4.kapitola: První příznaky
Hele...není udělaná korekce; ani jednou jsem to po sobě nečetla!, tak když tam bude pitomá souvislost, holt smůla...už na to dneska nemám sílu a nervy. Ale máte tu kapitolu a to jste chtěly, ne? Nneí tak dlouhá, jak Prudent.wolf chtěla:D - ale 13 stran má. NO, příští kapitola bude v podstatě děj, který měl být v téhle...ale nevím, kdy bude, momentálně mám na čtení Deník strýčka Oswalda od Roala de Dahla (kdo nezná, vřele doporučuji - perfektní povídky, vlastně mě trochu inspiroval k napsání Jak ulovit kluka - to s tím překvapivým závěrem má vesvých povídkách a mě se to hrozně líbí - celou dobu žijete v přesvědčení, že něco a pak je to úplně jinak:DD
Jamieho pohled:
Nová škola byla moc fajn. Sice mě chování některých spolužáků mátlo, ale jinak jsem si oddechl – bál jsem se, že mě mezi sebe nevezmou. A přitom jsem právě teď seděl s tlupou lidí, kteří se smáli a kecali se mnou, jako bychom se znali celá léta.
Obzvlášť Alison.
„A je to v Texasu cool?“ ptala se zrovna.
Co byste na tohle odpověděli vy? „Ehm, Texas je super stát. Ale v Missouri se mi asi líbilo víc.“
„No, já budu jednou modelka v LA.“ oznámila s nadutým, samolibým úsměvem a na malou chvíli se odklonila k Justinovi. „Můžeš být můj hlavní fotograf.“
„Hm,“ zněla jeho nepřítomná odpověď. Všiml jsem si, že se na sebevědomou blondýnku vedle sebe ani nepodíval – místo toho upíral zadumaný pohled kamsi dozadu, do rohu jídelny. Zkusil jsem vypátrat kam hledí a úplně schovanou v rožku, jaksi oddělenou od ostatních, jsem zahlédl Carley, jak elegantně dlabe oběd a zjevně ignoruje okolní svět.
„Justine, no tak!“ šťouchla do něj Alison. „Máš o to místo zájem?“
Krátce se na ni podíval, nic nechápajíc. „O jaké místo?“
Přes napudrovaný obličej jí přeběhla nespokojená, skoro naštvaná křeč, ale hned vzápětí opět nahodila barbínkouvskou masku a sladce se usmála. „Budeš můj hlavní fotograf?“
„Sni dál,“ pohodil pohrdavě hlavou.
„Ale no tak,“ co se mračíš?“ Naklonila se k němu a dala mu mlaskavou pusu na tvář. „Přece budeme super tým, ne?“
„Na takové věci je ještě čas,“ řekl po zaváhání, když se pokoušel vymyslet diplomatickou odpověď.
Nespokojeně se od něj odvrátila. „Jamie, a co ty?“
„Já neumím moc dobře fotit, všechny fotky bych ti zkazil,“ snažil jsem se z toho vybruslit - dřív, než to začne pokládat za skutečný nápad.
„No, Justin fotí senzačně, on tě to – “ Alison náhle zmlkla a zlostně praštila pěstí o stůl. „Co si to ten…. co si to dovoluje?!“
Nejprve jsem nechápal, proč se tak čertí, ale potom jsem si všiml, že Justin tiše zmizel a míří ke Carley.
Alison vypadala, že pukne vzteky, ale potom se podívala na mě a záštiplný pohled jí t tváře zmizel. „Půjdeš se mnou na plážovou párty?“
Hrklo ve mně. Nechci si naštvat lidi ve škole hned první den, ale že by se mi s tou nafoukanou slepicí chtělo kamkoliv vyrazit… Radši jsem odpověděl dřív, než jí bude moje odmlka připadat moc dlouhá. „Rád.“
„Bezva! Takže, přemýšlela jsem, v jakých barvách a oblečení půjdeme, abychom byli sladění. Ráda bych si vzala své oblíbené večírkové tričko, ale vzhledem k tomu, že je růžové tě samozřejmě nebudu nutit, abys šel v lososové košili jako nějaký loskošný teploušek. Spíš jsem myslela – “
„Já nosím černou,“ přerušil jsem ji neomaleně. „Nic jiného.“
Semkla rty. „Hm. V tom případě si klidně vezmu svoje značkové oblečení, k černé se hodí všechno.
A co budeš mít na sobě ty, Janis?“ začala se bavit s jednou holkou od našeho stolu.
Byl jsem celkem rád, že mi na chvilku dala pokoj, a tak jsem se konečně pustil do vystydlého jídla. Samozřejmě jsem nakonec neodolal a pohledem zabloudil k rohovému stolku, kde už ale neseděla jedna osamocená duše, nýbrž dva nad něčím vážným diskutující lidé. Byl bych zvědavostí snědl koně, jen abych se dozvěděl, o čem se Justin s Carley baví.
Ani jeden z nich se netvářil šťastně, ale oba vypadali zaujatě, zvědavě… spokojeně. V jednu chvíli se Carley usmála a oslnila mě tak. Byla to neskutečná věc, co dovedlo jedno malé pousmání udělat s jejím obličejem za divy. Vypadala tak krásně, šťastně… nesmírně přitažlivě.
Málem jsem nahlas zakňoural. Proč tam s ní Justin může sedět a já ne?
Protože jsi srab a bojíš se Alison, našel hlásek v mé hlavě ihned – bohužel pravdivou – odpověď.
Vyhnal jsem z mysli myšlenky na tu růžovku a dál se soustředil na Carley. Pořád se usmívala, něco řekla – a potom natáhla ruku k Justinovi, jako by ho chtěla uškrtit. Na tu dálku jsem špatně viděl, co se stalo pak, ale vím jistě, že v jedné chvíli se dotýkala jeho krku a v další už se krčila na židli jako vyděšený králíček, hlavu v dlaních.
Málem jsem vstal a rozběhl se k ní, ale na poslední chvíli mě napadlo, že to asi není ten nejinteligentnější nápad, a tak jsem zůstal sedět.
Carley pomalu odsunula ruce ze svého obličeje a trochu vyjeveně se podívala na starostlivě se tvářícího Justina. A pak jsem na její tváři zahlédl něco, co ( jak jsem měl později zjistit) už se na ní neukázalo téměř tři roky. Nebo spíš to bylo něco, co zmizelo… těžko říct.
V očích měla úsměv…
…a zmizel z nich strach.
Justin naklonil hlavu mírně na stranu a jako zhypnotizovaný k ní natáhl ruku.Nechala ho přiblížit se k ní tak na dvacet centimetrů a pak lehce zavrtěla hlavou. A on spustil paži volně podél těla.
Později, když už bylo všechno jinak, jsem často přemýšlel, že i když mám Carley strašně rád, nikdy se nemůžu rovnat Justinovi. Ti dva si rozuměli beze slov, byli jako dva kousky duše, které jen čekaly, až přijde čas je složit. I když to tenkrát ještě netušili.
A nikdo z nás si ani v těch nejhorších nočních můrách nepředstavoval, jak mizerně to skončí.
