1.kapitola: Noční běsi
Jako již tradičně jsem po setmění odklopila víko rakve, zasunula za sebou těžké kamenné dveře krypty a vyšla na nádvoří. Krapet toužebným pohledem jsem zabloudila dolů do údolí, odkud se linula veselá hudba. Jednomu z nejbohatších vesničanů v okolí a zároveň starostovi vesnice, která se rozkládala pod hradem, se před chvílí narodil syn, tak oslavovali a oslavovat ještě dlouho budou. Ráda bych byla mezi nimi - tolik desetiletí jsem nevzala jídlo do úst, tak dlouho jsem nebyla mezi lidmi, že se to snad ani spočítat nedá a lhala bych, kdybych tvrdila, že mi to nechybí. Alespoň tanec mi ještě nebyl zcela cizí, ale ty záhrobní tóny, které se linuly z pavučinami ověnčených varhan v Tanečním sále ve mne vzbuzovaly spíše pocit úzkosti nežli prožitek a chuť k pohybu, ačkoliv jsem to před Damiánem nikdy neřekla nahlas.
Ve společnosti podobných myšlenek jsem se posadila na chmurně vyhlížející kašnu, která již dávno vyschla a rok za rokem ji postupně obrůstal mech a břečťan, vytáhla z kapsy svého pláště (silně se podobajícímu rubáši) flétnu a zahrála pár žalostných tónin, načež jsem ji opět ukryla a tiše vyčkávala na příchod svých společníků.
Zatímco první netopýr přelétával nad hradbami, zavrzaly dveře krypty a noční vzduch provoněný bylinkami prostoupila tisíciletá zatuchlina, která byla cítit vždy, když se někde poblíž objevila Kirsta, jako obyčejně ve společnosti Haniela. „Jak jsi se vyspala?“ zeptala se přátelsky.
Letmo jsem pohlédla na vysokou upírku a jejího společníka, který byl o pár centimetrů menší než ona. „Šlo to,“ odvětila jsem a upřela pohled zpět do údolí. „Dnes se ti narodil bratr,“ řekla jsem tiše. To oznámení bylo adresované Hanielovi, ale zareagoval na to Damián, který se náhle objevil vedle mě. „Skutečně? Takže starosta přece jen překonal smutek.“
„Nic jiného mu ani nezbývalo. Kdyby neměl potomka, pro rodinu by to byla ostuda,“ ozval se Haniel a dával si dobrý pozor, aby z jeho hlasu nezazněl žádný smutek či stesk.
„Jistě, to by byla,“ zašeptala účastně Kirsta, konejšivě objala Haniela kolem ramen a hodila po mě zlostný pohled.
Málem mi ujela nevybíravá poznámka. Vždyť to byla jen náhoda a - ona chtěla druha, ne já!
„Pojďme na lov,“ pobídla ho, nevšímaje si mého nasupeného výrazu.
Upřel na nás své vínové oči. „Neublížíte mu?“ ptal se prosebně.
„Jistěže ne,“ slíbil Damián, i když zněl trochu odmítavě. „Nikomu z tvé rodiny nezkřivíme ani vlásek.“
Kirsta netrpělivě luskla na Haniela, aby už šel; ten na nás rozloučenou s úlevou pokývl. „Děkuji.“
„Užijte si noc,“ zavolala jsem za nimi a pak jsme s Damiánem osaměli.
„Stýskalo se mi,“ šeptl mi laškovně do ucha. „Celý den jsem nemohl spát.“
Achjo, už zase! Nedalo se říct, že bych ho nějak mimořádně milovala, ale měla jsem ho ráda víc než kohokoliv jiného z našeho druhu. Tedy ne že bych jich moc znala. Náš kraj byl skutečně jen náš, my tu byli vládci noci. Zbloudilí pocestní často hledali útočiště v našich končinách, neboť se proslýchalo, že zde řádí mnohem méně Běsů než v jiných evropských zemích a měli pravdu – zbyli jsme tu jen my čtyři, žijící takřka v symbióze s místním lidem,který si zvykl na to, že čas od času musí přinést oběti. I když tohle je možná příliš optimistická úvaha. Pořád žili ve strachu z nás – z vrahů, jejichž život nikdy neskončí. Děsivější představa – že tu budu napořád – podle mě neexistuje, raději se tedy odvrátím od těchto ponurých myšlenek a vrátím se zpět do reality. .
„I mě se stýskalo, ale spala jsem,“ líbla jsem ho na tvář a vyskočila na hradby. „Jdeš?“
„Myslíš, že se nechám prosit?“ podíval se na mě jako na blázna a rovnou seskočil na druhou stranu. Chtěla jsem ho trochu navnadit a tak jsem místo toho, abych skočila za ním, přelétla rovnou na vysokou borovici.
