2.kapitola: Old Greenwich
Jamieho pohled:
Táta přijel asi za deset minut mého znuděného kopání do pečlivě upraveného trávníku. „Naskoč a jedem!“ zavelel a já trochu neochotně uposlechl.
„Proč se musíme stěhovat?“ Včera se mi z něj nepodařilo skoro nic vytáhnout a bylo mi jasné, že dnešek na tom nic nemění, ale musel jsem to aspoň zkusit.
„Mám práci, která je odtud příliš daleko, než abys byl doma sám. Nikdy nevíš, jak dlouho se tam zdržím.“
„Tati.“
„Dobře, dobře. Převeleli mě do jiného sektoru. V minulosti se tam prý pár démonů objevilo; mám dávat pozor, aby se nevrátili a zni – “ Táta secvakl zuby, jak mi málem řekl víc než měl. „Prostě nedaleko toho města je pár oblastí, které bych podle Gaspara měl prozkoumat.“
„Co kdybys mě někdy vzal s sebou?“ navrhl jsem prosebně.
Málem sjel ze silnice. „Zbláznil ses?! Nikdy, Jamie, nikdy!!“
„Nemusíš tolik křičet, uši mám v pořádku,“ odsekl jsem a zastrčil si do uší sluchátka. Jistě, choval jsem se jako fracek, ale snad na to taky mám někdy nárok, ne? Pořád se chovám až moc dospěle, a neustále mi to vyčítá, tak teď mi jednou konečně ujely nervy.
Spolu se svým hudebním mobilem jsem si přezpíval několik písniček od Nightwish, Linkin Park a Black Sabbath a bylo mi blaze. Až na to, že se stěhujeme. Když jsem si konečně našel kamarády a jakžtakž zapadl do místního kolektivu, musíme se zase přemístit!
V Missouri se mi líbilo. Abych byl přesný; líbilo se mi tu hlavně proto, že se zde často objevovala Dalia. Přinejmenším padesátkrát za ty čtyři roky mne přišla pozdravit. Byly to pro mne vzácné chvíle. Nikdy jsem jí neřekl co k ní cítím, ale myslím, že to musela z mého chování poznat. I když možná ne. Démoni na city moc nejsou, ani ti hodní.
Poraženě jsem si povzdechl. Snad nás v Connecticutu najde.
„Nad čím pořád vzdycháš?“ ruply tátovi nervy. Nejspíš byl z něčeho fakticky nesvůj, protože takhle se na mě obvykle neosopoval. „Budeš tam mít moře hned za domem, tak si prosím tě přestaň hrát na mučedníka.“
Mlčel jsem; lépe řečeno, drtil jsem mezi zuby nadávky.
Napjaté ticho vládlo až do doby, než jsme přijeli k letišti. „Půjdu to auto vrátit, za deset minut jsem zpátky. Počkej na mě u laviček před hlavním odletovým vchodem,“ požádal mě, vyložil věci a odjel do autopůjčovny.
Popadl jsem naše kufry a šoural se k letištní hale.
Lavičky byly samozřejmě obsazené, takže jsem se posadil na svůj kufr (chvíli jsem byl v pokušení usadit se na tátův, ale asi by byl vypěnil) a koukal do blba. Kousek ode mne řvalo jakési dítě a jeho matka se ho snažila utěšit, ovšem bezvýsledně. Za plotem hučely odlétající a přistávající letadla, o pár metrů dál na parkoviště přijížděla auta.
Začínala mě pěkně bolet hlava.
Opět jsem vytáhl mobil a přehlušil zvuky města tím, že jsem si na plný pecky pustil Simple Plany. No co no. Seděl jsem na zavazadle, které se pod mou váhou znatelně prohýbalo – ne že bych byl kdovíjaký tlouštík, to ten kufr byl vyroben nějakým dementem – a zmocňovaly se mě apatické myšlenky promíšené s nadávkami. Bože, jak dlouho tady ještě budu muset sedět?
„Jsi hodně netrpělivý člověk, co?“ ozvalo se vedle mě.
Otočil jsem hlavu a leknutím – velice nadšeným leknutím – jsem málem spadl ze svého zavazadlového křesla. „Dali! Co tu děláš?“ vyjekl jsem radostně a našel tracenou rovnováhu.
„Přišla jsem se rozloučit,“ řekla a zvláštně se usmála.
