5.kapitola: Co přineslo moře
Abyste mě chápali - píšu tenhle úvod už asi po desátý, jak se pořád snažím vykoumat, jak sem dát celou kapitolu nerozporcovanou. Takže...sakra, jak to bylo? Jo - tohle berte jako dárek od ježíška Mal :DD 5.kapča téhle povídky. Jen pro info - ačkoli je dlouhá jen ubohých 5.kapitol, činí to 61 stránek ve wordu. což je o malilinko víc jak polovina ZVM (118 stran, 15 kapitol) se kterou se píšu už skoro 3/4 roku a stále mi ještě zbývá nějakých 5 (4, 3) kapitol do konce... Tahle kapitola HSJNT je na 17 stránek - můj osobní rekord. Možná že není nějak úžasná, ale strašně mě bavilo ji psát - a to je pro mě hlavní:)))) Taky se tam vyskytuje spousta přímých řečí, ale tahle povídka se bez nich prostě neobejde, k sáhodlouhým popisům jsem si vyhradila jiný povídky.Každá je jiná; každou mám ráda, některá je lepší, jiná horší. Ani netušíte, jak moc pro mě znamená, že je čtete a zanecháte nějaký ten komentík. Vždycky (nebojte, už brzy těch sentimentalit nechám) mě děsně dojímá si to číst. Akorát už mě to nenakopává k dalšímu psaní, jak dřív. Zjistila jsem, že píšu prostě podle nálady, vkládám tam kus sebe, to, po čem se mi stýská a tak podobně... právě proto jsem nepsala ZVM, ale tuhle povídku, protože ona je takovým mým vybíječem těch ...jak to jen napsat... romantičtějších?, klidnějších myšlenek... kdežto taková ZVM, tu píšu, když mám spoustu energie a chci někoho zabít:DD nebo fairquart, když myslím na to, co neexistuje, na Lesy, svět, který si sama vymyslím, Divnou skvartu, když mám divnou náladu..:D...nenapíšu k tomu třeba tolik, aby to utvořilo kapitolu, aleaž přijde čas těch povídek, bude mi stačit jen složit dohromady dílky skládačky a slepit je pár větami. Tak, teď jsem se dostala k úplně jiné myšlence, než jaká byla na začátku, ale nevadí. Tohle je moje vánoční vylévání srdce, holt jednou za rok se člověk musí se vším svěřit. Tak ale už vás nebudu zdržovat, pusťte se do čtení (pokud máte odvahu:D)......
Carleyin pohled:
V tu středu mě Justin přesvědčil, že nic není nemožné.
Ano, byla jsem vystresovaná, rozrušená a vyklepaná, ale zároveň… zároveň zažívala neuvěřitelný pocit vítězství. To, co jsme na naší zahradě dělali, byl mílový skok v před v mém životě. Sice jsem mu nedovolila, aby se mě nějak víc dotýkal a byl příliš blízko, ale sama skutečnost, že se držím za ruce s klukem byla dost úžasná na to, abych výskala radostí.
Justin mě vyvedl z míry, když mi prozradil, že zná všechny možné tance, cha-chou počínaje a šíleně složitou proplétačkou konče.
Umínil si, že mě naučí aspoň pár základních kroků od každého, takže jsme vlastně strávili velice příjemné taneční odpoledne.
Když jsem s ním dobrovolně a vcelku beze strachu tančila wals, nevěřícně, nicméně nadšeně zavýskl a řekl, že ho ohromuji. No, tak to měl teda recht.
Ohromovala jsem i sama sebe.
Bylo velice zvláštní s ním tančit. Nitrem se mi proháněla rozkoš a spokojenost, tělo chtělo víc a víc – ale mysl se bránila a zuřivě odmítala jakýkoli bližší kontakt s ním; děsila se toho pomyšlení, vzpomínky se na mě jen sypaly.
Den plynul a stromy šustily pod jemným dotekem letního vánku…
„Poslední tanec a padla, co říkáš?“ navrhl Justin. „Pak bychom mohli vyrazit na tu pláž.“
„Dobře,“ odsouhlasila jsem mu. Tancování bylo sice skvělé, ale přece jen, Mysterka je Mysterka.
Stoupli jsme si k sobě čelem a tím se nehlasně shodli na tom, že na závěr si dáme wals. Justin se na boku dotkl sotva jedním prstem – už věděl, že víc si nemůže dovolit, pokud se ho nemám vyděsit.
Já mu zase lehce položila ruku k rameni a levačky jsme spojili v jemném, skoro neciteném pletenci.
Pustil hudbu z mobilu a hodil ho do trávy.
Začali jsme se pohybovat. Do zadu, do boku, a zase na druhou stranu… Nikdy ne moc blízko sobě a pořád jen s jemným dotekem. Byla to spíš taková robotická imitace tance; jenže já se prostě nedokázala v Justinově sevření - byť jemňoučkém - uvolnit.
Samozřejmě jsme se jeden druhému dívali do očí a já si nemohla nevšimnout nepatrného zklamání, které měl vepsané v obličeji, ač se ho snažil zamaskovat jak nejlépe dovedl. Projela mnou vlna lítosti a provinění, ale copak jsem za to mohla?
Prudce jsem se nadechla, když mi náhle v mysli vytanul nápad. Jistě. Jak prosté. Jen si trochu pohrát s myslí a snít.
Až na to, že probuzení bude bolet.
Upřeně jsem zírala Justinovi do očí a pokoušela se myslet na… něj.
Ne, vlastně ne! Dívala jsem se do jiných očí, do těch krásných, zamilovaných, zelených očí…
Deanových očí.
Vytěsnila jsem z mysli všechny vzpomínky a soustředila se pouze na jednu myšlenku. Tancuji s Deanem. S Deanem. Jsme spolu. Tančíme spolu.
Tak proč ho držím jen na půl ruky?
Plná elánu jsem zničehonic sevřela Ju – Deanovu dlaň a dalším tanečním krokem se k němu přiblížila. Naše těla se téměř dotýkala a obličeje jsme od sebe měli jen pár centimetrů.
S blaženým úsměvem jsem vnímala, jak mi Deanova ruka sklouzává z boku dolů a obtáčí se kolem zad.
Znova jsem se zahleděla do jeho zelenkavých očí a vycítila, po čem touží.
Po čem toužím já- protože já a Dean jsme jako jedna bytost.
Vypadli jsme z rytmu hudby a zastavili se. Rozpojili jsme ruce – ty jeho okamžitě začaly laskat moje tělo, zatímco já jej objala kolem krku.
Tolik mi chyběl.
Naše obličeje se k sobě přiblížily. Už už jsem přivírala oči, abych dostala, po čem jsem tolik toužila – polibek od svého milovaného kluka – když jsem zahlédla v kuchyňském okně tvář své matky.
Celou dobu se na nás dívala. Její výraz mluvil za vše - byla pěkně naměkko. Vsadila bych se, že by byla Justina nejradši zulíbala, kdyby se nebála, že tím pokazí kouzlo okamžiku.
Znova jsem pomalu nechala klesnout oční víčka, abychom si s Justinem mohli -
Moment.
Šokovaně jsem otevřela oči, zrak upírajíc na toho chlapce přede mnou. Na Justina. Ne Deana.
Jak jsem si jen mohla - ??
- Zkrvavené tělo nehybně ležící v trávě, rozhozené ruce sevřené v pěst, jako by se ještě pokoušely bránit, a ty oči, jako smaragdy potažené mlžným příkrovem smrti -
Jako elektrický šok mnou projel úděs. Vší silou, co jsem v sobě našla, jsem se Justinovi vytrhla a v další vteřince už byla před vchodovými dveřmi. Vyletěla jsem po schodech jako uragán a vrazila k sobě do pokoje. V rychlém sledu jste mohli slyšet dvojí otočení klíčem zámku. Pak jsem se zhroutila na postel a škrábala do polštářů, dokud se na mě nevyvalil chumel peří. Nechala jsem kolem sebe poletovat drobné částečky pírek a rozbrečela se. Před očima se míhaly různé vzpomínky, většinou na Deana a na tu osudnou noc, občas Justin, zklamaný, naštvaný.
Co jsem to jen provedla? Jak jsem mohla něco takového udělat? Copak jsem mohla takhle zneužít Deanovu památku?! Jsem nevěrná mrcha, nezasloužím si -
Řetěz mých myšlenek se přetrhl, když někdo tiše zaklepal na dveře.
Mlčela jsem a dusila pláč.
Klepání nabralo na síle. „Carley, prosím, otevři.“
„Ne,“ posmrkla jsem.
„Carley! Já se ti hrozně moc omlouvám, ale prosím otevři!“
Posadila jsem se a otřela si oči. On se mi omlouvá? Za co, proboha?! Po špičkách jsem se vydala ke dveřím, ale stále byla rozhodnutá neotvírat. Na druhé straně bylo ticho. „Žiješ?“ ozval se Justin nejistě.
Uniklo mi zahihňání. Můj zvukový projev mě natolik vyvedl zmíry, že jsem nebyla dlouhou chvíli schopná odpovědět. „Jo. Žiju. Neměla bych?“
„Jasně že měla, jen jsem myslel… to je jedno. Prosím, otevři.“
„Co mi uděláš?“ kníkla jsem, už zase nervózně.