Když jsem dojedl oběd, zůstal jsem ještě chvíli sedět a poslouchal šum kolem sebe. Zdálo se, že Alison a její garda v jídelně nejspíš vysedávají až do konce volné hodiny, ale já měl v plánu porozhlédnout se po škole, takže jsem čekal až ti dva dojí.
Jakmile se zvedl, učinil jsem totéž a zamířil k odkládacímu okýnku. Justin mě zaregistroval a v očích mu problesklo pochopení. „Já ti slíbil…“
„Klidně poprosím někoho jiného,“ málem jsem vycouval, když jsem zachytil Carleyin nervózní pohled. Nevěděl jsem jak jí vysvětlit, aby se mě nebála.
„Ne, co řeknu to udělám,“ řekl rozhodně a objednal si oběd na další den.
„Akorát většinou nevíš, kdy to uděláš,“ vykouzlila Carley jemný úsměv. Pak ho přesměrovala na mě. „Dej si na něj pozor – klidně tě nechá čekat tři roky.“
„Jenom dva a tři čtvrtě,“ protestoval Justin naoko ublíženě. „Plus mínus pár dní.“
Střídavě jsem přebíhal pohledem z jednoho na druhého. „Trochu mi uniká pointa..“
Carley se ujala slova. „První den, co jsem nastoupila sem do školy – vlastně úplně první hodinu –“
„ – a první minutu, sekundu –“
„Nepřeháněj,“ usadila Justina a pokračovala. „Prostě když jsem vstoupila do třídy, Justin měl zrovna happy den a tak vyskočil na lavici, klekl si a zařval, že slibuje že s touhle holkou bude chodit.“
„Jenže se ukázalo, že ona neznámá Carley Tokelovová nemá o ubohého Justina zájem, a tak se musel bít o její přízeň – “
„ - a ona mu neustále vrážela nůž do srdce, že?“ ušklíbla se Carley ironicky.
Justin pochopil, že na Carleyinu míru už přehání, a tak honem nechal šaškování. „Po škole tě proto provedu radši hned dnes, abys náhodou nevrazil starý Goldmarkový do kabinetu.“
Carley znechuceně nakrčila nos.
„Nechápu?“
„Tohle ať mu poví někdo jiný,“ zarazila Carley Justina, který už otvíral ústa. „Dost výkeců, nebo tu budeme stát až do španělštiny.“
A tak jsme šli.
Old Greenwichská škola byla něco na způsob osmiletého gymnázia; jen s tím rozdílem, že první budova byl druhý stupeň základky a druhá budova prostě čtyři ročníky střední. Připadalo mi to jako dost zmatený systém, avšak školství v těchto městech bylo dost podivné samo o sobě.
Třídy byly vymalované buď na bílo, nebo když byl někdo hodně iniciativní, tak si ji vybarvil podle gusta. Naše kmenová třída měla na zdech spoustu nápisů – vlastně tam každý napsal své jméno a příjmení - ale na všech bylo vidět, že byly nanášeny s předností a pečlivostí, které jsou některým sprejerům naprosto cizí.
V přízemí se nacházely kmenovky, v prvním patře odborné učebny a ve druhém byly jazykovky.
Právě v jedné z nich jsme po prohlídce tělocvičny a posilovny zakufrovali – další hodinu nás měla čekat španělština.
Doufám, že Alison se na obědě zdrží až do začátku hodiny. S Carley a Justinem mi bylo fajn – oni si na nic nehráli.
Carleyin pohled:
Když jsme skončili prohlídkou školy, vyštrachali jsme se do druhého patra na španělštinu. Ve třídě ještě téměř nikdo nebyl, takže jsem byla relativně v klidu. Nemám ráda, když je někde příliš mnoho lidí a kompletní třída o přestávce k tomu bohužel patří.
Zašli jsme až k našim lavicím a Justin si vyskočil na tu svou. Stačil jen krátký pohled z očí do očí a já věděla, co si přeje.
Přesně tak. Přeje, ne co mi nakazuje. Mám volbu.
Plaše jsem střelila pohledem ke dveřím – sama nevím proč – a malinko nervózně se posadila vedle něho.
Vesele se usmál a přisunul se kousek ke mně, načež jsem se od něj odsunula a obnovila tak předchozí vzdálenost mezi námi.
Sklopil hlavu. „Promiň.“
Ten kluk se mi snad dnes pokouší přivést infarkt… ale nebyl to špatný pocit. Připadalo mi… jako by mě snad chápal. Tedy, ne úplně, ale aspoň… věděl, že mi přílišná blízkost vadí a zařídil se podle toho – i když nejprve zkusil, jestli jsem přece jen nezměnila názor.
Napadalo mě jen jedno - Byl to blázen, ale milý blázen.
U mě nemá šanci. Nedokážu být s mužem. Navíc miluju Deana…
Jo, zabil jsem ho a teď zabiju tebe, zlato. Ale nejdřív si trochu užijem, co myslíš? Uvidíme, jestli jsi v posteli lepší než tvoje matka…
Roztřásla jsem se.
Ti dva si toho samozřejmě všimli. „Jsi v pořádku?“ vyhrkli zároveň.
„Jo.“ Dalo mi úsilí nasadit neutrální výraz. „V pohodě.“
Justin se na mě zvláštně díval. Otevřel pusu, jako chtěl něco říct, ale potom střelil očima na Jamieho a rozmyslel si to.
Do začátku hodiny už jsem se neozvala, jen mlčky seděla a poslouchala jejich rozhovor. Hlavou mi vrtalo Justinovo chování. Skoro to vypadalo, jako by…
Raději jsem nedokončila myšlenku. Jaké to hlouposti mě napadají.
Když se do třídy nahrnul zbytek spolužáků, chtěla jsem se vrátit na svoje místo, ale Justin mě jemně zadržel. Ocenila jsem to drobným úsměvem, protože se mě ani nedotkl a zůstala sedět vedle něj.
Vzápětí k nám přirázovala Alison, ale namísto jedovatých nadávek pouze setřela Justina pohrdavým pohledem, načež se začala bavit s Jamiem. Z jejich konverzace jsem pochopila, že ho pozvala na plážovou párty.
„Máš průšvih,“ šeptla jsem Justinovi.
„Jako proč?“
„Alison jde s Jamiem!“
„No a? To je spíš úleva, že tam s ní nebudu muset být a přetvařovat se.“ Díval se mi přímo do očí. „Prosím, Carley.“
„Na co mě prosíš?“ hrála jsem si na nechápavou, i když jsem tušila, co asi chce.
„Pojď se mnou.“
Přerušila jsem náš oční kontakt a rozpačitě zavrtěla hlavou. „Nemůžu…“
„Ne, jen nechceš,“ prohodil smutně.
„To není pravda,“ vydechla jsem. A pak si uvědomila, co jsem to vlastně řekla.
