3.kapitola: Seznámení
Jamieho pohled:
Ulevilo se mi, když jsem konečně dospěl k předposlední lavici a posadil se. Pat začala mluvit a – díky bohu - tím získala plnou pozornost studentů. Přišlo mi zbytečné se soustředit na výklad, když už mám stejně závěrečné zkoušky za sebou, takže jsem přesunul pozornost na svou sousedku.
Chovala se vskutku podivně. Zdálo se mi, že je až příliš daleko ode mě, než by měla být. Navíc absolutně ignorovala, co profesorka říká, a kreslila si nějaký obrázek do sešitu.
Všiml jsem si, že se jí mírně třese ruka.
Jinak to byla asi sedmnáctiletá dívka, podle krásně opálené pokožky, možná až příliš hnědé, než jak by bylo u Američanky normální, jsem si domyslel, že její příbuzní museli mít do dočinění s indiány. Tmavě hnědé, rovné vlasy jí splývaly podél obličeje a s jemnou vlnkou končily kousek pod rameny. Jak už jsem říkal, do obličeje jsem jí neviděl, byla pootočená směrem k oknu, takže celá její levá strana nebyla vidět.
Přistihl jsem se, jak přemítám nad tím, jaký je asi její obličej. Jakou barvu mají její oči…
Štípl jsem se do ruky a zmateně mrkal. První den ve škole, první den po Daliině smrti, a už myslím na holky?
Celkem mě děsilo, že si mě vůbec nevšímá. Čekal jsem, že uslyším aspoň nějaký „Vítej, Jamie“, ale ona dělala, jako bych vůbec neexistoval.
Budou mě i všichni ostatní spolužáci takto přehlížet?
Anebo.. nebo se mě jen bojí oslovit?
No, je jen jeden způsob, jak to vyzkoušet.
„Ahoj,“ šeptl jsem nervózně.
Mírně pootočila hlavu, takže jsem konečně spatřil alespoň půlku jejího obličeje - krásného obličeje.
„Čau,“ pozdravila a tvářila se nejistě. Přišlo mi, že má oči plné strachu.
„Jamie Effacevil,“ natáhl jsem k ní ruku, ale ona svou naopak ucukla co nejdál ode mne. Zrak v jejích očích byl teď naprosto zřetelný. Ač to bylo naprosto nepochopitelné, vypadalo to, že se mi bojí stisknout ruku.
Vzpomněl jsem si na Patina slova a byl si čím dál víc jistý, že tohle je Carley.
Sama mi to potvrdila, když po nekonečné chvíli mrkla směrem k profesorce a když viděla, že se věnuje jiným, tiše se představila: „Carley Tokelovová.“
A nic. Žádné vyptávání, ani nadávky, prostě prázdné, hluché nic. Děsilo mě to a zároveň fascinovalo. Ta dívka mě fascinovala.
Trochu jsem se lekl a málem naskočil, když se najednou – oči nespouštějíc z Pat – zeptala: „Jak se ti tu líbí?“
„No, zatím jsem ještě neměl možnost to tu prozkoumat, ale při úsvitu jsem viděl dívku an koni. V moři.Škoda že jsem neměl foťák.“ Rozhodl jsem si hrát na to, že jsem o ní s Pat nemluvil. Ještě by mohli tvrdili, že si u třídní pěstuji protekci.
Zase se mírně pootočila; nejspíš jsem ji tím zaujal. Ale zase, její oči (nebo spíš to jedno, kterým ke mně byla natočená) byly ostražité a mírně vystrašené. „Tos byl ty, čí pohled jsem cítila?“
Se zájmem jsem se na ni zadíval. „Ten jezdec jsi byla ty?“
„Ano. Trošku jsme to s Mysty přetáhly.“ Usmála se. Její obličej to neskutečně změnilo; rozjasnil se, pozbyl ten závoj hrůzy.
Moje tělo zpívalo. Byla to dokonalá holka. Prosím, ať jsme aspoň kamarádi!
Její úsměv byl náhle pryč, ponurá maska se vrátila na své místo. Odvrátila hlavu a pokračovala v kresbě.
