6.kapitola: Dalia
Jen půlka kapitoly, cca. Nějak nemám čas. A chuť. Vlastně mi tahle romantika začíná dost lést krkem. Nejspíš napíšu ty zombíky:DD A nějakou pěknou, temnou jednorázovku. Až bude čas. Hm Jinak momentálně pracuji na nové povídce, kterou vám sem ale nedám, odkud nenapíšu alespoň několik kapitol - jen tak si (i vám) zaručím, že v ní budu pokračovat a neskončí v pořadníku. Tahle povídka se mi líbí. Fakt. Postrádá totiž jednu ohavnou věc, která se vmýchpovídkách vyskutuje neustále - romantiku. Žádný trapný milostný kecy apod. Možná jen okrajově, ke konci... nee, tady půjde hlavně o osudy/cesty hlavní postavy, jejího kámoše (upír, co omdlévá když vidí krev), jejího zvláštního koně, bandy čarodějčiných učňů, pár lovců upírů, vampů, několik mnou vymyšlených potvor, tajemných obyvatel Lesů a taky složitým procesem ukradení duše a jejího vložení do jiného těla.... Tak trošku ji skládám ze svých úžasno-děsivých snů a své fantazie... což se ale netýká HSJNT, soráč, ale vždyť mě znáte, no:D
Jamieho pohled:
Nemohl bych tvrdit, že mě plážová párty nějak zvlášť bavila; Alison věčně švitořila tím svým protivným hláskem a nedala mi příležitost, abych pořádně pokecal s ostatními. Naštěstí jsem dostal povolení zaběhnout na toaletu, (což byla sice výmluva jen abych s ní nemusel být, nicméně posloužila dokonale) a zbytek večera jsem se jí pokud možno vyhýbal. Další, kdo mě svým způsobem trochu štval, byl Justin. Svým způsobem si vyložte takto – je fajn, ale jede po Carley. A ona mu částečně věří, víc než druhým, víc než mě. Tím jsme se dostali k jádru mých nesympatií – prostě mu docela obyčejně závidím. Když se při zahrabání Cedrika složil, myslel jsem, že to jen hraje, aby mohl Carley mít sám pro sebe, ale celkem rychle mi došlo, že tomu tak není. Ale ani nebyl v lihu, takže jediná příčina – nějak pošramocený zdraví. I Cari se strachovala. Jakmile se trochu zbráboral, nechal jsem je o samotě a vrátil se k jámě. Cedrik tam stále ležel a ostatní byli v nedohlednu – nejspíš se ráchali někde v moři. „Chceš vykopat?“ zeptal jsem se.
„Nee, stačí když mi doneseš krapet něčeho na svlažení hrdla.“
Vydal jsem se tedy pro chlast, ostražitě, aby mě nezmerčila Al – a vyplatilo se mi to, kdybych se v jedné chvíli nebyl skrčil, byla by si mě všimla.Takhle se ale jen propletla davem a zase mi zmizela. Nemohl jsem si nevšimnout skupinky čtyř mladíčků (jinak se prostě nazvat nedají), kteří se za ní nenápadně ochomýtali, neustále se předhánějíc, kdo u ní bude první, jenže nakonec se stejně k ničemu neodhodlali a lov na růžovku začal nanovo. U alko-pultu jsem si vyžádal nový kelímek, z poloviny jej začal plnit vodkou….
Prsty se mi křečovitě sevřely kolem láhve, když mi tělem projel záchvěv čehosi neurčitého, co mrazilo a varovalo. Trvalo mi celé dvě sekundy, než jsem si uvědomil, co to znamená. A mezitím se vlnky nehmotného ledu šířily dál, prostupovaly mnou a hlásaly: „přicházím, přicházím, přicházím!“ Rychle jsem odložil vodku a zavětřil, jako když šelma vyčmuchává kořist. Hledal jsem epicentrum.
Další děsivá skutečnost mi zaplnila mysl až za chvíli – Carley. Přitahovala je…
Šlo to od zátoky. Tam šli…
Rozběhl jsem se.
Čím blíž jsem byl, tím jednodušší bylo orientovat se. Prokličkoval jsem davem a zmizel na cestě k zálivu. Když jsem doběhl za výběžek, oddělující záliv od greenwitchské zátoky, vlny nadpřirozena mne zasáhly silněji než předtím.. A kus od pláže, na výčnělku v moři, jsem spatřil Carley s Justinem – nemohl to být nikdo jiný. „Bacha, přicházejí!“ zařval jsem, jelikož jsem měl pocit, že v moři něco vidím. Něco – někoho. Zabijáka..?
