Alicea
1567, Island
Lesem se rozléhalo teskné vytí.
Starý dřevorubec, ač byl na jedno ucho dočista hluchý, se ve spaní zavrtěl a když ten husí kůži nahánějící zvuk pokračoval, instinktivně si přetáhl přikrývku přes hlavu a skrčil se do embryonální polohy. Už by se byl ponořil zpět do říše snů, když si s návalem hrůzy uvědomil, že nezamkl verandu.
Ve spěchu na sebe hodil zimník, obul dřeváky a tak rychle, jak mu to jen ztuhlé klouby dovolovaly, se vydal k zadním dveřím. Z usmolené kapsy vytáhl svazek klíčů a málem by už byl jedním z nich otáčel v zámku, když v tom něco zaslechl. Přicházelo to z venku, ze zahrady. Usoudil, že to zní jako lehký ženský krok..
A o chvilku později jeho mysl zaplavilo podivné blaho, které mu tiše našeptávalo: Pojď ven, pojď za mnou. Dřevorubec se tím hlasem nechal unášet.
Vytáhl klíč ze zámku a uchopil kliku. Dveře hlasitě zaskřípaly a stařec si v duchu připomněl, že je musí namazat. Na dubovou podlahu verandy navál vítr jemný poprašek, takže se v slabém měsíčním světel přízračně třpytila. Dřevorubec omámeně udělal krok vpřed a porušil tak pravidelnou sněhovou pokrývku.
Ještě kousek, jenom malilinkatý kousíček, ponoukal hlas.
V kloubech mu zapraskalo, když scházel po schůdcích. Hvězdy se na temné obloze vyjímaly jako střípky diamantů v sametu. Nikde se nepohnul ani lísteček. Stařec sestoupil z posledního schodu. Jeho nohy se dotkly zasněžené země.
V tomtéž okamžiku se něco mihlo vzduchem; bytost tak rychlá, že obvykle předehnala zvuk. Téměř neviditelná ruka se natáhla k mužovu zátylku a v příštím okamžiku už se jeho bezvládné tělo svalilo do sněhu. Zatímco mu v očích vyhasínala poslední jiskřička života, v černých zornicích potažených závojem smrti byl na chvilinku vidět odraz vyzáblé ženská postavy.
Potom byly jeho oči vyrvány z důlků, stejně jako páteř a játra.
K citlivým vlčím čenichům dorazila lákavá vůně krve o pár minut později. Místo, aby se hladově rozběhli za kořistí a prali se o ni, z jejich páchnoucích chřtánů se ozývalo vystrašené kňučení. Do jejich teritoria zavítala bytost tisíckrát mocnější, dravější a hladovější, než byli oni sami. Tento predátor zahubil dva členy jejich smečky, kolem jejichž rozsápaných těl se teď krčili a ani na chvilinku nezauvažovali, že by se jich jakkoli dotkli. Nebyli si jistí, jestli se bytost nevrátí aby pokračovala v hostině.
Ta už však na vlky dávno zapomněla. Konečně objevila to, po čem její tělo prahlo, ačkoli to vlastně nevědělo; konečně našla tu divnou lidskou bytost, která chodila po dvou, koupala se a krev jí proudila žilami v tom nejdokonalejším rytmu, jaký si jen můžeme představit. Seděla ve sněhu a vůbec nevnímala mrazivý vzduch, stejně jako vlčí vytí, které nabývalo na intenzitě. Cítila jen svůj hlad a touhu po jeho ukojení.
Zakousla se do šťavnatého masa a kus si odtrhla. Její zuby nebyly nijak velké, ale zato ostré jako břitvy. Postupně ochutnávala, zkoumala, testovala. Po skončení hostiny si olízla zkrvavené rty a zvedla se.
Nevěděla, kam půjde. Nepamatovala si, odkud je a kdo byla. Záleželo jen na plném žaludku a tmě. Ve dne se skrývala. Nevěděla proč, ani kde. Nevěděla, jaký je rok.Nebo v jaké je zemi.
Jediná věc, kterou měla zapsanou ve svém ledovém srdci, byla kratičká věta; ta jediná jí dávala smysl a dovolovala žít.
Jmenovala se Alicea.