Přišlo mi blbé ji hned žádat, jestli bych se mohl někdy přijít svést. Až se budeme znát kapánek dýl…
„Je hrozné, jak si mě každý prohlíží,“ nadhodil jsem, snaže se navázat rozhovor.
„Když jsme s Lorraine přišly, všichni si mě prohlíželi třikrát tolik. A vyptávali se.“ Zmučeně si povzdechla a pohyby její ruky se zrychlily. Celkem by mě zajímalo, co kreslí. Tak jsem se nakonec zeptal. „Co to maluješ?“
„Pat s Mysterkou na dnešním ranním tréninku.“ Dál to nerozváděla. Zase.
„Mluvíš jen když ti někdo položí otázku?“ zeptal jsem se podrážděně a v tom okamžiku mi došlo, že jsem šlápl pěkný kus vedle.
Vrhla na mě jeden zhnusený pohled a odtáhla se ještě dál.
Někdo do mě zezadu strčil. Otočil jsem se a pohlédl do tváře přátelsky se tvářícímu klukovi se světle hnědými vlasy. „Právě sis to u ní posral,“ artikulovaly bez hlesu jeho rty.
Bezmocně jsem pokrčil rameny. „Jak se mám omluvit?“
„Řekni, že Mysterka je nádherný kůň.“
Obdařil jsem ho děkovným gestem a obrátil se zpět čelem k tabuli.
„Carley,“ syknul jsem. „Mysterka je moc krásná. To je tvoje kobylka?“
Nerozhodně po mě loupla očima. „Jo, moje.“
Nepokračovala v konverzaci, ale já si až zoufale přál slyšet její hlas. „Neprovedla bys mě prosím po škole?“ vypadl ze mě první nápad. Nejspíš jsem to vyhrkl až moc nahlas. Nejméně polovina třídy se na nás otočila a nevěřícně zírala – přestože to byl jen krátký okamžik, než se zase vrátili do bývalých pozic, měl jsem pocit vrabce na bitevním poli.
I Carley jako by se mi zmenšovala před očima. „J-Jamie, zbláznil ses?“
„Proč?“ nechápal jsem. Nebo jsem si spíš na nechápavého hrál. Z části jsem už podezření měl.
„Myslím, že tě bude chtít provést Alison,“ kývla ke skupince čtyř holek, jimž dominovala blondýnka ve výrazné růžové mikině a tričku.
„Tímhle odporným růžovým zjevem bych nešel, ani kdyby mi za to platili,“ řekl jsem znechuceně. A myslel to zcela vážně.
Ten kluk za námi to slyšel a zahihňal se.
Carley najednou řekla: „Se mnou bys přece jít určitě nechtěl.“
Vždyť jsem tě právě požádal, aby – “ v půli věty mi došla slova.
Carley se ke mně konečně točila celým obličejem.
„Proboha,“ vydechl jsem zděšeně. „Kterej hajzl ti to udělal?“
Zdálo se, že překvapením oněměla.
Carlein pohled:
Myslím, že i kdyby se kolem mě prohnal Alan, zůstala bych sedět jako přimražená. Co byl Jamie Effacevil zač? Slyšela jsem dobře? On skutečně řekl kterej hajzl..?
„Carley.. promiň, nechtěl jsem se tě nějak - “ začal se překotně omlouvat, když jsem zaraženě seděla a nic neříkala.
„Mlč,“ zastavila jsem ho a užasle si jej prohlížela. „Odkud jsi?“
Nejspíš byl překvapený, že jsem konečně položila nějakou otázku i já a tak mu trvalo pár sekund, než odpověděl. „Teď jsme se přestěhovali z Missouri, ale narodil jsem se v Texasu.“
„V Texasu se nejspíš dějí zázraky,“ zamumlala jsem.
„Proč by měly?“
„Jsi první, kdo se mě zeptal takto. Vždycky to bylo jen vyzvídání, jak se mi to stalo..“ A na tu otázku nikdy nikomu neodpovím, dodala jsem si pro sebe. „Ale ty ne. Ty ses zeptal kdo.“
„Je to tak podstatný rozdíl?“ zeptal se pochybovačně.