„To je od tebe milý. Tak abys nás pak nemusela hledat, stěhujeme se do Old –“
Její oči mě zastavily. Zmlknul jsem. „Ty… že mi nechceš říct to na co myslím?“
To mi přece neudělá. To ne ne …NE!
Omluvně pokrčila rameny. „Mrzí mě, že ti to vadí.Ale celé to byla hloupost. Nikdy jsem se ti neměla zjevit.“
„Dalio…“ Nerozbrečím se. Jsem sakra kluk a kluci nebrečí!
„Promiň, Jamie. Kdybych tušila že tě to tak vezme, vůbec bych se nebyla ukázala.“
„Ne!“ vyskočil jsem. „Jsem rád, že jsi přišla. Aspoň se…rozloučíme.“
Podívala se mi do očí a zlaté pavučinky v jejích duhovkách se rozvlnily. „Mysli si o nás co chceš, ale my máme nějaké city.“ Zasmála se; vůbec jsem nechápal proč. „Vím, co ke mně cítíš. Jenže já nejsem člověk a nestárnu; vůbec. Navíc tento svět je váš. Zjistila jsem, že čím víc nás tu je, tím víc našich druhů to přitahuje. Proto jsem se rozhodla navždy opustit tento svět a zničit alespoň jednu bránu, o níž vím. Třeba seženu víc mně podobných a společně je postupně zboříme všechny. Až se tak stane, vy zabijete zbytek těch démonů, kteří tu zůstali a tato planeta bude jen a jen vaše.“
„Vím že to zní hodně sobecky, ale nebylo by lepší, kdybys tu prostě zůstala a vykašlala se na naši planetu, kterou beztak za chvíli zničíme svým neomaleným chováním k přírodě?“
„Ne, nebylo, Jamie. Navíc, čeká tě jiná budoucnost, do které nemám právo zasahovat.“ Zachichotala se a tvář se jí rozzářila štěstím. Potom to ale bylo pryč a obličej jakoby jí o pár let zestárl starostí. „Dávej na sebe pozor.“
„Vrať se ještě někdy,“ prosil jsem zoufale. Představa že ji vidím naposledy byla neúnosná.
„Ne.“
„Dali! My patříme k sobě,“ přesvědčoval jsem ji.
„Ne, nepatříme a nikdy patřit nebudeme. Myslím, že jsem v nějaké vaší knize četla verš Vrána k vráně sedá… Nevím přesně jak je to dál. Ale význam hovoří za vše, ne? Ty jsi vrána a já orel. To k sobě nepasuje.“
„Ty a orel?“ Unikl mi posměšný záškub rtů.
Její výraz se zatvrdila najednou vypadala děsivě. „Divil by ses, jak dokážu být nebezpečná.“
V té chvíli na mě vycenila zuby, což ještě dodalo jejímu obličeji neskutečně hrůzostrašný vzhled. Přikrčil jsem se. „To vidím.“
Odfrkla si a vrátila se do normálu. Celkem jsem si oddechl.
„Tvůj táta se už vrací, Tak sbohem, Jamie. Měj šťastný život a chovej se tak, jak se ti líbí, ne jak to vyhovuje druhým.“
Otočila se, protože se přece nemohla odhmotnit před těmi všemi lidmi.
Nedokázal jsem ji nechat odejít. „Počkej,“ zaprosil jsem a chytil ji za ruku.
Otočila se a velice mě překvapilo, že se tváří jako by kousla do citronu. Překotně jsem se jal omlouvat.
„Ne, to není tím.“ Oči se jí podivně zaleskly. Vzdechla.
„Dalio?“ zvedl jsem tázavě obočí.
Sklopila hlavu a nechala vlasy, aby mi zakryly výhled na její obličej. Vadilo mi to, chtěl jsem se na ni dívat dokud to jde. Přistoupil jsem k ní blíž a typickým filmovým posunkem jí dal prst pod bradu a jemně pozvedl.
V koutku oka se jí třpytila jedna nadpozemská slza.
Už jsem se nedokázal udržet. Objal jsem ji.
Cítil jsem její zaváhání, než mě také pevně objala a přitiskla ke mně svoje sotva hmotné tělo. „Jamie. Ach Jamie.“
„Mám tě rád, tak strašně moc rád,“ šeptal jsem jí do vlasů.
