7.kapitola: Zlověstná překvapení
Lidi, je mi to líto, ale nejspíš se toho ZASE moc nedozvíte. To, co tam je, nejspíš bude dávat smysl jen mě, protože já vím, co se "dělo v přechozích třech dílech." Prolém je, že ty zatím existují pouze v mé mysli. Piště do kometů, co všechno absolutně nechápete a co by vás zajímalo. V další kapitole se to pokusím objasnit.
Jamieho pohled:
Netrpělivě jsem podupával nohou, zatímco Pat odemykala domovní dveře. Šlo jí to protivně pomalu, protože jednou rukou mi pomáhala přidržovat bezvládnou Daliu. Ona vlastně až tak bezvládná nebyla, ale správně si uvědomila, že hrát si na bezvědomou bude lepší, bezpečnější. A rychlejší.
Zhnuseně jsem si uvědomil, že jsem netrpělivý ne proto, že bych se bál o Daliu a snažil se ji dostat co nejrychleji dovnitř, ať už tam čeká cokoli, ale protože chci sakra vědět, jak je možné, že ji Pat zná. Že ví, co je zač.
Když si Justin vezl Carley na klíně, podle toho připitomělého výrazu byl šťastný jako blecha. Teď se pokoušel tvářit, jako že v pohodě, ale nikoho neoblbl, minimálně mě ne. Nejradši by ji hodil do trávy a – dobře, možná přeháním. Možná ne. Prostě mi pěkně leze krkem. Mohl ji mít tři roky, ale všímat si jí začal až když jsem přišel já. Ne, tenhle kluk rozhodně není takovej svatoušek jak se zdá.
Carley vypadala vyčerpaně, ale oči jí chladně plály. A nejen to. Čišela z nich nenávist, která šikovně skrývala strach. Přejel mi mráz po zádech, když jsem si uvědomil, co ještě z ní vyzařuje. S klidem by Daliu zabila, kdyby jí k tomu dala příležitost. No holka, radši buď hodná.
Zámek konečně povolil a tak jsme potichu nakráčeli do haly. Podlaha byla z tmavě hnědého dřeva, stejně jako obložení jinak bělostných stěn. Vedly odsud troje dveře a schody do dalšího podlaží.
„Jdi spát, Marrone.“
Všichni jsme se podívali na Pat. Její pohled mířil k mladému muži v černém pyžamu, který na nás vyjeveně zíral z vrcholu schodiště. Nevypadal, že by slyšel co mu naše učitelka – jeho manželka/přítelkyně/sestra říká. „Kdo to kruci je a co dělá v mým domě ve tři ráno?“
„Pak ti to vysvětlím, teď prosím odejdi zpátky do ložnice.“ Takže výběr potencionálních titulů se zužuje na manžel/přítel. Ono to vlastně není důležité. To podstatnější je naštvaný a rozespalý.
A poslušný. Překvapeně jsme sledovali, jak se bezeslova otočil a zmizel v jedněch dveřích.
„Fajn,“ odfrkla si Pat. „Justine, Carley, vy běžte do obýváku a čekejte.“ Ukázala na prosklené dveře vlevo. „My dva zatím zařídíme tohle.“
Nesouhlasil jsem s označením Dalii, ale díkybohu jsem byl jediný, kdo chtěl kvůli něčemu protestovat. Ti dva nevypadali, že by jim kdovíjak vadilo, že je odstavujeme. Bezva; už bych rád začal vyslýchat Pat.
Zavedla mě hluboko do útrob domu, do meruňkově vymalovaného pokoje, který mi připomínal něco mezi pokojem pro hosty a pracovnou. Položili jsme Daliu na světle povlečenou postel; Pat se nestarala o to, že se ušpiní. Opatrně jsme ji uložili tak, aby mohla dýchat. Pak jsme se narovnali a koukali na sebe. Najednou jsme si nebyli jisti, že opravdu chceme mluvit. Všechno se tu zdálo tak normální. Lidský dům, lidský nábytek, lidské skutky. Jo a pardon, jeden sexy démon v posteli.
„Jak?“ vyhrkli jsme zároveň.
Pat se pousmála a nechala všechny emoce, aby jí zaplavily obličej. Tipl bych, že nejvíc byla zmatená a šokovaná. Posadila se na postel a pobídla mě, abych učinil to samé. „Takže ty znáš Daliu,“ řekla.
