Přešlapy, aneb co lidské oko dosud nespatřilo

Zdárek všichni,

někdy se člověk ocitne v situaci, kdy je příliš zdeptaný školou a předlouhou prací na pc, než aby byl schopen vykouzlit ještě nějaký další hodnotný produkt, ale přesto ten člověk cítí, že potřebuje něco dělat. V mém případě je to něco směska všech veršíků, útržků povídek a rozhovorů, které jsem za svou relativně krátkou éru psaní vymačkala z klávesnice. Neplánovala jsem je ukazovat světu, jenže stejně tak už jsem měla psát poslední kapitolu Myrty a co se nestalo – jsem sotva ve třech čtvrtinách povídky. Tyhle kousíčky se nikdy nestanou ničím víc než takovým pomyslným odpadem, možná jen některé speciální výňatky vrazím do povídek. Někdy jde jen o dvojveršík, jindy zase o zdánlivý kousek kapitoly a úplná specialita jsou texty, které jsem psala když jsem příliš dlouho ponocovala s příliš velkou sklenkou vína. Tedy, ne že bych si to ve svém věku mohla dovolit. Už nebudu déle zdržovat; jestli se nebojíte, pusťte se do čtení výtlačků mé choré mysli.

Cca 2:15, Zhoubná vůně myrty, 16.kapitola:

„Áá!“ zařval a strhl ji ze sebe, aniž by se na ni pořádně podíval. Sletěla na zem… a už se nezvedla. Jimmymu to přišlo divné. Moc divné. Dokonce strašně strašně divné. Tak divné, že to dneska balím, protože nejsem schopná napsat kloudnou větu.  A tak tomu blbečkovi došlo, že to byl jen sen. Místo aby začal sám sobě spílat za to, co udělal,velice duchapřítomně se vrhl za postel( ano, chce to trochu akčnosti) a zvedl její bezvládné tělo… bohužel,neprobrala se a nezačala říkat, och jak tě miluju, ale chytla se za hlavu, a byla by ho zmlátila, jenže - (oki, už jdu spáttt)

CHYBA TISKU, OMLOUVÁME SE.

(v tu chvíli jsem zcela vážně plánovala uveřejnit to na netu…)

 

Zlodějka duší  (nynější BČ, cca 15.kapitola a 17.kapitola)

„Životy jdou na dračku,“ namítla Jazz a v očích se jí nebezpečně blýsklo. „Nemůžu ti dovolit, aby sis své tajemství nechala pro sebe.“

„Něco ti řeknu, ty stará čarodějnice,“ zavrčela jsem a vycenila zuby. „Nejdou na dračku životy, ale duše. Duše, má drahá. Stanu se vládkyní upírů. Budou se přede mnou plazit po kolenou, abych jim dala duši a oni mohli existovat s klidným srdcem dál.“

Zavrtala se mi do očí, ale moje mysl na ni byla moc silná. S výkřikem mučeného štěněte padla na kolena a ruce si tiskla k uším. „Vypadni z mé hlavy!“

Poslechla jsem ji a dovolila si krátký pohled Merlockovým směrem. Stál jako socha a vyděšeně těkal pohledem mezi mnou a tou babiznou. Tak ráda bych na něj zavolala, ať je klidný, že to jenom hraji, ale nemohla jsem nic dělat, jen sledovat jeho strach a narůstající odpor k mé osobě. Sakra. Měla bych se Jazz rychle zbavit. Inu, magie na to umím dost.

- - -

„Co to děláš?“ zasténala jsem a pokusila se posadit. Ostrá bolest mi projela celým tělem a nejsurověji zaútočila na holeň. Okamžitě jsem svého snažení nechala.

