Tajemství
Probudila mě příšerná zima a bubnování kapek. Celý rozklepaný jsem se natáhl pro peřinu, kterou se mi povedlo zakopat až kamsi pod gauč a po cestě si rovnou vzal cigaretu pohozenou na stole. Zapalovač byl jako obvykle úplně prázdný, takže jsem chvíli přemýšlel, jestli mi stojí vzdát se relativního tepla postele za jedno mizerný žváro. O minutku později jsem se už přehraboval v šuplících v kuchyni a s téměř zoufalou touhou po cigaretě hledal sirky. Nutně jsem si musel zapálit, abych se uklidnil. Abych zas neprovedl nějakou hloupost. Bože, příště už se nesmím opít, ne tak moc, že na mě něco pozná. Stydím se za svou lásku. Navíc, chtít někoho zadanýho je naprosto k ničemu. Jenže to tělo, ty oči, úsměv, chování… Zachvěl jsem se a nebylo to zimou. Kurva.
Matně se mi vybavil můj dnešní sen. Když jsem po flámu, většinou se pořád probouzím, vrtím a když už se mi něco zdá, tak si to nepamatuji. Dnešní noc však byl jiná. Dneska jsme spolu trsali, popíjeli, bavili se. Jistěže se mi musel zdát ten krásný sen. Byli jsme tam spolu, sami dva. Hladil jsem ty hebké vlasy, vlasy patřící bytosti, která se pro mě stala středobodem vesmíru. Někdo pustil vodu. Vodu? Uvědomil jsem si, že spolu stojíme ve sprše. Cítil jsem, jak mě zahrnuje polibky a rukama mi sjíždí dolů po hrudi. A ještě níž. „Chci tě,“ zašeptal jsem roztřeseně. „Chci tě teď a tady.“
„Teď to nejde,“ namítl hlas lahodící mému uchu. „Máme svoje závazky. Nemůžeme všechny zklamat. A je mi zima. Slyšíš? Je mi zima…“ Vzdalovali jsme se. Šum vody se vytrácel. Sen zmizel.
Vrátil jsem se do reality, možná že do té pravé, možná že do nějaké divné, zvrácené. Těžko říct. Pro mě byla bohužel jediná. Stál jsem ve stísněné kuchyni a labužnicky nasával nikotin, nešťastně zamilovaná troska vzpamatovávající se z propařené noci.
Odkudsi z útrob bytu se ozvalo zakašlání a v další chvíli sem nakráčela Angie, moje přítelkyně. Mini-sexy-pokochej se noční košilka dala vyniknout jak jejím úžasným nohám, tak útlému pasu. Blond vlasy příjemně kontrastovaly s černou látkou, která odhalovala z její hrudi víc, než by si mohla dovolit někde ve společnosti. Tuhle ženu jsem miloval. Vlastně pořád miluji, jen jiným způsobem než kdysi. Nic neprovedla, naopak, nabídla mi bydlení, pomohla sehnat práci, vodila do společnosti. Kompletně překopala můj život, udělala ze mě lepšího člověk. A jak jsem se jí odvděčil? Zamiloval jsem se do někoho jiného. Někoho, koho stejně nikdy mít nebudu. Už to trvá několik měsíců a Angie si ničeho nevšimla. Než by se něco výrazně změnilo, ale přece je ve vzduchu znát ten rozdíl. Nebo to tak možná připadá jen mě, který chodím s hlavou v oblacích. Omluva pro to, že spolu spíme pořád míň a míň často? – Jsem příliš unavený z práce. Ale jednou za čas se tomu nevyhnu a potom si připadám jako ten nejpodlejší zrádce, neboť tato laskavá žena si zaslouží něco víc. Především by měla znát pravdu, kterou jí však stále nejsem schopen říct. Jen jí lžu, lžu i svým přátelům, lžu všem a ničí mě to, ale představa, že bych jim všem pověděl pravdu je pro mě neuvěřitelně děsivá.
Jsem srab a idiot a moc dobře to o sobě vím a stydím se, ale nic to nemění. Dokážu s tím žít – nějak. Přežívat je možná vhodnější slovo. Snažte se mě pochopit. Tajemství nikomu neublíží. Kdyby se provalilo, teprve pak by se svět zhroutil. Takto sice skřípe ve švech, nicméně existuje. A bude existovat tak dlouho, dokud moje tajemství zůstane tajemstvím.
Vraťme se zpět k mojí Angie. Vyčítavě na mě shlížela svýma pomněnkovýma očima. „Zase kouříš.“
Pokrčil jsem rameny.
„Zase jsi spal na gauči.“
„Byl jsem namol, když jsem přišel domů. Nevěděl jsem, kam si lehám. Nezakopnout o botu, byl bych si ustlal v předsíni. Mám ti udělat kafe?“
Vyloudila na tváři drobný úsměv. „Hodně silný, ale s mlíkem. Za hodinu mám schůzku s klientem a jak jistě víš, je to přes půl Brna.“
„Kdo by se chtěl v téhle zimě rozvádět?“ prohodil jsem. Jak se ukázalo, velká chyba.
Angie dlouho mlčela, až jsem si nakonec nebyl jistý, jestli neodešla. Než jsem se ale otočil, tiše řekla: „Všichni jsou poslední dobou nějak chladní.“
Nemusel jsem mít vystudovaný dvě vysoký, aby mi došlo na co tím naráží. Jenže co jí říct? Co nalhat? Atmosféra v kuchyni by se dala krájet.
„Proč pořád mlčíš?“ vyjela na mě Angie. „Máš mě ještě vůbec rád?“
Potřeboval jsem vypadnout. Velice naléhavě.
„Mám, jasně že mám, miláčku,“ zamumlal jsem a skoro se rozběhl do obýváku. V rychlosti jsem na sebe hodil kalhoty a tričko ze včerejška. „Zapomněl jsem, že na mě čeká Greg. Musím Valit. Měj se, lásko, probereme to pak, jo?“ Lípl jsem jí krátkou pusu na tvář a vyběhl ze dveří dřív, než stihla začít protestovat.
Seběhl jsem schody a tryskem skočil do dveří, když v tom mi došlo, že proti mně někdo jde. Nestačil jsem zabrzdit a tak jsme se do sebe narazili.
„Promiňte,“ omlouval jsem a zaostřoval, kohože jsem to vlastně sejmul. Srdce se mi zastavilo. Lesklé tmavé vlasy. Čokoládové oči. Plné, skoro rudé rty. Černá kožená bunda, ve které vypadal jako bůh. Neměl jsem víc času jej studovat. Spěchal. „Soráč! Tome, pokecáme někdy jindy, jdu za June, však víš. Zajdem zas někdy na pivko, jo? Měj se,“ mávl na mě a nastoupil do výtahu. Zmohl jsem se jen na přikývnutí, žaludek stažený, v hlavě guláš pocitů. Schoval jsem se za roh a pozoroval ho, dokud neodjel nahoru, s nadějí, že ještě na chvíli zahlédnu jeho tvář, s bláhovou tužbou, že za mnou vyběhne přizná mi svou lásku.
Ještě chvíli jsem se zaobíral svými marnými sny, ale když jsem zaslechl otvírání dveří a tiché vzdychání, smutně jsem potřásl hlavou a pln marnosti vykročil ven do deště.
