Co kdyby...

Pod rouškou noci jsem vylezl ze svého temného hnízda smrti a vydal se na lov. Již několik měsíců se v mé hlavě rodil geniální nápad,představa světa který by byl podle mě. Tak lákavá,a zdánlivě nedosažitelná... pro člověka. Já jím však již několik set let nebyl,a tudíž pro mě neexistovaly hranice nemožného....

Mám takové nekonečné moře času. Pár staletí za sebou,nekonečno tisíciletí před sebou. Můžu dělat cokoli se mi zlíbí a nikdy nebudu přistižen. Jen se nesmím nechat zlákat vidinou nekonečné noci a vrátit se do doupěte včas,než se budu muset skrýt v nepohodlném sklepě či kanálu. Ale do té doby mám neomezenou volnost. Dokud se na horizontu neobjeví můj věčný nesmiřitelný nepřítel,slunce. Tolik ho nesnáším,tolik se ho štítím.  Slunce je nic. Není ani velitel nebo generál,nemůže mluvit ani trestat,zabíjet a drancovat. Jen vysílat teplo a paprsky.  A přesto má jako jediné z celého vesmíru nade mnou moc.

Léta jsem u učenců svého druhu hledal jakoukoliv zmínku alespoň o boji proti tomu zlovolnému světelnému kotouči,ale kde nic tu nic. Žádný z upírů nebyl tak statečný,aby se pokusil vzdorovat a najít způsob jak jej zničit. Nikdo.. až na mě. Jenže i já byl po dvou stech letech nucen nechat marného boje proti slunci,poněvadž jsem při jednom pokusu vzdorovat málem shořel na troud,kdyby mě ta dobrá duše Mariana neodtáhla do sklepení,kde jsem se po pár týdnech dal jakžtakž dohromady a s mnoha bolestivými popáleninami jsem uhasil žízeň na krvi ženy,která mi zachránila kůži. Zkrátka zničit a pokořit slunce byl nedosažitelný cíl,moje denní můra i zároveň slastný sen upíra.

Naše sny nebyly jako lidské,ani zdaleka. Byly mnohem lepší,barvitější a krvavější,než se kdy jakému smrtelníkovi mohlo zdát. Pochybuji že se třeba i zuřivým maniakům zavřeným v nejpřísněji střežených věznicích zdává o tom,jak se nejdříve hltavě nasytí lidské krve a když už jsou najedeni,zajdou si na zákusek,který už to nemá tak lehké jako první oběť. Že se jim sní o tom,jak jejich zuby trhají na cáry křehkou lidskou pokožku,jen aby se propracovaly k pulsující tepně plné sladce vonící krve,kterou když rozcupují,vyvalí se na ně krvavý vodopád a v pravidelných,postupem času slábnoucích intervalech je kropí sprškou rudé voňavé krve.....

Anebo se možná mýlím. Možná se jim zdají podobné sny,tolik se nehodící ke křehké lidské podstatě. Ale jsem si jist,že žádný z těchto snů - na rozdíl ode mě - nerealizují. To ani omylem. Lidé nejsou netvoři jako my,ať už jsou jejich nápady či touhy sebezvrhlejší.

Na svém upírství je málo věcí které mám rád,ale krev zbožňuji od počátku své existence. I dříve,předtím než jsem byl proměněn v krvelačnou stvůru,jsem měl ke krvi relativně kladný vztah - můj otec byl kat a já po něm měl conevidět převzít řemeslo,když mě kousli. Už jako malý chlapec jsem byl zvyklý na spršku krve,kterou nás častovala krční tepna každého odsouzence,který se otci připletl na popravčí špalek,a později,když už jsem byl schopen uzdvihnout bez problémů sekyru jsem občas za otce zaskakoval.

Tohle mi na současné době vadí - že se nekonají takové popravy jako za stara,že již nikde nevídám to nádherný ovzduší plné vibrací strachu ze smrti. A taky že neslýchám ten blahodárný svist sekery těsně předtím,než se zasekne do krku trestance a nepřetrhá mu šlachy,kosti,maso a žíly,nebo nevídám kapky krve líně stékající po popravišti a formující se do malých pramínků šarlatové tekutiny.