„Co děláš tam dole?“ zvolala jsem a upravila si černou sukni, kterou jsem nosívala kdykoliv jsme vyráželi na celonoční cestu. Neexistovalo, aby žena nosila kalhoty a tak jsem se alespoň oblékala do co možná nejjednodušších věcí - tento můj zamilovaný kousek šatstva nebyl výjimkou. Dalo se v ní dobře skákat i běhat, jenže už jsem ji měla skoro dvacet let a bylo mi jasné, že ji brzy budu muset vyměnit za jinou. Škoda. Neměla jsem ráda tohle loučení, ať už s věcmi nebo lidmi, které bylo bohužel nutné, když jste byli něčím jako já. Immortalis.
Nejodpornější na celé věci byla skutečnost, že můj otec byl lovcem Nočních běsů, jak nám také lidé občas říkali. Damián ze mne udělal upírku jen proto, aby se pomstil za to, že mu otec zabil družku. Účty se tím prý vyrovnaly.
Přijde vám divné, že jsem prve tvrdila, že ho mám docela ráda, a teď vzpomínám na to, jak mě udělal jednou z Nemrtvých? Obyčejným smrtelníkům asi přijde představa být upírem odporná, mě ale ne. (Pokud někdy zemřu). Doufala jsem v jakoukoli možnost útěku od otce, který se mě snažil vycvičit v lovkyni. Hnusilo se mi zabíjení, přestože upíři tenkrát s ledovým klidem vyvražďovali celé vesnice. Mimo to mi táta diktoval život… Jakožto mírumilovný člověk jsem si sice pohrávala s představou, že ho ve spánku podřežu, ale nebyla jsem toho schopná. Damián mě zachránil. Je mým dlužníkem – a já se pokouším splácet daň tím, že mu dělám společnost. Stejně by mi nejspíš nic jiného nezbylo.
Na našem životě je spousta zajímavých věcí, nejsme jen krvežíznivé kreatury potulující se při měsíčku po kraji, co zabíjí lidi. Jistě, bereme jim životy, ale co jiného nám zbývá? O oběti se vždy řádně postaráme – a lidi to děsí. Nikdy neví, kdo bude mít ráno čerstvý náhrobek na hřbitově. Krom nutnosti lovu je náš život pestrý, a zároveň ponuře černobílý jako pamětní deska. Když spím – a já bohužel většinou bdím, tím větší je pak nuda – v rakvi, pomalu už nemám nad čím přemýšlet. Jako by pro mne téměř nic nebylo záhadou. To je ta nudná část, kterou nesnáším. Další stereotypní část je lov – překvapit nic netušícího člověka, který na vás občas stihne ještě pomateně hodit stroužek česneku, to už opravdu dávno přestalo být zábavné. Navíc jsem nikdy nebyla přílišní jedlík, takže kapka krve sem, kapka tam… Potom noční výlety s Damiánem. Ty v sobě mají jisté kouzlo, ovšem chodit po staletí těmi stejnými stezkami není zrovna balada. Mě spíš baví přebírat knihy v hradní knihovně, nebo si odskočit dolů do údolí a prozkoumávat tamní kroniky, spisy. Taky jsem si do rakve (tajně, Damián by mě zabil, kdyby věděl co jsem provedla!) odnesla Bibli svatou. Skutečnou, posvěcenou. Moje stanovisko k vampirismu nikdo nechápe; myslím tím nikdo z upírů. Oni jsou přesvědčeni, že je stvořil ďábel jako stroje na zabíjení, takže vesele vyvražďují celé obce, aniž by se nad věcí pořádně zamysleli. Já ale četla pečlivě celou bibli a s mírným znepokojením zjistila, že o Immortalis tam není ani zmínky. A protože jsem byla hodně umíněná, podařilo se mi vypůjčit si jediný známý rukopis Ďáblovy bible. O nás opět ani zmínka. Proto se stále ptám – co vlastně jsme a kdo nás stvořil?
Tuším, že se to nejspíš nikdy nedovím, ale ani za to nikdy nepřestanu bojovat. Nejsem duch a dala bych cokoli, dovědět se o původu našeho rodu.
Odbíhám ale od tématu. Jak se říká – to nejlepší nakonec. Nejraději trávím čas procházkami po světě. Samozřejmě za dne – pohled na ty barvy mě naplňuje radostí a zároveň smutnou touhou; jsou pestré, jiskrné, pulsující životem. Zkrátka všechno, co já ne. Pravděpodobně proto miluji květiny a stromy. Hlavně stromy. Jsou to vskutku zvláštní prvky přírody. Když se tak procházím tichým lesem v podhradí, (lidská noha tam nepáchne, na to se nás příliš bojí) stromy šustí svým jasně zelenkavým listím a já si vždy připadám jako uprostřed velkého shromáždění, které mluvím jiným jazykem. Ráda bych věděla, co si asi povídají za příběhy.
Jediné, co mě na dni štve, je fakt, že musím chodit zahalená,aby mě sluníčko nepřipálilo. Další nepochopitelné prokletí upírů. Párkrát se mi již vkradla do hlavy myšlenka, že nás mohla nějaká mocná síla proklít. Vědět jak se toho zbavit, klidně obětuji život pro dobro druhých. Nočního života už mám po krk a den co den se plížit z rakve mne také začíná nudit.