„Nehýbej se,“ napomenul mě Cyprian. „To, co se chytám udělat, je nejlepší způsob, jak ti ehm, navrátit zdraví. Lidství. Zkrátka, pokud do tebe hodně brzo nedostanu tuhle látku a nezašiji ti nohu, staneš se mrchožroutem.“

Podívala jsem se na obrovskou jehlu v jeho ruce. „Nějak si nemůžu vybrat co je horší.“

Chytil mě za ruku. Neměla jsem sílu se mu vytrhnout, ale alespoň jsem zavrčela: „Pusť mě.“

„Promiň. Jen jsem tě chtěl – “ Zmlkl když viděl můj zuřivý výraz. „Pořád stejná drsňačka.“

„Pořád stejnej břídil. Dělej,“ zaskuhrala jsem. „Nechci žrát mrtvoly do té doby, než mě někdo zabije – v horší případě na věčnost.“

Zavřela jsem oči. Ucítila vpich. A pak do mě začal pumpovat kyselinu. Nic jiného to být nemohlo. Cítila jsem, jak mi ten protijed putuje pod kůží, ale zdálo se mi, že to spíš on rozežírá mé tělo, ne mrchožroutův jed. Zatnula jsem zuby a po celou dobu, co mi píchal do různých míst na těle protilátku jsem ani necekla, ale z očí se mi koulely slzy bolesti. Nebrečela jsem. Nekřičela jsem. Jen mi tekly slzy. Jsem drsňačka. Jasně že jsem. Nemůžu brečet. Já ne. Sakra proč jen musím být jen tak podělaně tvrdohlavá.

 

Záznamy; jednorázovka

Doktorka Tracy Malloyová,

nahrávka deníku ze dne 21. května 1967

„Stav Gregoryho prozatím zůstává stejný. Zkusila jsem už všechno, ale on stále odmítá promluvit. Jeho rodina včera podepsala dohodu, v níž nám přenechávají plnou moc a vzdávají se svého syna. Řekla jsem mu to, účinek však žádný. Nepohnul se mu ani sval v obličeji. Obávám se, že jsme uvízli na mrtvém bodě. Přemýšlím, že jeho případ přenechám doktoru Horstovi. Ten si s pacienty umí poradit. Cítím se mizerně, jenže nevidím jiné východisko.

 A propo – dnes dovezli novou pacientku. Musím říct, že nám docela nahnala strach. Vypadá jako zosobnění samotné smrti.“

„Trace? Trace, jsi tu?“

„Konec.“

Záznam bezpečnostní kamery č. 3, tj. umístěné na dvoře psychiatrické léčebny svatého Ignáce, 21. 5. 1967

Na východu se rozjasňuje obloha, pomalu svítá. Slunce si probourává cestu ven z ranní mlhy, která obklopuje celou budovu. Vždycky sem přiletí z nedalekých bažin, rozprostře se po kraji a doplňuje atmosféru léčebny. Není divu, že pacienti cítí úzkost, strach. Vědí, že nemají kam uprchnout. A vědí, že jakmile se za nimi jednou uzavře brána ústavu, už nikdy z ní nevyjdou. Touhle těžkou kovovou bránou s naostřenými bodci na vrcholku právě projíždí sanitní vůz. Nikdo v tu chvíli netuší, že v něm jede dívka, která všechno změní. Nechme stranou otázku, zdali k lepšímu či horšímu. Když ji zaměstnanci vyvádějí ve ze sanitky, má na sobě svěrací kazajku a bezmocně řve, sliny jí stékají po bradě, havraní vlasy trčí do všech stran. Pokouší se doktory přemoct a zneškodnit, škrábe a kope jak jen může. Na tohle u svatého Ignáce nejsou zvyklí. Většina pacientů se prostě smíří se svým osudem a jsou zamlklí, sklíčení, smutní. Občas se samozřejmě najde výjimka co potvrzuje pravidlo a maniakální týpek s tetováním na tváři zabije svého terapeuta, jenže to se stává jen zřídka. Úmrtí je riziko povolání. Zbláznění se a přemístění na druhý břeh je prohra. Doktoři v ústavu proto nezůstávají přes noc – a tak když vlečou Magii do její cely, zrovna přijíždějí ve svých oprýskaných autech a přihlížejí zápasu.

Jo a  mě asi právě hráblo, protože fakt netuším, kde jsem tohle vytáhla:D

 

Mael:

Možná měl trochu pravdu. Byla jsem jednou z hlavních bytostí, které dbaly o křehkou rovnováhu dobra a zla ve městě. Kdybyste se mě ale zeptali, na které straně stojím, neodpověděla bych vám. Jsem neutrální půda, která si zabije toho, kdo se jí zlíbí (nebo spíše znelíbí).