„Asi tě zabiju, ne?“ Když jsem se neozývala, řekl: „To byla ironie, pokud ti to nedošlo.“ Jeho hlas zněl podrážděně. Nejspíš už se mnou ztrácel trpělivost.
Krčila jsem se za dveřmi a mlčela. I na chodbě byl klid. „Justine?“ Bez odezvy. Odvážila jsem se na škvírečku pootevřít dveře. Ani noha. Oddechla jsem si.
„Baf!“ Něčí ruka mi dopadla na rameno.
„Áááá!!“ rozječela jsem se a snažila se utéct, jenže někdo mě držel.
„Uklidni se!“ zařval Justin a pustil mě. Neutekla jsem, jen na něj z bezpečné vzdálenosti zírala doširoka rozevřenýma očima. Jakmile opadl první šok, přihlásil se hněv. „Co to ksakru mělo být?!“
Pokrčil rameny. „Nechtěla jsi mě pustit dveřmi, tak jsem šel oknem.“ Povzdechl si; ne zklamaně, ale naštvaně. „Tu pláž dneska zrušíme. Už musím domů. Čau.“ Protáhl se kolem zdi a nechal mě šokovaně civět na prázdnou stěnu. Až když jsem uslyšela prásknutí domovních dveří se mi povedlo rozpohybovat ztuhlé končetiny – rozběhla jsem se k oknu a se sevřeným rty pozorovala, jak středně rychlým, avšak sebevědomým a možná trochu agresivním krokem míří ke svému autu. Ani jednou se neotočil,ba ani nenaznačil pohyb směrem zpátky. Pak pneumatiky jeho auta zakvílely na příjezdové cestě a já smutně zavřela okno.
Ten den jsem si zakázala jakékoli myšlenky na Justina. Bylo to skoro absurdní, ale ačkoli jsem se ho předtím chtěla zbavit, bez jeho přítomnosti bylo v domě smutno. Raději jsem se převlékla do koňského a vyrazila za Mysterkou, abych měla alespoň nějakou útěchu. Nezklamala mne, ostatně jako vždycky předtím. Jen mi trošku lezlo na mozek pomyšlení, že jediný kdo mě má rád je kůň a možná Lorraine. I když ta se taky nepochybně těší, až vypadnu z domu a bude si moct dělat co chce. Jestli jste předtím pozorně četli, asi chápete, že doma moje křehká (nebo taky pošahaná) psychika nestrpí žádného chlapa, už vůbec ne cizího - což Lorrainini nápadníci jsou. Myslím, že proto chodívá občas tak pozdě z práce. Jsem vlastně strašná přítěž – jím a bydlím zadarmo, koně živím z jejích peněz, školu mi taky platí, motorku koupila, chlapy si nesmí vodit domů, dítě, které by chtěla adoptovat taky nesmí…
Zastavila jsem a párkrát se nadechla, abych zadržela strach, který se ve mě náhle vzedmul. Na ni… na tu malou bestii… myslet nebudu. Ne když jsem s Mytery, ne když jsem sama. Ale už jsem se nedokázala zarazit.
Malá dětská ručka, která se natahuje k mé tváři… panenkovská očka, pomrkávající… a najednou se mění, už to nejsou ty dobrotivé studánky, ale rudé, planoucí zornice ďábla…
Já, kráčející k dětské postýlce, v třesoucí ruce třímající sekáček na maso…
Lorrainin zděšený výkřik… můj útěk…. Opět Lorraine, tentokrát brečící před domem, zrak upírá kamsi k chumlu prachu, v němž před chvíli zmizela sociální pracovnice s tou malou zrůdou v náručí…
Klid. Už jen klid. Nebezpečí je pryč. Budeme v pořádku. Zmizíme navždy.
Potřásla jsem hlavou a překvapeně zjistila, že ležím v písku, Mysterka stojí ani ne metr ode mne a vyčkává, až se postavím. Hlasitě jsem vzdychla, sklepala z vlasů žlutá zrnka –
„Néé!“ zakvílela jsem a bezmocně plácla do duny, na kterou jsem spadla. Když jsem si totiž pokusila stoupnout, můj pravý kotník dost bolestivě zaprotestoval. Pokud ho mám zlomený, tak se budu muset plazit až domů. Úžasný. Čekala jsem, jestli mi nenateče a ulevilo se mi, když se nic nedělo. Pokusila jsem se tedy znova postavit – povedlo se – a pískla jsem na Mysty, aby přišla ke mě. Když jsme k sobě stály čelem, se zatajeným dechem jsem jí pokynula. Beruška moje, hned pochopila, co po ní chci a klesla na přední nohy, pak na zadní, já na ni přeopatrně (a s mírnými obtížemi) nasedla a dala povel ke zvednutí, přičemž jsem se pevně držela hřívy; nohy jsem moc používat nemohla, pokud jsem nechtěla pochroumat kotník ještě víc. Krokem jsme přešly duny a kolem pláže došly až domů. “Zaparkovala“ jsem Mysterku před domem a dovolávala se mámy. „Lorraine! Pojď sem prosím!“
Vyběhla ven, aniž by se ptala proč. To jsem na ní měla ráda – věřila, že nevolám kvůli nějaké kravině a tak přišla hned, aby se ujistila, že jsem v pořádku. Když mě uviděla, jak trůním na Mysty, podivila se: „Co potřebuješ?“
„Pomoct sundat dolů a odvést Mysterku do stáje. Udělala jsem si něco s kotníkem.“
Dala si záležet, aby udržela nezaujatý výraz. „Ty jsi trdlo,“ poznamenala pouze a pomohla mi dolů. Nechtěla, abych věděla, jak moc se lekla – jak moc se o mě bojí vždycky, když někam vyrážím sama, ať už s postrojem nebo bez. Další věc, kterou na ní zbožňuju. Jiní rodiče by do mě hend ryli,jak je ježdění nebezpečné. Lorraine ale akceptovala moje rozhodnutí jezdit si jak chci a bylo jí jasné, že jsem si vědoma, co se mi může stát.
Zatímco odváděla mou kobylku do stáje, odskákala jsem do kuchyně, vytáhla z poličky pár obinadel a svorky, obvázala si kotník a smířila se s tím, že dalších pár dní budu nejspíš poskakovat po jedné. Lorraine mě ale donutila, abych obinadlo sundala, nohu jí ukázala a až po důkladném prohmatání usoudila, že klidně můžu jít do školy – s hůlkou. Řekla jsem jí, že nebudu jako exot a jestli mám jít do školy, tak buď bez hůlky nebo vůbec. Nakonec jsme se dohodly, že uvidím, jak moc mě bude bolet ráno. Já si ale umínila jít tam za každou cenu.
Protože jsem nevěděla, co dělat, sedla jsem si zase po dlouhé době k počítači a zapnula skype. Okamžitě na mě zapípala chat zpráva od Christiny, která byla taky online.
Ahoooj!!
Čau, odepsala jsem.
Tk jak se máš? Proč jsi nenapsala, když jsme se domluvily??
Usnula jsem pod stromem.
Nj, ty jsi vždycky byla pako:D
Hm:) A co ty?
Já se mám strašně! – asi se ukoušu nedočkavostí, než budou prázky!
To já taky. Až přijedeš, musím ti někoho představit.
Kohooo??
Možná mám kamaráda. Zavzpomínala jsem na dnešní odpoledne. Nejspíš ne. Justin je naštvaný. A Jamie…
Fakt?? Tak to je parááááda!!! Víš jak jsem Happy?!?!!! Povídej, přeháněj! Kdo to je, jak se jmenuje, odkud je, jak dlouho se znáte…
Povídala jsem ti někdy o Justinovi? Nejspíš hned potom, co jsme se sem přistěhovaly.
Následovalo zdvořilé ticho. A po chvilce..
Víš, moc sis se mnou tehdy nepsala. A pokud ano, byly to divné věci. Hlavně o někom.
O Deanovi? Nemohla jsem si vzpomenout. Nebo… spíš jsem ani nechtěla vzpomínat.
Jj. Už.. je ti líp?
Nejspíš jo. Ale k Justinovi…je to spolužák. Najednou si mě začal všímat,zastávat se mě před těma barbínama a vůbec.. jen nechápu proč. Nerozumím klukům.
Vždycky jsem ti říkala, že jsi hezká.
S tou jizvou ne, Christy, a kdyby ano,tak měl tři roky, aby si všiml. Ale on začal až v den, kdy se sem přistěhoval Jamie.
To je zas kdo?
Další spolužák – sedíme spolu.
No v tom případě je to jasný – Justin se bojí, že mu tě Jamie vyfoukne.
Já nemůžu mít kluka.
Carley! Jasně, že můžeš! Musíš žít a nevracet se do minulosti.
To se ti snadno řekne. Já bych chtěla – ale vrací se mi děsivě vzpomínky. Třeba na Deanovu mrtvolu. Polkla jsem. Ještě nikdy jsem to takhle viditelně nedala najevo, vždycky byl jen v mých myšlenkách.
Až přijedu, tak něco vymyslíme. Teď už budu muset, mamka mě vyhazuje. Pááá, a drž se, zlato!
Páá.
