8.kapitola - Návrat ďábla
Malá dětská ručka, která se natahuje k mé tváři… panenkovská očka, pomrkávající… a najednou se mění, už to nejsou ty dobrotivé studánky, ale rudé, planoucí zornice ďábla…
Já, kráčející k dětské postýlce, v třesoucí ruce třímající sekáček na maso…
Lorrainin zděšený výkřik… můj útěk…. Opět Lorraine, tentokrát brečící před domem, zrak upírá kamsi k chumlu prachu, v němž před chvíli zmizela sociální pracovnice s tou malou zrůdou v náručí…
Klid. Už jen klid. Nebezpečí je pryč. Budeme v pořádku. Zmizíme navždy.
Carley:
Jamie zůstal na noc u Pat, chtěl si popovídat s Daliou. I když se mě všichni pokoušeli přesvědčit, že je hodná, nevěřila jsem jim. Tedy, jim jsem trochu důvěřovala, ale pro mě je hlavní především můj úsudek. A ten hlásal – k této bytosti se nikdy neotáčej zády. V její přítomnosti jsem měla stejný pocit úzkosti a děsu, jako když se mnou byla Lana. Ta malá bestie. Takže ačkoli nám Pat nabízela, abychom se u ní doma po dlouhém čekání a skoro žádném vysvětlení dospali, odmítla jsem a vydala se domů. Bála jsem se, že mě Dalia zabije.
Můžete si o mě myslet, že jsem paranoidní blázen, ale já to tak prostě cítím.
Justin, i když se tvářil, že by nejradši hupsl do nejbližší postele a spal, se rozhodl, že mě doprovodí. Pat mu zakázala řídit, takže jsme společně capkali po silnici a unaveně se opírali jeden o druhého. Nad východním obzorem se vytvořila tenká oranžová čára a pozvolna se rozplývala do zbytku nočního nebe. „Já už nemůžu,“ zakňourala jsem, když jsme kráčeli po zdánlivě nekončící Lether Road. „Chci spát.“
„Tak zakotvíme u nás,“ zívl Justin. „Je to odsud sotva kilometr. Blíž než k vám.“
„Oukej,“ souhlasila jsem. „Pak napíšu Lorraine esemesku.“
Vidina blízké postele nás naplnila optimismem a energií, takže jsme se trošku zvrávorali a přidali do kroku. Zanedlouho se před námi objevil jejich dům. Tiše jsme se vplížili dovnitř a já si uvědomila, že celá budova je zevnitř mnohem menší, než jak se zdá zvenku. „Kolik tu máte pokojů?“ zeptala jsem se s mírným zaujetím v hlase a zpětně jsem si uvědomila, že se nebojím. Ani krapítek.
Justin se na mě rozpačitě podíval. „No, v přízemí je kuchyň, obývák a ložnice, v patře je potom tátova pracovna, koupelna, bráchův brloh a můj pokoj.“ Odmlčel se. „Můžu spát na gauči.“
Byla jsem k smrti unavená. A… prostě jsem mu věřila. „Jak velkou máš postel?“
Překvapeně se usmál. „Stočtyřicítku. Naši mi ji nechali udělat na zakázku.“
„Takže se tam vlezem.“
Kývl a už mě vedl po schodech nahoru. Na cestu jsme si svítili mobilem, později jsme rožnuli lampičku na stole. Ve filmu bychom spolu prostě skočili do postele a buď na to vlítli, nebo usnuli. Jenže my se nacházeli v realitě a před námi ležela řada nevyřešených otázek, jako třeba v čem budu spát nebo kdo půjde první do koupelny. První mi Justin velice usnadnil – otevřel skříň a podal mi černé tričko s nápisem Freedom Call. Moje oblíbená kapela. „Jé, ty je posloucháš?“ Začalo mi docházet, kolik toho o něm ještě nevím.
„No jasně – a ty je znáš?“
„Znám? Zbožňuju!“ Nějakým způsobem, který naprosto nechápu, jsme se na deset minut zakecali o hudbě. Prostě jsme seděli na posteli a dohadovali se, která písnička je lepší a proč. Pak se ale znova přihlásila únava a mě docvaklo, že mu prakticky spím na rameni. „Asi usnu,“ zamumlal jsem.
„Měla bys ze sebe smýt tu sůl,“ připomněl mi Justin.