Přikývl jsem. „A ty víš, co je zač.“
Souhlasila. „Jak dlouho?“
„Poznali jsme se před pár lety. Objevila se u mě, asi rok po tom, kdy zabili mámu.“ Bylo divné to takhle nahlas vyslovit. Oficiální verze pro nezasvěcené zněla jinak. Smutně jsem se pousmál. „Povídala, že se tam u nich nudila. Že jsou všichni zlí – ne že bych to nevěděl. Pak zmizela, po pár letech se zas objevila a takhle to šlo pořád dokola. Až teď…“ sevřelo se mi hrdlo. „Měla by být mrtvá.“
„Páni,“ vydechla Pat. „Asi umíráš zvědavostí stejně jako já, ale můžu mít ještě jednu otázečku?“
Pokrčil jsem rameny.
„Ty nejsi lovec.“
„Ne, ale to nebyla otázka.“
„Kdo teda?“
„Jestliže víš, kdo jsou to lovci, pak jistě víš, že o nich nesmíme mluvit.“
„Bojíš se, že poběžím za nějakým démonem a všechno mu vyslepičím? Tak já ti něco povím, Jamie. Byla jsem tam. Dva měsíce, které se zdály dlouhé jako dvě staletí. Jestli mi něco zůstalo vyryto v duši, pak nenávist a strach z těch z těch ďábelských stvoření.“
Zíral jsem na ni s otevřenou pusou a nedokázal ze sebe vymáčknout ani ň. „U – u nich?“ zašeptal jsem nakonec nevěřícně. „U démonů? V tom jejich světě?“
Přikývla, oči naplněné hrůzou.
„Můj otec,“ vypadlo ze mě, aniž bych si v tom snažil zabránit. „Stal se lovcem, když jeden démon zabil mou mámu.“
„To je..wow. Možná… Měli bychom se postarat o Daliu,“ navrhla Pat. „Povídat se můžeme potom. Je toho… moc.“
„Jo,“ souhlasil jsem, pořád trochu vyvedený z míry. „Dal nás potřebuje.“
„Dal se najedla a moc se omlouvá,“ zamumlala ležící postava. Víčka se jí zatřepetaly, ale neotevřela oči. „Michelle, našla jsem tě?“
Bezděčně jsem střelil pohledem po místnosti, jako bych očekával náhle zjevení další osoby jménem Michelle, ale Pat rychle vstala a plaše se dotkla Daliiny ruky. „Jo, doplavala jsi mi přímo k nohám.“
Dalia se usmála.
Já šokovaně otvíral a zavíral pusu jako kapr na suchu. Možná jsem jen moc pil. Pat, která není Pat, zná démony – pardon, byla u démonů, nejspíš jich pár zabila, dělá učitelku, zná Daliu, ta ji hledala, nee, to je na mě vážně příliš…
„Sedni si než sebou sekneš,“ přikázala Pat – Michelle? a podstrčila pode mě židli, o které jsem ani nevěděl že tam je. Vlastně možná nebyla. Třeba se tam prostě objevila. Nepřekvapilo by mě to.
Zavřel jsem oči a když jsem je otevřel, Pat se přehrabovala v díře podlaze. „Není to už ohrané?“ zašklebil jsem se. „Prkno v podlaze jako úkryt.“
Pat se zazubila. „Tohle prkno mi jednou zachránilo život.“ Vytáhla nevelkou plechovou krabičku od kafe, z ní podivnou ruličku něčeho, co vzdáleně připomínalo náplast, akorát to nemělo žádnou pojmenovatelnou barvu a nelepilo to, a lahvičku stopanginu, o jejímž skutečném obsahu jsem měl jisté pochybnosti.
„Jestli už jsi ready, pojď mi pomoct,“ zavolala na mě a z poličky na stěně vytáhla lékárničku. Klasickou lékárničku čpící nemocnicí a člověčinou. Působila na mě uklidňujícím dojmem. „Jako zdravotní sestra bych se asi neuživil.“
„Nevadí, podej mi ty vatové polštářky a - jau, doprdele práce!“ zařvala Pat, když jí na prst skápla kapička tekutiny z té lahvičky stopanginu. Na holé kůži zapěnila, zasyčela a začala tam Pat vypaloval díru, jako kdyby to byla kyselina. Ta se rychle rozběhla do kuchyně. Jen jsem slyšel jak pouští vodu a nadává.
Za chvíli se vrátila, prst obvázaný a zalepený. Pochybovačně jsem na ni upřel oči: „Jsi si naprosto jistá, že tohle Dalii pomůže?“
Rázně kývla hlavou. „Nezapomeň; ona je z jiného těsta než my smrtelní.“
Nutno podotknout, že z jejích úst to vyznělo dost strašidelně. Smrtelní. Jako by se snad démoni nedali nezabít.