Tím jsme ukončily náš rozhovor. Potom jsem ještě asi tři hoďky vegetovala u pc, hledala obrázky a stahovala písničky, až jsem to kolem desáté zabalila a šla spát. Nebylo žádným překvapením, když mě přesně o půl třetí vzbudila obvyklá noční můra. Jediný rozdíl od ostatních dní byl, že jsem za půl hodiny opět usnula.
Hned po probuzení jsem vyzkoušela kotník a s radostí zjistila, že sice budu pajdat, ale chodit můžu. Při snídani mi Lorraine zatrhla jízdu na motorce – prý že se svezu s Pat. „Ale jak se dostanu ze školy?“ protestovala jsem a rychle žvýkala rohlík, abych byla najedená dříve, než sem zmiňovaná profesorka dorazí.
Sklaplo mi, když vítězně Lorraine řekla: „Nepochybuji, že tě ten tvůj kluk sveze.“
Byla jsem si jistá, že nesveze, ale mlčela jsem. Kdyžtak řeknu Jamiemu… Když pat dorazila, belhala jsem se zrovna ke stáji. Vysvětlila jsem jí, co se mi stalo, dala instrukce a šla si sednout na schod, abych ji mohla dirigovat. Bohužel, Mysterka měla jeden ze svých špatných dnů, takže jsem ke konci hodiny drtila kletby a Pat byla zoufalá. Cestou ke škole jsme se bavily o mém kotníku, ale potom si Pat začala zase zoufat, že je naprosté tele a tak jsem honem přehodila téma. „Minule jste nám na začátku hodiny řekla, že jste si ten výrok našla na Cituj.cz. Dívala jsem se tam… vy znáte češtinu? Vždyť je to jazyk jakéhosi zapadlého státečku v Evropě…“
Paní profesorce podivně ztuhla tvář. „Znám češtinu, velice dobře znám češtinu. Je to můj oblíbený jazyk.“
„Kde jste se ho naučila?“
„Tam.“
„V Čestku?“
„Česku,“ opravila mě. „Ano, v České republice. Žila jsem tam pár let. Pak mě ale osud donutil jít zpátky do Ameriky.“ Tvářila se velice podivně, kdyžto říkala; křečovitě svírala volant a oči měla zakalené vzpomínkami. Vypadala, jako by se jí po něčem stýskalo… a zároveň jakoby se bála. Pojednou jsem k ní ucítila jakousi zvláštní spřízněnost. Zbytek trasy jsme už nemluvily. Zaparkovala co nejblíž vchodu, za čož jsem jí byla vděčná, rozloučila se a odběhla do sprch. Já se belhala do třídy. Bylo brzo; dorazila jsem jako první. Sedla jsem si na svoje místo u okna a (navzdory svým zvyklostem)si položila bolavou nohu na lavici. Přemýšlela jsem nad tím, jak se asi bude chovat Justin, až přijde, kam si sedne…
S jakousi bizardní nadějí jsem čekala, že přijde brzy a popovídáme si o včerejšku. Bohužel, když se otevřely dveře, tak sem jako druhý zabrousil Jamie. „Hoj,“ houkl na mě. „Pohodlíčko?“
„Jo – včera jsem spadla z Mysterky a pochroumala si kotník. Pohádka.“
„Jak ses dostala do školy? Nikde jsem neviděl tvou motorku,“ vyzvídal.
„Pat mě svezla. Teď ještě potřebuju sehnat odvoz.Ty bys neměl slitování?“ Nasadila jsem výraz Žadonící psík číslo tři a hodila si vlasy přes jizvu. Nejspíš to ani nebylo nutné – protočil nad mým počínáním oči a řekl: „Copak by tě někdo mohl odmítnout? Spíš jsem myslel, že pojedeš s Justinem.“
Prosebný úsměv se vypařil. „Ne, ten mě nepoveze.“ Sundala jsem nohu z lavice. Jamie si s přemýšlivým výrazem přisedl blíž. „Něco ti udělal?“
„Ne, já.. to já ho naštvala.“
„Čím, proboha? Že ses s ním hned nechtěla líbat?“
Hekla jsem a zaraženě na něj koukala. „Nee… ale řekněme že to bylo hodně podobné. To ne já.. to moje mysl nechce…“
„Proč mu to nevysvětlíš?“
„K čemu by bylo vysvětlení? Akorát by věděl víc, než by měl a nic by se nezměnilo – byla bych mu k ničemu.“
Jamie se tvářil naštvaně. No paráda, ještě on a můžu se jít zahrabat! „Jak můžeš něco takového říct? Byla bych k ničemu?“ odcitoval mě. „Ty nejsi k ničemu! Když má někdo někoho rád, tak ho bere takového jaký je!“
V místnosti se rozhostilo ohromené ticho, do kterého někdo otevřel dveře. Zdeptaně jsem si přikryla rukou oči, když se v nich objevil Justin ve společnosti Alison.
„Ne, skutečně nemůžu,“ slyšela jsem ho říkat. „Naši chtějí jet k babičce – bude mít sedmdesátiny.“
„Tak přijedeš později,“ pokrčila Alison rameny a nijak nedala najevo, že by si všimla mé přítomnosti. Zato na Jamieho se usmála. Hm. To mi vážně strašně vadilo.
Justin umíněně zavrtěl hlavou. „Ne. Moc dobře víš, že ke konci budeme všichni totálně na šrot – ani se nepokoušej argumentovat tím, že bych nic nepil. Nneí nic horšího než trávit večer s partou nametených lidí, když ty sám jsi střízlivej. Prostě ne, promiň.“
Alison naštvaně nakrčila nos. „Je si jdi popřát tý starý vykopávce. My se budeme bavit i bez tebe.“
Konečně mi došlo, o čem se dohadují. Asi jsem musela vydat nějaký zvuk, protože Jamie se na mě zvědavě zadíval. „Jsi bílá jako křída.“
„Fakt?“ řekla jsem co možná nevzrušeným hlasem, ale třepání prstů pod lavicí mě zradilo. „No, to asi bude tím kotníkem. Celkem to bolí.“ On skutečně nepůjde na plážový večírek, protože s ním nejdu já?? Panebože, to jsem nechtěla! Musím si s ním promluvit, musím se omluvit, musím….
Musím tam jít?
Ne.
Ale jo.
Jede k babičce, sám to říkal…
Trapná výmluva, aby odlákal tu barbínu.
Já vím.
Takže…ale…
Nedokážeš to? Toho se bojíš? nebo toho, co ti řekne? Nemáš náhodou strach spíš z něčeho jiného? Třeba, že tě pošle do háje? Hm????
Na další myšlenkovou hádku my nezbyl čas – Justin prošel kolem mé lavice a zamračeně se zastavil u Jamieho. „Proč sedíš na mém místě?“
Ukázal na mě. „Přece jsme se tak domluvili, když jsem se přistěhoval, ne? Já budu sedět s Markem a ty s Carley.“
Justin se do něj vpíjel pohledem. Jamie se zas vpíjel očima do Justina. Ten najednou zbělal a zapotácel se. Vyděšeně jsem pootevřela ústa, ale to už to vyrovnal, otočil se a hodil si věci vedle mě. Pak vyšel ze třídy.
„Na slovíčko,“ kývl na mě Jamie, naprosto ignorujíc Alison, která si začala lakovat nehty. „Prosímtě, já vím, že mi do toho nic není, ale to není normální.“
„Já nejsem normální,“ opravila jsem ho klidně.
„Ne, já myslím jeho chování – dal se přesvědčit až příliš snadno.“ Pousmál se. „Promluv s ním.“
„Jsi snad nějakej psycholog? Opravdu nemám zájem se s ním vybavovat.“
„Vážně?“ zdvihl posměšně obočí. „Že jsem si zatím všiml spíš pravýho opaku.“
„Seš fajn, Jamie, ale vidíš věci kde nejsou. Prosím -. Nech to plavat a zapomeň na mě. Moje situace se nedá řešit po lidsku.“
„Tak ji vyřešíme jinak.“
Zaraženě na něj hleděla. Potom se můj výraz změnil v podezření. „Jsi hypnotizér?“
„Co?“ Překvapilo ho to. Ne nemile; trefila jsem vedle. Bylo v tom něco jiného. „Myslela jsem…no, třeba jak ses teď podíval na něj. Na Justina. Přestal se hádat a odešel.“
„Za to nejsem zodpovědný, přísahám,“ tvrdil Jamie.
Pochybovačně jsem se ušklíbla, ale než se stačil ohradit, dopadla mi na rameno drobná ruka. „Myslíš že bys mohla odprejskout? Chci si s Jamiem promluvit.“ Samozřejmě; kdo jiný, než Alison.
Měla jsem chuť pořádně ji fláknout přes ten její umělohmotný úsměv, ale místo toho jsem jí jen věnovala znechucený pohled, zastavila Jamieho protest a belhala se ke dveřím. Na chodbě byla tma, ale ne taková, abych neviděla Justina krčícího se kousek od vchodu do učebny dějepisu. Vzhlédl a když viděl, že jsem to já, zase sklopil hlavu a choval se, jako bych byla vzduch. Což mě navzdory okolnostem až nepříčetně naštvalo. Jak jen mi to pochroumaný kotník dovoloval jsem rázně kráčela chodbou až k němu.