Zaraženě se na mě díval, oči mu překypovaly nadějí a zvědavostí. „Takže chceš?“
„Ne, teda ano, já nemůžu - “
„V tom případě, proč nemůžeš?“
„Tady se o tom nebudeme bavit.“
„Super, takže co takhle dneska ve čtyři u nás doma?“
Vytřeštila jsem na něj oči. To si vážně myslí, že vpadnu do neznámého domu jen tak? „Ani náhodou!“
„Tak pozítří někde ve městě? Já myslel, že společnost moc nemusíš.“
No, to má teda recht, ale… kristepane, proč mě Alan nemohl zabít? Proč tam Lorraine na poslední chvíli vpadla? Rozhodně by mi bylo líp. „Justine, vždyť máme ten den volno, jsou přímačky,“ snažila jsem se z toho vyvléknout. „Lorraine bude určitě chtít někam vyrazit, nebudu tu.“
Po tváři se mu mihl vítězoslavný úsměv. „A kdo se vám bude starat o koně?“
Sakra, dostal mě. „Jak víš, že – “
„Prostě to vím,“ řekl vyhýbavě. „Ale kdybyste opravdu jely pryč, stačí mi předvést, co mám dělat a klidně se ti oni postarám.“
„J-jo. To by bylo.. fajn.“ Potřásla jsem hlavou a štípla se, abych se ujistila, že se mi to nezdá. „My pryč ale nejedeme. Někdy příště. Díky. Hele, tak… kdybys chtěl, můžeš přijít k nám.. zítra po škole.“
„Vážně můžu?“ ujišťoval se, jako by tomu nemohl uvěřit. „V kolik?“
„Třeba kolem třetí,“ rozhodla jsem se. To tam bude Pat. A Lorraine se vrátí z práce. Holt, jistota je jistota.
„Tak bezva, už se moc těším!“ zajásal a naklonil se ke mně.
Ztuhla jsem, ale nedokázala se pohnout, nemohla utéct.
V půli cesty se zarazil a narovnal se. Pootevřel ústa, jako by se snažil něco říct, ale pak zavrtěl hlavou. „Radši se jdu učit slovíčka.“
„Já taky,“ kývla jsem a vklouzla na svou židli vedle Jamieho, který se stále vybavoval s Alison.
Po španělštině následovala nudná hodina biologie, v níž jsem dokončila obrázek Pat a Mysterky. Nejspíš si říkáte, že bych spíš měla dávat pozor, ale učivo už bylo v podstatě opakování na blížící se závěrečné zkoušky, a s těmi jsem si hlavu nelámala – měla jsem spoustu času se všechno naučit, když měla Mysty poraněnou nohu.
Hned pozvonění jsem co nejrychleji sbalila věci, abych Justina stihla – vždycky vypálil ze třídy jako blesk. Jenže dneska mě překvapil; pořád stál u sví lavice a zdálo se, že čeká až se vylidní třída.
Posadila jsem se na lavici, zkřížila ruce a vyčkávala, až poslední brzdy vypadnou. Když se tak konečně stalo, seskočila jsem z lavice a šla k Justinovi – a on ke mně.Zastavila jsem se asi metr před ním. „Takže – jak jsi věděl, že se můj kůň jmenuje Mystery? Jak jsi vůbec věděl, že mám koně??“
Rozpačitě se podíval kamsi za mě. „Mluvil jsem s Pat.“
Šokovalo mě to. „Takže naše drahá třídní rozdává informace o svých studentech na požádání?“ optala jsem se jedovatě.
„Ne!“ bránil se okamžitě. „To jen mě… já jí to totiž vysvětlil.“
Zmátl mě. „Cos jí vysvětlil?“
„No to.. hele, dokud mi ty neřekneš, proč se mnou nemůžeš jít na plážovou párty, tak já taky budu mlčet.“
Trefil do černého. Byla jsem zvědavá – a bála se, že mě k tomu fakt vyhecuje. „To je fér,“ uznala jsem nakonec. „Takže zítra.“
„Ok.“ Znělo to trochu zklamaně. „Nechceš svézt domů?“
„Díky, ale mám tu motorku.“
„No jo vlastně,“ plácl se do čela. „Tak třeba jindy.“ Zamyslel se. „Proč někdy nepřijedeš na koni?“
„Kam bych ho tady asi dala?“
„Poslala ho domů.. ale bylo by to originální, nemyslíš?“
Povzdechla jsem si. „Myslím, že výstřední by bylo lepší označení.“
„A ty jsi nerada středem pozornosti.“
„Jo.“ Mimoděk jsem mrkla na hodinky. „Hele, nechtěli jsme jít náhodou domů?“
Pokrčil rameny. „S tebou se dobře kecá.“
Zamyšleně jsem si ho přeměřila. „S tebou také. Vlastně – už dlouho jsem s nikým nemluvila tak dlouho.“ Byla to čistá pravda. S Lorraine jsem prohodila pár slov, když jsem přišla ze školy, s Pat něco málo při výcviku. Nejvíc jsem toho nakecala s Mysterkou – a s Christinou přes skype. Páni, málem bych byla zapomněla – dnes jsme byly domluvené na sedm večer.
„Vidíš, já jsem kouzelník,“ usmál se Justin a vykročil ke dveřím. „Až po vás, krásná dámo.“
„Neobtěžujte se, plešatý lokaji,“ setřela jsem ho a honem se rozběhla po chodbě, než mě stačí chytit.
Byl zatraceně rychlý – sotva jsem seběhla schody do prvního patra, byl u mě. „Zastav, bídný červe, nebo tě chytím pod krkem!“
Smykem jsem zabrzdila a naoko naštvaně se na něj zamračila. „Tak bídný červ, jo?“
„Ale krásný červ,“snažil se to vyžehlit. „Takovej ten čínskej – “
„Radši už mlč, nebo se červ naštve a pomstí se ti,“ vyhrožovala jsem. A teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že ačkoli v jiných se třídách se nejspíš ještě učí, v podstatě jsem v celé škole sama s tímhle klukem.
Silou vůle jsem zaplašila strach, ale rozverná nálada byla v tahu. Justin si toho hned všiml. „Přehnal jsem to?“
„Ne, nepřehnal. Jen jsem si na něco vzpomněla.“
„To asi nebyla moc hezká vzpomínka, když ti tak zkazila náladu,“ poznamenal.
„Ani nemáš tušení.“ Potom jsme oba dlouho mlčeli a zaobírali se vlastními myšlenkami – já se hlavně pokoušela přesvědčit sama sebe, že Justin mi neublíží.
„Páni, ten bourák je Jamieho?“ hvízdl, když jsme došli na školní parkoviště.
„Pravděpodobně, nikdy dřív jsem ho tu neviděla,“ kývla jsem a pokračovala ke garáži. V tom mi došlo, že se mnou nejde. Ohlédla jsem se a už tehdy začínala tušit, že něco není v pořádku.
Justin stál dva metry za mnou, v obličeji náhle bílý jako křída. Vlastně ne, nestál; nahýbal se na stranu. Než jsem se stačila vzpamatovat, sesunul se bezvládně na školní trávník.
V hlavě mi šrotovalo. Jistě jakýkoli jiný člověk by se za ním okamžitě rozběhl, aby zjistil, jak na tom je a poté volal záchranku – popřípadě pohřební službu. Jenže já byla jiná. Měla jsem zábrany.