„Pro mě ano.“
„A odpovíš mi?“
Zamrkala jsem. „Asi.. ne.“ Ale byla jsem velmi blízko říct ano. I když to byl cizinec a bála jsem se ho.
Co kdyby měl něco společného s Alanem. Proč by mě jinak svědila jizva?
„Tak mi prosím odpověz na něco jiného. Provedeš mě po škole?“ ptal se znova. Očividně si to přál.
Co když byl nebezpečný? Musel být nebezpečný!
„Ehm.. ale.. copak ty chceš po škole chodit se zrůdičkou?“
Šokovaně na mě hleděl. „Jsi ta nekrásnější holka jakou jsem kdy viděl,“ přiznal bez obalu.
Teď jsem pro změnu zírala já.
Červenal se – musel to myslet vážně.
Ale to neznamená, že není zlý.
„Jamie.. co kdyby šel s námi ještě Justin? Zná to tu líp než já,“ napadla mě na poslední chvíli spásná myšlenka. Nečekala jsem na jeho odpověď a obrátila se k.. nedalo by se říct přímo kamarádovi, ale možná kamarádovi na půli cesty. „Pomohl bys mi Jamieho provést po škole?“
„No jasně!“ vykřikl nadšeně, až se Pat podívala naším směrem. Zjevně jsem ji zaskočila, protože já se nikdy s nikým moc nevybavovala, obzvlášť ne v hodinách. A ne s klukama.
„Carley, mohla by ses prosím otočit čelem ke mně?“ řekla nakonec, ale neznělo to moc jako napomenutí. Provinile jsem učinila oč žádala a po zbytek hodiny raději mlčela.
Když zazvonilo, Pat se zatvářila, jako by mi chtěla něco říct, ale pohodila hlavou a vyšla ze třídy. Justin se k nám okamžitě přihnul. Bylo mu jasné, že já se představovací role neujmu a tak dal prostě Jamiemu přátelskou herdu do zad a řekl: „Čau, Justin.“
Jamie.“
Než stačili prohodit pár slov, stála tu Alison a nahodila svůj Svůdný úsměv číslo dvě. „Ahoj, Jamie, já jsem Alison Stamfordová. Určitě budeš chtít provést po škole, nemám pravdu?“
„Ehm, já už se domluvil s –“
„Justin může jít s námi,“ přerušila ho.
„Jenže já se domluvil s Carley –“
„Přece se nebudeš po škole promenádovat se zjizvenkou?“ odfrkla opovržlivě.
Popadla jsem svoje věci a zamířila pryč. Oni mě nikdy brečet neuvidí. Zvlášť ne ta barbínkovská kráva!
Myslím, že když jsem vycházela ze dveří, slyšela jsem, jak Jamie říká: „A co když budu?“
Zastavila jsem se.
„Co si snad děláš legraci?“ zeptala se nevěřícně Alison.
„Proč bych měl?“ opáčil chladně.
Otočila jsem se a podívala se na ně.
Stáli proti sobě, Alison si Jamieho měřilo zlostným pohledem. „Justine, pojď se mnou pryč.“
„Ale já jdu s nimi,“ namítl klidně.
Že by přišla doba zúčtování?
Odstoupila jsem od dveří, abych udělala rozzuřené Alison prostor, když se zlostně vyřítila ven ze třídy.
Kluci ke mně přišli. „Tak jdeme na exkurzi?“
„Jasně,“ kývla jsem a snažila se skrýt ohromení. Poštvali si Alison proti sobě.. kvůli mně.
Což pořád neznamená, že nejsou nebezpeční.
Justin šel podezřele blízko vedle mě. Odmítla jsem jít uprostřed a tak tam šel on, já po jeho levici, Jamie po pravici.