Ani nezvedl hlavu. „Jdi pryč.“
„Nepůjdu,“ odsekla jsem.
Ohromeně se na mě koukl. „Cože?“
„Pokud si myslíš, že budu jak nějaká puťka poslouchat tvoje rozkazy, jsi na omylu. Nenechám se nikým manipulovat, i kdyby ten člověk byl elitou školy. To za prvé. Za druhé jsem ti chtěla říct, že to jak se chováš je sice pěkně hnusný, ale naprosto tě chápu a navíc, kdo by od tebe čekal něco jinýho, že? Za třetí, jen jsem ti přišla oznámit, že jsem přemýšlela a i když už stejně nebudeš chtít, tak bych klidně šla na tu plážovou párty.“ Vychrlila jsem to jedním dechem; jinak bych nedokázala pokračovat. Radši jsem nezkoumala, jak se tváří. Nešikovně jsem se obrátila na zraněné noze a zamířila ke třídě, ale než jsem stačila udělat dva kroky, zjevil se přede mnou Justin a v příští vteřině jsem se ocitla v jeho náruči; a co bylo největším šokem, se rty přitisknutými na těch jeho.
Chvilku, tu mizivou sekundu jsem si to neskonale užívala. Pak se ale vášeň změnila v děs. „Pusť mě, prosím. Rychle.“
Poslechl, oči mu zářily. „Myslelas to vážně, že jo?!“
„Samozřejmě,“ přitakala jsem, v hlavě guláš pocitů, ale u srdce podezřele lehko. „A tady ten tvůj.. přepad měl znamenat co?“
„Že jsem právě vyhrál v loterii,“ zakřenil se a pohladil mě po ruce.
Můj radostný úsměv se změnil v ještě blaženější. „Včera jsem tě ale naštvala.“
„Zklamala. Prostě jsem to vzdal. Myslel jsem… že vážně už nikdy nikoho nebudeš chtít.“
Spojila jsem naše dlaně. Šlo to tak lehko… „Nechápeš to. Chci, ale nemůžu. Bojím se, že…“ Nedokázala jsem mu to říct. Co kdyby se to splnilo?
Přitáhl si mě k sobě blíž; abych se nebála, ale zároveň tak, abychom byli dostatečně blízko. „Dopověz to.“
„Bojím se, že si tě najde a ..a zabije, stejně jako zabil Deana.“ Z očí mi vyhrkly slzy a on mě jemně objal. Bylo to příjemné a zároveň nepříjemné. Moje rozdvojená osobnost se už zase hlásila.
Poznal to – a pustil mě. „Povíš mi o tom něco víc?“
„Ne,“ zněla moje rychlá odpověď. „Promiň.“
„Nevadí,“ pokrčil rameny. „Hlavně buď v klidu. Mě nikdo nezabije.“
Sklesle jsem si ho prohlížela. „Snad ne. Asi… ale sliboval, že mě si najde.“ Poslední slova jsem šeptala. „A ty bys mohl být poblíž, tak.. tak by tě odstranil, zničil svědka.“
Na Justinově tváři se promítaly stovky různých výrazů, ale nejsilnější byla asi zvědavost (a tichá hrůza). „O kom to mluvíš? Existuje přece policie, ne?“
„Je evidován jako mrtvý. Pro ně už nežije. Ale já vím, že tady je… někde. Čeká. Chce dokončit, co tenkrát nestihl. Víš… ona se nikdy nenašla jeho mrtvola. Přitom tam měl být. Nezbylo tam nic. Jenom zbytky světle modrého prachu.“Povzdechla jsem si. „Neměla jsem ti to říkat.“
Nevědomky už stál zase u mě a hladil mě po vlasech. Aspoň myslím, že o tom nevěděl. Mrazilo mě z toho, ale vší silou jsem tlačila strach do pozadí. Bylo to tak krásný.
„On ti způsobil tu jizvu?“
„Ano.“ Tak ráda bych dodala, že za to jednou zaplatí. Jenže by to byla lež. Nejsem nějak zvlášť konfliktní člověk, neškrábu, když nemusím. Obdivuji Lorraine, že dokázala vystřelit.
Justin chtěl nejspíš ještě něco říct, ale najednou se rozrazily dveře a Jamie vystřelil ze třídy. „Řekněte Pat, že se mi udělalo zle,“ zavolal na nás a už mizel za rohem. Podívali jsme se po sobě. Chtěla jsem říct: „Co to bylo?“ ale tuhle otázku mi ukradla Alison, která dosti opožděně vykoukla ze třídy. „Kam zmizel?“ Pak si konečně všimla Justinovy ruky na mých vlasech – a došla jí řeč. Nedokázala jsem si odpustit napodobeninu jejího přeslazeného úsměvu. „Ale Al, jak my to můžem vědět? Třeba už s tebou jednoduše nemohl vydržet v jedný místnosti.“ Bože, tohle jsem vážně řekla?
Vytřeštila oči. Tohle si k ní ještě nikdy nikdo nedovolil; a už vůbec ne já. „Ty…“
Čekala jsem, co zní vyletí za nadávku.
„Ty…“
„Myslíš, že bys mohla odprejsknout?“ odpapouškoval najednou Justin její slova, kterými mě před chvílí vyhodila ze třídy. „Chci si s Carley promluvit.“
Tohle jí vzalo dech úplně. Prudce se otočila a přibouchla za sebou dveře.
„Bože, po tomhle jsem toužil tak dlouho,“ povzdychl si Justin slastně.
Rozesmála jsem se; především jeho blaženému výrazu,z menší části pak taky tomu, jak jsme to té barbíně natřeli. Byla jsem zlomyslná. Ale co. Ona mě terorizovala tři roky, tak si to snad můžu vynahradit, ne? Justin se ke mně přidal, až jsme nakonec skončili v kleku opírajíc se jeden o druhého.
„Čemu se smějete, děcka?“
S leknutím jsem zvedla hlavu. Pat se nad námi tyčila se svým metrem šedesát pět a oči jí jiskřily.
„Brý den, paní profesorko. Copak se člověk nemůže smát jen tak?“
Kriticky zhodnotila naše příliš neviné výrazy. „Jen tak se smějí blbci, popřípadě cvoci. Vy dva nejste ani jedno. Navíc je celkem zvláštní, že jste tu vy dva spolu. Kdes nechal barbínku?“ zeptala se Justina.
Úsměv mu zmrzl na rtech. „Barbínka je uražená, protože s ní zítra nechci jít na plážovou párty.“
Skenovala ho pohledem, jako by se u snažila nahlédnout do duše. „Hm,“ zamručela nakonec. „Tak žádný necudnosti na chodbách, rozuměli?“
Přikývli jsme a ona odešla do třídy. Justin si oddechl. „Asi mě nemá moc v lásce, co?“
„To je tím, že jsi se mnou. Pat mě trošinku zná a… sice neví nic přesně, ale ví, že jsem si užila své. Nejspíš se bojí, že si se mnou jenom hraješ.“
„Bojí se zbytečně.“
„Snad.“
Ublíženě se chytil za srdce. Fakt úžasná kombinace šaškování a vážnosti. „Nevěříš mi?“
Vážila jsem slova. „To nemůžu tvrdit, ale… vždyť tě vůbec neznám. Kdo jsi? Spolužák. No super. A co dál? Co tě baví? Jaká je tvoje rodina? Nic o tobě nevím. Nemůžu věřit někomu, koho znám pár dní.“
„Ale líbat se s ním můžeš?“
Polila mě červená. „Jedna malá pusa z radosti není líbání. Ok, ok! Asi máš pravdu. Jenže si prostě neodkážu představit toho magora, který by mě měl rád i se všemi překážkami, který obnáší moje nová osobnost.“
„Tvoje nová osobnost?“
Zamlžil se mi pohled. „Té noci jsem se tolik změnila….“
Otočil mě obličejem k sobě. „Tak já tě změním znova.“
Měl tak krásný oči….
Díval se na mě jako bych byla anděl….
Přiblížil se…
Polil mě strach. Zabije mě…
Ale nezabije….
On chce…. chce…
Jenom malou pusu….
Vlastně proč ne, že….
Vzduch mezi námi jiskřil….
Neucuknu, nebojím se…
Jeho rty byly blíž a blíž…
A pak zazvonilo na hodinu.
V pátek ráno jsem byla podivně klidná. Pat dělala na Mysterce takový chyby, že být v normálním rozpoložení, asi ji spráskám do kuličky a hodím moři, ale dneska ne. Dneska byl zlomový den – už v tom, že se mi krom obvyklé noční můry zdálo i o… ehm, však vy víte. Další (nebo spíš ten první) div byl, že mi Lorraine přinesla snídani do postele a místo aby odešla, sedla si ke mě a navázala řeč. „Těšíš se na večer?“
Když jsem jí včera odpoledne oznámila, že chci jít na plážovou párty, málem se skácela. Jakmile se vzpamatovala, začala samozřejmě vyzvídat s kým, prostě klasika. K mému překvapení jsem jí ale všechno do puntíku pověděla a při další větě ji dohnala k slzám tím, že jsem ji požádala, abych si mohla vzít její úplně nejnovější návrh oblečení. Hned vyrazila k sobě do ložnice a šila a šila. Předtím mi ale ještě stačila vlepit dojatou pusu za ucho. Bylo to tak zvláštní ráno. Připadala jsem si skoro jako dřív.
