Zombieland

Po stěně sjel proužek nažloutlého světla a zastavil se necelou stopu nad Kevinovou hlavou. Neslyšně jsem mu naznačila, ať je potichu a v třesoucí se dlani sevřela zbraň. Nevím, jestli mě viděl, místnost se topila v zlověstné tmě, která ještě dodávala celé věci hrůzostrašný ráz a skutečnost, že jsem měla za pasem dva kuchací nože a devítku Luger mi ani trochu nepomohla; pořád jsem si připadala jako kulhavá antilopa na území predátorů.

Se zatajeným dechem jsme čekali, kdy to přijde a zaútočí. Říkám to – protože jinak se ty bytosti označit nedají. Jude a ostatní je nazvali zombie. My s Kevinem si ale myslíme, že ty zrůdy, před nimiž prcháme, jsou něco jiného. Lidé by se nenechali zahubit bandou někým ovládaných těl; brzy by se našel viník a hrozba by zmizela. Jenže tyhle bytosti se chovaly jinak. Musely se chovat jinak, vždyť vláda by přece nedopustila, aby se ta… ta nemoc šířila světem jako stepní požár, určitě by tomu zabránili – kdyby věděli jak. A oni to nevěděli, protože tahle monstra absolutně nikdo neznal. Žádný člověk netušil, jak se šíří. Proč je jich víc a víc. Doteď nevím, kdo jsou a odkud přišli.

Celé to začalo tím, že se ztrácely děti. A pak i dospělí. Bezdomovci, narkomani, kočovníci – zkrátka osoby, které úřady zas tak moc nepostrádaly. Když se však nakupil počet vražd, nálezy napůl sežraných, rozdrásaných těl a rádoby nešťastná úmrtí, policie požádala o pomoc soukromé detektivy, ti se zas po opakovaných neúspěších dovolávali tajných služeb, ale povedlo se jim velký houby; akorát těm bytostem pomohli rozšířit se po celém světě.

A tak nakonec zbyla jen hrstka lidí, kteří byli ochotni bojovat. Totiž co to plácám. Ne ochotni; jiná možnost – krom pomalé a bolestivé smrti sežráním – neexistovala. Stejně se z nás stala štvaná zvěř, týden co týden jsme prchali z místo na místo, přespávali v opuštěných skladech, jatkách, tmavých sklepeních a katakombách. Přesouvali jsme se jen v noci, spoléhajíce na tmu. Ale soumrak dokázal skrýt pouze obrysy našich těl, s dusotem několika desítek nohou si už neporadil a tak spousta z nás skončila v hnijících chřtánech těch ďábelských stvoření.

Momentálně jsme se skrývali v odlehlém skladu někdejší firmy Ikea. Celou budovu jsme prošli, zajistili všechny východy a postavili hlídky. Po čtyřech dnech klidu naše ostražitost poněkud polevila a my se odvážili vyplížit se ven, abychom vykradli obchůdek s potravinami na kraji města.

Tento čin se ukázal jako naše největší, osudová chyba. Nezbývalo nás mnoho a proto se na misi vypravila skoro polovina našeho společenství. O to, kdo půjde se losovalo. Spoustu z těch lidí jsem ani neznala jménem. Ale nikdy nezapomenu na ty výkřiky hrůzy tryskající z úst jiných uprchlíků, kteří se s nimi spřátelili. Všechny jsme je totiž nemilosrdně popravili. Prostě nebylo zbytí - chtěli nás zabít. Zatímco získávali jídlo, zombie je přepadly. Změnily. Naši druhové se tak stali našimi nepřáteli. Naší zkázou. Účastnila jsem se čistky a zanechalo to na mě nesmazatelné stopy. Jednu ženu tam někdejší uprchlík rozcupoval na kusy. Mám dojem, že to byl její syn.

My s Kevinem jsme se výprav pro jídlo a zbraně neúčastnili – jakožto neplnoletí jsme byli pod Judinou ochranou. Ano, vidíte dobře. Když ty zrůdy vyvraždily moji rodinu, táhlo mi na šestnáct. Kev byl o rok starší. My uprchlíci jsme se pokoušeli nevytvářet mezi sebou pouta – neustále někdo umíral a kdybychom měli smutnit nad každým, psychicky bychom se zhroutili, ale já a Kevin jsme se spřátelili; pravděpodobně proto, že nás oba nebrali tak docela jako rovnocenné. Byli jsme jen děti.