„Teďka jenom zajdeme do třídy, kde máme další hodinu a skutečnou prohlídku uděláme až v obědovce,“ řekl Justin. „Zatím se můžeme domluvit na tu plážovou párty.“
„Co s ní?“ ozvala jsem se nervózně. Jako by se na nás všichni dívali. Vím, sledovali spíš Jamieho, ale skutečnost, že ho doprovází ta divná, mlčenlivá holka s jizvou na tváři a zároveň i špička druháků (Justin) byla nejspíš hodně zarážející.
„Prosím, pojď se mnou.“
„Říkala jsem, že letím do Kalifornie.“
„Zrovna ten jediný den?“
Povzdechla jsem si. „Až o prázdninách.“
„Takže máš volno!“ zaradoval se.
„Což neznamená, že tam půjdu.“
„Ale jo, když tě o to žádám já.“ Udělal psí oči. „Prosím, prosím, prosím.“
„S kým půjde miss růžovka, když nebude mít tebe?“
Zamračil se. „Hele, to že jsme tam byli spolu loni, neznamená, že to bude stejné i letos.“
„Ona s tím zjevně počítá.“
„Tam to má smůlu.“
„Rozseká mě na drobounké kousíčky a ty hodí do moře,“ namítla jsem.
„Budu na tebe dávat pozor,“ slíbil. „Přinesu si brnění.“
„Blázne.“
Natáhl ke mně ruku. Ucukla jsem a zrychlil se mi dech. Strachy. „Nech toho.“
Zatvářil se nešťastně a ruku stáhl. „Copak mám lepru?“
„Zanedbáváš Jamieho,“ připomněla jsem mu, když jsem si vzpomněla, že s námi celou dobu jde.“
„To je v pohodě, nemusíte se se mnou otravovat,“ promluvil konečně náš „přehlížený“ přistěhovalec.
„Ale jo, vod toho tady přece jsme. Utrápíme tě k smrti,“ mrkl na něj Justin a započal dlouhou řeč o historii fotbalu na zdejší škole.
Zrovna když se dostával k nejlepší sezóně, kdy hráli neporazitelní Leopardi, rozdrnčel se zvonek oznamující začátek hodiny - a my ještě nebyli ani u třídy. Upozornila jsem je na to a sprintem to vzala k učebně. Naštěstí tam profesor Windair ještě nebyl, tak jsem se klidně odploužili od svých lavic a já si rozložila učebnice.
Dnešek byl divný den. Byla jsem sice pod neustálým napětím, ale konaly se zázraky. Jen kdyby mě už konečně přestala svědit ta pitomá jizva!
„Dobrý den, tak kdepak máme toho nováčka?“ Vůbec jsem nepostřehla, že náš dějepisář už vešel do třídy.
Jamie vstal, profesor si ho prohlédl, vrazil mu ošuntělou učebnici a hodina začala. Moc jsem nevnímala co se učíme, něco o křižáckých výpravách kdesi daleko v Evropě.
„Věříš na Boha?“ zeptal se mě při té příležitosti Jamie.
Oči mi ztemněly. „Ne. Nevěřím na nebe a peklo, Boha a ducha svatého. Věřím jen v Očistec. Protože jím den co den procházím.“
Zaraženě na mě zíral, ale už se nevyptával. Ke konci hodiny svědění polevilo a já byla o fous klidnější.
Provázet Jamieho s Justinem po škole byla stresující zkušenost. Dva páry neznámých se na nás co chvíli zahleděly a mě naskočila husí kůže. Kdokoli z nich by mohl b`t nebezpečný. Lidi jsou jako psi – nikdy nevíš, kdy jim přeskočí kolečko v hlavě. Nikdy není jisté, co udělají.
Proto jsou tak nebezpeční.
„.. a tady je odborná učebna fyziky…“
„..ty vole, to je ten nový!...“
„…dej mi pokoj, ty kreténe…“
„...jau, neštípej mě!…“
„Justine, tady jsi!“ Alisonin hlas bezpečně přehlušil každodenní rámus přestávky. Vzhlédla jsem a nechala mylšneky o lidské rase odplout. Rázovala si to chodbou, její tři poskoci – Janis, Maisie, Prudence a Laura – šli v těsném závěsu za ní, nafoukané nosy důležitě nahoře, protože ony jsou přece elita.
