Jak ulovit kluka
Díl první - Nesmrtelné MHD
Snažně vás prosím, pokuste se to nebrat jako autobiografii. Změnila jsem jména zúčastněných osob – vlastně si z každé vzala kousek - místa a dopravní prostředky zůstávají stejné. Nikdy jsem nic takového neudělala, jen mě to prostě napadlo. Ale… mohla by být sranda to někdy zkusit.
Heuréka – napsala jsem čistě LIDSKOU povídku!!
Jezdívala jsem tou oprýskanou šalinou už tři roky – od té doby, kdy jsem nastoupila na gymnázium. Samozřejmě, ne vždy to byla ta samá tramvaj, ale na každou jsem si vyryla značku a ejhle – Mršinkou jsem se vozila nejčastěji. Toho názvu si nevšímejte; prostě jsem si ji tak pojmenovala poté, co tamtudy jel legrační holohlavý pán, který měl neustále nějaké příchozí hovory a vždy se představoval slovy: „Haló, tady Dalibor Mršinka.“
Abych vám to upřesnila – jsem z Brna a šalina o které mluvím, mě měla dopravit ze Zvonařky do Komárova. Zvonařka nebylo zrovna ideální místo, kde byste se chtěli zdržet déle, ale když jsem jela domů s Mončou, svou kamarádkou, tak mi ani nevadilo chvíli postát v tom romském doupěti.
Nemohla jsem si nevšimnout, že každou středu tudy pravidelně jezdí jeden kluk. Mohlo mu být stejně jako mě (okolo patnácti), byl přiměřeně vysoký, blonďák, celkem slušně vypracovaná postava, ale ne žádný šampónek nebo drsňák.. prostě úplně normální člověk.
Když jezdíte ze školy, napadne vás spousta věcí. A pak obzvláště tehdy, když jste sám.
Monča se většinou po vyučování vypařila někam pryč – až po několika dnech se nám podařilo zjistit, že chodí za svým klukem. Všechno jsme z ní vytáhly a život šel dál. Uplynul jeden rok, druhý… a já byla pořád nezadaná. Občas jsem si psala přes icq se svými bývalými spolužáky ze základky, ale to byli jen kamarádi.
Monča mě deptala. Neustále střídala kluky, co týden, to novej borec. Se svou nejlepší kamarádkou Míšou jsme si často povídaly a sem tam si posteskly, že se nám tam ten líbil, nebo že támhleten byl milej… ale ani jedna jsme se nikdy k ničemu nerozhoupaly.
Jenže pak se stala převratná věc, která všechno změnila.
Ten den jsem opět čekala na Zvonařce sama (Monča byla jako již tradičně se svým ctitelem) a smutně šťouchala nohou do nedopalku cigarety. Tedy, nebyla jsem tam vyloženě sama – postávalo tam asi osm dalších lidí, včetně toho fajn blonďáka a babiččiny sousedky.
Nevnímala jsem cikány, kteří kolem mne procházeli a sem tam utrousili poznámku k mé postavě – za ty tři roky jsem si stačila zvyknout. A náhodou, celkem jsem zhubla, takže jejich připomínky mi ani trochu nevadily.
Vzhledem k tomu, že mi ujela šalina přímo před nosem (no co, stejně to nebyla Mršinka), jsem měla hafo času, než pojede další a tak jsem odvážlivě vytáhla mobil (přece jen, v této ulici bych o něj taky mohla přijít), zapojila mptrojku a zpříjemňovala si pozvolna ubíhající čekání hudbou -
- Takže z jsem byla dosti překvapená, když mě najednou někdo vytrhl z písničky One Step Closer od Linkin Park tím, že mi surově vyrval sluchátka z uší.
V prvním momentě jsem byla přesvědčená, že je to zase jeden z těch drzých romských dětí, ale když jsem se podívala, viděla jsem před sebou jen zmalovanou Míšu zavěšenou do nějakýho kluka, jehož jsem neznala a co mi paměť říká, asi ani nikdy neviděla.
„Co blbneš?“ vyjekla jsem a sápala se po svých sluchátkách. Skutečně jsem nepotřebovala, aby se válely po té smradlavé, špinavé zemi.