Odtáhla se ode mě a koutky úst se jí roztáhly v lišáckém úsměvu. „Ne, nemáš mě rád.“ Když jsem chtěl protestovat, umlčela mě máchnutím ruky. „Miluješ mě.“
„Jo,“ přitakal jsem a podivoval se, že to ani nebylo tak těžké říct nahlas. „Miluju tě.“
„To je dobře,“ šeptla. „Protože já tebe taky.
Přitulila se ke mě a hladila mě po zádech. „Jamie, proč to bolí? Já myslela, že láska má být krásná.“
„Protože chceš odejít,“ vysvětlil jsem jí.
„Když já musím,“ zavrtěla bezmocně hlavou. „A tohle… tohle se sakra nikdy nemělo stát! Vůbec jsem sem neměla chodit. Teď nás to bude bolet oba!“
„Tak nikam neodcházej!“
„Půjdu. Už jsem se rozhodla a ani ty to nezměníš. Jen bych se ještě chtěla rozloučit po svém.“ Bez varování se ke mně naklonila a přitiskla svoje jemné, jakoby samotové rty utkané z hedvábí na mé. Obmotala mi paže kolem krku a… prostě jsme se dál líbali.
Náhle hrubě přerušila náš polibek. „Už musím jít. Měj se krásně, Jamie.“
Naposled jsem ji bezmocně pohladil po tváři. „Sbohem, Dalio.“
„Pá,“ řekla s bolestným výrazem a podívala se kamsi za mě.
V tu chvíli se její výraz změnil. Jako by zesklovatěl. „Né,“ zachrčela a v tu chvíli už jsem ji nedržel v náruči. Rozplynula se.
Obrátil jsem se o sto osmdesát stupňů a zkoprněl. Přes parkoviště se sem hnal táta, v obličeji bílý jako křída. Jeho rty bez hlesu vyslovovaly rituální slova Zničení.
„Tati, proboha tě prosím, ne!“ zařval jsem na celé letiště. Lidé se po nás ohlíželi, ale on nedbal můj křik. Netuším co se dělo pak, vím jen, že jsem omdlel hrůzou a v mysli mi kroužila Dalia, moje mrtvá dívka – démonka, kterou zabil můj vlastní otec.
Probral jsem se až v letadle.
„Dalio… Dalio…?“ mumlal jsem zmateně, když jsem se probouzel. Něco málo se mi vybavovalo. Lavička. Dalia. Táta. Zničení…
„Ne!“ zaječel jsem a v začal kolem sebe mlátit. „Tati, neděuuuj tmmm-“ nepodařilo se mi doříct, protože mi někdo surově ucpal ústa a přerušil tím tak můj křik.
„Přestaň, Jamie, jsme v letadle!“ sykl mi do ucha známý hlas. Hlas toho… zabijáka.
Uvědomil jsem si, že se na nás dívá každý, kdo sem dohlédne. Svezl jsem se do sedadla a stíral si slzy.
„Jamie! Jak jsi mohl – “ začal mi spílat táta.
„Vrahu,“ uťal jsem ho ledově.
„To byla démonka! Můj syn.. můj sny se tahá s démonem?“
„Díky tvé neskonalé dobrotě už ne,“ odtušil jsem sarkasticky a polykal nadávky.
Mlčky mi podal kapesník; přitom se mi pořád díval do uplakaného obličeje. „Mohla tě zabít.“
„Dalia by mi nikdy neublížila!“ vykřikl jsem.
„Sakra nemůžeš už držet hubu?!“ vyjel na mě táta. „Tady nejsme sami!“
„No a? Mě je stejně všechno jedno.“ Vzdorovitě jsem pokrčil rameny. „Nebudu poslouchat vraha mé holky.“
„Ona nebyla holka,“ procedil táta skrz zuby a já s jistým zadoučištěním zjistil, že se mi ho podařilo dokonale nakrknout.
„Ne? a co teda?“
„Nebyla z našeho světa.“
„Byla by se začlenila, kdybys jí dal možnost,“ řekl jsem záhrobním hlasem a nasadil si sluneční brýle. Ať si je klidně naštvaný, já na něj kašlu. Nedovolí mi být s lovci, a teď mi ještě zabije Daliu?
Nejspíš jsem byl v šoku, proto mi až teď začalo opožděně docházet, co se vlastně stalo. Ne že bych to nevěděl – jistě, mluvil jsme o ní jako o mrtvé celou dobu- ale až teď se to začalo podepisovat v mém nitru.