Zastavili jsme se; teda Justin a my s Jamiem ho .. nechtěli nechat Alison napospas samotného? Ne.. já ani nevím, proč jsem zastavila.
Alison dělala, jako bych neexistovala. „Chci se s tebou domluvit na plážovou párty – na oblečení, abychom byli sladění.“
„Já jdu s Carley,“ oznámil jí důrazně. „S Carley Tokelovovou.“
Jako by snad bylo třeba říkat moje příjmení. Na škole jiná Carley nebyla.
Jé, ale co to ten blázen dělá? Já s ním nemůžu jít a taky nepůjdu!
Vážně nemůžeš?
Ne, nemůžu!
Nelži sama sobě. Můžeš jít, ale nechceš.
Bojím se.
Tak ten strach překonej! Už je čas.. už je to tři roky!
Nebudu Deana podvádět!
Dean je mrtvý! Mrtvolu nepodvedeš, chápeš? Jemu už je to úplně jedno; je mu jedno všechno.
„Ne,“ zasténala jsem.
Všichni se na mě podívali. Potlačila jsem slzy a vzpomínky. „Jdi s Alison.“
„Vidíš? Zrůdička s tebou jít nechce.“
„Ještě jednou jí řekneš zrůdička a jednu z tebe udělám!“ zavřískl Justin.
Alison se ohromeně přikrčila. „Justine..“
„Dej mi už konečně pokoj.“
Bojácný výraz zmizel; nahradila ho zlost a zášť. „Dělej jak myslíš,“ zasyčela a spolu se svým průvodem odkráčela.
„Cos to udělal, ty magore!“ utrhla jsem se na Justina. „Ona se ti pomstí!“
„Nepomstí,“ odpověděl klidně. „na to nemá. Sice ze sebe dělá hvězdu, ale přitom je to jen povrchní srabská snobka.“
„Já s tebou ale nepůjdu,“ šeptala jsem zoufale. „Budou se ti smát, že jdeš bez partnerky – zrovna ty!“
„Nakonec si to rozmyslíš,“ prohlásil přesvědčeně.
„Nerozmyslím.“
Nevěřícně si mě přeměřil. „Odkdy jsi taková paličatá?“
„Paličatá jsem byla vždycky, jenže nikdo z vás mě nezná,“ odvětila jsem ostře a chtěla projít.
Chytil mě za předloktí.
Víte, tohle je pro mě nesmírně děsivá záležitost, a ač vy, šťastní lidé, jimž osu nezasadil krutou ránu, si nejspíš nedovedete představit, jak moc, nicméně bych vám chtěla přiblížit svůj stav. Prostě mnou projede vlna děsu a ty strašlivé vzpomínky se derou na povrch. Nedokážu tomu poručit, ani se to nedá léčit – je to ve mně zakořeněné jako rakovina, až na to, že se naštěstí postupem času nehorší, možná bych si troufla říct, že za ty tři roky jsem udělala pár krůčku vpřed.
A i když tuším, že Justin mi svým gestem ublížit nechce, nedokážu se ubránit tomu, co přijde; moje tělo se spojí s myslí a jsou mi projednou společným nepřítelem, proti němuž jsem úplně bezmocná. V té chvíli chci ucuknout, souhlasím s tím, že se celá roztřesu, že se mi v očích objeví strach….
Až do smrti se toho nezbavím.
Nemyslete si, Lorraine mě brala ke spoustě psychologů, ba i psychiatrů, ale nikdo z nich mi nedokázal pomoci. Je to skoro – skoro jako něco nadpřirozeného, něco,co se nestalo tak úplně normálně. Jenže pomoci mi nikdo nedokáže.
„Carley, promiň,“ začal se omlouvat, když se mu vytrhla.