Nakonec jsem (velice, velice opatrně) pomohl Pat potřít Daliiny rány. Při kontaktu s léčivou látkou okamžitě přestaly krvácet a když jsem se na ně později podíval, už se zacelily a zbyly po nich jen zarudlé jizvy. Sedli jsme si s Pat na okraj pohovky a čekali, až se Dalia probere.
Konečně se zatřepetaly víčka. Její krásně oči se nejdřív zahleděly na mě a pak na Pat. Zornice se jí překvapeně rozšířily. „Michelle, ty jsi ale vyrostla.“
Bylo fakt boží slyšet zase její hlas. Symbolizovalo to, že je živá. Svým způsobem, samozřejmě.
Pat/Michelle se smutně pousmála. „Zato ty jsi pořád stejná – stejně mladá a stejně jako tehdy lítáš v maléru.“ Obočí se jí trochu zkrabatilo. „Tentokrát to ale není kvůli mně, že ne?“
Dalia pomalu zavrtěla hlavou. „Ne tak docela. Jen jsi byla první osoba, která mě napadla, když jsem se potřebovala dostat k vám.“ Ztrápeně zakňučela. „Našla jsem další Desiderium – to byl původně účel mé cesty sem. Chtěla jsem ho předat K… do oprávněných rukou. Jenže ho hlídají zatraceně dobře, svině jedny zabijácký. Stihla jsem to sem, ale kniha zůstala u nás.“
Pat visela na každém jejím slově. Při Daliiné poslední se jí na tváři objevil strach. „Nechceš po mě, abych tam šla, že ne? Protože já.. já nemůžu. Ne po tom všem.“
Dalia překvapeně zamrkala. „Pořád je v tvém srdci.“
Pat hořce přikývla.
Rozhodl jsem se do toho konečně vložit. „Mohly byste mi prosím říct, o co tady jde?“
Dalia mě konečně začala vnímat. „Ahoj Jamie. Netušila jsem, že tu budeš. Vlastně jsem myslela, že už tě nikdy neuvidím. Tvůj otec se o to postaral dobře. Víš že za levým uchem máš takovou titěrnou součástku, která nás odpuzuje?“
Okamžitě jsem si sáhl na lalůček a prohmatal celé ucho, ale nikde nic. Dalia se zavrtěla. „Potom ti to vytáhnu. Jestli budeš chtít.“
„Fajn, teď neřešme moje ucho, ale to co se děje. Jak se vy dvě znáte?“
Slovo si vzala Pat. „Když mi bylo šestnáct, odstěhovala jsem se do Evropy. Plánovala jsem, že jakmile dosáhnu osmnácti, okamžitě se vrátím zpět do Ameriky, což jsem nakonec skutečně udělala, ale donutily mě k tomu jiné okolnosti. Svět po invazi si nikdo nepamatuje, protože všechny jejich vzpomínky zmizely v okamžiku, kdy jim z těla vyndali ty diamantové věci, co je omamovaly a ovládaly, ani já si navzpomínám. I když podle Dal a jejích soukmenovců jsem ji musela zažít jako malá. No nic. Jako puberťák jsem to měla složité, protože… Stala jsem se obětí démonských plánů. Jenže nepočítali s tím, že se budu bránit. A že mě bude bránit někdo jiný…“ Její hlas vyzněl do ztracena. „Dostala jsem se až tam k nim. Brali na sebe lidské podoby, ale aby je mohli udržovat a vydávat se za nás, potřebovali vzor. Naše těla. Živá, k jejich nelibosti. Nedokážeš si představit to utrpení.“
Byl jsem zmatený. Ani polovina věcí, co Pat řekla mi nedávala smysl. Invaze? Potom další útoky démonů? Těch informací bylo nějak moc a mě se najednou nechtělo ptát, ale spát. Zaspat to všechno, zapomenout a být zase normálním člověkem. Jo, jsem děsně náladovej.
„Přijela jsem tě varovat,“ řekla Dalia a obrátila se zpátky k Pat. „Ve vzduchu je cítit, že se něco blíží. Měla by jsi sbalit všechno potřebné pro případ, že bys musela rychle odjet.“
Pat se ušklíbla. „Vám není možné utéct. Když chcete, najdete si kořist ať je sebefikanější. Nakonec ano.“ Potom se ostýchavě zeptala: „Je… skutečně je mrtvý?“
„Mrzí mě to, Michelle.“
„Já vím.“
„Mimochodem,“ začala Dalia o trochu veseleji, „víš o tom, že si to tvůj bratr právě rozdává s nějakou kočkou ve tvé ložnici?“