Co když to jenom hraje? Sehneš se a on tě zabije. Nebo něco jiného. Ty víš co. Znáš to. Asi by byl jiný než Alan, ale pořád je to –
„Zmlkni.“ Zavřela jsem oči a zase je otevřela. Pořád tam ležel, v obličeji barvu jako mrtvola.
Rozhodla jsem se.
Prazvláštním, křečovitým během, kdy jsem musela vší silou přimět své neposlušné končetiny, aby se hýbaly směrem k němu,ne od něj, jsem vyrazila a za sotva postřehnutelnou chvilku byla u něj.
Podívala jsem se na jeho bezvládné tělo.
I když v tu chvíli vypadal více jako duch než člověk,náhle mě napadlo, že je děsně přitažlivý. Tahle iracionální myšlenka, mě v posledních letech naprosto cizí, rozhodla.
Rozrušeně jsem klekla vedle něj a šeptla: „Justine?“
Samozřejmě nereagoval. Připadala jsem si bezmocná, jako člověk, kterého polejete benzínem a pak ho nutíte, aby prošel ohněm, jinak jeho milovaní zemřou.
Jeho milovaní… Rozklepanou rukou jsem se dotkla Justinovy krční tepny. Překvapilo mě, že mu srdce bije s naprostou pravidelností. Bezradně jsem vyzkoušela, zdali dýchá. Bylo to v pořádku. „Justine,“ zakňourala jsem. „Tak se sakra prober.“ Zašprajcovala jsem se a jemně mu vrazila facku. A další. Jestli se do třiceti sekund neprobere, jdu volat záchranku.
Ani jsem si nevšimla, že mi jedna ruka vjela do jeho vlasů a začala ho hladit, zatímco druhá jej vytrvale popleskávala po tváři.
Když už jsem vytahovala mobil, trošku sebou zahýbal. „Justine? Slyšíš mě?“ zareagovala jsem okamžitě.
Cosi zamručel a zatřepetaly se mu oční víčka. „Carley?“
„Ano, tady.“
„Co to sakra bylo?“ Otevřel oči. Uvědomila jsem si, že jsme k sobě strašně, strašně blízko. „Jsi v pořádku?“
Posadil se a já se odtáhla. „Ani nevím. Najednou jsem měl před očima černo.“
Všimla jsem si, že se mu do tváří začala pozvolna vracet barva. „Příšerně jsi mě vyděsil. Můžeš vstát?“
„Jasně,“ přitakal a vyskočil na nohy, přičemž se mírně zapotácel.
„Odvezu tě domů,“ řekla jsem při pohledu na něj nekompromisně.
„Ještě před chvílí jsi mi tvrdila, že tu máš motorku – “
„Motorka tu počká, nebudu riskovat, že se po cestě zabiješ!“
„Budu v pohodě,“ protestoval.
„Přesně tak – až tě odvezu domů.“
„Paličáku.“
„Nápodobně.“
Odevzdaně zakroutil hlavou a podal mi klíčky od jeho auta. Nalodili jsme se a vyjeli. Trochu jsem měla strach, že nebudu umět řídit toto auto – řidičák jsem měla teprve pár týdnů - ale bylo to v pohodě. Justin mě navigoval až k jejich vilce. Udivilo mě, že bydlí tak blízko našeho domu a já si toho nikdy nevšimla.
Znova začal protestovat, když jsem ho chtěla doprovodit až domů. „Hele, už jsem ok, v klidu.“
„To teda nejsi. Podívej, jak se motáš a jakou máš barvu v obličeji!“
„A co budeš dělat, když sebou seknu znova? Stejně mě nechytíš, tak co?“zaútočil.
Rozzlobeně jsem si dala ruce v bok. „Nebuď si tím tak jistý.“
Překvapeně zamrkal. „Takže mi pomůžeš dojít domů?“
Byla ve mně malá dušička. Moje tělo se bouřilo, nechtělo k němu udělat už ani krok. Nebo spíš to byla mysl. Mysl s těma svýma zatracenýma vzpomínkama. Byly tam zdi, před která se prostě nedalo přeskočit, obejít je. Možná jedině zničit.A na to jsem tenkrát nebyla dost silná.
„Vyhráls!“ rozhodila jsem nakonec naštvaně rukama. „Spokojenej?“
„Ani ne. Bylo celkem příjemný, jak jsi mě hladila.“
Otevřela jsem ústa a zase je zaklapla jak ryba na suchu. Mizera jeden. Co mám asi tak říct? „Já už půjdu.“
„Ne, počkej, představím tě mámě,“ řekl a ukázal směrem k příjezdové cestě, odkud se sem hrnula tak čtyřicetiletá paní v bílém svetříku.
„Justine? Kde jsi byl tak dlouho?“ křičela už z dálky.
Jen pokrčil rameny. Když přišla blíž, zděsila se: „Probůh, chlapče, co to máš za barvu v obličeji?
Ahoj,“ kývla na mě.
„Brý den,“ pozdravila jsem a čekala, co jí řekne.
„Čauvec, mami. Mě nebylo moc dobře, tak mě Carley hodila domů – “
„Pěkně kecá,“ přerušila jsem ho neomaleně. „Zničehonic se složil k zemi a chvíli byl v bezvědomí.“
„Tak to ale musíš k doktorovi!“ začala okamžitě panikařit paní Atwoodová. „Moc díky, že jsi mu pomohla, někdy se stav,“ řekla mi ještě přes rameno, a už strkala protestujícího Justina k dodávce.
Raději jsem se vydala co nejrychleji domů, aby Lorraine neměla starost a tak jsem už neviděla, jak rázně to odmítl a odešel trucovat do svého pokoje.
Kdybych ho tenkrát donutila k lékaři jít, možná by ještě byla naděje. Z chyb se však člověk učí.
Lorraine už byla doma, když jsem tam dorazila. „Kde jsi byla??“ vyletěla na mě hned a starostlivě objala. „Měla jsem strach, že se ti něco stalo. Měla jsi aspoň napsat!“
Vykroutila jsem se z jejího sevření. „Promiň, já mobil úplně zapomněla. Já jsem šla ze školy pěšky…“
„Tak k čemu jsem ti koupila tu motorku?“
„Když já si jen užívám sluníčka, dokud to jde,“ zalhala jsem nenuceně. „… hele, Lorraine… co bys tomu řekla, kdyby sem zítra přišla malá návštěva?“
„Návštěva? Já myslela, že Christina přijede až – “
„Ehm, ne,Christina ne.. někdo jiný.“
„A.. to jako kdo?“
„Justin Atwood,“ pípla jsem.
Nevěřícně na mě zírala a legračně vypoulila oči. „Ty – ty si… chceš si sem – vzít… kluka?“
Váhavě jsem přitakala. „No ..jo.“
Vyrazila ze sebe jakýsi pazvuk a pokývala hlavou. „Tak jo.“ A s výrazem někdo-mě-asi-praštil-hodně-silnou-palicí- odešla přichystat odpolední kávu.
