Normal life

21. září 2009

Milý deníčku,

Rozhodla jsem se, že si tě budu psát, abych pak, až budu stará, vrásčitá a osamělá měla alespoň nějakou pěknou vzpomínku na mládí. A protože mi už jistě nebude sloužit ani fotografická  paměť, budu do tebe lepit fotky, abych si dokázala připomenout všechny lidi, o kterých se zde zmíním – oni nejspíš v době, kdy si tě budu pročítat budou mrtví, nebo stejně sklerotičtí jako já, ale nevadí. Vzpomínky budou hezké a tím převýší bolest z toho, že už nejsou se mnou.

Jako první si do tebe nalepím svoje rodiče a brášku. Tak, tahle veselá paní je maminka. Vidíš ty její nádherné černé vlasy? Ty mám po ní, deníčku. Mě se hrozně líbí – i tatínkovi, ale jí ne, říká, že ji dělají špinavou cikánkou. Ona totiž babička byla napůl romka a než ji děda zabil, často nám kradla věci a tvrdila mámě, že by se měla vrátit kam patří, ne žít s tou rasistickou bílou hubou (to mluvila o tátovi). Teď se na nás babička dívá z nebe, což mi rozhodně nevadí. Neměla jsem ji ráda, i vím, že je to ode mě ošklivé. Jenže ona vždycky smrděla kouřem, nikdy mě nepohladila a křičela na všechny, že jim nechceme půjčit peníze a že jsme banda zrádcovských zmrdů. Netušila jsem, co to znamená, ale nelíbilo se mi to. Děda byl ještě horší, jsem ráda, že právě sedí ve vězení. Vlastně jsem ho neviděla od naší první (a poslední) návštěvy; to bylo na Vánoce, když mi bylo pět. Ježíšek mi tenkrát donesl spoustu dárků a hlavně panenku, kterou jsem si přála. Dneska už vím, že to ve skutečnosti byli moji rodiče, ale to jsem se dozvěděla teprve nedávno. Brácha na Ježíška ještě pořád věří; je o rok mladší než já, v listopadu mu bude osm. Trošinku mu to závidím.

No ale chtěla jsem ti povídat o své rodině, že? Hrozně rychle vždycky odběhnu od tématu. No, takže o mamince už toho víš celkem dost, snad bych ještě měla dodat, že pracuje v módním salonu a vždycky mě tam jednou týdně bere na návštěvu. Až budu velká, chtěla bych být jako ona – malá, černovlasá, milá a úspěšná. Tatínek oproti tomu mě nikdy do práce nebere – opravuje letadla a to mě nebaví. Byla jsem u něj jen jednou a všude byl akorát cítit takový nepříjemný zápach strojů, oleje a strašně to tam hučelo. Brácha za ním ale chodívá rád; je hodně po něm, blonďatý, zelenooký, a pořád mě zlobí. Tvrdí, že bude válečným pilotem. Já teda doufám, že žádných takových lidí potřeba nebude, nechtěla bych, aby byla válka. Moje druhá babička (ta hodná, tátova máma) mi o ní vypráví v pátek večer, když u nich spávám. Vždycky si spolu lehneme na její letiště, které si nechala  v ložnici i když děda umřel. (Už byl moc, moc starý). Já se stulím do klubíčka a ona vzpomíná, jak jeden opilý voják zastřelil jejich tatínka, jak se museli schovávat, jak utíkali ze školy, když se rozezněly sirény, jak prchali lesem a šlapali na mrtvé… Sice se mi potom občas zdají děsivé sny, ale žádnou z jejích historek bych si nenechala za nic na světě ujít. Babička si válku zažila, bylo jí tenkrát asi jedenáct (už je taky velice stará, ale nechci, aby mi umřela!) a všechno popisuje tak barvitě a přece jednoduše, že vás mrazí v zádech a připadáte si, jako byste se tam ocitli také.