„Tak mi půjč ručník a ukaž, kde je koupelna. Nevzbudíme nikoho?“
„Neboj, ti chrápou jak zabití. Ale s ručníkem to bude horší. Máma je skladuje někde… no, někde.“ Dalších deset minut jsme strávili hledáním ručníku. Potom mi Justin ukázal koupelnu – nevelká oranžovo bíle vykachličkovaná místnost se sprchovým koutem i vanou - a zdvořile se chystal odejít, když jsem si vzpomněla, že mi někdo musí rozvázat tričko. Nevím jak se to stalo, ale proběhlo mnou vzrušení. Zaskočilo mě to. Čekala jsem strach. Ne tohle. Zmátla jsem sama sebe. Těšila jsem se, až zase ucítím jeho prsty na mé kůži. A těšil se na to i on, i když byl opatrný a dotýkal se mě jen letmo, abych se nevyděsila. Jenže já se ho vůbec nebála. Tričko bylo rozvázané a já nechtěla, aby šel pryč. Nejspíš jsme byli vyladění stejně, protože mě jemně políbil na krk. Vzdychla jsem. Zarazil se, ale potom jsem slyšela, jak se usmál. Nemuseli jsme se na sebe dívat nebo mluvit, abychom věděli, na co ten druhý myslí. Rozuměli jsme si beze slov. Takže teď už se se mnou nesnažil zacházet jako se skleněnou hračkou a jemně mě svlékl, jeho ruce mi zezadu putovaly po těle. Otočila jsem se k němu, tak, abych mu viděla do tváře. Aniž bych to pořádně vnímala, jsem mu stáhla tričko. Obtočila jsem okolo něj paže a on si mě přitáhl blíž k tělu. Pořád jsme na sobě měli plavky. Jeho rty se blížily k těm mým. Zaváhala jsem, projela mnou vlna úzkosti. Možná, že mě držel až moc pevně. Možná, že chtěl mnohem víc než jen polibek. Možná, že jsem úplně pitomá, ale nedokážu si pomoct.
„Do té sprchy bychom mohli společně,“ navrhla jsem a zbaběle ucukla stranou. „Když máme ty plavky,“ dodala jsem, abych měla jistotu, že mě správně pochopil.
„Jo, jasně,“ řekl a nepřesvědčivě se pousmál.
Bylo mi to líto. Hrozně moc. „Promiň,“ omlouvala jsem se zkroušeně. „Mrzí mě to. Já jen… vždycky si vzpomenu a pak už to nejde.“
„To je dobrý.“ Koukal na mě, obličej vážný. „Možná je načase, abys mi pověděla svůj příběh.“
Otřásla jsem se a rezolutně zavrtěla hlavou. „Ne.“
„Je to tak moc děsivé?“
Zadívala jsem se někam do stěny, ponořená do vzpomínek. „Jo.“ Z očí mi vyklouzly slzy. Setřela jsem je a opřela se o něj. Objal mě a konejšivě hladil po zádech. Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do očí. „Já ti to jednou řeknu, slibuju.“
„Dobře. A teď se pojď ošplíchnout, nebo nás tu přepadne táta, až si půjde ráno čistit zuby.“
Nepřepadl nás však Justinův táta, nýbrž jeho mladší bratr, který byl probuzen (a popuzen) mírně hlasitým kraválem, který jsme způsobili, když jsme na sebe cákali a prali se o sprchu. Zrovna jsme se káceli smíchy, když někdo vtrhl do koupelny a polohlasem zavrčel: „Justine, mohl bys sakra přestat dělat brajgl, já se chci doprdele vyspat!“ Justin pootevřel průhledné dveře sprchového koutu, které se momentálně topily v páře. „Klídek brácho.“ Jeho čtrnáctiletý bratr pokračoval v lamentování, ale potom jsem s naprosto nevinným výrazem vykoukla ven. „My už vážně budem zticha.“
Brácha zmlkl a hleděl na mě jako na zjevení, načež se mu začaly zvedat koutky a v příští vteřině se už kosil a mezi záchvaty smíchu prskal: „On tu má holku, no to mě poser, sex ve sprše, v naší sprše, ty vole, to je haluz, a ještě taková roštěnka, no jestli se přesunou do pokoje, tak bude postel vrzat celou noc…“ S podobnými poznámkami vyklidil pole. Bylo slyšet, jak zavírá dveře od svého pokoje. Vyměnili jsme si s Justinem pohled a rozesmáli se. „Tvůj bratr má nějakou bujnou fantazii.“
„Hmmm,“ zabručel Justin a znova pustil vodu. Pak už šlo vše bez komplikací, jen nastala kapku trapná chvilka, když jsme se měli převléct. Justin to vyřešil tak, že mě nechal v koupelně a sám šel k sobě do pokoje. Osušila jsem se a oblékla si to černé tričko. Sahalo mi až někam do půli stehen. No a co se spodního prádla týče, teď jsem byla vážně ráda, že jsem si z domu vzala věci „pro všechny případy“. Dala jsem Justinovi ještě minutu a pak jsem usoudila, že za tuhle dobu by byl převlečený už několikrát. Nejen to; dokonce mi stihl nachystat polštář a sám už si hověl v posteli, víčka mu pozvolna klesala, i když se bránil. Zhasla jsem lampičku a vklouzla za ním pod tenkou přikrývku. Pro dva skoro dospívající lidi ta postel přece jen nebyla až tak velká. Ležela jsem vedle něj, tak strašně blízko, jak jsem za poslední tři roky neležela ani u Lorraine.
Oknem sem pronikalo slabé měsíční světlo – nebo to už možná bylo svítání, nevím. Každopádně jsem až moc dobře viděla toužebné jiskřičky v Justinových očích.