Celý dojem ještě dotvořil Justin. Zrovna jsem dávala Mysterku do stáje, když pro mě přijel. Motor jeho auta předl strašně tiše, takže jsem si toho nevšimla. Beze spěchu jsem obsloužila svou kobylku a vydala se k domu. Nekoukala jsem se za příjezdovou cestu; tudíž jsem stále netušila, že před chvílí zmizela moje spřízněná duše v domě.
Ježíšmarjá, spřízněná duše. Měla bych si dávat bacha, nebo se ze mě taky stane taková ta husička, co věčně chodí s hlavou v oblacích a čte óchavý dívčí románky.
No ale zpět do reality. Stejně jako jindy jsem zamířila do kuchyně, když v tom jsem zaslechla hlasy. Zastavila jsem a vzápětí překvapeně pootevřela ústa, když jsem poznala, že to mluví Pat s Justinem.
„…. jí ublížíš, tak tě vlastnoručně vyrazím ze školy, je ti to jasný?“
„Paní profesorko, copak vy vážně nechápete, že ji mám rád?“
„Pane Atwoode, copak vy vážně nechápete, že je trochu divný, když se král naduté elity naší školy začne zajímat o tak trochu.. řekněme loosera?“
„Carley není žádnej looser!“ zahřměl Justin.
„Jistěže není. Přála bych si ji poznat takovou, jaká bývala kdysi… Sakra, zpět k věci. Co taková Alison? Pokud jsem si dobře všimla, ta ji přímo terorizuje – kvůli tomu, že jí její zkurvenej nevlastní – “ rozeřvala se Pat, ale nedokončila.
Dostala jsem šok. Jak to o mě ví???
Naše třídní pokračovala, už klidněji. „Prostě kvůli jizvě a tomu, že se vás straní. Ta holka má v palici akorát šminky a lak na nehty, je tak… tak ubohá! A přece ji všichni zbožňují. I ty. Chodil s´ s ní přece ne?“
„Byli jsme jen kamarádi,“ zamumlal.
„S Carley nechceš být jen kamarád?“
„Ne. Teda jo, ale i něco víc… tohle je výslech! Co je tak špatnýho na tom, že jsem konečně našel normální holku?!“
„Normální?“ Představovala jsem si, jak Pat protáčí oči. „Dokážeš si představit, jak dlouho ti bude trvat získat její důvěru? Jak dlouho ti bude trvat, než vůbec přistoupí na to, abyste se spolu – “
„Tak dost! Tímhle se mě jako snažíte odradit? Pokud jste si nevšimla, je mnohem veselejší, než byla za uplynulé tři roky. Mluví! Včera to ve škole natřela Alison – a vyhrála. Navíc dneska spolu jdeme na plážovou párty – já ji k tomu nenutil. Vlastně jsem to vzdal, ale za mnou pak přišla a řekla, že půjde. Dobrovolně.“
Na okamžik zavládlo ticho. „Budu tě sledovat,“ sykla Pat nakonec.
„Když jsem se vás ptal posledně, byla jste v klidu..“
„To ses ale ptal na koně.“
Už mě to nebavilo, takhle špízovat. Počkala jsem ještě dvacet vteřin a pak vešla do místnosti. „Jestli mám být upřímná, dneska to byla dost hrůza,“ řekla jsem Pat – a pak si „konečně všimla“ že v kuchyni není sama. „Justine!“
„Čau, Carley,“ pozdravil mě. Nervózně. Bál se Pat? Nebo mě? V duchu jsem se zasmála, přešla k němu a chytla ho za ruku. Víc jsem nedokázala; i takhle mě lehce mrazilo z té naší hrozivé blízkosti.
Pat skryla ohromenou grimasu a usmála se. Upřímně. „Nashle ve škole.“
Osaměli jsme. V okamžení se mi orosily oči, no není třeba říkat, že si toho Justin ihned všiml. „Zlato? Co ti je? Bolí tě kotník?“
Ne, kotník už naštěstí splaskl a nekulhala jsem. Uf. „Já vás slyšela,“ zašeptala jsem.
Vypadal, že se o něj pokouší mrákoty. „C-cože?“
„Slyšela jsem, jak jste si povídali.Teda spíš řvali. Já vím, je to neslušný… ale prostě jsem
byla zvědavá…“
„Kristepane. Tys…slyšelas úplně všechno?“
Přikývla jsem. Schoval hlavu do dlaní.
„Řekl jsi, že jsem normální,“ pípla jsem. „Že mě máš rád… Všechno to bylo myšlený vážně - nebo ne?“
Podíval se na mě jako na blázna. „Jistěže vážně. Copak to není jasný?“
„Je, ale jeden nikdy neví. Stejně mi furt vrtá hlavou, jak Pat řekla: najednou si jí začneš všímat…“
„Vy jste slepý obě. Snažil jsem se s tebou navázat řeč celou tu dobu, co chodíš k nám do školy, ale první dva roky jsi mě absolutně ignorovala, vyhýbala ses všem… Loni se to začalo zlepšovat – to jsi konečně začala aspoň mluvit, však si pamatuješ, jak jsi mě vždycky poslala do háje, ne? Ale stále ses chovala odtaživě, až když přišel Jamie, tak jsi mi konečně podala ruku.“
„Podala ruku?“
„Ten jeho první den tady jsi ho měla provést po škole – a požádala jsi mě, abych šel s vámi. Byl jsem v sedmým nebi; už jsem přestával doufat, že je ještě nějaká naděje.“
„Ty jsi blázen… já jsem blázen…. Ale já nejsem ideální holka pro tebe.“
„Dlouho jsem na tebe čekal a je mi jedno, jestli ještě nějakej ten roček potrvá, než se zas budeš chovat jako dřív. A už si nech ty kecy, že nejsi dobrá.“
„Bývala jsem.“
„Znova budeš,“ ubezpečil mě.
Mrkla jsem na hodinky. „Měli bychom jet do školy.“
Souhlasil.
„L-Lorraine?“
„Copak?“ Odložila rozpracovaný návrh mikiny a podrobně si mě prohlédla. „Vypadáš fantasticky.“
„Hm. Dík. Jenže.. já to nezvládnu.“ Stála jsem nahrbená v obýváku a nervózně si pohrávala se šňůrkou od trička. Za slabou hodinku pro mě měl přijet Justin – ale já nebyla připravená. Myslím tím psychicky. Hlavou se mi honila jedna děsuplná představa za druhou. Hlavně…Bude tam tolik lidí. Tolik potenciálních vrahů. Je přeci tak snadné se vmísit do davu.. pro něj je to skvělá příležitost.
„Ale zvládneš,“ konejšila mě máma. „Justin tě neukousne a ti ostatní taky ne.“
„Budou všichni tak blízko…“
Posadila si mě na klín jako malou holčičku. „Pamatuješ si, co říkával táta?“
„Překonej sama sebe.“ Jak bych si mohla nepamatovat. „On ale sám sebe nepřekonal,“ zamumlala jsem potom. „Bylo to pěkně srabské rozhodnutí, odejít.“
Lorraine ztuhla. „Nemluv tak o něm.“
„Stýská se ti?“
Se smutným úsměvem přikývla. „Nikdy ale nechtěj být jako on. A teď se uklidni a říkej si, že to přece nemůžeš Justinovi udělat.“
„Jenže co když tam bude… mami seš si jistá, že jsi ho zabila?“
„A-Alana?“
„Jo.“
Dlouho mlčela. „Ne,“ hlesla nakonec.
„No tak vidíš. Jak se můžu nebát? Navíc,postupem večera se všichni ožerou. Bojím se… víš že to nedokážu dostat z hlavy. Už nikdy…“
„Carley, odpustíš mi to někdy?“
„Ale já tě přece z ničeho neviním.“
„Kdybych si ho nepřivedla, nikdy by se to nestalo… V podstatě jsem zabila dva lidi a navždy poznamenala svou dceru. Co jsem to za člověka?“
„Lorraine…“ Ještě nikdy se mi takhle nesesypala. „Osud to tak prostě chtěl. Třeba… třeba by ho o den později srazilo auto nebo tak… přestaň už o tom mluvit nebo si rozmažu šminky…“
„Promiň,“ omlouvala se a stírala si slzy. „Kdybych pro tebe mohla něco udělat…“
„O něčem bych věděla,“ řekla jsem pomalu. „Poletíme do Californie. Podívat se na hřbitov.“
„Na Deana?“
„Na Deana.“
Teď jsme vodopád slz spustily obě.
Když přišel Justin, už jsem zase byla jakžtakž v klidu. Lorraine mě lehce namalovala svými nesmyvatelnými stíny, koupila nový černý plavky a krásný stříbrný náušnice. Na sobě jsem měla černo-fialovou sukni (dost krátkou, ale kupodivu jsem zjistila, že mám pěkný nohy) a černé tričko na ramínka s malým stříbrným nápisem. (Jen to označení „tričko“ bylo trošku zavádějící. Na obou bocích totiž byly tkaničky, styl korzet.) Přes rameno kabelku, v ní napasovanej ručník a peněženku. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné; jako obvykle.