Nadřazeně se usmála a hodila je po mě. „Ježíš, ty naděláš.“ Ušklíbla se a vyměnila si se svým přítelem pohled, který se mi vůbec nelíbil. „Tak co, máš už kluka? To sotva, co? Ty ubožačko.“ Oba se pohrdavě zasmáli.
Zírala jsem na ni a viděla rudě. Tak tohle holčička přehnala! „Jasně, že mám kluka,“ řekla jsem co nejpřirozenějším hlasem.
„Jo?A koho pak?“ Pořád se na mě dívala svrchu. Nevěřila mi.
Však já ho taky neměla. Ale tohle si ksakru líbit nenechám!
Mimoděk jsem si všimla, že se na nás dívá skoro celá zastávka.
Celá zastávka...jo!
„Nevěříš? Tohle je můj kluk,“ přešla jsem k tomu blonďákovi a suveréně ho chytla za ruku. Naše pohledy se krátce střetly. V jeho očích bylo nepatrné legrační zděšení a otázka, v mých zase zoufalá prosba, ať to nepokazí, nebo budu za úplného debila.
Míša si nás ohromeně prohlížela. „Si děláš prdel, Jano. Proč jste teda stáli tak daleko od sebe, co?“
„Ne každý se potřebuje po tom druhém plazit na veřejnosti,“ odsekla jsem.
Pořád mi nevěřila, nebo spíš nechtěla uvěřit. „Kdo to vůbec je?“zeptala se nakonec.
„Ondra,“ přistoupil k ní pohotově a podával jí ruku. „Ondra Holásek.“
Neskutečně se mi ulevilo.Ten kluk je poklad!
„Jak dlouho spolu jste? Proč jsi mi nic neřekla?“ Míša zúžila oči do nepříjemných štěrbinek.
„Tys mi taky nic neřekla o tomhle zjevu,“ kývla jsem na toho kluka, který jí momentálně ocucával krk.
„No dovol?! Richie není žádnej zjev!“ čertila se okamžitě.
„Ó, vážně? To mi ani nepřijde – “
„Ty malá, drzá – “
Začínající hádku už v tak dost napjaté atmosféře rázně utnul příjezd Mršinky. Nastoupili jsme do stejného vozu. Richie s Míšou okamžitě zabrali tu část tramvaje, která vypadá jako v metru – sedadla jsou naproti sobě, ne v řadách. „Tak sedejte,“ pobídla všechny Míša a sama se rozvalila přes tři sedadla, hlavu na Richieho klíně.
Skrývajíc rozpaky jsem se opřela o Ondru, stále si moc dobře vědoma toho, že kdykoli s tou komedií může skončit. Naštěstí ho to buď bavilo, nebo se mnou zkrátka měl slitování a rukou mě objal kolem pasu.
Ulevilo se mi. Vlastně to byla docela psina.
Míša si nás celou cestu až do Komárova bedlivě prohlížela a zasypávala nás dotazy typu: kde jste se poznali, líbali jste se, spali spolu, jeli někam ven, byli na disku, ví to rodiče…
A my dva lhali jedna radost, svorně, jako bychom si to předem domluvili.
Nemusím ale říkat, jak moc se mi ulevilo, když jsme konečně dorazili na konečnou a vyběhli z tramvaje. „Kam jdete teď, lidi?“ zajímalo Míšu – až na to, že se koukala na Ondru.
Zareagovala jsem rychleji než on – musela jsem mu všechno vysvětlit a omluvit se.
„Naši dneska nejsou doma, můžeš jít k nám,“ nabídla jsem svůdně Ondrovi.
„Tak bezva,“ zakřenil se a dychtivě vyrazil.
„Hej, tak to jdeme s vámi!“ nadchla se Míša.
Do prkna! „Ne,“ zamítla jsem to rychle. „Tolik postelí zase nemáme.“
Zklamaně si odfrkla. „No nic – ale tak aspoň musíte přijít v sobotu v osm k nám, bude pařba. Oba,“ dodala celkem zbytečně.
„Ještě si to rozmyslíme,“ pokusila jsem se jí nic neslíbit a spěchala pryč dřív, než to náhodou Ondru přestane bavit.