Pustila jsem Mysterku na zahradu a dala jí už pro dnešek volno – však už pracovala víc než dost. Sedla jsem si do trávy pod svým oblíbeným stromem v rohu našeho pozemku a dlouze přemýšlela o událostech dnešního dne. Stalo se tolik nepochopitelného. Nejčastěji mi však vyvstávala v mysli otázka – proč si mě Justin najednou začal tak všímat?
Však pokud mě zítra hodlá zpovídat, ať počítá s tím, že se taky budu ptát. I já mám právo být zvědavá.
Také jsem hodně přemýšlela nad jeho pozváním na plážovou párty. Toho jsem se skutečně bála, ale zároveň tam jít chtěla. Tělo bojovalo proti mysli, mysl zase proti tělu a všichni dohromady proti mé duši. Byla jsem bezmocná.
A nejvíc jsem myslela na Deana. Bylo to tak dlouho a přitom pořád stejně bolestivé. Naše poslední setkání… - na pohřbu…
Pravděpodobně jsem usnula, protože když jsem přišla k sobě, kolem byla tma a záda jsem měla celá otlačená od drsné nepravidelné kůry. Při pohledu na hodinky jsem se vyděsila – bylo přesně minutu před půl třetí ráno. Zhypnotizovaně jsem se dívala, jak se sekundová ručička zlověstně sune ke dvanáctce. A když se to stalo, nebyla jsem připravená.
Tělem mi projela křeč a na chvíli jsem se svíjela v jakési nepochopitelné agónii děsu, načež jsem se praštila hlavou o strom a ty záškuby povolily. Seděla jsem pod javorem, funěla jako po dvanáctiminutovce a pokoušela se přijít na racionální vysvětlení, proč se to stalo. Taková chvilka – sotva půl minuty – a přece jsem si připadala, jako bych právě vylezla z hororu.
Došlo mi, že se klepu – zimou. Vzduch kolem byl jako ho vypustili z mrazáku.
Z mrazáku s mrtvolou, napadlo mě. Opravdu byl jiný, než vzduch, které dýcháváte za zimních nocí – navíc, přece bylo léto! Jeho pachuť mě pálila v ústech a vyvolávala stále nové a nové záchvaty mrtvé hrůzy, zapáchající jako zkažené, konzervované maso. Dělalo se mi z toho na zvracení, ale hrdlo jsem měla úplně vyprahlé, ani stopy po žaludečních tekutinách.
Náhle mě přepadl tísnivý pocit deja – vu. Tenhle smrad už jsem jednou cítila. Tenkrát… když Alan…
Něco se blížilo. Nebylo to slyšet, ale cítit. Vzduch přede mnou zhoustl a začal nabírat tvar. Jako by se něco pokoušelo zhmotnit.
Jistě, že tě zabiju. Nikdy jsem nic nechtěl víc. Stromy to šeptaly. Zvěstovaly mou nadcházející smrt.
Kde je ksakru Lorraine?
Ahoj, Carley. Dlouho jsem čekal na tuto příležitost..
…zaševelily stromy…
…a pak mi vzplanula jizva. Zaryčela jsem bolestí a připleskla si na ni dlaň, instinktivní gesto na zmírnění bolesti, ale jinak byla klidná.
Napjatý pocit se rozplynul. Věděla jsem, co mě čeká. Alan se pro mě vrátil a teď prostě zemřu.
Přišlo mi, že se nacházím v bublině někde hluboko pod mořem. Kolem bylo ticho a jen mírný hukot vody jej narušoval – pravidelný, už od zkaženého jádra zlý - zvuk.
Nedocházelo mi, že je to moře. Stejně jako jsem nevnímala, že ta hmota přede mnou mizí. Vnímala jsem jen to palčivé hučení a přicházející bolest hlavy.
A pak bylo najednou všechno pryč.
Rozplácla jsem se na trávníku – sama nevím jak se mi to povedlo, vždyť jsem seděla – a hruď se mi prudce vzdouvala, jak jsem mohutnými doušky hltala okolní vzduch – ten čistý, od mořské soli ochucený, voňavý vítr plný kyslíku.
Když jsem se ho dostatečně nalokala, opatrně jsem se postavila a vystresovaně se pokoušela prokouknout temnotu. Někde je tu Alan. Nebo přinejmenším byl. Třeba jen čeká na… nevím nač. Určitě si chce ještě užít mého strachu. Dodává mu sílu.
Málem jsem dostala infarkt, když se v druhém rohu zahrady něco pohnulo. Zavřela jsem oči, ale zvědavost byla silnější než já – podívala jsem se, komu patří ty měkké, sotva slyšitelné kroky.
Ve tmě to bylo těžké rozpoznat, ale podle té černého oblečení a vypracované postavy mě napadal jen jeden člověk. Nevěděla jsem, jestli se mám bát nebo ne.
Když se Jamie jdoucí podél plotu zničehonic zřítil na zem a začal tiše nadávat, bez zábran jsem se k němu rozběhla.
Než jsem k němu dorazila, už se mu podařilo posadit. Nestačil ale dostatečně rychle schovat jakousi podivnou věc, která se nepodobala ničemu, co jsem doposud viděla – kus zvláštně pokrouceného kovu neuvěřitelné měňavé barvy. Jen jsem ale mrkla a už byla ta věc pod jeho mikinou a zdálo se, jako by tam ani nikdy nebyla.
Jamie měl v obličeji strašnou barvu – byl snad ještě bělejší než Justin dnes odpoledne, a ten kontrast ještě podporovala okolní tma. Vypadal velice vyčerpaně a jednu ruku měl křečovitě položenou na klíně, přes jejíž hřbet se táhly zvláštní šrámy v barvě měsíčního světla.
Přiklekla jsem k němu a upřeně mu zírala do očí. Čekala jsem na vysvětlení.
Když žádné nepřicházelo, zeptala jsem se sama. „Co tu děláš?“
Netvářil se, že by hodlala odpovědět. Jen koukal a prohlížel si mě. Zdálo se mi to, nebo jsem v jeho očích četla spoustu otázek?
Pak se mu zornice rozšířily. Natáhl ruku – chtěl se dotknout mého obličeje.
Až v tu chvíli jsem ucítila, že mi jizva celá pulsuje a po levé tváři stéká cosi teplého, lepkavého. Zděsila jsem se a ruka mi automaticky vystřelila ke tváři, ale Jamie byl navzdory svému nepochopitelnému vyčerpání rychlejší a zastavil mě tím, že mě pevně chytil za zápěstí. Nejspíš mu nedocvaklo, jak zareaguji – že se mu budu snažit zoufale vytrhnout…
„Klid, klid!“ šeptal naléhavě, ale odmítal pustit moji ruku. „Mám na to lék. Ale nesahej si na to.“
Přestala jsem vyvádět, ale v klidu jsem se držela jen silou vůle. Celá jsem se třásla, jak mnou probíhaly při jeho doteku vzpomínky…. Ty příšerné vzpomínky.
„Ššš,“ uklidňoval mě. „Pustím tě, ale slib mi, že se nebudeš hýbat.“
„Ok,“ kníkla jsem.