Jestli myslel na něco jiného než na spánek, tak já teda ne. Pohladila jsem ho po tváři a usnula jako dřevo.
Spali jsme až do oběda. Probuzení bylo příjemné a ještě dlouho jsme se spolu převalovali v posteli, než jsme se nakonec rozhodli vstát. Všechen alkohol už opustil mé tělo a tak jsem byla zase napjatá jako struna, když mi Justin zavazoval tričko. Zato on vypadal vyloženě šťastně. Křenil se jak měsíček a nakonec z něj vypadlo: „Teď můžu tvrdit, že jsem spal s Carley Tokelovevou.“Jak je jen slovíčko spát mnohovýznamové.
Strávili jsme spolu celé odpoledne, kdy jsme se víceméně povalovali po zahradě a nakonec se rozhodli, že si zajdeme pro k Pat pro auto. Cesta k ní se teď ve dne zdála až podezřele krátká. Když jsem dorazili k vilce, která mimochodem v denním světle vypadala úplně jinak než dneska v noci, spatřili jsme na příjezdové cestě Jamieho s Daliou. Zatnula jsem zuby a bez zaváhání pokračovala dál, ale zrychlil se mi dech a rozšířily zornice. Měla jsem strach. Už zase. Jenže ta holka přišla ze samotného pekla.
Možná že Justin vycítil moje obavy, možná chtěl jen dělat dojem – nevím. Každopádně mě chytil za ruku a povzbudivě mrkl. „Klídek, jen si vezmem auto.“
A kupodivu se tak i stalo. Jamie nám sice zamával a my jemu, ale bylo to hodně zdráhavé gesto. Dalia se na nás jen koukala těma svýma ďábelskýma očima.
„Proč se jí tolik bojíš?“ ptal se Justin, když jsme mířili ke mně domů.
Koukala jsem z okýnka. „Je zlá.“
„Jak můžeš vědět, že je zlá?“
„Je z ní cítit to stejné jako z Alana.“ To jméno jsem vyslovila až příliš nenuceně. A Justin už potom radši mlčel. Třeba si o mě myslí, že jsem blázen. No a co.
„Kruci,“ zaklel a dupl na brzdu, když se před námi najednou vyvalila voda. „Asi někde prasklo potrubí. Budu to muset objet.“ Jelikož z druhé strany se na Sunset Road dojet nedalo, protože to byla jednosměrka, museli jsme se rozloučit už o ulici dál. „Zítra ve škole.“
„Mám pro tebe přijet?“ zajímal se.
„Co kdybych přijela já pro tebe?“
„No tak dobře.“ Podíval se mi hluboko do očí. „Mám tě vážně moc rád, Carley.“
„Já tebe taky.“ Naklonila jsem se k němu a vtiskla mu jeden drobný polibek. „Pá.“
Odcházela jsem ulicí a naslouchala zvukům hasičských aut, kteří přijeli na místo náhlé povodně. Jak jsem se tak blížila k našemu domu, okolní zvuky utichaly. Jako by se kolem mě stahovala smyčka.. nebo bublina. V hlavě jsem slyšela zvuky jaké musí slýchat mrtví, když se jim na rakev sype hlína a posléze mi došlo, že je to splašený tlukot mého srdce. Jako by moje tělo podvědomě reagovalo na něco, co moje rozjařená zamilovaná mysl odmítala vnímat.
Už jsem byla skoro u plotu, když jsem si uvědomila, co cítím. Kolem mě bylo zlo, čisté zlo, vlnilo se ve větru a zpívalo svou děsivou píseň. Rozklepala se mi kolena. On se vrátil. Máma je v domě. Sama. Zabije ji – a potom mě.
Měla jsem sto chutí se otočit a prchat na druhé konec světa, ale něco mě přinutilo zůstat na místě. Vědomí, že máma taky neutekla, když našla Deanovu mrtvolu, ale šla neohroženě domů a zachránila mi tak život. Dlužím jí to.
Plížila jsem se podél plotu a zuřivě přemýšlela, kde mám sehnat zbraň. Snad se mi podaří vplížit se do kuchyně. Popadnu nůž…
Dál jsem se v myšlenkách nedostala, protože mě absolutně ochromil jeden zvuk. Smích. Ne dětský smích, ne dospělý smích. Byl to smích pravého ďábla a já konečně pochopila, že Dalia není zlá. Ten ďábel byl v zahradě. V naší zahradě. Začala jsem panikařit, ale potom jsem zaslechla mámin hlas. „Pozor broučku, ať nespadneš.“ Polkla jsem a s narůstajícím děsem nahlédla přes plot.
Lorraine seděla v trávě a před ní se houpalo na mé staré houpačce asi tak čtyřleté dítě. Ztuhlá hrůzou jsem na ni zírala a poznávala ty hnědé vlásky, světlou kůži a vlny zla a smrti, které z ní vyzařovaly. Zdušeně jsem vyjekla.
Lana, Alanova dcera, kterou jsem před lety málem zabila, otočila hlavu a pohlédla na mě svýma ďábelskýma rudýma očima. Říkaly – brzo zemřeš.