Podle Justina jsem vypadala božsky, ale v tom případě nevím jak popsat jeho vzhled. Slunce už klesalo k obzoru, když jsem nastupovala do jeho auta. Lorraine mi z okna ukázala zdvižený palec. Nervně jsem jí zamávala a pak už mi náš dům zmizel v obláčku prachu.
„Tak jak ti je?“ ptal se Justin.
„Co? Jo, fajn. Pohodička.“
„Ano, to se podle tvého křečovitého výrazu hned pozná,“ rejpnul si.
„No tak jsem nervózní, no. Odpusť si ten sarkasmus.“
„Promiň.“ Moje agresivní reakce ho překvapila. Když promluvil, v hlase mu zněly obavy. „Možná jsem tě měl poslechnout.“
„Ne, neměl. Těším se – bojím se. Je to vyvážené. Strašně dlouho jsem nikde nebyla.“
„Moc od toho nečekej,“ varoval mě. „Sice tam bude spousta pití a kapela, ale tahle akce je většinou hlavně na to, abys pokecal se všema možnejma lidma. Potom noční volejbal v moři – to už bývá sranda, polovina lidí je přiopilá, půlnoční občerstvení, zakopávání mrtvol do písku, posílání vzkazů moři… nevím co ještě. Spát se jde kolem páté ráno do palmovýho hájku.“
„Zakopávání mrtvol - ?“
„Těch, co jsou namol. Nechá se jim koukat jenom hlava.“
„Není to trochu – “
„Před přílivem je zas vykopeme.“
Zachichotala jsem se.
„Co je?“
„Jen že takhle jsem si hrávala asi jako desetiletá.“
„V tom případě si zase můžeš představit, že jsi taková a odpoutat se od reality.“ Než jsem stačila otevřít ústa, zastavil. „Tak jsme tady.“
Kolem nebyla ani noha. „Ee, Justine, seš si naprosto jistej, že jsme tu správně?“
„Musíme jít kousek po pobřeží, támhle za tu zátoku. Nechci mít pozvracený auto,“ vysvětlil.
Zazubila jsem se.
„Už jsem ti někdy řekl, že ti to děsně sluší, když se usměješ?“
„Asi desetkrát.“
„Už by to chtělo trochu originality… Půjdeme?“
„Jasně, přece tu nezkejsnem.“ Trošku roztřeseně jsem přibouchla dvířka auta. Justin zamkl a vyšli jsme po ztvrdlým pískem tvořené cestě, táhnoucí se podél moře. Všimla jsem si, jak nenápadně zabloudil pohledem k mé dlani. Pochybuji, že si prohlížel náramek. Tak jo, zkouška číslo jedna. Budu si dělat co budu chtít – jako by mi bylo deset. Jak lehce se to řekne. Doprčic!
Chytla jsem ho za ruku. Překvapeně se na mě zadíval, na naše spojené ruce. Rozzářeně jsem se pousmála a pokrčila rameny. „Nač ten údiv?“
„Předpokládal jsem, že se dál budeš chovat, jako bychom byli magnety se stejným pólem.“
„Zkouším se přepólovat.“
„Jde ti to skvěle,“ ocenil mě.
Po cestě jsme si ještě trochu povídali, ale já moc nevnímala. Čím blíž jsme byli, tím nervóznější jsem byla. Justin to poznal. „Neboj se, bude to v klidu.“
„Co když s tebou přestanou kamarádi mluvit – protože přijdeš se mnou!“
„To by to asi nebyli moc dobří kamarádi, nemyslíš? Carley, o mě si starosti nedělej. Jedinej skutečně povrchní člověk z týhle školy je Alison. Třeba když byla loni nemocná a m,y jeli na školní výlet – to byla paráda. A ti její poskoci – Laura, Janis a tak – se chovaly úplně jinak, mnohem uvolněněji, konečně nemusely předstírat, že jsou všichni děsně trapní, jen ony královny.“
„Takže jeden člověk manipuluje celej druhej ročník? To je… fakt úžasný. Proč s tím někdo něco neudělá?“
„Tohle je jednoduchý. Lidi chtějí něco znamenat, neuvědomujou si, že tím ubližují jiným. No možná jo. Ale jde jim hlavně o sebe. Pořád jenom bojí, že přijdou o svou pozici a stanou se těmi, které terorizují.“
„Ty se nebojíš.“
„Vždyť mám tebe.“
Zahřálo mě u srdce. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že tohle jsem naposledy cítila s Deanem. Nepodařilo se mi dostatečně rychle mrkat, takže mi steklo pár slz po tváři. „Doufám, že ti taky nepůjdu na pohřeb,“ zamumlala jsem.
„Prosím?“
„Ale nic.“
Zbytek cesty jsme mlčeli; večerní klid však brzy naplnila hudba. „Nese ji sem jižní vítr,“ poznamenal Justin.
„Mohl by být kapku chladnější.“
„Jen počkej, až po půlnoci vylezeš z moře, to si pak budeš přát, aby byl ještě o deset stupňů teplejší. Pokaždé – “
„Justine!“ zavolal najednou někdo za námi. Otočili jsme se. Z oranžové dodávky právě vybíhali naši spolužáci. Mark, Cedric, Fletcher, Janis a Darlene. Začala jsem couvat.
Pevně mi stiskl ruku. „Jsou to moji kamarádi, neublíží ti!“
„O to nejde. Budou se ti - mi posmívat..“
„Jsi moje holka,“ uklidňoval mě a donutil, abych se mu dívala do očí. „Navíc jsi super člověk, jen nikomu nedáváš možnost, aby tě poznal. Když jim dovolíš, aby trošku prokoukli tu slupku, za kterou se schováváš, budou tě mít rádi stejně upřímně jako já.“
„Ok.“ Víc jsem říct nestačila. Slyšeli by mě.
Nejspíš to bylo tím, že jsem se schovávala ve stínu, takže mě poznali až když dorazili skoro k nám. Vyjeveně přeběhli pohledem z Justina na mě a zase zpátky. Nastalo ticho.
„Copak se neznáte?“ protrhl Justin mlčení.
„Známe,“ vzpamatoval se Mark jako první. „Jasně, že známe. Jen by se dalo říct, že spíš od vidění. Mark,“ řekl a podával mi ruku.
V tu chvíli jsem udělala jedinou přirozenou věc, která mě napadla. Stiskla jsem mu ji. „Carley.“
Další čtyři ruce se dožadovaly seznámení. Byla jsem v šoku. A najednou už přede mnou stála jen Janis, divně osamocená, měříc si mě nerozhodným pohledem. Mrkla na Justina, na naše spojené dlaně. „Co to znamená?“
„Jak to myslíš?“
„Alison…“
„Alison jsem nikdy nemiloval; zrovna ty to víš moc dobře.“
„Vím.“ Ztrápeně zakňučela. „Zabije mě.“
„Jejdamane, přece se jí nebudeš bát.“ To promluvila Darlene. Pro Janis to bylo rozhodující. Plaše mi stiskla ruku.
Napětí povolilo. Celá naše skupinka se vydala k pláži, odkud už hudba řvala naplno. Rozjela se naprosto ničím nevázaná, volná konverzace. Stále jsem byla mírně nervózní, ale už ne tolik. Jak jsme tak šli, Justin si mě začal přitahovat blíž. Posunkem jsem mu dala najevo, ať toho okamžitě nechá, nebo uteču. Jako by s mým přijetím do party zapomněl, že to jsem pořád jenom já, nedůvěřivá holka.
„Kde máš Lin, Cedriku?“
„Dostala chřipku.“
„Carley, kdes koupila tu sukni? V obchodě ani na internetu jsem ji ještě neviděla..“
„Nevím, Lorraine ji dneska přinesla. Zeptám se jí,“ slíbila jsem. Hm. Prohlížela jsem si Darleninu postavu a odhadovala, jaká velikost by jí mohla být.
„Děcka, já se dneska ožeru,“ těšil se Fletcher. „Ale nejdřív musíme najít Mikiho.“
„Toho feťáka?“
„Jo, vyhandloval jsem s ním trochu trávy. Radši se neptejte jak.“
Janis se rozřehtala a brzy se k ní přidali ostatní.
„O co jde?“ zeptala jsem se.
„Když posledně říkal něco podobnýho, vyšlo najevo, že slíbil nahý fotky fyzikáře, kterej tu byl loni pro třeťáky na záskok. Takovej šáhlej starej mládenec, možná jsi ho potkala. No, jenže Fletcher vždycky dodrží co slíbil, že?“
„Náhodou, musíte uznat, že to byla super akce…“ V podobném duchu se nesl zbytek cesty. Když jsme konečně zašli za shluk útesů, jako první jsme samozřejmě museli natrefit na Jamieho ve společnosti Alison. Sice si povídali, ale jakmile nás Jamie spatřil, začal mávat jako blázen. Nejspíš už jí měl plný zuby. Opožděně mi došlo, že tam na nás čekali. Teda – na mě asi ne. Alison vytřeštila oči. „Jo tak tohle je tvoje babička, jo?“ zasyčela na Justina. „Tos posral, chlapečku.“
Znuděně si povzdechl. „Omluvte nás na chvíli.“ A odtáhl si ji kousek stranou.