Rozběhl jsem se k nim, při běhu jsem z kapsy šortek vytahoval deiste. Není to kdovíjaká zbraň, ale přece jen – lepší něco než nic. Jak jsem k nim tak uháněl, začínalo mi docházet, že napětí povoluje. Nebylo pochyb, že to byl někdo z nich, ale soumrakem prosvitl střípek naděje, naděje, že to není vyloženě zlá bytost, jen jeden z těch neškodných démonů, který se nějakým způsobem zatoulal do lidského světa. Neškodných… ušklíbl jsem se nad vlastní tupostí. Nikdo z nich není neškodný. Všichni jsou zabijáci.
Až na jednu. A ta už není, připomněl jsem si. Na víc myšlenek mi nezbyl čas; Carley s Justinem byli u mě. „Nesmíš k sobě pustit strach. Nic se nám nestane, ale nesmíš k sobě pustit strach,“ řekl jsem Carley, která se tvářila napůl vyděšeně a napůl, jako by snad vzdáleně tušila, oč jde. Jak jsem se mohl dozvědět hned z její další věty.
„Je to on?“ zašeptala jsem. „Alan?“
„Netuším, ale je to stejná bytost jako on.“
„Bytost?“
„TEĎ ne.“
„Netuším, o čem to vy dva mluvíte, ale támhle ve vodě něco plave,“ poznamenal Justin.
Zaměřili jsme zrak směrem, kterým ukazoval. Díky měsíčnímu svitu bylo relativně dobře vidět – přinejmenším obrys bezvládného těla, které se pohupovalo v mírných vlnkách a příliv je táhl ke břehu.
Mlčky jsme se k tomu vydali.
Můj zrak mě zklamal, co to je, jsem byl schopen rozeznat až když jsme byli ubohých pár metrů od toho. Tedy… od NÍ.
Poznal jsem, co to znamená stát se sochou. To tělo v písku.. tělo, drobné, půvabné, se světlou kůží a záplavou ohnivých vlasů, které si držely svou barvu přestože byly mokré….
Dalia.
Nemožné. Neskutečné. Neuvěřitelné… Tak moc namol jsem nebyl. Ani jsem neměl halucinace. Že by sen? Ujetej..? Zavrhl jsem ty možnosti. Byla tady. Živá… No vlastně moc živě nevypadala.
Rozhýbal jsem ztuhlé nohy a už byl u ní. U přízraku… „Dalio? Dalio?“ Ať na mě promluví. Prosím… Ať otevře oči. Ať se usměje. „Dali..“ Nevím jak se vedle mě objevili Justin s Carley. Pouze jsem cítil jejich přítomnost; nebylo pro mne nic důležitějšího než ona. Zraněná. Krev zabarvila písek i vodu okolo.
Než jsem ze sebe stačil servat tričko a vyrobit provizorní obvaz, na horizontu se zjevil další vetřelec. „Jste všichni v pořádku?“ křičel starostlivě.
Pat.
Tak a teď ..
Pat?!
* * *
Patriciin pohled:
Nenápadně jsem se vzdalovala od pódia, abych taky (tajně, samozřejmě!) ukořistila skleničku něčeho ostřejšího, když do mě něco vrazilo. Říkám vrazilo, protože přiléhavější popis toho pocitu nejspíš neexistuje. Teď si asi myslíte, že do sebe lidé vrží běžně. Já však měla menší problém – nikdo u mě nestál, ani jsem necítila dotek lidského tepla na kůži, či snad látky… Prostě nic.
Další podivná věc byla, že to co do mě vrazilo na mě zapůsobilo tak, že mi naskočila husí kůže. Zachvátil mě zvláštní pocit. Tohle jsem odněkud znala.
Zatímco jsem marně vzpomínala a hledala příčinu toho pocitu, stalo se to znova. Bylo to jako kdyby se o mě tříštily vlny, poněvadž jsem jim stála v cestě.
Ale pořád jsem si nedokázala vzpomenout.
Přeběhl mi mráz po zádech. Zničehonic jsem dostala strach, aniž bych znala příčinu.
Kůže…vazba… ta kožená vazba….