 Tím jsem ti, deníčku, vlastně popsala naši rodinku. Já ( Katka) , máma (Sandra), táta (Ivan), brácha (Michal) a babička (Ludmila). Ještě mám tetu Tyršu, ale ta je z maminčiny strany a proto se s ní a její rodinou nestýkáme. Jsou stejní jako zlá babička a děda.

To je úvod asi vše, deníčku. Teď o mě víš všechno. Tebe nemusí zajímat, kde bydlím, když zůstaneš v mým šuplíku, ani nepotřebuješ moje telefonní číslo (k osmým narozeninám jsem dostala mobil!!), email nebo icq. Můžu se ti svěřit se vším, co bude trápit moji duši, a ty to nikomu nevykecáš, protože nebudeš moct. Deníčku, jestlipak znáš pravý důvod, proč si tě vlastně píšu? Neznáš, já vím. Není to jen kvůli zachytávání pěkných chvilek, na které nechci zapomenout. Ten hlavní důvod je, že nemám nikoho jiného, komu bych mohla svěřit ta svá tajemství, víš? Mám sice jednu dobrou kamarádku a spoustu dalších, ale nevěřím jim tak jako tobě. U lidí nikdy nemáš jistotu. Jsou zlí a prohnilí, i když každý do jiné míry. Achjo, deníčku, já bych chtěla být zase malinká, abych nemusela nad takovými škaredými věcmi přemýšlet. Měla bych být šťastná, že mám svoji rodinu, já vím. Že nejsem jako Marťa, která bydlí v děcáku, nosí obnošené oblečení kdoví po kom a je pořád smutná. Jenže bych na tom mohla být i líp. Být úplně bílá a nikdo by se mi nesmál, že mám cigoškou mamku. Moji spolužáci si myslí, že krade a kouří a dělá takový ty věci, jaký dělaj ti zlí na sídlišti o pár bloků dál. Nedokážou pochopit, že všichni nejsou zkažení.

I o mě si myslí, že čmárám po zdech a házím po lidech v parku flašky od piva, ale já taková nejsem! Nikdy bych nic takového neudělala; maximálně bych po nich mrskla houbu za to, že pomlouvají mou rodinu. I brácha to nese těžce. Jeden hnusnej kluk z naší školy ho zmlátil – za to, je  „karamelová držka“, tohle na něj řval. Michal měl pak po celým těle modřiny a skoro se nemohl hýbat. Nenávidím toho hajzla.

22. září 2009

Deníčku,

 moc se omlouvám, ale dneska nemám čas, fakt promiň. Byla jsem celý den u babičky a teď už je po večerníčku, takže každou chvilku přijde mamka zhasnout a přečíst nám pohádku. Můžeš poslouchat, jestli chceš; nechám pootevřený šuplík. Tobě taky dobrou noc.

23. září 2009

Čauky, deníčku!

Dneska byl úplně úžasnej den. Ve škole jsem dostala tři jedničky a mamka mě za to vzala na zmrzku, akorát to prý nemám říkat tatínkovi, mohl by se zlobit. O cukrárně na náměstí jsem ti ještě nepovídala, že? Mají tam spoustu druhů zmrzliny, hlavně hodně ovocných – dokonce i melounovou. Já mám nejradši karamelovou a pomerančovou, moc to nejde dohromady. Vlastně jsem celá taková divně namíchaná, stejně jako ta zmrzka. Mám černý vlasy po mamince, ale rovný po tatínkovi. Mám tmavě hnědý oči, ale světlou kůži (naštěstí, jinak by mě po řvali ty stejný nadávky jako po mámě, nebo by se mě báli. Maminky se bojí spousta lidí, protože je snědá. V obchodě jí vždycky uhýbají a u pokladny se ty brigádnice krčí, jako by je měla kousnout. Jenom paní Suchánková z brněnky ví, že je máma úplně normální člověk. Když zrovna není u pokladny fronta, klidně s ní klábosí a klábosí, až se z toho začnu nudit a vyprosím na mamce lízátko. Ty jsou moje tajná vášeň. Doma si je skladuji a vystavuji na okno. Vede do dvora, takže mou sbírku nikdo cizí neočumuje a já se nemusím bát, že by mi je chtěl někdo ukrást. Bohužel, v našem městě se hodně krade. Jednou jsem šla s taťkou podchodem a přímo před našima očima oloupili jednu starou paní. Táta se za nimi rozběhl, ale zmizeli dřív, než je stačil aspoň praštit. Škoda.