Okamžitě povolil sevření a donutil mě, abych se mu podívala do očí. „Carley, věříš mi?“
„Já - já nevím.“
„Tak to zkus. Zavři oči a nemysli na to, že se tě dotknu. Nemysli na to, že tě něco bude bolet, protože ono nebude, ale nesmíš na to myslet. Mysli na něco hezkého.“
Olízla jsem si rty, abych se ho pozeptala na to, co se vlastně chystá udělat. Jak to zná. Co tu dělá. Proč má rukou ty stříbřité jizvy. Co byl ten kov… Ale pak jsem přišla na jednu věc – nechci se ptát. Ne teď, když mi krvácí tři roky stará jizva. „Oukej. Věřím ti.“
„Tak zavři oči a hledej krásné vzpomínky.“
Učinila jsem tak. Jamie si začal broukat příjemnou, uklidňující melodii a já zjistila,že mi vůbec nevadí, když cítím jeho ruce, jak mi přejíždí po zjizvené tváři, otírají krev a nanáší na ni ozdravnou hmotu. Asi po minutě toho nechal. „Hotovo.“
„Dík.“ Otevřela jsem oči a zvědavě si ho měřila. Už vypadal celkem v pohodě, jen mi klesala oční víčka. I já byla pěkně unavená. A pekelně zvědavá.
„Co jsi dělal na naší zahradě?“
Zády se opřel o živý plot a pokynul mi, ať se zařídím stejně. „Tohle bude asi ještě dlouhá noc. Prostě jsem se šel projít. Trpím nespavostí.“
Nevěřila jsem mu ani slovo. „Projít do naší zahrady?“
„Viděl jsem tě, jak ležíš pod stromem a cukáš sebou – “
„Já sebou cukala?“ skočila jsem mu ohromeně do řeči.
„Šíleně,“ přitakal. „Vypadala jsi, jako by ses celá svíjela v křečích.“
„Ale mě se ten sen nezdál,“ protestovala jsem. „Vzbudila jsem se minutu před půl třetí.“
„Jaký sen?“
„To tě nemusí zajímat. Prostě noční můra.“
„O Alanovi?“ zeptal se tiše.
Na okamžik se ze mě stala socha. V hlavě mi zvonil umíráček. Jistěže si se mnou chtěl ten vrah jenom pohrát. Vzbudí pocit důvěry – a pak… A pak, oproti předchozí smířenosti se smrtí, jsem pocítila touhu žít. Vybavila jsem si Justinův obličej… a zatoužila jsem ho ještě jednou vidět.
Rychlostí blesku jsem vyskočila na nohy a dala se na útěk. Bylo to však marné. Jamie sice nereagoval dost rychle na můj raketový start, zato byl ale zatraceně rychlý. Než jsem se stačila přehnat přes zahradu, držel mě za rameno a snažil se mě zastavit.
Byla jsem hysterická. Cítila jsem jeho tělo všude kolem mě, tělo zabijáka, nebo poskoka, který mě pak odvedena popravu…
„Nechci ti ublížit, ty blázne!“ zaječel, když jsem se odvážila ho kousnout do ruky.
„Znáš Alana! Poslal tě sem, abys mě zabil, vím to!“ rozkřičela jsem se zase na oplátku já a kopala kolem sebe jako zjednaná.
„Neznám, křičela jsi jeho jméno ze spaní! Já tě nechci zabít, chci ti jen pomoct!“
Přestala jsem se s ním prát a zadívala se mu přímo do očí, pokoušejíc se nevšímat, že má pod jedním parádní nabíhající modřinu. Byly ty nejupřímnější, jaké jsem kdy viděla. Zhluboka jsem se nadechla a zdvořile ho požádala: „Mohl bys mě prosím pustit?“
Udělal, oč jsem ho poprosila a opatrně si mě prohlížel. „Probereme to klidně, bez pranic a zdrhání, od začátku až dokonce, souhlasíš?“
„Nesouhlasím,“zavrtěla jsem prudce hlavou. „Nikdy nikomu neřeknu, co se tehdy stalo.“
„Carley! Právě jsi mi málem zlomila ruku a prokousla kůži jen kvůli tomu, že jsem řekl jedno jméno! Musíš mi to říct.“
„Nic ti říkat nemusím. Moje soukromí je skutečně jen moje a zůstane to tak až do mé smrti. Ale ty bys konečně mohl vysvětlit, co jsi tu doprčic dělal!“
„Koneckonců, je to vaše zahrada,“ utrousil zklamaně. „Ale i já si v tom případě nechám svá tajemství. Kdyby sis to rozmyslela, ozvi se.“ Otočil se k odchodu.
Přešlápla jsem a hádala se sama se sebou. Nakonec zvítězila moje zvědavost. „Tak jo, rozmyslela jsem si to!“ zavolal jsem na něj. „Nepovím ti úplně všechno, ale.. prostě co nejvíc to půjde.“
„Dobře. Tak mi prosím řekni – co jsi dělala tam po stromem?“
„Usnula jsem tam. A pak když jsem se probudila, byla minuta před tím, než kdy se obvykle budím. Vždycky se mi zdá takový zlý sen a pokaždé mě probudí ve stejnou dobu. Jenže venku jsem ještě nikdy neusnula.“ Odmlčela jsem se, abych nabrala dech. „Sotva jsem se probrala, uvědomila jsem si, že v zahradě něco je. Něco zlého. Byla jsem v bublině a kroužilo to…“ Mrkla jsem na něj, abych zjistila, jestli mě už pokládá za blázna.
Nevypadal na to. V jeho tváři se zračila starost a zbytky zděšení.
„Potom to zmizelo a objevil ses ty. To je všechno,“ dopověděla jsem rychle.
Zavřel oči a ztrhaným hlasem se zeptal: „Kdo je to Alan? Proč jsi myslela, že tě chci zabít?“
„Je to vrah. On…to on mi udělal tu jizvu.“ A ještě něco jiného, nechutného, nečistého, co ti nepovím ani kdybys mě mučil. „Lorraine ho zastřelila.. ale on zmizel. Zbyla po něm jen kluka z pistole a strach. Chodívá za mnou ve snech a slibuje, že se vrátí a dodělá mě. Je to pravda. Jamie, já vím, že je to pravda. Žije a vrátí se. On počká. Klidně tisíc let, ale dokončí co začal.“
Mlčky sledoval trávník. „Teď se ptej ty.“
Byla jsem překvapená, že skončil s výslechem tak brzy, ale nevadilo mi to. Vytáhla jsem první otázku: „Proč ses přestěhoval do Old Greenwich?“
„Můj otec tu má neodkladnou práci. Pomáhá lidem jako jsi ty. Já bych taky rád pomáhal, ale on mi to nechce dovolit – prý je to moc nebezpečné. Tak kašlu na Skupinu a jsem samouk. Dneska jsi měla štěstí - a já taky.“ Starostlivě si prohlédl moji tvář. „Mělo by se ti to zahojit, ale možná bude pár dní pobolívat.“
„Díky, i tak jsi toho udělal hodně. Takže..mám to chápat tak, že zabíjíš… zlé lidi?“
„Ne. Nikdy jsem nesáhl na lidský život,“ řekl měkce.