Přesto nám však svěřili zbraně, sem tam nějakou tu hlídku, půjčovali koně. Jej, o těch jsem vám ještě nezmínila, že? Koně byli jediný dopravní prostředek, který jsme ukořistili; možná že i ze strategických důvodů. Takový kůň nadělá mnohem méně hluku než auto nebo motorka. Většinou.

Co se hluku týče, raději jsem ani nedýchala, abych mohla využít moment překvapení a pár drahocenných vteřin ve svůj prospěch. Protože oni nás nejspíš našli. Nejdříve útok ze strany našich někdejších soukmenovců a teď… teď přišla nová vlna. Neměly být zombie náhodou jen chodící loutky požírající lidi? Jak to, že někdo z nich dokázal doběhnout pro posily? A především mi v mysli vytanula otázka – Zemřeme?

Na rozbor této úvahy nezbyl čas. Někdo cizí odjistil zbraň a vtrhl dovnitř.

Popadla jsem nůž a slepě začala bodat; strefila jsem se až napodruhé. Cítila jsem jak čepel proniká hluboko do lidského masa. Ruce jsem měla najednou celé od krve. Vzápětí nějaký povědomý hlas příšerně zařval.

„Do hajzlu ty čubko, zbláznila ses? Kurva!“ Joshovy lopatovité ruce mě chytly navzdory tmě pod krkem a tiskly. Začala jsem se dusit.

„Nech ji bejt, ty idiote!“ zařval Kevin a skočil na Joshe. Stal se z nás jeden velký chumel těl, ale krk jsem měla volný.

„Dost, nechme toho! Vždyť jsme na jedný lodi.“

„Málem ‘s mě podřízla!“

„Omylem!“ bránila jsem se. „Myslela jsem, že – “

Náhle se rozsvítilo se světlo. Ztuhli jsme a naslouchali zvuku šouravých kroků vzadu v chodbě. Uslyšeli jsme, jak ty bytost zavětřila. Chůze se proměnila v běh. 

„Sakra,“ kníkla jsem a slzy se mi hrnuly do očí. „Teď nás kvůli mě zabije!“

„Nešil,“ uklidnil mě Kevin rázně a přichystal si zbraň.

Ve chvíli, kdy se zombík objevil v našem zorném poli, se z něj stala krvavá kaše.

 „Tak to bychom měli,“ pronesl Josh nevzrušeně a naučeným pohybem si z tváře otřel kousek šedého slizu. „Hlídejte tuhle chodbu, děcka.“ S klidem odcházel, obličej i pohyby bez emocí. Jako stroj.

Kevin držel v roztřesených rukou zbraň a nevěřícně zíral na rozmetanou mrtvolu. „Já ho zabil.“

„Už byl mrtvý,“ snažila jsem se ho ukonejšit, ale nějak mi to nevyšlo, jen po mě střelil zoufalým pohledem. Pokračovala jsem:  „Už dřív jsi jich pár zabil.“

„Ale nikdy ne takhle,“ řekl znechuceně. „Nikdy ne na tolik… částí.“

„Jo, je to trochu nechutné,“ připustila jsem a kývla ke dveřím. „Radši bychom měli – “ Slova mi zamrzla v půli věty. Shora se k nám doneslo pronikavé zaječení. Znala jsem ho. Všichni jsme ho znali. Je to bezmocný křik člověka, kterého žerou zaživa.

Zbledla jsem a loupla očkem po Kevinovi. Tvářil se vyděšeně. „Měli bychom tam jít,“ naznačil tiše.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Ale no tak! Co když je tam Jude?“

Nalomeně jsem si povzdechla. „No tak teda jo. Ale jestli mě zabijou, budu tě chodit strašit jako duch.“ Člověk se holt někdy potřebuje trochu vrátit do dětství, jinak by si nadělal do kalhot.

Tiše jsme vyběhli ze skladu a pokračovali ke schodišti, které vedlo na střechu. Po cestě jsme vytáhli zbraně. Pokud se nahoře děje to co myslím, budeme je potřebovat. Vlastně mnohem víc než to. Zbraně, plnej zásobník a pořádnou dávku štěstí.