Moje spřízněná duše už nebyla.
Schoulil jsem se na sedadle do klubíčka a nevšímal si letušky nápadně se podobající dámě jistých služeb, která se ptala, jestli jsem v pořádku. Taková debilní otázka. Měl jsem chuť na ni zařvat: Jistěže nejsem v pořádku, ty cuchto bláznivá! Je mi úplně blaze – můj otec právě zabil moji, ale ano, ano, já jsem v pořádku…
Zase to bude dobré, našeptávalo mi něco v mysli. Časem všechno přebolí. Zvláště u vás, mladých lidí. V hloubi duše už to víš sám, akorát si k sobě zatím nepustíš nikoho jiného než bolest. Ale i ta brzy odpluje…
...a zůstane jen tupá prázdnota, dodal jsem si v duchu, načež jsem požádal prsatou letušku o prášky na spaní.
První vjem – strašně mě bolí hlava. Druhý – někdo mnou třese a to dosti neomaleně. „Vzbuď se, Jamie. Jsme tady.“ Skrz bubínek mi pronikl hlas toho…mého otce.
Spánek odvedl své. Neutišil můj žal nad její ztrátou, ale dal mi nový pohled na věc – táta se mě snažil chránit. Celý život potkával jen zlé démony a tak zareagoval automaticky – Zničením. I když na trochu mocnějšího démona by to neplatilo ani trošku… jenže táta bohužel vsadil na správnou kartu.
Bože, mě se po ní tak stýská.
„Jdeš?“ přerušil opatrnými slovy moje neveselé úvahy.
„Jasně, tati,“ vyloudil jsem ze sebe pousmání. „Vzhůru do nového domova.“
Personál letadla se s námi rozloučil a my se řadili před schody ve frontě. Když jsem konečně přišel na řadu, překvapilo mě, že už je téměř noc. Na západě byla obloha světlá, protkaná červenými pruhy, ale na druhé straně už vládla paní Noc.
Odbavení proběhlo rychle, podařilo se nám najít všechny kufry. Malý zádrhel se ale vyskytl, když jsem nemohli sehnat naše auto – chlapík, který nám ho měl z Missouri dopravit se zdržel na benzínce, protože „potřeboval dotankovat“.
Spíš sebe, než auto, pomyslel jsem si a ušklíbl se. Jestli poškrábe lak na našem sporťáku, otec ho jistojistě zabije.
Zatímco jsme tiše seděli na svých zavazadlech, okolí temnělo čím dál víc.
„Jamie..“ proťal táta váhavě ticho.
„Ano?“ Hlavně ať nemluví o ní!
„Nebude ti vadit, když už zítra půjdeš do školy?“
Částečně jsem si oddechl a částečně se zhrozil. „Já budu muset chodit do školy? Vždyť už jí zbývá jen jeden měsíc!“
„No to sice jo, ale myslel jsem, že si tak alespoň najdeš nové kamarády…“
Popřemýšlel jsem nad tím. „Asi máš pravdu. Tak dobře, budu chodit do školy. Když jsme se o tom předtím bavili, nějak jsem si to neuvědomil.“
Pokýval hlavou jako že rozumí a vyhlížel maníka s naším autem. Náhle mu zazvonil mobil. „Christian Effacevil, co si přejete?“
V mobilu to začalo šumět, jak někdo o překot mluvil, ale nerozuměl jsem jim. Stačil mi pohled na to, jak tátova tvář postupně získává rudou barvu a velice naštvaný výraz. Kdyby platilo vraždění pohledem, nejspíš by většina návštěvníků letiště nebyla mezi živými.
„Hill Lane Ave 26. Jistěže na vás počkám, myslíte že bych vám ještě je všemu svěřil klíče!?“ utrhl se táta na volajícího. „Nashle.“
„Á ten pablb!“ ulevil si tím, že kopl do jednoho z kufrů. „Jdem si pro taxík.“
„Nepřijede?“ otázal jsem se opatrně.
I tak to bohužel spustilo vír nadávek. „Kretén jeden! Promiňte pane Effacevile, ale já jsem pane Effacevile potkal… Takový lidi bych vraždil! Vypadal celkem solidně, když jsem si ho najímal. Ať nepočítá s domluvenou částkou, hajzlík zasr…“
„Mírni se, tati.“ Jen málokdy jsem viděl tátu skutečně naštvaného a toto se pomalu začínalo blížit hranici. „Jsou tu děti.“
Hodil po mě nabroušený pohled, ale pokýval hlavou – myslím, že raději nechtěl otevřít pusu, aby se mu z ní nevyhrnula změť sprosťáren – popadl svůj kufr a zamířil k taxíku.