„Ale co jsi tím teda myslel?“
„Nesmím ti to říct. Složil jsem slib mlčení.“
Naštval mě. „Podrazáku. Netvrdil jsi mi náhodou – “
„Promiň, ale nejde to jinak. Jediné, co ti můžu říct je, že…“ Zmlkl a rozvažoval.
„No?“ pobízela jsem ho netrpělivě. Přebíhal mi mráz po zádech v očekávání něčeho děsivého, nadpřirozeného, ale chtěla jsem to vědět. Možná, že když budu vědět, co mi to udělalo, dokážu se zbavit aspoň z části svých traumat.
„Prostě.. nejsou to obyčejní lidé.“
Nepochopila jsem, co mi naznačoval. „Jak nejsou obyčejní lidé?
Zavrtěl hlavou. „Nejspíš už začínám bláznit. Melu hlouposti. Jsou zlí.“
„To máš teda pravdu, meleš hlouposti,“ opakovala jsem záhrobním hlasem. „Skáčeš od jednoho k druhému, ale v jádru nic z toho není pravda.“
„Mrzí mě to, ale jako osoba, která pouze ví trochu víc než ostatní bych si měl dávat obzvlášť pozor na to, abych nic neřekl. Víš, když jsem byl ještě malý, mámu něco zabilo. Když…když jsem ji viděl naposledy, nepoznal jsem ji. Něco ji rozcupovalo doslova na kousíčky.. a nikdy se nenašla ani stopa po tom, kdo to spáchal. Ani mikroskopická částečka přítomnosti čehosi cizího – samozřejmě, varianta, že by si to udělala sama byla vzhledem k jejímu stavu absurdní. Později k nám pak zavítal jeden člověk, který o jejím smrti věděl něco víc. A tak teď… dávám si pozor, aby se už nikdy nedostal někdo podobný do mé blízkosti a táta pracuje v.. ve firmě, kde se specializují na lovení těchto monster a zavírají je do vězení. Další dotazy?“
Měla jsem jich kopu, ale strach mi svíral útroby v ledových poutech.
„Já… nepopovídáme si o tom někdy ve dne?“ navrhla jsem bez uzardění.
„Není problém,“ pokývl. „Tak asi abych šel.
„Ještě otázečka,“ vyhrkla jsem. „Dá se z toho vězení uprchnout?“
„Oni by na našem světě vlastně neměli co dělat,“ odpověděl poněkud neurčitě a dokonale mě tím zmátl. „Stačí mít silnější vůli a máš vyhráno.“
„Takže neutečou, když už je jednou chytíte? Je to nějaká přísně střežená věznice?“
„Cože?“ trhl sebou zmateně a chvíli trvalo, než se mu do očí vkradlo pochopení. „Aha, jo. No jasně, že neutečou. Když už tam jednou jsou, tak tam taky umřou.“
„Byl jsi tam někdy?“
„Kde? V tom vězení? Ne. Tam veřejnost nesmí.“
Mlčenlivě jsem si to přebírala. „Nevíš náhodou… nechytili vaši lidé jednoho muže se znamínkem nad lopatkou? Tvaru půlměsíce.“
„Nemám tušení, ale můžu se táty zeptat.“
Děkovně jsem zívla. „Nevadilo by ti, kdybych už šla spát?“
„Ne, klidně běž. Taky bych měl jít, jinak zítra ve škole padnu. Pokud ovšem dolezu domů.“
„Můžeš přespat u nás,“ vypadlo ze mě pozvání dřív, než jsem se stačil zastavit. „Máme pokoj pro hosty.“
Vyvedlo ho to zmíry. „No tak dobře, když mě zveš…“
„Tiše, ať se Lorraine nevzbudí,“ připomenula jsem a společně jsme po špičkách zamířili k domu.
Uložila jsem Jamieho v pokoji pro hosty, který sousedil s mým a zalehla ta jak jsem byla oblečená – už jsem vážně neměla dílu převlékat se.
Ráno mě probudila Lorraine. Stála nade mnou a tvářila se značně pobouřeně. „Můžeš mi laskavě říct, co dělá ten kluk v našem baráku?!“
Rozespale jsem na ni mžourala a absolutně nechápala, o kom to mluví. Pak jsem za ní zahlédla Jamieho provinilý výraz a vzpomněla si na včerejší noc. „No... on to má domů daleko a zabloudil, tak jsem ho pozvala na přespání…“
„Včera jeden, dneska další? Holka, co se to s tebou děje?“
Zrudla jsem. „Jamie je jen spolužák!“
„Kdežto Justin je – “
„Neopovaž se ho brát do huby!“ zavřískla jsem a vběhla do koupelny, kde jsem se zamkla. Po provedení ranní hygieny jsem trochu vychladla, takže jsem se převlékla a sešla dolů na snídani. Lorraine tam nebyla, kdežto Jamie seděl u stolu a ládoval do sebe jídlo. „To mi dala tvoje máma,“ zabrblal na půl pusy a dál se nerušeně živil.
Byla jsem ráda, že tu jsme jen my dva – s Lorraine bych se asi porafala a Pat by zjišťovala, proč tu Jamie spal.
Když jsme se dosyta najedli, rovnou jsme se chystali vyrazit na cestu k Jamieho domu, protože pěšky bychom to nestihli a motorku jsem měla ve škole.
Jenže sotva jsme stačili vyjít na příjezdovou cestu, z druhého konce Sunset Road se vynořilo velice známé auto a zastavilo přímo před námi. Otevřely se dveře na straně řidiče a vykoukl z nich Justin. „Brý ráno, krásko!“ houkl na mě. „Řekl jsem si, že ti musím oplatit včerejší odvoz. Tak – “ zmlkl, když si všiml Jamieho. Přebíhal pohledem z jednoho na druhého a tvářil se jako bojovná hromádka neštěstí.
Připadal jsem si jako zrádce – ale jak mu vysvětlit, že Jamie u nás prostě jen spal, tak, aby se sám neurazil?
„Díky, Justine, jsi zlato,“ usmála jsem se nakonec a přišla až k němu. „Už vypadáš mnohem líp než včera. Jak ti je?“
„Hrozně,“ zamumlal a obrátil se ke mně zády.
Nevím jak se mi to povedlo, nejspíš ve mně ještě zbyla nějaká odvaha ze včerejška, ale prostě jsem ho chytla za ramena a obrátila zpět tváří ke mně. „To není tak jak si myslíš.“
Chtěl protestoval, ale Jamie se v tu chvíli zachoval úplně úžasně – nikdy mu to nezapomenu. „Měl jsi vidět, jak její máma vyváděla, protože jsem spal v pokoji pro hosty – a když potom začala nadávat na tebe, Carley se s ní pohádala.“
Kývl, aby dal najevo, že slyší. „Tak nasedat, panstvo.“
Jamie si sedl dozadu, já měla místo spolujezdce vedle Justina. Jízda do školy mi byla nepříjemná – měla jsem divný pocit, že se tu začíná tvořit milostný trojúhelník.
