hlavě mu to šrotovalo. Není záchranář ani hasič, nikdy ani nebyl na kurzu první pomoci. Nechá to být. Má dost starostí sám se sebou.
Jeho nové sako bylo na spoustě míst roztržené. O to by se měl zajímat. Dal za něj majlant! Co si sakra ti lidi myslí? Musí rychle zajít do nějakého krejčovství. A potom k Tiffanimu, aby nechal konečně udělat ten snubní prsten pro svou milenku. Taky nesmí zapomenout zajít podat žádost o rozvod. A oznámit to ženě. Snad nebude dělat scény. I když o tom pochyboval Emily by mu akorát tak namlátila a hnala ho s pohrabáčem přes celou Belgii.
Odmítal se smířit s realitou.
A pláč pokračoval.
Maisie by určitě chtěla diamant. Peníze na něj má. Koupí ten nejhezčí a největší. Proč ne rovnou dva? Nebo třeba ještě náhrdelník. A náramek.
Budou se mít jako prasata v žitě. Jako svatební dar jí dá ten vysněný dům. Ano – odstěhují se z téhle pitomé země přes oceán až na Floridu. Nebo ještě lépe, někam na Bora Bora. Tam jsou dokonaleé pláže pro dokonalené lidi.
Pláč náhle utichl.
Colina v tu samou chvíli zaplavil pocit viny. S Emily měl dvě děti. I když moc často nebýval doma, nedokázal si představit, že by je ztratil.
Honem vykročil k místu, kde slyšel nářek naposledy.
Nikde nic neviděl, jen trosku, trosky a trosky. „Haló, maličký?“
Žádná odpověď. Zkusmo odsunul masivní dřevěný kvádr a v další chvíli si přál, aby to nikdy nebyl udělal, aby ve chvíli, kdy slyšel pláč utekl co nejdál a nikdy se nevrátil, nikdy ani nepřemýšlel, co to mohlo naříkat.
Tedy spíš zbytky čeho.
Colin odvrátil pohled od té krvavé kaše a sesunul se do sutě.
Za chvíli přijedou záchranáři a všechno bude dobré, ujistil se…
…a pak se na něj zhroutila celá zeď bývalé Obecní nemocnice, doprovázená praskotem plamenů, které ji u druhé strany užíraly.
* * *
Na svět byl zvláštní pohled. Z většiny oblastní stoupal těžký šedivý dým, který pozvolna vtahovala atmosféra. Slunce jím bylo zastíněno a na několika místech byla tma jako v noci, přesto se od ní ale lišila. Noc nebyla tmavě fialová.
Foukalo. Mocně, protože už nebyly lesy, které by vítr zastavily. Ze sutin vylézali lidé, kterým už ale nebylo přáni žít dlouhý život. Šanci měli jen ti, kteří se stačili schovat. A které neobjeví noční lovci.
Někde u rovníku tiše padal černý sníh.