Nebyl problém ho sehnat, řidiči se o nás málem poprali.
Ze Stamfordu to prý bylo do Old Greenwich asi dvacet minut cesty, takže jsem pokládal za zbytečné usnout. Místo toho jsem pozoroval okolní krajinu, z níž ale s nadcházejícím soumrakem moc vidět nebylo. Dobře, vypadala celkem hezky. Jak se říká Všude dobře, doma nejlíp..
Zauvažoval jsem nad tím, jestli mám vůbec ještě nějaký domov. Místo, ke kterému by mě táhlo srdce. Myslím, že ne. Texas už nechci ani vidět, přestože je tam mámin hrob. Prázdná rakev, do níž nikdy nebude uloženo tělo, poněvadž policisté jsou banda ignorantů bez srdce.
Ani jsem si nevšiml, že už jsme zastavili.
„Jsme na místě,“ zavelel řidič.
Vystoupil jsem z auta a rozhlédl se kolem. Stál jsem na prachové cestě, kterou obklopovaly roztroušené domky se zahradou. Většina z nich byla obrostlá vysokými živými ploty, takže nebylo vidět na druhou stranu.
Někde kousek od nás šumělo moře.
Mezitím, co jsem se rozhlížel už táta stačil vytahat zavazadla z kufru a zaplatit taxikáři. „Pojďme,“ pokynul na můj kufr a sám už vyrazil tou polničkou někam pryč. S útrpným výrazem jsem se vydal za ním.
„To vážně budeme bydlet v takové končině?“
Vrhl po mě zuřivý pohled. Začínal jsem z něho být celkem nervózní. Předpokládal jsem, že už vychladl, ale jak je vidět, zahrával jsem si s nezajištěnou výbušninou. Něco ho na tomhle místě muselo znervózňovat. Bylo to zřejmé už podle toho, jak se nenápadně díval kolem nás.
Jako by snad očekával, že nás navštíví partička démonů ještě před tím, než se nastěhujeme..
Blížili jsme se k moři. Mezi stromy jsem zahlédl potemnělou vodní hladinu, na níž se ještě zrcadlily poslední paprsky zapadajícího slunce, když se táta zastavil a já do něj málem vrazil. Upíral zrak na velký dům před námi. „Tady je náš nový domov,“ pronesl no podvečerního ticha. Navzdory příjemné atmosféře vyvolané zdejším prostředím a teplým jižním vzduchem mi přejel mráz po zádech. Z těch slov čišela hrozba, ovšem pronést je někdo jiný, pozbyly by té skrývající se hrůzy.
V takových chvílích jsem litoval, že nemám normálního otce.
Stěhováci nám přišli vstříc, naštvaní, že jedeme tak pozdě. Táta jim ještě ostřeji vysvětlil, čí vina to je a oni se s mrmláním pustili do práce. Pomáhal jsem jim; byl to dobrý způsob, jak si prohlédnout dům.
Byla to na můj vkus až příliš prostorná budova se dvěma patry, sklepem a podkrovím, které předchozímu majiteli sloužilo jako odložiště starého harampádí. Ve sklepě nebylo nic moc, až na pár uhelních šmouh a pytlů od brambor. V přízemí byla kuchyň s výhledem do zahrady, staromódně zařízená – začínal jsem si tu připadat jako bych se vrátil do minulosti.
Z kuchyně vedly dubové dveře do obrovského obýváku. Když jsem tamtudy procházel, všiml jsem si, že jsou úplně prožrané od červotoče a pokryté prachem. Celý dům vlastně působil dojmem, že se v něm již dlouho nebydlelo. V obýváku byl starý krb, do kterého bych se bez problémů vzpřímeně postavil a rozmáchl ruce. Další místnost vypadala jako společenský sál – nebyly tam koberce ani kachličky, jen zašlé parkety pamatující lepší časy a dva stoly postavené podél zdí, se spoustou židlí kolem. Potom už následovala jen koupelna a záchod.