Že nemáme dostatek ani jednoho jsme zjistili hned vzápětí.

Kevin rozrazil plechové dveře a s odjištěnou zbraní vyběhl na střechu, já se držela v závěsu za ním. Zmateně jsme se rozhlíželi, kde je zombík, do kterého bychom mohli vyprázdnit zásobník, ale na střeše byla jen jedna jediná další postava, svým způsobem osamoceně stojící na okraji a hledící do dáli. Kolem ní se sbíhali lidé a jakmile zjistili kam kouká, okamžitě ztuhli na místě jako sochy a v posvátné hrůze sledovali ten výjev přes sebou. I my jsme se tam nakonec podívali.

Slunce už se sklánělo hodně k obzoru, takže celá scéna před námi dostala jakýsi děsivě nadpřirozený nádech. Zdálo se to jako sen – nic skutečného. Jenže tohle skutečné bylo. Bůh nás ochraňuj.

Z nedalekého lesa právě vyjížděla skupinka zombií. Jejich tváře neprozrazovaly žádný výraz ani záměr, snad jen hlad. Ale možná že už jsem prostě paranoidní. Když říkám vyjížděla, myslím skutečně vyjížděla. Neměli auta, neměli vlaky.

Jeli na mrtvých koních.

Zvedl se mi žaludek, když jsem si uvědomila, že ty kousky, které po sobě nechávají ležet na cestě jsou kousky shnilého koňského masa, které jim při chůzi odpadává z těl.

Bylo jich hrozně moc.

Zombík jedoucí včele, podsaditý muž s uhnilou levou polovinou tváře, zastavil pár desítek metrů před naší budovou a jeho skupina ho napodobila. Připomínali mi armádu čekající na rozkaz k útoku.

„Víme že tam jste, bídné lidské duše,“ začal vedoucí zombík. „Cítíme vaši krev, váš život, i vaši beznaděj a strach.“ Měla jsem chuť na něj zařvat, že je celkem logické, že o nás ví, když téměř polovina naši skupiny stojí na střeše budovy. Ale neudělala jsem to. Bála jsem se.

„Co chcete?“ zavolal známý hlas. Jude.

„Sežrat vás a vychutnávat přitom vaši hrůzu!“ zaječel zombík, nakopl koně a tryskem všichni vyrazili k hlavnímu vchodu do skladu.

Všichni jsme měli po ruce zbraně, takže jsme do nich začali pálit, ale nezdálo se, že by jim kulky nějak moc ubližovaly. Pár jedinců sice spadlo z koní a už se nezvedlo, ale pořád jich bylo příliš mnoho. Neměli jsme šanci.

„Dovnitř, všichni bránit vchody!“ zařvala Jude a sama se rozběhla k požárnímu schodišti. Ostatní se začali porůznu rvát do dveří. My s Kevem počkali, až se plac vylidní, jinak by nás byli schopní ušlapat.

„Teďka umřeme,“ zaprorokovala jsem kvílivě. „Umřeme a…a já se ještě s nikým nevyspala!“ Začala jsem hystericky ječet a zuřivě mlátit kovovou trubkou do zdi. „To není fér!“

„Klídek, klídek,“ snažil se mě zbrzdit Kev, ale moje mávání kusem železa všemi směry mu znemožňovala, aby se ke mně přiblížil. Nakonec se odhodlal k zajímavému kousku – počkal, až praštím do zdiva a skočil na mě, povalil na zem a vytrhl trubku z ruky. „Uklidni se sakra!“ zakřičel a lehl si na mě celým tělem, aby mi zabránil v pustošení budovy, což ve mně probudilo nečekané touhy. Byla jsem hysterická nadržená šestnáctka, která viděla jak její budoucnost končí asi tak za pět minut v poloshnilé hubě zombíka. Zajela jsem Kevovi rukama pod tričko a začala ho líbat. Ze začátku se bránil, ale potom mi to začal vracet. Nebyl čas na předehry. Svlíkl mi tričko a  přesunul svoje rty jinam. Začala jsem mu rozepínat kalhoty.