Ještě jsem ti ale neřekla všechno, co se dneska přihodilo.  Kromě zmrzliny jsem také dostala novu, nádhernou mikinu, fialovou s růžovými kytičkami. Brácha se na to šklebil a odešel si hrát s autíčkama, ale mě se strašně líbila. Poté, co jsem se asi dvě hodiny nakrucovala před zrcadlem přišel taťka z práce a navrhl, že si vyrazíme na procházku k jezu. Všichni jsme z toho byli nadšení a tak se hned šlo, nechtěli jsme přece aby nás zastihla tma.

U jezu to byla senzační. Poslouchali jsme jak voda hučí a pozorovali ty masy neovládnutelné kapaliny, kterak spadají přes stavidlo a tečou pryč, daleko až do moře. Naházeli jsme tam pár kamínků a při té příležitosti si udělali takovou malou soutěž, kdo dohodí nejdál. Překvapivě vyhrál tatínek. Jakmile se začalo stmívat, vrátili jsme se zpátky domů. Po večerníčku jsme výjimečně nešli hned spát, ale ještě si zahráli Smolíčka pacholíčka. Vyhrála jsem! Pohádku nám tentokrát četl taťka. Musím přiznat, že jsem se už trošku nudila. Za chvíli holt budu velká.

26. září 2009

Deníčku,

Měla bych se stydět, že jsem to tebe už dva dny nic nenapsala, ale nějak se mi nechtělo, víš. Vlastně se ani nedělo nic, co by stálo za zapsání a já chci přece psát jen zajímavé okamžiky, abych se pak ve stáří nenudila. Tak promiň.

1. října 2009

Můj nejmilejší deníčku,

Táta nám koupil pejska! Je hrozně krásnej, roztomilej a hodnej a říkáme mu Ringo. Dneska jsme si spolu hráli celý den a tak nemám hotové úkoly, ale paní učitelka to snad jednou přežije. Jsem chytrá a pečlivá, jen dneska musím udělat výjimku kvůli Ringoškovi, to přece chápeš, ne? Super. Představ si,celou mě olízal a pak se počůral taťkovi do boty! Ten se naštval, ale my jsme ho uprosili, aby Ringa netrestal, že je tu první den a proto je vyděšený. Chudáčka malýho vzali od maminky… No, já zas musím končit, jdu ho uložit do pelíšku. Dobrou noc!

16. října 2009

Deníčku,

Dnešek byl zvláštní. Šla jsem do školy. Já vím, na tom není nic zvláštního, ale vydrž ještě chvilku, jo? No jak tak do té školy jdu, mamka s bráchou se ode mě odpojili… a najednou za mnou někdo přišel. Ten někdo byl můj spolužák, Ondra. Deníčku, víš ty, co udělal? Řekl mi, že mě má rád. Já jsem z toho trochu vedle, vlastně hodně vedle. Pak jsem se ale vzpamatovala a po zbytek cesty jsme se drželi za ruce. Na tom není nic špatnýho. Jo abych nezapomněla, tady je jeho fotka. Má hrozně hezké oči, že? Takový modrý jsem si vždycky přála. Páni. Deníčku, já mám kluka a to jsem teprve ve třetí třídě! Při obědě jsme seděli spolu. Na hodinu jsme šli spolu… ze školy jsme už spolu nešli:(. Máma spěchala na nákupy a radši než aby nás nechala v družině, tak jsme museli k babičce. Jenže tam to není poslední dobou ono. Byt je celý vlhký, na stěně v kuchyni dokonce roste plíseň a je tam strašná zima. Babička stárne a nestíhá si hrát s oběma zároveň, takže vždycky se věnuje jenom bráchovi – poněvadž je mladší. Není to fér.