Naštěstí se to rozhodl zahrát až dokonce a celou cestu mě držel za ruku. Jen co jsme došli k našim domovním dveřím, chytil mě za ramena a otočil k sobě. „Co to proboha mělo znamenat?“
„Já se hrozně omlouvám!“ vyhrkla jsem a začala gestikulovat. „Prostě mi v tu chvíli ruplo v bedně, šla jsem za tebou... strašně moc díky, žes mě v tom nenechal!“
„Rádo se stalo.“ Široce se usmál. „Panebože, co mě ještě nepotká.“
„No, myslím že právě sis bláznivé zážitky vybral na několik dalších let dopředu.“
„Nejspíš.“ Jeho úsměv zmizel, vystřídala ho zadumanost. „Co s tou sobotou?“
„Samozřejmě tam nemusíš chodit! Řeknum že jsme se rozešli nebo tak něco.“ Posmutněla jsem. „Míša se tak změnila. Dřív bývala strašně fajn člověk.“
Díval se na mě a koutky mu cukaly. „Víš, kdyby ti to nevadilo, ají bych šel. Rád. Byla to psina, v té šalině.“
Překvapeně, ale nicméně nadšeně jsem mu podala ruku. „Vlastně jsme se ani nepředstavili – já jsem Jana Ivanová. A rozhodně by mi to nevadilo, kdybys přišel.“
Měl krátký, jemný stisk. „Ondřej Holásek. Tak kde a kdy si dáme sraz? Abychom tam dorazili jako super páreček.“
Zamyslela jsem se. „Míša bydlí v Černých polích, tak bych navrhovala, abychom se setkali někde u šaliny nebo trolejáku – podle toho, odkud to budeš mít blíž.“
„Asi od šaliny. Řekněme pět minut před osmou?“
„Ok. Tak čau v sobotu!“
„Zdárek Jani.“ Naposled se na mě vysmátě podíval a zmizel za rohem.
Než přišla sobota, byla už Míša zase normální – i když ve škole pořád básnila o Richiem.. (vlastně dodnes neznám jeho pravé jméno). Za tu dobu mě taky na facebooku stačil překvapit nový přítel - Ondra. Dal mi svoje icq a pak bychom tam byli vykecávali snad celou věčnost, nebýt mých úžasných rodičů, kteří mě vyhnali od počítače. I těch pár hodin ale stačilo k tomu, abychom se lépe poznali – nebo spíš, abychom se poznali vůbec.
Když pak přišel den večírku u Míši, už jsme o tom druhým věděli snad všechno. Oblékla jsem si nové šedo-modré rifle, které obepínaly mou již relativně hubenou postavu a dávaly vyniknout především mým uzoučkým lýtkům. Boty na sedmicentimetrovém jehlovém podpatku nebyly možná vhodné na takové akce, ale mě nedělalo nejmenší problémy tak i utíkat. Nahoře jsem měla černo-stříbrné tričko na ramínka, s hodně velkým výstřihem.Kolem krku jsem si pověsila nevýrazný řetízek a do uší si dala svoje oblíbené náušnice z bílého zlata s malým rudým rubínem. Vínové vlasy jsem si jenom pečlivě učesala a nechala si je spadat kolem ramen. Samozřejmě jsem byla nalíčená a černá tužka ještě zvýrazňovala moje jasně modré oči.
Na místo našeho srazu jsem dorazila raději s předstihem, ale Ondra mě mile překvapil – už tam čekal. Jen mě zahlídl, začal zuřivě mávat. „Čauvec! Vypadáš senzačně.“
„Ahoj, a díky. Ty taky.“ Skutečně byl neodolatelný. Potřásla jsem hlavou, abych tyto myšlenky vyhnala z hlavy a rovnou pohlédla na hodinky. „Půjdeme?“
„Jasně, už se nemůžu dočkat na tu zábavu. Je to super pocit někoho takto vypéct!“ Vzápětí ale jeho nadšení trochu opadlo. „Já se obvykle takhle neraduju, ale za to jak na tebe byli hnusní si to zaslouží.“
„Radši už pojďme,“ pobídla jsem ho a chytla za ruku. Ještě že už se začalo stmívat – nemohl tak vidět můj výraz.
Míša se nás hrnula přivítat, opět ve společnosti Richieho. Tentokrát ale ani jeden z nich nevypadal nafrněně nebo nadřazeně. Možná že to nakonec bude fajn.