 

Umrlecké šachy:

Velice oblíbená hra, pokud vám tedy nevadí, že tím znesvětíte hrob. Největší riziko této hry spočívá v získání nebožtíkových kostí, což je nezbytná hrací položka. Musíte probudit mrtvého k životu a požádat ho o ně.  Pokud vám dá svolení, je vše v pořádku, ovšem pokud nesouhlasí a vy mu je stejně vezmete (no co, je to jen mrtvola) hraje se o váš život a vaše kosti. Nevím proč tato hra vzrušuje především upíry a jinou mrtvou havěť. Jim přece o nic nejde.

 

Vážně netuším co je tohle:

A nikdy už Tě z očí nespustí, neboť jim temnota káže, aby pronásledovali nepřátele svých přátel, lidí stráže, a to jsi Ty, neb život vzal jsi jejich Pánovi.

 

A potom tahle věta, kterou jsem chtěla dát do povídky, jenže nevím do které:

...tak dlouho se je snažila pochopit, až se stala jednou z nich....

 

Desiderium Mali – povídka předcházející společně s Nehlídanou hranicí HSJNT

Vždycky jsem patřila ke skupině lidí, kteří odvrhují takzvané věštkyně,kteří nevěří na duchy, nadpřirozeno, magii a podobné věci. Nad horoskopy jsem ohrnovala nos, v první třídě jsem se vysmívala spolužačkám,které ještě věřily na Ježíška. Mikuláš čert a anděl pro mě přestali existovat někdy ve školce. Přes to všechno jsem měla nejlepší kamarádku Elišku, jejíž babička denně „věštila“ z kyvadélka sportku a počasí, a Elis se to učila taky. Byl to její koníček a já jí ho nebrala, byla to prostě moje kamarádka a tečka. Občas mi vadilo, když předpovídala že si na koních ublížím a  ryla do mě tak dlouho, dokud jsem jí neslíbila, že ten „osudný“ den vynechám. Jenže hned po škole jsem to vzala oklikou rovnou ke stájím a večer jsem se domů vrátila celá, což mě utvrdilo v přesvědčení, že to všechno je jen snůška žvástů.

Ale potom jsem se vydala shánět dárek mamce k narozkám a  na to jsem dojela. Všechny moje názory na racionální svět se zhroutily v jedné hodině, kdy jsem se tam propadla. To je také hloupé označení. Spíše jsem tam proletěla… tam, kde jsou pralesy i pouště a kde čas plyne jinak než u nás. Tam kde jsou oni, tam odkud jsem se už nikdy neměla vrátit… ne živá.

Málem na to taky dojela celá planeta. Pořád se z toho ještě viním. Vím, stejnak by tu prokletou knihu podstrčili někomu jinému a dopadlo by to stejně… nebo možná jinak, protože někdo jiný by se nechal chytit… a už by se nikdy nevrátil.

----

Poslední kniha! Kde je poslední kniha?“ zatřásla s ním zuřivě a rozhlížela se kolem, jako by na ni Desiderium mělo vykouknout. „Nevím,“ potřásl zmateně hlavou. „Nic si nepamatuju. Hořel jsem. Ta kniha hořela. Pak jsem se zřítil do potoka a ztratil vědomí.“

„Shořela, že jo?“

Chtěl pokrčit rameny, ale nepříčetný výraz v jejích očích ho zarazil. „Jasně. Jasně že shořela. Přece jen to byla kniha, ne ohnivzdorné dveře.“

Úlevně se rozesmáli, nedocházelo jim, že jsou oba v šoku a nalhávají si věci, které se nestaly.

 „Tak co, Clainová, půjdeš se mnou konečně na rande?“

„Zmetku, na to zapomeň.“

Držíce se za ruce opustili les a vydali se k džípu. Všechno bylo v pořádku.

Nebo to si alespoň mysleli.

A pak následuje geniální děsivej epilog :D

 

Špatňák

Celej život to s tebou šlo z kopce,

teď dosáhla jsi dna – tak vítej u mě v hrobce.

18

Začínám pomalu myslet v před,

 jako to dělá každej dospělej,

už brzo budu mít pod lapcem svět,

 tak blbýho nedělej. 