Ozvalo se klení a běžící kroky a v příští sekundě už jsem slyšela jen: „Si tady kurva děláte ňáký orgije vy zmetci, když máte bojovat o svý krky?!

Neserte mě a okamžitě pozabíjejte ty zombíky co za mnou lezou nebo vás sežeru sama!“ zařvala Jude vztekle a naslepo pálila po přicházejících lidských mrtvolách.

Jistě si všímáte, že kdykoli Jude otevře ústa, vyjde z nich jen křik. Tak už to prostě je. Jude pořád na někoho řve. Na druhou stranu, neexistuje člověk, který by jí řekl ne.

Takže jsem posbírali zbraně a začali z těch rozkládajících se těl dělat fašírku. Když jsme se byli jistí, že je skutečně po nich, smetli jsme je na hromádku, polili benzínem a zapálili. Puch byl nesnesitelný. Zbaběle jsme zadoufali, že nepodpálíme i sklad a utekli zadním vchodem. Jude se od nás odpojila s výhružkou, že jestli nás zase načapá, sváže nás a předhodí zombíkům. Nebylo pochyb, že to myslí vážně.

Plížili jsme se temnými chodbami a čekali, až zaslechneme přicházející mrtvoly. Zezdola z haly k nám doléhaly zvuky zápasu a od předních dveří bylo slyšet pronikavé skřípání, jak se snažili vniknout dovnitř.

Najednou zhasla světla. A všechno utichlo.

„Co to sakra je?“ zašeptala jsem, ale Kev jen zavrtěl hlavou a přiložil si prst na ústa. O plechovou stěnu se zvenčí cosi otřelo. A znova. Mrazivý, šoupavý zvuk. Během pár sekund to bylo všude kolem nás.

„Obkličují nás,“ řekl Kevim a v hlase mu zaznívala neskrývaná hrůza.

„Vždyť jsme jich hromadu pozabíjeli,“ namítla jsem.

„Museli si udělat mini armádu.“

„Tak to jsme v pěkný – ááá!“ zařvala jsem a chmátla po noži. Skrz stěnu se sem prorvala uhnilá lidská ruka. Začala jsem bezhlavě sekat a bodat, jenže v okamžiku, kdy jsem zaječela se sem začali dobývat další… a další…

Dali jsme se na zběsilý úprk. Skrz podlahu se probourávaly ruce, které po nás hladově chňapaly a snažily se nám podkopnout nohy.

Zdrhala jsem jako o život – vlastně ne, ne jako. To bylo o život. Kevin náhle zakřičel a mě došlo, že už neběží vedle mě. Ohlédla jsem se.

V podlaze zela obrovská díra, jejíž zubaté okraje byly pokryté krví. Rozlévala se odtamtud malá louže. V té louži ležela lidská ruka. A kousek oka. Víc z mého přítele nezbylo.

„Kurva, kurva, kurva,“ vylétlo ze mě. Byla jsem v šoku. Vy byste taky byli.

Z díry vyskočil zombík. Jako v tranzu jsem pozvedla ruku se zbraní a vystřelila. Odhodilo ho to dozadu, jenže z podlahy už vylézali další. A mě došly náboje.

Couvala jsem, úplně podělaná strachy a příšerně nespokojená s tím, že umřu. Nechtěla jsem umírat. Ne tak mladá.

Zombíci odhalovali hnijící dásně v grimasách, které by se daly označit za úsměv. V očích těch, kteří je ještě měli, jsem viděla nespoutaný hlad a chtíč. A přesto je něco drželo zpátky, přesto postupovali pomalu. Jako by si vychutnávali mou hrůzu. Udělala jsem pár rychlých kroků dozadu a narazila na zeď. Tak teď jsem byla opravdu vyděšená. Chodící mrtvoly se zastavily a zíraly na mě.

„Baf,“ zašeptala jsem hystericky. Dvě sekundy se nehnul ani červ.

A pak se na mě zombíci vrhli jako smrtící vlna a začali ze mě zběsile odtrhávat kusy masa. Jejich vítězoslavné vytí a mručení se mísilo s mým ječivým řevem.

Z mého těla zbyly jen kosti. Z nás všech. Z posledních lidí, kteří kdy chodili po této planetě.