Já byla ten uprostřed, o kterého se ostatní tahali.
Po příjezdu na parkoviště nás Jamie okamžitě opustil. Byla jsem mu za to vděčná – a Justin nejspíš taky.
I tak jsme se ale ke škole ubírali v tichu.
„Co u tebe dělal?“ nevydržel nakonec.
„Takhle se ptají žárlivci,“ culila jsem se. Nevím čím to bylo, ale od chvíle, kdy jsem se dozvěděla o těch lidech, kteří chytají zabijáky, mi bylo lehčeji na duši. I když jsem se Alana bála pořád stejně, byla tu nepatrná šance, že ho třeba zabásli.
„Žádný – “chtěl protestovat, ale pak si to rozmyslel. „No jo,“ přiznal. „Tak třeba žárlím, no!“
„Opravdu u nás jen spal – v noci zabloudil u zátoky.“
Justin mi to spolkl, nebo možná tomu jen prostě chtěl věřit. Tak či tak, už jsme téma Jamieho noc u nás neotvírali.
„Co máš zítra v plánu?“ zajímal se.
„Asi pracovat s Mysterkou. Mohly bychom vyrazit na nějaký výlet po pobřeží.“
Zklamaně nakrčil čelo. „A – nemohli bychom jet dva?“
„Copak ty máš koně?“
„Ne, ale tak..“
„Mysty nás oba neunese,“ upozornila jsem ho. „Ale můžeme si dát scuka na pláži. Přijedu tam.“
Vyvalil oči. „Ty bys vážně přišla?“
„Ano,“ přitakala jsem, jako by to byla naprostá samozřejmost.
„Jupí!“ zavýskl nadšeně a udělal pohyb, jako by mě chtěl obejmout. Uskočila jsem a málem vrazila do dvojice studentů, kteří kolem mě procházeli.
Justin provinile skousl ret. „Promiň, já pořád zapomínám.“
„Já bych se měla omluvit. Jak to se mnou můžeš vydržet?“
„Prostě to tak cítím, chápeš? Přece znáš ten pocit.“ Mírně zčervenal. „Jé, zas mi ujelo pár sentimentálních žvástů.“
„Jsou to žvásty dobré k zamyšlení…třeba nad takovou Alison. V podstatě by mi jí mělo být líto.“
Nechal tu bloncku plavat a zaútočil. „Půjdeš se mnou na plážovou párty?“
„Justine!“
„To je ano nebo ne?“
Trpělivě jsem se mu vysvětlila, že se na tom domluvíme dnes odpoledne. Nejprve se mu to nelíbilo, ale potom si uvědomil, že jsem alespoňń neřekla jednoznačné „ne“ a tak byl v podstatě spokojený jako blecha.
Byla středa, což znamenalo pouze šest vyučovacích hodin – a relativně klidné předměty. Jamie byl celou dobu spíše zamlklý a soustředil se na práci; i když už měl zkoušky za sebou a neměl se co učit. Myslela jsem si, že za to může včerejší noc, ale později jsme ho s Justinem zahlédli, jak nad něčím velmi vážně diskutuje s Pat. Jenže to už bylo skutečně o hodně později a já měla jiné starosti, než se tím zabývat.
Po škole jsme odjeli každý zvlášť, já svou motorkou, Justin autem, ale cíl cesty byl jasný – náš dům. Nechali jsme své rozdílné dopravní prostředky na příjezdové cestě a šli k domu. Lorraine už tam byla, ale naštěstí mi nepřipomínala ranní hádku. Mile se na Justina usmála a potřásla mu rukou. Oddechla jsem si.
Na monitoru mého relativně nového počítače mě čekala naštvaná, s postupujícími hodinami znepokojená zpráva od Christiny. Teprve teď jsem si vzpomněla, že jsme s spolu včera měly mluvit, ale už bylo pozdě.Napsala jsem jí omluvný mail a věnovala se Justinovi.
Moc dlouho jsme v domě nezůstali – bylo tam vedro k nevydržení. Místo toho mě Justin požádal, jestli by konečně mohl vidět Mysterku. Spokojeně jsem ho zavedla do stáje a rovnou ji vyvedla ven, aby se proběhla.
„Je krásná,“ prohlásil obdivně. „Ale na tebe nemá.“
Předstírala jsem, že ho neslyším, objala Mysty kolem krku a dala jí pusu do hřívy. Pak jsem ji propustila. Justin na mě visel očima – dost zvláštně. Takhle jsem ho ještě neviděla.
„Proč se na mě tak divně díváš?“ zeptala jsem se znepokojeně.
„Ani nemáš tušení, jak tý kobyle závidím.“
Omluvně jsem pokrčila rameny. Nemůžu s tím nic dělat.
„Tak si promluvíme?“ Usadil se do trávy.
„Vždyť mluvíme,“ poukázala jsem.
„O plážové párty…“
Sedla jsem si naproti němu do tureckého sedu. „O tom není třeba hovořit. Jen musíme vymyslet, s kým půjdeš.“
„S tebou – “
„Ne, se mnou ne.“
„Carley, prosím! Udělám cokoliv si řekneš – ale aspoň to zkus.“
„Co bych tam asi dělala?“ namítla jsem, pořád klidná a rozhodnutá.
„Třeba tancovala…“
„Nebudu s tebou tancovat a už vůbec ne v davu! Prostě tam nepůjdu, smiř ses tím!“
Bezmocně svěsil hlavu. „Jsi jediná holka, kterou jsem měl kdy doopravdy rád a kašleš na mě?“
Jeho prohlášení mnou otřáslo. Zavřela jsem oči, které mi začala až nebezpečně vlhnout. „Já tam jít nemůžu.“
„Ale proč?“
„To je složité,“ šeptla jsem. „Nemůžu ti to říct – ale věz, že k tomu mám pádný důvod. Když mi táhlo na čtrnáct, stalo se mi něco zlého. Takové zážitky už z mysli nikdy nevytěsníš, ať už se snažíš sebevíc. Prostě to nejde. Chci, ale nemůžu – nedokážu to překonat…“
Cítila jsem, jak se pohnul směrem ke mně a bojácně se přikrčila. Nevšímal si toho a lehce mě chytil za ruku. Okamžitě jsem se mu vytrhla, děs a láska se mi v srdci smísily v jakousi šílenou mazanici.
Musel ty záblesky zahlédnout v mých očích – a znova uchopil moji ruku, tentokrát pevně, abych se mu nevytrhla. Byla jsem napůl rozklepaná, napůl… šťastná. Skutečně.
„Naučím tě tancovat,“ zažertoval a společně jsme vstali, naše dlaně stále spojeny. „Stačí, když bude prostě trsat – ale chyť mě taky, nebo to nebude tanec.“
Polkla jsem… a přeopatrně opětovala stisk své drobné ruky.
Usmál se, přitáhl si mě k sobě blíž – a já odskočila zhrozeně dva metry dozadu.
Vzdechl a začali jsme nanovo.