„To je v pořádku,“ řekla jsem a pokoušela se udržet hlas pod kontrolou. To bylo poprvé, co se mi někdo z nich omluvil. „Stejně jsem na to za ty roky studia zvyklá. Od vás to není žádná novinka.“
„Já tu omluvu ale myslel vážně!“
„Já svoje slova tajy. Proveď prosím Jamieho po škole beze mě a na plážovou párty pozvi Alison. Uvidíš, že s tebou půjde.“
Otočila jsem se a odkráčela do třídy. Tohle by mě za chvilku zničilo. Nemám psychiku jako oni. Nechápe, že stačí málo k tomu, abych strachy utekla. A co hůř; nechápe, že už vedle sebe nedokážu mít kohokoli opačného pohlaví. Není to jen kvůli… němu. Může za to Alan. To co udělal.. Sakra, nebudu na to myslet!
Nejen jizvou jsem poznamenaná na celý život.
Vytáhla jsem kresbu Mystry a Pat a pokračovala. Kreslení mi vždycky šlo – byla jsem po Lorraine. Měla vlastní známou značku TL, ale díkybohu ještě nikdo nezjistil, že je to ona. Mohla jsem tak v klidu vegetovat a nikdo mě neotravovat s tím, že mám fakt tu slavnou mámu.
Taky jsem nosila většinu oblečení, co navrhla – měly jsme to gratis. Plus ještě Mysterka -tedy, hlavně Mysterka, vlastní motorka, krásný dům u moře – co víc si přát.
Já bych to všechno (až na Mysty) vyměnila.
Za svobodu. Za svobodu mé duše, kterou svazovaly ostré provazy té tragédie a při každém neopatrném pohybu sílily a zařezávaly se hlouběji a hlouběji.
Do svých čtrnácti let jsem byla velice šťastné dítě. Poté co se všechno jedné noci zvrtlo si už normální život skoro nedovedu představit.
Zmizel bezestopy…
Možná tu někde kolem krouží a vyčkává na lepší příležitost, aby dokonal co začal…
A už nebude žádný člověk, který by šel na popravu před tebou…
Modrý kouř…
Ten těžký modrý kouř…
A zápach…
Zkažené maso…
Alan.
ALAN.
Roztřesenou rukou jsem vytáhla lahvičku s uklidňujícími léky a tajně zhltla dvě tabletky. Nepomohlo to.
Celou hodinu matematiky mi vrtalo hlavou, kde se vzal ten modrý kouř. Ještě nikdy se mi v mých vzpomínkách neobjevil; až teď.
Stejně jako ten mrtvolný zápach, který se na vás vyvalí když po týdnu otevřete masový hrob.
„Slečno Tokelovová, můžete nám jít vypočítat tuto rovnici?“
Škubnutím jsem se vrátila do reality. Profesorka matematiky mi podávala křídu. Rychle jsem vstala a daný příklad spočítala. Matika mi nikdy nedělala problémy, takže to bylo jedna dvě.
Kalným pohledem jsem přehlédla třídu a snažila se zůstat pokud možno přítomná. Myšlenkám ale člověk neporučí.
„Carley, jak se tohle počítá?“ zeptal se najednou Jamie. „Absolutně to nechápu.“
Ukázal mi rovnici. Nebyla nejjednodušší, ale ani obzvlášť složitá. Posunula jsem se o kousek blíž k němu.
„Tady to vynásobíš současně, obě strany. A potom musíš odmocnit tohle, jinak ti předchozí operace bude k ničemu. No, a pak už jedeš obvyklým způsobem.“
„Díky.“
Kývla jsem.
„Ehm,“ začal znova mluvit. „Myslíš, že bys mě mohla kdyžtak příští rok doučovat? V matice jsem vždycky plaval.“
Nedůvěřivě jsem si ho přeměřila a on se zasmál.
Pozvedla jsem obočí.
„Tváříš se, jako bych tě měl kousnout.“
Nejen kousnout. Co třeba zabít? Nebo něco jiného, něco co nevyslovím, protože už jen při té myšlence se mi zvedá žaludek a hrnou slzy do očí? „Nevím. Možná jo, když bude čas.“
„Super.“
„Hm.“
„Vadí ti, že s tebou mluvím?“ Znělo to zvědavě.