Jamie k nám došel. „To není zrovna nejslibnější začátek večera, že?“
„Za to můžu já,“ ozvala jsem se. „Neměla jsem chodit.“
„Blázníš?“ Mark se ušklíbl. „Al ještě nikdy nikdo takhle neodporoval.“
„Jo, je to úžasný zahájení. Akorát se vsadím, že pokud jí nezalepíme pusu lepící páskou, tak bude celou noc proklínat Justina.“ Cedric vypadal, že je v sedmým nebi.
„Hele, zase tak hrozná není,“ bránila ji nepřesvědčivě Janis. „Pokud se nemýlím, všichni jste její kamarádi.“
„Spíš její sbírka obdivovatelů,“ vložil se do toho Jamie.
„Trefa,“ přikývla jsem.
„Já teda rozhodně ne,“ přel se Fletcher. „Jen se snažím s každým vycházet – i s ní. Je to tak nejjednodušší. A vzpomeňte si, co udělala loni Darle. Od té doby už do její sbírky rozhodně nepatříš, že ne Dari?“
„Ne, nepatřím.“
„Hele, už se vrací,“ upozornila jsem je. Všichni pootočili hlavy, aby viděli. První šel Justin, v obličeji neproniknutelný výraz, Alison o půl kroku za ním, rty stisknuté do tenké linky, v očích jed, že by mohla pozabíjet celou německou armádu, ale taky prohru. „Co koukáte?“ štěkla a nalepila se na Jamieho.
„Pojďme si poslechnout zahájení,“ navrhla Janis. „Ať máme přehled o tom, kterého profesora budeme dneska pokoušet.“ Na plážové párty vždycky musel hlídkovat někdo z profesorského sboru naší školy, jinak by byla celá akce pokládána za nelegální. Krom kantora tu také býval plavčík.
Vydali jsme se tam celá skupinka, ale já se nemohla dočkat, až budu mít Justina sama pro sebe. Nakonec jsem to stejně nevydržela. „Cos jí řekl?“ šeptla jsem mu do ucha. Byl to jeden z mála okamžiků, kdy byla zvědavost silnější než psychická zábrana. Proto pro mě bylo obrovské zklamání, když mi odpověděl: „To je moje tajemství.“
Zahájení se konalo zhruba uprostřed pláže, na podiu, kde byla kapela nucena na chvíli přerušit svoje hraní. Předstoupil před nás jeden třeťák a začal přednášet sáhodlouhý projev.
Čím víc jsme se vplétali do davu, tím víc se mě zmocňovala panika. Tolik lidí kolem… Začala jsem zpomalovat. Vážně to nedokážu. „Justine…“
„Není čeho se bát.“
„Já vím. Ale…“
„Hey děcka, my se od vás na chvíli odpojíme, jo?“ řekl a už mě táhl davem pryč. Zastavil se až u palem. „Dobrý?“
„Já ti říkala, že to nedám. Unudíš se tady k smrti.Běž za nimi, já půjdu domů. Prostě – “
„Hele, jednou jsi řekla, že se mnou půjdeš, tak mi přece teďka nedáš košem. Ti lidi se za chvíli rozptýlí po celé pláži, takže už tam nebude takovej mumraj. Dáme si pár skleniček a uvidíš, že ti bude mnohem líp.“ Prosebně na mě hleděl.
„No tak teda jo.“
Nakonec jsem vážně nelitovala. Ukázalo se, že dozor nad námi si vylosovala Pat a jeden náš tělocvikář coby plavčík. Justin měl pravdu; po zahájení se skutečně obecenstvo rozptýlilo, takže dokonce i pro nebyl problém se proplést trsajícím davem ke stolkům s občerstvením. Justin ukořistil dva (podle mě obří) kelímky čehosi žlutého a jeden z nich mi vrazil do ruky. „Na zdraví,“ přiťukl mi a začal nasávat. Podezřívavě jsem přičichla k obsahu. „Vodka s džusem?“
„Jasně.“
Váhala jsem. „Já na to nejsem zvyklá. Naposledy jsem byla chlastat ve větším jako čtrnáctiletá. Potom jsme si s Lorraine připíjely akorát na Silvestra.“
Kde se vzali tu se vzali, objevil se Fletcher a Darlene. „To tě musíme naučit pít, Cari. Každou hodinu si zkus říct nejkulaťoulinkatější z nejkulaťoulinkatějších…“
A večer ubíhal až zázračne lehce.
Kolem půlnoci se měl hrát vodní voliš, ale ukázalo se, že kdosi zapomněl síť, takže se brzy vzduch zaplnil škádlivými výkřiky a cákáním, jak polovina naší školy blbla v mírných vlnkách.
„Chceš si jít zaplavat?“Justin nechával volbu na mě. Nebyl si jistý, jestli bych šla.
„Jo, celkem se těším, až mi konečně jednou bude zima. V Californii bylo teplo, tady je teplo..“
Nelenil a shodil ze sebe tričko.Chvilku – ale vážně jenom malou chvilku – jsem zůstala civět na jeho tělo. No co no, jsem pořád jenom holka, ne? Měsíc svítil na plné obrátky. Najednou mi něco došlo. Něco, co Lorraine určitě naplánovala. „Justine.. rozvázal bys mi prosím to tričko?“
„Nebudeš nikam zdrhat ani sebou cukat, škrábat nebo tak?“
Přemýšlela jsem, jestli to myslí vážně nebo si dělá legraci. „Pokusím se.“
Přistoupil ke mně blíž a začal rozmotávat šňůrky. Nemohla jsem se shodnout se svou myslí, jestli je mi to příjemné nebo ne. Samozřejmě že bylo, zvlášť, když si občas jeho prsty „spletly“ mou kůži s látkou, ale za jakou cenu… že se mi hlavou míhaly krvavé obrázky, vzpomínky, které mě strašily noc co noc… Když skončil, ulevilo se mi, ale zároveň jsem pocítila i lítost. „Dík.“ Sukni jsem ze sebe shodila jedna dvě. Musím Lorraine později poděkovat – za všechno, i za ty krásný černý plavky.
Složili jsme si oblečení pod fíkovník. Když jsem vstávala, nemohla jsem si nevšimnout, jak si mě Justin prohlíží. Jenže se tvářil… smutně? „Proč se díváš takhle?“
„Právě se mi před očima promítl tucet scén, v nichž od sebe nejsme dva metry,“ zamumlal.
Došla jsem k němu a trochu se mi třásly ruce, když jsem mu je lehce obtočila kolem krku. „Promiň.“ Dala jsem mu malou pusu a obnovila asi třiceticentimetrovou vzdálenost mezi námi. „Nedokážu se změnit přes noc.“
Stejně mu to zvedlo náladu. „Prosímtě, nech těch vážných keců a pojď se ráchat!“
„Dáme závod?“
„Závod? S tebou?“ podivil se.
„Je tu ještě někdo jiný? Jo, k bójkám. Kdo tam bude první.“
„Uplaveš to?“ strachoval se.
Hodila jsem po něm vražedný pohled. „Žila jsem čtrnáct let v Californii, myslíš, že neumím plavat?!“
„Promiň, promiň.“
(Tak si tipněte. Špatně! Bylo to nerozhodně.)
Když jsme o pár desítek minut později vylezli z vody, skutečně mi byla zima. Osušili jsme se, oblékli a šli si pro pití. Spousta lidí už byla opilá, takže když nám Justin mixoval jakýsi zelený koktejl, bafli na mě Janis s Markem, oba vyřehtaní až do nebes. „Carlísku, ták co? Líbí?“
„Jo, super.“
„Pcháá, dyťs ještě nic neto, ee, nepila. No nic, tak my jdem zahrabat Ceda, pak za náma přijďte.“
Odešli a vzápětí je vystřídal Jamie, který se sem takřka připlížil. „Jé Cari, pití zdar.“
„Kdes nechal Al?“
„Pššt, podařilo se mi vymluvit, že jdu na wc. Ale kdyby mě zmerčila…“
„Bacha, támhle je,“ kývla jsem do davu. Jamie okamžitě skočil za mě a přikrčil se. Alison ale brzy zase zmizela v chumlu lidí.
Justin se vrátil s oním zeleným koktejlem, krabicí džusu a poloprázdnou (nebo taky poloplnou, vyberte si co chcete) láhví finské vodky. Z kapsy mu čouhala čtvrtlitrová flaštička irské whisky. „Čau,“ pozdravil Jamieho a předal mi polovinu svého drahocenného nákladu.
„Tohle všechno chceš vypít?“
„Ne, ještě jsem ukořistil trochu sangrí a třešňovici…“
„Schováváš se před Alis?“ ptal se Jamieho.
„Jo.“
„Janis s Markem říkali, abychom jim šli pomoct zahrabat Cedrika.“
„Super, tak razíme!“ Chvíli trvalo, než jsme je našli. Pobíhali kolem mělké vykopané jámy jako šamani nějakého brazilského kmene a na jejím dně se svíjel Cedric, „spoutaný“ něčím svetrem (nechápu, který blázen si ho bral v tomhle hicu). „Hele, už jsou tady!“ zařval Fletcher a pokropil zajatce v díře obsahem své sklenky. Ten zaječel: „Co děláš ty vole?!“
„Je tu jaksepatří živo,“ protočil Justin oči.