Damián totiž o mých tajných denních výletech nic neví. Jsem si jistá, že by mě zavřel do rakve a nepustil před stmíváním, kdyby byl tušil, že se procházím po kraji. Další věc, o které nemá ani páru, jsou moje výpravy – dlouhé výpravy. Vždycky si vymyslím, že pocestuji na jedno určité místo, kde chci pár týdnů pobýt, ale to je jen oficiální verze. Ve skutečnosti se potloukám světem, v noci spím a ve dne žiju. Seznamuji se s jinými kulturami, lidmi, dokonce i zvířaty. Jednou jsem si obzvlášť oblíbila černého valáška patřícímu zlému farmáři. Koupila jsem ho, pojmenovala Ignis a cestovali jsme spolu. Naše životní cesty byly spjaty tak dlouho, dokud jsem se nerozhodla vrátit domů. Nevím, co jsem očekávala – že se snad změní hrad, nebo jeho obyvatelé? Byla jsem naivní. Ignise chtěli zabít hned první noc, co jsme se vrátili. Poslala jsem ho bleskem dolů do údolí a teď se za ním chodím tajně ve dne dívat. Už to není ten bujarý koník, kterého jsem s láskou čistívala, ale pán v nejlepších letech. Myslím, že za deset let z něj bude dědeček a potom… potom odejde do Věčných pastvin.
Jinak moje výpravy tvoří valnou část nejkrásnějších okamžiků mého života.. Poslední mi zabrala pár let. Nejspíš se zase někam vydám – Damiánova společnost se opět stává nepříjemně nudnou. Vlastně ne nejspíš – vyrazím určitě.
Podívala jsem se na něj z vrcholku borovice a odtrhla se od vzpomínek. „Dnešní noc uspořádáme rozlučku,“ oznámila jsem rozhodně. „A zítra v noci odcestuji do Paříže.“
Agresivním pohybem vyskočil za mnou až se strom zakymácel a chmátl mi po krku, jenže já včas uskočila. Těmto cholerickým záchvatům jsem již během staletí stačila přivyknout, takže mě nijak moc nepřekvapil. „Zklidni se,“ požádala jsem ho; schválně nenuceným, konverzačním tónem. Jak jsem předpokládala – rozzuřilo ho to k nepříčetnosti. Vyrazil na mě, s čímž jsem opět počítala a tak jsem se vrhla ze stromu na hradby, bleskurychle je přeběhla, vymrštila se na nejbližší smrk a dovolila si ohlédnout se. Damián zaostával o dobrých dvacet metrů, což bylo dobré znamení; už se vyzuřil. Skončila jsem tedy úprk a ladným saltem opustila větev. Sotva se moje nohy setkaly se zemí, zničil můj náskok a povalil mě do jehličí. Naklonil se, jako by mě chtěl políbit, ale jeho rty se zastavily kousek od mých lící. „Přece mi zase neodjedeš!“ zaskuhral.
„Bude to jen na chvilku…“
„To znám – chvilka na pár let.“
„Vždyť pro nás je čas tak nicotný pojem… pár let je pouhý zlomek toho, co spolu prožijeme,“ přesvědčovala jsem ho a zároveň mu jemně sevřela dlaň, kterou se mi nenápadně pokoušel rozvázat korzet.
Poraženě – v obou případech – se zašklebil a propustil mě. „Jeď si kam chceš, maličká. Ale vrať se ještě do konce tohoto staletí. A buď opatrná; v různých končinách světa možná narazíš na větší zlo, než jsme my.“ Sejmul z krku řetízek z černého kovu, na jehož konci se houpal driobný přívěšek ve tvaru myrty. „Kéž tě ďábel ochraňuje.“
Můj, do té doby dojatý výraz, poněkud ochladl. „Díky, to si radš poradím sama. A nejsem maličká!“
Povzdechl si. „Nevěřící.“
„Děláš si legraci? Přece se nepoddám zlu jen proto, že někdo kdysi řekl….“
„Lidé běžně chodí do kostelů a vyznávají Boha, jen proto, že ´někdo kdysi řekl´. Pamatuji se na křížové výpravy – zažil jsem, jak se bili o Jeruzalém, krutě a bezlítostně, o pár kamenů, každý si jist svou pravdou a nárokem. Jejich duše patří jejich stvořiteli – Bohu, Aláhovi a dalším, a stejně tak ta naše patří Ďáblu, ať už si o tom myslíš cokoli.“
„Nechme toho,“ navrhla jsem. „Nikdy se neshodneme.“
„Dobrá tedy,“ souhlasil.
Tu noc jsme podruhé téma Stvořitel nerozebírali. A nebylo nám to dopřáno již nikdy, neboť osud rozhodl, že se už znova nesetkáme.