Z domu mé kamarádky se stalo „upa čupr místo“, jak by nejspíš řekl můj bratr. Spousta neonu, hudba, kouř, chlast a trsající dav. Paráda.
Stále ruku v ruce jsme se vmísili do tancujících lidí a bavili se. Potkala jsem tu pár svých známých a všem jim Ondru představila jako svého kluka – ani jsem nemusela. Bylo to zcela zjevné.
Okolo jedenácté místnost najednou ještě víc potemněla a Míša zařvala z plných plic, aby ji bylo v tom mumraji slyšet: „A teď ploužák!“
S obavami jsem se koukla po Ondrovi. Nebude to na něj už příliš?
„Jen pojď na parket,“ vyzval mě suveréně. „Ať to je se vším všudy.“
„Nemusíš to pro mě dělat,“ namítla jsem. „Už tak jsi toho zkusil až až.“
„Mě to ale vůbec nevadí,“ ujistil mě. „Dlouho jsem se tak nepobavil.“
Rozpustile jsem se usmála. „Tak marš tancovat!“
Vlezli jsme mezi tančící lidi, kteří se pohybovali v pomalém rytmu uklidňující hudby. Ovila jsem mu ruce kolem krku, zatímco on mi položil ruce nejprve na boky, a když jsem nic nenamítala, tak tradičně až na zadek. Dívali jsme se jeden druhému do očí a ač jsme se téměř nehýbali, žilami mi proudil adrenalin. Přitahoval mě. Úplně neskutečně moc. Ale nemohla jsme si nic dovolit – on to bral jen jako divadlo.
Nebo že by ne?
Hudba dosahovala vrcholu – a my se na sebe pořád dívali. Jen už ty pohledy byly trochu jiné. Zamlžené, ale přesto ostré, a hlavně živé, dychtivé.
„Konečný efekt?“ vydechla jsem.
„Jo,“ pokývl a bez otálení – jako by se už nemohl dočkat – mě políbil. Bylo to perfektní, jiné, než kdy dřív, ne lepší nebo horší, prostě jiné. Vždycky je to jiné.
Když jsme se od sebe odtrhli, zajiskřily mi oči. „Nepůjdeme si sednout k těm dvěma?“ ukázala jsem na Míšu s Richiem.
„Dobře. Jdi napřed; přinesu pití.“ Věnoval mi drobnou pusu na tvář a odešel k baru. Chvíli jsem stála jako opařená, ale pak do mě někdo vrazil, tak jsem rozhejbala svou kostru a zamířila ke stolu mé kámošky.
Nadšeně se na mě vrhla. „Tak se to povedlo, co?! Sledovala jsem vás celou dobu – ten kluk po tobě skutečně jede, žádné divadlo!“
Objala jsem ji a obdařila Richieho děkovným úsměvem. „Hrozně jste mi pomohli. Fakt moc díkec. Byli jste dokonalí! Na té Zvonařce… nevědět, jak je to doopravdy, byla bych tomu uvěřila taky!“
„Zkusíme to v Hollywoodu,“ křenil se Richie. „Herci jsme fakt dobrý. Naletěl na to!“
„No, ale je to taky super kluk! Ten první – však si vzpomínáte – byl hroznej. Zkazil to hned na začátku. Pitomec,“ odfrkla jsem si při vzpomínce na prvního kluka, kterého jsem zkusila ulovit metodou „kámoška je na mě hnusná“.
„Řekneš mu to někdy?“ zeptala se Míša. „Nezaslouží si, abys mu lhala. Ale aby se nenaštval a nenechal tě. Jenže na druhou stranu – kdybychom tu boudu nevymysleli, nikdy byste se neseznámili.“
„Možná mu to řeknu.. ale ne dnes. Nechci to zkazit hned na začátku. Ale máš pravdu – nezaslouží si, aby žil v přesvědčení, že ta scéna, co jsme ten den ztropili byla skutečná.“
Míša najednou zděšením ztuhla. „A sakra,“ uniklo jí.
Otočila jsem se. Těsně za mnou stál Ondra a tvářil se šokovaně. Pravděpodobně slyšel každé naše slovo.
Ale co už. Jestli mě nechá, zkusím své herecké číslo na jiného.