Takové jsou sny i každonoční činnost nás,upírů.

Je to normální,pro náš druh. Já se však lehce vymykám normálům. Nejsem jen obyčejný řadový upír,který den prospí v rakvi a v noci se nají,načež se opět zahalí do pohřebního rubáše a přečká den,jen aby znovu mohl ukojit svou žízeň,takto pořád dokola,den po dni,staletí po staletí.

Ne,já jsem úplně jiný. Mám mnohem vyšší cíle než se jen flákat a krmit. Jak už jsem říkal,po několik měsíců jsem vytvářel plán. Teď,když už mám všechny slabiny doladěné je čas jít na lov. Na lov za nikdy nekončící nadvládou.

Proplétal jsem se mrtvými Berlínskými uličkami a celý se třásl vzrušením. Dnes v noci měl být ten za nímž jsem šel sám,dneska v noci se totiž nekonala žádné porada,které se týkala obsazení dalších území,tentokráte České Republiky,myslím. V těchto válečných časech bylo nebezpečno všude - tedy pro lidi samozřejmě a i velitelé německých vojsk se rádi na noc uklidili do bezpečí svých kasáren,výjimečně i domovů,než aby plánovali postupné obsazení světa.

Zamířil jsem sice k jeho sídlu,ale byl jsem vyhládlý a tak jsem se rozhodl stavit se na večeři. Přece jen s ním pak budu muset být celou dobu přeměny,což je přesně týden,takže mi jeho krev rozhodně stačit nebude.

Nasál jsem všechny vůně Berlína a v nedaleké uličce jsem zachytil příjemnou vůni nějaké ženy;voněla po posečené trávě. Upírskou rychlostí jsem se tam rozběhl a nikým nepozorován zastavil těsně za ní.

„Ahoj,kočičko,“ pousmál jsem se lačně. Rád jsem si hrál s kořistí a tahle žena vypadala velmi chutně – po všech stránkách,nejen jako potrava.

„C-c-co..?“ začala koktat,ale já jí bleskově zacpal ústa aby nemohla křičet,a nevnímajíc její zoufalou snahu mě kopnou jsem z ní začal strhávat kalhoty. Pokoušela se bránit,ale když jsem jí trochu víc zmáčkl krk,najednou byla úplně povolná. Skoro mě to s ní ani nebavilo..

Po pár minutách mě přestalo bavit a tak jsem si zase oblékl kalhoty,zvedl ji ze země a zakousl se jí do krku,a sál dokud v ní nezbyla poslední kapka krve. Tu jsem jí nechal vysychat v žilách,byl to takový můj rituál.

Teď už mi nic nebránilo,abych šel za ním. Proběh jsem pár ulic a konečně stanul před jeho sídlem. Celá budova se utápěla ve tmě,ale můj upíří zrak byl neomylný. Vyšplhal jsem se po okapové rouře k oknu jeho pracovny,ostrým nehtem vyškrábl do skla díru a otevřel okno. Ještě jsem musel zpřehýbat mříže,a už jsem tiše seskočil na podlahu. Přešel jsem k jeho posteli a s vítězoslavným výrazem a s pocitem maximálního uspokojení sledoval jeho poklidný spánek,ve kterém ale jeho tvář neztratila ten výraz vůdce,vítěze. Neporaženého vládce světa. Sklonil jsem se nad ním a zahryzl se do jeho krční tepny. Sál jsem a sál… ale tentokrát jsem mu poslední kapičku krve nenechal,poněvadž kdyby ano,tak by se neproměnil v upíra. Jakmile jsem dopil,popadl jsem jeho tělo,které se již začínalo pomalu ale jistě měnit v netvora noci,a běžel do svého úkrytu,kde jsme měl připravenou druhou rakev. Uložil jsem ho do ní,posadil se na svou a setrval tak sedm dní.

A pak byla přeměna u konce. Nadšeně jsem sledoval jako otvírá oči a sedá si ve své rakvi.

„Ovládneme svět,“ zašeptal jsem tiše.

„Ano,“ odpověděl ještě tišeji a vstal.

^{Jsem bezvýhradný ateista, až se bojím, že mě Pánbůh potrestá... (Jára Cimrman)}