„A helemese, von je ještě střízlivej! Tak to ne! Za krále a za Anglii, musíme ho ožrat!“ vykřikoval Mark.
„Ty pako, tady jsi v Americe, mimochodem, v Anglii právě vládne královna,“ snažila se ho zklidnit Darlene, bohužel bez nějakých valných výsledků. Mark k nám přiběhl a donutil nás vyklopit do sebe najednou skoro celý kelímek jakési míchanice – ani nevím, co to bylo.
„Tak a teď pijte!“ poručil a sápal se po vodce, kterou jsme přinesli. „Šupsněte si to do těch kelímků a lok, ať je to ve vás…“
Za chvíli mi jeho chování přišlo vtipné. Cedric začal reptat, že ho studí záda a jestli bysme mohli pohnout, tak jsme vytvořili kruh, chytli se za ruce a pokračovali v šamanském tanci. Mark s Fletcherem nám k tomu zpívali – a Alison nikde.
„Ták, a blíží se obřad obětování!“ vřískla Darlene, pokropila Cedrika zbytkem Broskvové a začala na něj házet písek. Přidali jsme se a během pár minut už z našeho kamaráda koukala jen hlava.
„Sbohem, Cede!“ zařvali jsme sborově a znova se roztančili. Nohy se nám bořily do písku a můj kotník ještě přece jenom nebyl úplně uzdravený, takže jsem škobrtla a mimoděk se otočila. V pravou chvíli.
Justin měl (už zase!) v obličeji barvu vápna, což ještě podtrhovalo měsíční světlo. Okamžitě jsem přerušila tanec a vrhla se k němu, aby nesletěl přímo do písku. Neskutečně rychle a pohotově zareagoval Jamie, poskakující hned za ním, takže jsme u něj v podstatě srazili a každý ho chytil z jedné strany. Ostatním trvalo ještě chvíli, než jejich alkoholem otupělé mozky zaznamenaly změnu. „Hele, někdo se nám tady přepil,“ rozesmál se Cedric zespodu – a já jen řekla: „Hned jsme zpátky“ a společně s Jamiem jsme ho odvlekli k palmovému háji (pokoušejíc se nevnímat zvuky linoucí se z něj. Pár holek asi dneska v noci přijde o panenství.)
Stačil mi jediný pohled, který jsme si Jamiem vyměnili, abych stoprocentně věděla, že tohle nemá z pití, ale nebyl čas to rozebírat. Opřeli jsme ho o palmu. Klekla jsem si vedle něj a všemožně se ho snažila přivést k vědomí. „Justine,“ nervózně jsem ho poplácávala po tváři. „Vnímej, sakra!“
Ani se nepohnul.
„Prober se! Jamie, dělej něco!“
„Nepanikař, to zvládnem, to zvládnem,“ konejšil mě a polil ho whiskou. Kupodivu to pomohlo. Zacukaly mu oční víčka. „Justine… Justine…“ Opět přestal jevit známky života, až na to, že dýchal. Ale už to trvalo nějak moc dlouho. Na něco jsem si vzpomněla. „Hele, jestli čekáš na to, že si zahraju na prince z šípkové Růženky, tak jsi na omylu.“ Čekala jsem, že vstane, zasměje se a řekne, že to byl jen vtip. Místo toho akorát sípavě zašeptal: „škoda.“ Pomalu, namáhavě rozlepil oči. „Co to bylo?“
„Omdlel jsi… něco takového. Už po.. třetí? Tohle není normální. Měl by ses – “
Přerušil můj proud starostí. „Jsem v pohodě, vážně. Díky vy dva.“ Pochytil můj naštvaný pohled a pohladil mě po vlasech. „Ale no tak. Nic mi není, nedělej si starosti.“
Panebože. Jak bych asi nemohla. Po tak dlouhé době potkám někoho, s kým se téměř nebojím být a nemám si dělat starosti? Blázen.
Jamie se zvedl. „No tak já vám tu nebudu dělat křena.“
„Neděláš křena,“ ujistila jsem ho. „I když…“
„Mějte se,“ zasalutoval a zmizel ve tmě.
Justin se mezitím postavil. „Půjdem se projít?“
„Už je ti dobře?“
„Ano, kdyby nebylo, tak ti to nenavrhuju.“
„Já jen, že kluci si vždycky strašně rádi hrají na siláky. Pravděpodobně bys mi tvrdil, že ti nic není i kdyby ti někdo vstřelil mozek z hlavy.“
„Ale to bys poznala,“ namítl a prosebně mrkl. „Takže mi budeš oporou?“
Na chvíli jsem se nejspíš podobala mírně pohyblivé soše, jejíž vlasy čechral slabý jižní větřík, jen obličej se podobal masce. „Musí to bejt?“ zeptala jsem se nakonec, nerozhodnutá.
„Mohlo by.“
„No tak dobře.“
Levou rukou mě objal kolem zad. Moje tělo se tomu bránilo. Chtělo utéct, kamkoliv, hlavně co nejdál od toho dotyku. Jen srdce tam chtělo zůstat. A ta část mé pošramocené duše, která mu věřila.
Cítil mou neochotu, a tak ruku sňal, spokojíc se jen s mou dlaní. „Kousek odtud znám jedno krásný místo…“
„Veď mě,“ pobídla jsem ho. A tak jsme kráčeli nocí, cestu nám osvětloval zářivý měsíc, odrážející se v každém zrnku písku a hlavně vodní hladině, již čeřily drobné vlnky. Nastával příliv a moře nás hnalo blíž k pravé straně pláže, jenže my mířili k nepatrným výčnělkům v tom moři písku, k sotva metr vysokým, vodou omletým skalkám. Přebrodili jsme krátký pás vody, která nás sahala do půli lýtek a vyšplhali se nahoru. Z vrchu byl kámen krásně vyhlazený, takže jsme si vedle sebe lehli a já si dovolila přitulit se k němu; hlava mi spočívala na jeho paži, druhou mě hladil po vlasech. V těch několika málo chvílích jsem si připadala jako za stara. Jako by se nic nestalo… jako bych byla doma v Californii a ležela vedle Deana… Prostě šťastná. Stíny jako by na okamžik opustily moje tělo a já byla sama sebou. Volná. To bylo to, co mi scházelo.
Myslím, že i Justin vycítil tu neviditelnou změnu v ovzduší. Přitáhl si mě blíž a naklonil se nade mě. „Smím?“ V očích se mi odrazil měsíční paprsek. Nebo to možná bylo něco jiného…
Než jsem stačila odpovědět, z ohybu pláže někdo zaječel: „Bacha, přicházejí!“
Noční vzduch byl najednou plný zvuků. Po pláži se sem někdo řítil, moře šumělo strašně hlasitě, jako by varovalo… V uších mi dozníval ten výkřik. Věděla jsem, komu patřil. Jamie. A věděla jsem, kdo přichází.
Popadla jsem Justina za ruku a strhla ho z útesu. Voda už nám sahala skoro po kolena, ale stále se v ní ještě dalo utíkat. „Co to má znamenat?“ ptal se zmateně Justin, když jsme prchali k souši. „Co se děje?“
„Utíkej a mlč!“
Cítila jsem to ve vzduchu, všude kolem sebe. Přesně jako té noci. Silou vůle jsem se snažila z mysli vypudit otázku – kdo zemře dnes? S Jamiem jsme se střetli na pláže. Byl zadýchaný, ale v ruce držel tu svou divnou stříbrnou spirálu a tvářil se odhodlaně. „Nesmíš k sobě pustit strach. Nic se nám nestane, ale nesmíš k sobě pustit strach.“
„Je to on?“ zašeptala jsem. „Alan?“
„Netuším, ale je to stejná bytost jako on.“
„Bytost?“
„TEĎ ne.“
„Netuším, o čem to vy dva mluvíte, ale támhle ve vodě něco plave,“ poznamenal Justin. Měl pravdu. Voda si hrála s jakýmsi tvarem, v té tmě nebylo poznat, jestli je to kláda, člověk či zvíře. Nebylo třeba chodit tomu naproti; voda nám to brzy sama vyplavila na břeh. Opatrně jsme k tomu šli, Jamie jako první. Když jsme od toho byli asi tak dva metry, zkoprněl a spirálka mu vypadla z ruky. V další vteřině už se nad tou věcí – tím tělem – skláněl a šeptal: Dalio? Dalio?“
Přiběhli jsme k němu.To, co se právě snažil přivést k životu, byla asi tak sedmnáctiletá dívka s promáčenými vlasy naprosto stejné barvy, jako byla krev barvící vodu, která jí vytékala z bezpočtu ran porůznu rozesetých po celém těle.
Náhle se na pláži objevila ještě další postava; podle běhu jsem v ní poznala Pat. Řítila se k nám rychlostí blesku a již z dálky volala: „Jste všichni v pořádku?“
..Absolutně mi nedocházelo, co se tu děje.
Konečně doběhla až k nám. Jakmile spatřila tu poloutopenou dívku, oči se jí rozšířily ohromením a obličej zbělal. Dotkla se její tváře, jako si chtěla ověřit, že je hmotná a pak nevěřícně zašeptala: „Dalio? Jsi to skutečně ty?“