Úplně jsem zapomněla, pro co jsem původně šla.
Brno…šedá budova – škola…
Strach náhle přešilo cosi jiného. Smutek…. Nechápala jsem. Co se to sakra dělo s mými emocemi?
Kabinet češtiny. Rozpačité ticho. Ty oči…
„Ty oči…“
„Paní profesorko?“ ozvalo se najednou vedle mě.
„Ano?“ zvedla jsem polekaně hlavu.
„Je vám něco?“
„Ne. Jen.. mi zaskočil džus. Nevšímej si mě, Jessy.“
Nejspíš odešla. Vrátila jsem ke vzpomínkám. Panebože… jak jsem mohla.. jak jsem mohla zapomenout?!
Pustina, chlad, tma, krev…. Ondra. A oni. Stíny.
„Kristepane,“ vyhrkla jsem víceméně pro sebe, když jsem konečně pochopila, co to cítím. Byli tady. Byli zpátky. Zase to začne? To snad ne, to přece ne… proč zrovna tady? Proč já? Copak za sebou nechávám nějakou stopu? Myslela jsem, že už je po všem… zmizeli mi z mysli, jako když voda odnese klacík.
A spolu s poznáním toho všeho se ve mně začala vzdouvat udusaná a dlouho pohřbená energie. Vůbec jsem netušila, že tu ještě je. Myslela jsem, že prostě zmizela. Vlastně nemyslela. Zapomněla jsem na to. Na všechno co se tehdy stalo. Zůstaly jen divné pocity a sny.
Okolní tma se pomalinku rozjasňovala, do prstů mi proudilo teplo, ačkoli jsem se tomu vší silou bránila. Nebudu s nimi zase bojovat. Nejsem vrah, možná tak akorát komárů, ale oni… Musím najít Desiderium. Ne, nejdřív dám výpověď. Určitě jdou po mě; okolí jsem nebezpečná. Co kdyby se odvážili až do školy… Radši jsem si ani nepředstavovala ty novinové titulky. Masakr na střední Greenwitchské… Doma mám někde schovanou spirálku. Někde… ksakru, to jsem musela všechno zapomenout?! Za to může –
Moje myšlenky proťal výkřik. Nikdo jiný ho nemohl slyšet; já už měla díky energii zdokonalený sluch. Tenkrát jsem ale slyšela jen to, co jsem chtěla slyšet..
Rozběhla jsem se po proudu. Jestli už vás zase matu, pochopte předchozí větu takto – běžela jsem k místu, odkud jsem slyšela ten výkřik – a odkud šly vlny strachu.
Zběžně jsem si všimla, že v písku jsou otisky trojích stop, občas se ztrácející, neboť příliv už vykonal své. Hned za mysem jsem je navzdory okolní tmě spatřila; tři postavy stojící okolo něčeho v písku. Polil mě strach. První oběť… „Jste všichni v pořádku?“ zavolala jsem zoufale. Jasně že nebyli, když jeden z nich ležel…
A už jsem je byla schopná poznat. Ta silueta, která se třásla byla Carley; vedle ní stál Justin a osoba sklánějící se nad tím ležícím tělem byl Jamie. Měla jsem pravdu, hledají mě – všichni tři to byli moji studenti. Ještě zbývala odpověď na jednu otázku – kdo je ten čtvrtý, co to schytal? Nechtěla jsem nechat svou zvědavost dlouho čekat a proto jsem se rozběhla ještě usilovněji, až se mi potom špatně brzdilo. Pootevřela jsem ústa, abych se jich zeptala, co se tady stalo, ale pak můj pohled intuitivně zabloudil k bezvládnému tělu v písku.
Zastavil se čas.
„Utíkej!“
„Ale přece tě tu – “
„Pro Ondru.“
„Je mrtvý!!“
„No a co?! Víš jak dlouho po tom toužil? Ty máš život před sebou, vždyť je ti šestnáct, proboha! Vypadni dokud ještě můžeš!“
„Ale…“
„Michelle, prostě jdi. Budu ho pozdravovat.“
„Radši bych mu to řekla osobně – “ Zuřivý výraz v jinak půvabné tváři. Vlasy měnící se v plameny. A výpadek. Na pořád. No zjevně ne tak docela.
