I. Meziděj - Útěk
Kráčela po molu a nechala ledový severní vítr, aby jí cuchal neposedné ohnivě červené vlasy. Nad hlavou jí pluly těžké šedé, skoro černé mraky a mohutné vlny se hlasitě rozbíjely o kůly, na nichž držela zchátralá dubová prkna.
Věděla, že už nemá moc času. Strážce brány odcházel jen jednou za čas, aby ukojil svůj vražedný hlad.
Skoro na konci mola se sehnula k prknům a hledala Značku. Prozkoumala několik prken píď po pídi a stále nic. Už si začínala zoufat.
V tom ji najednou zahlédla na protějším kůlu. Zamrazilo ji, když si uvědomila, že Značku nejspíš pořád přesouvají, aby skutečně nikdo neměl možnost uprchnout.
Rychle přiskočila k vlhkému dřevu a vsunula kus dovnitř. Zároveň s tím se spustil mechanismus a z pod Značky se vyloupl velký kus dřeva. Nemeškala a sáhla do vzniklé dutiny. Její ruce okamžitě nahmataly již dobře známou koženou vazbu se zlatými okraji. Vytáhla tu věc ven a chvíli si jako zhypnotizovaná prohlížela zlatě vyvedený nápis Desiderium Mali.
Potom tu ohmatanou knihu otevřela a čekala na vír barev.
Ano, a už tam byla – už letěla, barvy se kolem ní jen míhaly –
- a náhle ji něco chytilo za ruku.
Příšerně se vyděsila. Hlavou jí probíhala jedna zmatenější myšlenka za druhou, ovšem dominovala jí jedna věta - Zjistili to, zabijí mě!
„Tos uhodla, svině jedna,“ zavrčel jí u ucha hrubý, nelidský hlas a ona prudce dopadla na drsný povrch mola, až si poškrábala paže do krve.
Sotva stačila popadnout dech, někdo do ní surově kopl a poté zvedl na nohy. Vyplivla krev a snažila se zahlédnout svého trýznitele. Srdce by jí jistě bylo vynechalo pár úderů, kdyby ovšem nějaké měla. Chytil ji ten, jehož se obávala nejvíc. Braas - Strážce brány.
Strážce Desideria.
Rozdrkotaly se jí zuby, když ji pevně sevřel pod krkem a naklonil se k ní. Tvář jí ovanul jeho zkažený, smrtonosný dech. „Tak ty ses chtěla mrknout do světa lidí, jo?“
„J-j-já…“ začala koktat, ale on jí smýkl po dřevených prknech tak prudce, že si roztrhla bílou košili, která už ale vlastně ani zdaleka nebyla bílá. Porývala ji špína a kapky krve.
Bublavě se rozkašlala a namáhavě se pokusila zvednout, ale Braas byl hned u ní a nedopustil to.
Postřehla, že se mu v jedné ruce houpe Desiderium.
Nikdy jindy by se o to nepokusila, ale teď už na tom stejně nezáleželo – když se jí to povede, možná přežije, no a když ne, stejně tak jako tak zemře, v rukou toho největšího tyrana jejich světa.
Sesbírala zbytek sil a co nemrštněji dovedla vyskočila na nohy, rovnou před Braase. Chňapla po knize a vytrhla mu ji z rukou, načež se bleskurychle rozběhla po molu k místu, odkud se dalo dostat Ven, ale nebyla dostatečně rychlá – Braas nebyl Strážcem jen tak pro nic za nic.
Cítila, jak se jí jeho pařáty ovíjí kolem kotníků, jak se jí podlamují nohy a jeho silné paže ji strhávají zpátky. Naposledy zoufale vykopla – přitom vykřikla bolestí, když jí kotník křupl – otevřela knihu a vrhla se z mola.
Rozbouřené moře ji ihned vtáhlo do své chladivé říše věčného ticha, ale ona svírala Desiderium Mali jako by to bylo její dítě a modlila se, aby se to povedlo, aby se přenesla, aby ji přestala tak strašně bolet hlava a aby se mohla nadechnout.. aby neztrácela vědomí… Její myšlenky se zpomalovaly a ona upadala do slastné, měkké tmy…
Poslední, co slyšela než ji pohltila temnota, a vír barev přenesl její bezvládné tělo do světa lidí, byl vzteklý, záštiplný výkřik: „Dalio! Vrať se, ty mrcho jedna!“