Už za pár let pokořím svět,

protože osmnáct mi odzvoní,

na svý práci budu lpět,

život je hra na jejíž pravidla kalím,

do cigaretovýho oparu se halím,

sexy a hezký holky balím,

kurva co je tohle jen za rým…

Setkání

„Tati, je tam někde?“

„Ano, Katie, je. Neboj se o něj, je to kabrňák.“

„Chtěla bych ho vidět.“

„To ale nejde, broučku. On tam má teď svoji rodinu.“

Do očí se mi nahrnuly slzy. „Takže na mě už zapomněl?“

Viděla jsem, jak táta uhnul pohledem. „Ne to ne, ale už nemůže odejít.“

„Takže je má radši než mě,“ vyvodila jsem si z toho. „Co jinýho taky. Mě nemá rád nikdo!“ zavřískla jsem a rozběhla se pryč.

„Katie, vrať se!“

Ignorovala jsem ho a běžela k poušti.

 

Jenom další příběh

Těžko říct, kde můj život začal. Nepamatuji si to a rodiče nepoví. Vlastně jsem se jich ptala jen dvakrát. Poprvé jsem schytala facku, podruhé talířem přes spánek – nikoli žádné poplesknutí, jak si možná představujete, ale řachu, že se mi celý svět zatočil. Pravděpodobně jsem měla otřes mozku, ale i kdyby mi vyrvali játra z těla, musela bych vyrazit na noční.

Na noční do Indiga, kam šťastní a osmnácti let mladší lidé ani nepáchnou.

Abychom si rozuměli; dnes je mi dvacet šest, mám práci, před rokem jsem dokončila (úspěšně) vysokou, před dvěma měsíci se rozešla s přítelem (který sliboval hory doly a když zjistil, jak se příležitostně živím, tak se zdejchnul) a právě teď sedím na hřbitovní zídce a pokuřuji cigaretu, což byl vždycky zlozvyk, který jsem nesnášela, neboť se mi zdálo, že se tím přibližuji úrovni své rodiny.

 

·         Můj stát leží už tři dny ve skříňce a furt ne a ne najít cestu do kabinetu ZSV

 

Inkvizitor

Z šedivého nebe se vyloupla první sněhová vločka a líně se snášela k zemj.

Bála jsem se. Ne obyčejně, jako když jsem něco provedla nebo rozbila a čekal mě trest. Toto byl jiný strach, obklopil mě jako plíživá mlha a pronikl do ovzduší v našem smutném, prázdném domě. V domě, který dřív býval plný radosti a pořádaly se v něm veselky. Zdá se to být tak dávno a přitom..

Nebudu raději vzpomínat. Není to bezpečné.

Nejspíš vás zajímá, koho že se to vlastně tak strašlivě bojím. Odpovědí může být spousta, stejně jako je spousta jeho přízvisek. Ale jednoduše… bojím se jednoho nelidského vraha.

Tady ve vsi ho opěvovali, věřili mu. Mysleli si, že je zbavuje čarodějnic, ďáblů a démonů. Já sama o něm dříve také tak smýšlela.

Tuto povídku bych někdy ráda dopsala. Má trochu nečekaný konec.

 

Tuhle básničku jsem psala, když jsem byla totálně na dně…

 

Někdy už člověk nemá sílu žít,

někdy už nechce přemýšlet nad tím, jak všechno mohlo být,

ale jen blbec a srab by si chtěl život vzít

a proto budu muset na tomto světě dál hnít.

 

Život natáhl svou ctěnou nožku

a srazil mě na předložku,

ale vlastně ne, co to kecám, to nebyl život, ale lidé,

kterým je jedno, co z ostatních zbyde.

 

Lano co pojilo nás změnilo se v nitku,

Nesváry, emoce spořádaly bitku,

pak zmizela i ta niť a s ní všechno co bylo,

na rozdíl od tebe, mě to rozhodilo.

 

Nehodlám bejt ničí ocásek,

Nedovolím, aby někdo tahal za provázek

Abych přiběhla na zavolání a pak křen byla,

s tímhle bych se prostě nesmířila.

 

Někdy jde udělat kompromis, ustoupit z cesty,

ale tohle je jeden z těch případů, který nekončí hezky,

život není matematický vzorec,

nemá přímo určený řád, jen pravidla

mažu všechny resty a přemítám – bude něco dál?

Ne, tohle je definitivní konec.