Musela jsem v tu chvíli připomínat přízrak – i když jediný přízrak, který jsem viděla, ležel přede mnou a krvácel. Nechápala jsem, jak je to možné. Měla být mrtvá…. Poklekla jsem k ní a jemně se dotkla její tváře. Byla studená – jako vždycky. Ale hmotná. Byla tady. Neskutečné. „Dalio?“ řekla jsem třesoucím se hlasem. „Jsi to skutečně ty?“
Jamie zalapal po dechu; až teď jsem je začala vnímat. Podívala jsem se na něj. Pak jsem se podívala kousek dál. V písku ležela spirálka. Doteď nevím, jak se to vlastně správně jmenuje, ale to je vlastně jedno. Kristepane, dneska už je toho nějak moc. „Tvoje?“ sotva jsem zahýbala rty.
Přikývl, vykolejený snad ještě víc než já.
„Co tohle všechno znamená?“ protrhl Justin ticho.
„To znamená, že se tu sešli staří přátelé, řekla bych.“ Jamie je znal. Jamie znal démony? Jak? Navštívil jejich svět? Znal Daliu? Znal –
„Nee….“ zaševelilo cosi. Otočili jsme se. Carleina kůže byla téměř průhledná; ona sama se neovladatelně třásla. Justin k ní přiskočil a zachytil ji dřív, než se stačila svalit do písku. Nepřestávala sebou však cukat. „Lásko,“ šeptal nervózně Justin. „No tak…“
„Nech toho!“ vyjekl najednou Jamie a chytil Daliu za ruku, kterou zarývala (jak jsem si opožděně všimla) do písku. „Slíbila jsi, že nikdy nevyužiješ člověka! Tak sakra - pusť ji!“ Chvilku s ní bojoval, až se nakonec podvolila – a začala mělce dýchat. V tu samou chvíli sebou Carley přestala zmítat a doslova se přilepila na Justina, jako by se chtěla schovat.. „Co je to za zrůdu? On ji poslal, že? Nebo je to další z jeho ďábelských dětí, něco jak Lana?“
„Carley odkud máš tu jizvu?“ zeptala jsem se přímo, úplně ignorujíc její otázku – ty moje teď byly důležitější. Jsem jenom člověk, navíc hodně netrpělivý, když jde o ně. „Odkud přesně přišel ten, kdo ti ji udělal?“
„Já..já ne – jak to víte? Jak to sakra víte?! A kdo je teda ona?“
„Ona je něco podobnýho jako on, ale hodná,“ zdůraznil Jamie poslední slovo.
„Hodná?“ ušklíbla se ironicky Carley. „Tak proto jsem měla stejnej pocit jako tenkrát – pocit, že mě něco vysává?“
„Jenom potřebovala energii a v tobě už je přívod..jak bych to jen vysvětlil..prostě jsi jako trubka, kterou rozřízli a zase spravili. Cesta k tobě je jednodušší než k nám ostatním,“snažil se jí vysvětlit.
„Já jsem trubka?“ rozzuřila se Carley. „Aha – a on byl zasranej vražednej opravář, že?!“
„Tedy ne že by to byla moje věc, ale je celkem nudný poslouchat vaši konverzaci – ona, on.. O kom to mluvíte?“ vložil se Justin. „Jinak, možná bychom mohli přestat tlachat a odnést ji do nemocnice,“ navrhl ještě při pohledu na Daliu.
„Ne!“ vykřikla jsem. Všichni se na mě podívali. „Odnesem ji ke mně domů a všechno si po pořádku vysvětlíme, jasné?“
Souhlasili. Já s Jamiem jsme popadli Daliu, Justin podpíral Carley. „Kudy to vezmem?“ ptala se. „Totiž – tohle procesí by na pláži plné ožralů možná nevzbudilo povyk, ale nikdy nevíš.“
„Máte tady auto? Já jel s Al,“ zareagoval Jamie.
„Já šla pěšky.“
„My tu auto máme, ale nejsem tak úplně střízlivej,“ ozval se Justin.
„To asi nikdo z nás…“
Dál jsme pokračovali mlčky, jen Dalia občas zasténala a Carley občas zanadávala,protože jí vůbec nesloužily nohy. Naše démonka se holt neuvedla zrovna nejlíp.Vzali jsme to menší oklikou, ale celá cesta nám nezabrala víc než deset minut. „Jak se sem naskládáme?“ zajímalo Jamieho, když jsme nikým nezpozorováni stanuli u Justinova auta.