„Jak se to vezme,“ odtušila jsem. „Nejsem na to zvyklá…“
„Se mnou si zvykneš velice rychle, já v hodinách nedokážu zavřít chlebárnu,“ zazubil se. Všimla jsem si, že má pravidelné, bílé zuby.
„Možná si spíš ty zvykneš na ticho.“
„Máš ráda léto?“
„Právě jsme se bavili o tichu a ty se mě ptáš na léto?“ Byl cvok, nebo zkoušel jestli jím nejsem já?
„Jo, ptám se na léto. Venku je hezky, ale ve zdejších končinách dost vedro.“
„Tomu časem přivykneš.“
„Vidíš, už se se mnou normálně bavíš,“ poukázal.
Pootevřela jsem ústa, baych protestovala, ale pak jsem si uvědomila, že má pravdu. Mluvila jsem, aniž by mě k tomu nutil. Chtěla jsem mluvit.
„Tys někdy pracoval s koňmi?“ vypadlo ze mě.
„Ne, proč?“
„Chováš se jako Monty Roberts.“
„Vzájemná komunikace stavěná na vzájemné důvěře.. ale my přece mluvíme stejným jazykem. A oba jsme predátoři.“
„Ještě nikdy mi nikdo neřekl, že jsem predátor.“Musela jsem se pousmát při představě, jak něco lovím.
„Sluší ti to.“
„Co?“
„Když se usmíváš. Vždycky ti to rozjasní tvář.“
„Nechceš mě doufám taky přemlouvat, abych šla na plážovou párty?“ zeptala jsem se podezřívavě.
„Myslím že je to marné. Ale kdybys šla, rozhodně by mi to nevadilo.“
„O tom si můžeš nechat zdát. Justina znám několik let a taky s ním nejdu.“
„Nevěříš mi jen proto, že jsem se nově přistěhoval?“
Ohromilo mě, jak rychle prokoukl alespoň pár cihel z mé vysoké zdi. Nechtěla jsem al,e aby hádal dál a tak jsem řekla prosté „Jo.“
„Příští rok bys se mnou šla?“
„Do té doby se může stát cokoliv.“
„Jo, třeba to, že změníš názor. Totéž se může stát i do příští soboty.“
Neptala jsem se, jak ví kdy ta akce bude. Justin mu to určitě řekl. „Jamie, pověděl ti už někdo, jak jsi strašně dotěrný?“
Zakřenil se. „Ano – ty.“
Na hodinu angličtiny jsem zamířila jako obvykle sama, ale ti dva šílenci mě dohnali sotva jsem zašla za roh.
„Cari, počkej na nás!“
„Cari?“
„Když celý tvoje jméno je moc dlouhý,“ vysvětloval Justin.
Začínalo mi to připadat jako špatně režírovaná groteska.
Neblahý pocit, že něco není tak jako dřív sílil. Měla jsem nepříjemné tušení, že by si mě ti dva nejradši rozpůlili spravedlivým dílem – nebo se o mě poprali. Bože, jak se něco takového mohlo stát?
„Kluci, prosím vás, nechte toho – oba. Neměla jsem přátele doteď a nechci na tom nic měnit.“
Zaraženě zmlkli.
„Člověk nemůže žít bez kamarádů,“ pípl Justin. Jistě. On byl zvyklý, že je králem našeho ročníku. Neuměl si představit, jaké je to být ten největší looser. Jenže já měla i trochu jiný problém.
„Přesně tak. Já ale nemám na vybranou.“
„Vždyť my bychom s tebou chtěli – “¨
„Ne, tak to není,“ potřásla jsem rychle hlavou. „Žít bez přátel už jsem se naučila. Nemůžu to druhé. Být s s nimi.“
Nechala jsem se tam stát a přemýšlet.
To co jsem jim řekla byla ta nejupřímnější věc, jakou jsem za poslední roky vyslovila. Zvykla jsem si na samotu, v níž jsem měla jen Mysterku a jedinou kamarádku, která bydlela na druhým konci země. Nemohla jsem se s nimi přátelit, protože by to vyvolalo lavinu. Lavinu Děsu. Nemohla bych jim ani dát facku, když by mě naštvali, nemohla bych je políbit, pohladit, štípnout, kousnout…
Nedokázala bych to. Panika, která se mě zmocňovala při jakémkoli kontaktu s mužem byla nezlomná. Snadnější by bylo zdolat osmitisícovku.