11. listopadu 2009

Drahý deníčku,

Michal dnes slavil své osmé narozeniny. (Mě devítiny čekají až za sedmnáct dní). Nějak si nepamatuji, co všechno dostal. Nechce se mi psát. Zanedbávám tě a mrzí mě to, jenže nedá se svítit. Poslední dobou spíš myslím na Ondru. Možná bysme si už mohli dát pusu, co myslíš?

Hele, nebuď na mě protivnej. Jasně, že tě mám ráda, ale jinak, pochop to. Jsi jenom deníček, kdežto on je člověk jako já. Navíc je pěknej a fajn. Takže kámoši, jasný? Na svoje narozky ti sem zase něco napíšu, slibuju. Třeba o dárcích, které dostanu, nebo o škole, Ondrovi, mých kamarádkách, mamce, taťkovi, bráchovi, babičce a já nevím o kom ještě, souhlasíš?

28. listopadu 2009

Ahojky, deníčku,

Tak ti teda píšu, přesně jak jsem slíbila. Narozky byly senzační!!! Dostala jsem spoustu oblečení, malovátka, prstýnek, gelovky a hromadu dalších věcí, třeba krásnej polštářek s koníkem a míček, který si ale zabavil Ringo pro sebe. Odpoledne k nám přišly holky a pořádala se oslava, všude po bytě byla spousta konfet. Mamka nám upekla vynikající dort a poslala Míšu k babičce, takže jsme měly můj pokojík samy pro sebe! Úplně žůžo. Hrály jsme různé hry, jedly lentilky a zákusky, brambůrky, tyčinky, k večeři pizzu a dělaly, jako že jsme víly. Byly to báječné narozeniny.

Jelikož byl víkend, vzali jsme si Ringa do parády a začali ho trénovat. Taťka tvrdí, že je hrozně učenlivej a poslušnej, ale mě to nepřijde. Trvalo mu skoro dvě hodiny, než si dokázal zapamatovat všechny povely a to ještě furt neumí pořádně štěknout. Nejkrásnější ale je, jak za mnou pořád běhá. Uprosila jsem naše a tak teď spí v noci se mnou, místo aby chrundil ve svým pelíšku. Michal si ho občas půjčuje.

Já ti vlastně ještě neřekla, co je Ringo za rasu, že deníčku? Hnedle to napravím – Zlatý retrívr. Zatím je takovej můj drobeček, ale prý ještě vyroste. Snad nebude jak maxipes Fík.

5. prosince 2009

Deníčku,

nikdy neuhodneš co se stalo!!!! Ondra mi dal dneska pusu!!!!! ÁÁÁÁ!!!

24. prosince 2009

Veselý vánoce, deníčku!

U nás totiž takový (veselý) zrovna nebyly. Mamka chytla chřipku a nemohla s náma jít zapálit svíčky na hřbitov, z čehož byla dost smutná a my taky. Potom dárky byly super, ale jen co jsme si je rozbalili a prohlídli na nás Míša vyštěkl, že už na Ježíška nevěří, že ví, že ty dárky kupujeme my. Achjo.

Zítra jdeme k babičce. Někdy přemýšlím nad tím, jak si asi musí připadat osaměle, když s nínení dědeček. Hlavně o vánocích. Jendou jsem se jí na to zeptala a ona mi řekla: „Kačenko, vždyť on je tu pořád se mnou.“ Doufám, že jí z té samoty nezačíná hrabat, když takhle mluví.

1. ledna 2009

Deníčku můj zlatý,

^{Jsem bezvýhradný ateista, až se bojím, že mě Pánbůh potrestá... (Jára Cimrman)}