„Přízrak se položí dozadu, ty si Jamie sedni za ním, Pat bude řídit a my se s Justinem poskládáme na místo spolujezdce.“ Carley to měla hned vymyšlené. Nebo nad tím už možná přemýšlela po cestě.
„Dalia není přízrak,“ vyštěkli jsme s Jamiem zároveň.
Carley se k nám obrátila; oči se jí smutně blýskaly a vlasy z tváře jí odvál vítr. Přejela si prstem celou dlouhou jizvu, která byla momentálně podezřele zarudlá. „Když ne přízrak, tak aspoň vrahova sestra.“
To už jsme popřít nemohli.
Neodvážila jsem se svěřit svým studentům, že u sebe nemám řidičák, zato dva panáky a skleničku sektu v sobě, takže jsem s drobnými výčitkami svědomí usedla za volant – Jamie mezitím uložil Daliu dozadu a Carley se uvelebila Justinovi na klíně – a vyrazila k sobě domů.
* * *
Justinův pohled:
Kdybyste mě předvedli před marockého šejka a on mi oznámil, že je moje jednovaječné dvojče, pořád bych tomu byl býval uvěřil snadněji než tomu, v co se zvrhla plážová párty. Měl jsem Carleiyny rty nadosah, když se začaly dít divné věci; celou tu dokonalou chvilku nám zkazilo cosi pro mě zatím neobjasněného, a mělo to podobu mladé rudovlasé dívky, která jakýmsi neskutečným způsobem (jak jsem si domyslel) kradla sílu z Carley. Jenže mi laskavě vysvětlete, jak může člověk vysávat sílu z jiného člověka, když se ho nedotýká? Vlastně co to povídám - jak vůbec může vysávat sílu?! Tedy, jednu věc jí ale musím nechat. To, jak se na mě Cari přisála potom, co ji Dalia „pustila“, či jak to nazývali. Z její strany to bylo instinktivní a mě hřálo u srdce, že se se mnou cítí v bezpečí. Navíc, v tom skromném oblečení, co na sobě měla, byla prostě neodolatelná a cítit ji ve své náruči bylo.. no, však to znáte, ne? Alison se sice vinula, mazlila, ehm.. občas i líbala, ale nebyl to ten úžasnej pocit jako teď.
Ale zpět k vážnější stránce věci. Pat a Jamie ji znali, přičemž o tom vzájemně nevěděli. Tvářili se oba tak vyjeveně. Jako by předpokládali, že něco takového se nemůže stát, protože.. to prostě v našem světě neexistuje? Na co to jen myslím. Jen byli v šoku z toho, že se málem utopila. Že se vůbec objevila tady… ono moře vám známé z daleka nevyplaví každý den. Jenže proč to zuřivé odmítnutí nemocnice. Byla snad hledaná? Zločinec? Do čeho jsme se to jen zapletli.
A poslední, nejzáhadnější věc – proč se jí Carley tolik bála? Co měl znamenat ten útěk z útesů? Jaké „pozor, přicházejí“? Kdo byl ten „on“, o němž pořád mluvili?
No, Pat koneckonců slíbila, že si to všechno vysvětlíme, až Daliu dopravíme k ní domů. Společně s Jamiem se chopili jejího bezvládného těla. „Kudy to vezmem?“ ptala se Carley. „Totiž – tohle procesí by na pláži plné ožralů možná nevzbudilo povyk, ale nikdy nevíš.“
Nakonec jsme šli k mému autu oklikou. Nikdo nás nezahlédl a pokud ano, ráno si to zajisté nepamatoval. Značný kus cesty na mě Carley víceméně visela; vážně ji opustila veškerá energie. Bylo to trochu děsivé, ale nevadilo mi to; byla u mě. Mohl jsem ji držet, mohl jsem se jí dotýkat, což bylo něco, co mi normálně nedovolila. Ne tak dlouho.
„Jak se sem naskládáme?“ zajímalo Jamieho, když jsme dorazili k autu. V duchu jsem si povzdechl – ta cesta mohla trvat dýl. Škoda.
„Přízrak se položí dozadu, ty si Jamie sedni za ním, Pat bude řídit a my se s Justinem poskládáme na místo spolujezdce,“ rozhodla Carley bleskurychle za nás za všechny. Cítil jsem, jak mnou prostupuje šok. Tohle vážně myslela vážně? Dobrovolně mi bude sedět na klíně? Ani blecha v soukromým psím kožichu nebyla šťastnější než v tu chvíli já. Zachytila můj užaslý výraz – a usmála se. V očích jí zaplápolaly veselé jiskřičky… a snad jsem v nich zahlédl i něco víc. Ale nevím. Byla tma.