Při obědě jsem si sedla na svoje obvyklé místo v koutku jídelny a pustila se do milánských špaget. Nezajímalo mě, co dělají ostatní, ale povyk od jednoho ze stolů byl prostě nepřehlédnutelný; museli jste se tam podívat už z principu.
Alison a její tlupa si zabraly Jamieho. Kluci, další z „elity“ srazili dva stoly a tak tam všichni seděli a něčemu se halasně smáli. Justin seděl až na kraji se zamyšleným výrazem a všeobecného veselí se neúčastnil, ani když mu dala Alison krátkou pusu na tvář a snažila se ho vtáhnout do hovoru.
Jamie zdvořile odpovídal na dotazy, které se na něj hrnuly a občas se zachechtal.
Justin zachytil můj pohled a naše oči se krátce střetly.
Tvářil se jako hříbě, které odehnaly od stáda. Jenže tady nebyla ta alfa klisna Albion, i když náhodný pozorovatel by to tak nejspíš pochopil. Tady jsem jí byla já.
Sklopila jsem oči a začala se soustředit na jídlo.
Moje očekávání se splnilo; Justin přišel a pronásledován nevěřícnými pohledy svých přátel od spojených stolů se prosebně zeptal: „Můžu?“
Pokrčila jsem rameny.
Posadil se; cítila jsem na sobě jeho pohled, ale nevzhlédla jsem.
„Promiň,“ vyhrkl zničehonic, čímž mě dokonale zmátl.
„Za co se omlouváš?“
„Za to, že ti nedokážu dát pokoj.“
Mimoděk jsem zkontrolovala, jestli mám vlasy na tváři, aby alespoň částečně překrývaly moji jizvu. „Budiž ti odpuštěno.“
„To je ale asi taky všechno, že?“
Ohromeně vydechl, když jsem neodpovídala.
„Justine… pochop jedno. Já nejsem jako ostatní.“
„Já vím – to je na tobě tak fascinující.“
Ponechala jsem ten kompliment bez povšimnutí. „Ani nejsem hezká.“
Zatvářil se nesouhlasně. „To, že máš jizvu, neznamená, že nejsi nádherná.“
„Mám strašnou povahu.“
„Opět nesouhlasím. Jsi naprosto neodhadnutelná.“
„Nejsem dobrá kamarádka.“
„Něco mi říká, že dřív jsi taková nebývala… dřív. Než jsi získala tu jizvu..?“
„Jo.“ Přeměřila jsem si ho skleným pohledem. „Jenže krásné časy skončily; je čas platit.“
„Bylas nějaký bandita, že tak mluvíš?“
Usmála jsem se. Ten kluk byl…. Fajn. Čistě a prostě – fajn. „Jasný, vyloupila jsem banku a zabila spoustu lidí. A tebe zabiju taky!“ Natáhla jsem k němu ruku, abych ho naoko gaunersky chytla pod krkem. Bylo to naprosto přirozené gesto; dřív jsme tak blbnuli s Deanem. Když jsem se konečky prstů dotkla kůže na jeho krku, došlo mi, co dělám. Vyděšeně jsem vtáhla vzduch a prudce ucukla; málem jsem přitom svrhla sklenici s pitím. Srdce mi divoce bilo a dech se ne a ne zklidnit.
Justin na mě vyjeveně zíral, myslím jsem v jeho pohledu zaznamenala i zvědavost. „Jsi v pořádku?“ pípl nakonec.
„Ne,“ vydechla jsem prudce vzduch. „Panebože.“ Zakryla jsem si rukama obličej. Ta bouře pocitů, která se ve vzedmula byla neuvěřitelná. Pro jednou nevládla jen panika, ale i radost. Ano, radost.
Moje krůčky vpřed se začaly měnit v kroky.