„Dalia není přízrak,“ vyštěkli Jamie s Pat zároveň.
Carley se k nim obrátila; jiskřičky jí z očí vymizely a vlasy z tváře jí odvál vítr. Přejela si prstem celou dlouhou jizvu, která byla momentálně podezřele zarudlá. „Když ne přízrak, tak aspoň vrahova sestra.“
Vrahova sestra? Krucinál co to má být?
Ti dva mlčky stáli a nevyvraceli jí to. Zatím jsem to nekomentoval. Ale pravdu z nich vytáhnu.
Pat pomohla Jamiemu naložit Daliu dozadu, zatímco my s Carley (stále jsem ji podpíral, neudržela by se na nohou) přešli k sedadlu smrti. Zkoumavě jsem si ji přeměřil. „V kontrastu s nimi nejsi až tak děsivý,“ pokrčila rameny a strčila mě na sedadlo, sesbírala sílu a vyhoupla se za mnou na klín. Cítil jsem, jak jí mírně tuhnou svaly, jak se její tělo začíná bránit. Ale tentokrát se stalo něco nevídaného. Překonala to a naklonila se k mému uchu. „A taky jsem zjistila, že je to celkem fajn pocit, být s tebou.“
„Buď jsi hrozně opilá, nebo sním,“ zamumlal jsem blaženě a obtočil kolem ní ruce. Ani tomu se nebránila, jen se trošku napjala. „Možná to první - a nespíš… jen jsem hrozně oslabená.“ Zívla. „Ať už ta Pat jede..“ V duchu jsem si přál pravý opak – ať tu stojíme na věčnost! Měl jsem smůlu; za necelou minutu naše třídní nasedla a vyjeli jsme. Cesta probíhala v mlčení, což mi nijak zvlášť nevadilo, protože Carley si začala hrát s mou rukou, já zase s její… zkrátka slova byla zbytečná. Po několika minutách jízdy si položila hlavu na moje rameno a zavřela oči. Během pár sekund spala. Netuším co se jí zdálo, ale podle toho, co dělaly její prsty s mým tričkem (a taky pod mým tričkem) jsem si domyslel, že buď píše příšerně těžkej test z matiky, nebo myslí na někoho, koho má skutečně ráda. Kéž bych to byl já.
Než jsme dojeli k Patinu domu, přece jen mi začaly odumírat nohy (Carley sice byla lehká, ale ne až tak lehká), takže jsem byl celkem vděčný, že vystupujeme, i když to znamenalo přerušení kontaktu s Carley. Nemusel jsem ji budit; sama jako na zavolanou otevřela oči, otevřela dvířka a trochu vrávoravě seskočila na prachovou zem. Až později ve mně vzklíčilo podezření, jestli ten spánek pouze nehrála.
Jamie s Pat se opět chopili Dalie, Pat po mě hodila klíče od domu. Po cestě jsem byl tolik zabraný do myšlenek týkajících se především osoby na mém klíně, že jsem vůbec nevnímal kam jedeme. Proto jsem se teď podivil, že tohle místo neznám. Nepochyboval jsem, že jsme pořád v Old Greenwich, ale nikdy jsem tu nebyl. Zvláštní. Myslel jsem, že naše městečko znám.
Ukázalo se, že naše profesorka bydlí v poměrně malém domku s obří zahradou. Auto jsme nechali na ulici, takže se jim Dalia nejspíš pěkně pronesla. Já jsem se hrnul ke Carley, abych ji opět podpíral, ale jakmile zmerčila moje úmysly, odmítavě před sebe natáhla ruku. I tak se ale celou dobu držela v mé bezprostřední blízkosti, myšlenkami však zřejmě úplně jinde, než já. Ostražitě sledovala ochablé tělo pohupující se v rukou Pat a Jamieho a ačkoli se jí občas podlomila noha, nenechala mě, abych jí pomohl. Už zase byla zpátky ve své skořápce, oddělená od okolního světa. Působilo to na mě jako varování: Nesahat, čerstvě natřeno. U ní to vše s drobnou obměnou – nesahat, uteču.