V prvním patře byly pokoje. Dlouhá úzká chodba ve mně vzbuzovala pocit, že jsem v hotelu a také jsem svou myšlenku vyslovil nahlas. Táta jen kývnul a doprovodil to poznámkou, že tento dům byl kdysi využíván jako ubytovna. Mile mě překvapilo, že je tu jen pět pokojů - zvenčí bych otipoval aspoň deset. Pak jsem ale nahlédl dovnitř a bylo mi jasné, proč tomu tak je. Ty místnosti pomalu připomínaly spíše apartmá. Rozhodně budu mít spoustu prostoru, ale na druhou stranu mě napadalo, že by se tu klidně mohl někdo ukrývat a já o něm nevěděl. I když s takovýmhle tátou je dost těžké mít v domě vetřelce. Nic nenechává náhodě.
Dal mi volnou ruku co se ve volbě mého pokojíku týče a já si vybral ten nejmenší ( asi čtyřicet metrů čtverečních ). Z nových, ještě od vápenného prachu zašpiněných oken byl krásný výhled na moře. Nejdřív jste viděli do sousední zahrady, přes další polničku a pak už se černala vodní hladina. Už se nemůžu dočkat, až to spatřím za denního světla.
Kolem půlnoci jsme měli nastěhované všechny věci a po rychlé večeři jsme zalehli – já ve svém pokoji a otec v místnosti, kterou si zvolil za pracovnu.
Měsíční světlo pronikalo skrze staré závěsy, které ještě čekaly na výměnu a vnášelo to tak do pokoje zvláštní magickou atmosféru. Zavřel jsem oči a pokoušel se usnout, ale marně.
Myslel jsem střídavě na dvě věci – na školu a na Daliu.
Je to tak divné, že už není.
Skryl jsem obličej do polštáře a tajně plakal, neboť jsem se za ty slzy styděl. Kluci přece nebrečí. Ha ha, to už jsem jednou říkal.
Nakonec jsem usnul s pocitem staženého žaludku a nervozity z nadcházejícího zítřka.
Někdy uprostřed noci – nebo jsem se aspoň domníval, že je noc – mě zbudila noční můra. Zdálo se mi, jak se Dalia proměnila ve zlého démona a zabila tátu dřív, než on stačil zničit ji. Odpověď na otázku koho mám radši byla až bolestně jasná. Už na ni prostě musím přestat myslet.
Mimoděk jsem mrknul na hodinky a zjistil, že už je půl páté. Nechtělo se mi znova usínat – na to jsem byl až příliš napjatý, vždyť za pár hodin už půjdu do nové školy – a tak jsem se oblékl a po špičkách se vydal ven. Měl jsem na sobě své oblíbené černé oblečení a skejtky, takže jsem splýval s temnotou v domě.
Měl jsem menší problém trefit po schodech, kde ještě ležela hromada harampádí, ale vyřešil jsem to tak, že jsem si svítil mobilem.
Domovní dveře ani nezavrzaly, takže jsem nevzbudil tátu. Naštěstí. Určitě by mě nejprve trefil gärcií a až pak by se zajímal, kdo že se to vlastně plíží jeho domem.
Venku bylo podivuhodně teplo na to, že bylo tak časně ráno. Rozepnul jsem si mikinu a obhlídl zahradu, jenže ta moc zajímavá nebyla. Tvořila jen rozlehlý travnatý mnohoúhelník, kolem plotu rostly stromy a po zdi, oddělující náš pozemek od sousedního se pnuly popínavé rostliny.
Branka na rozdíl od dveří byla původní a pekelně hlasitě vrzala, ale už to bylo moc daleko, než aby se otec probudil. Po té prachové cestě jsem zamířil směrem, kterým mě to táhlo nejvíc. K moři. Cesta byla relativně krátká a snadno zapamatovatelná – jen jste prošli alejí stromků, vynořili se u uměle vytvořeného jezírka, přešli přes most a už vás vítalo moře.
Kam až oko dohlédlo se v mírných vlnkách přemílal jemný písek, který občas rušil nějaký ten černý útvar – skalka. Mohl jsem sice sejít na pláž už tady, ale poloostrůvek přede mnou mi clonil výhled na vycházející slunce, takže jsem pokračoval po mostě na ten oddělený kousek země. Pár metrů od konce lávky se tyčil honosný plot, skrývající za sebou vilu, která se s naším zašlým domem nemohla srovnávat. Obešel jsem ten pozemek a zamířil na pláž, kterou jsem zahlédl z mostku.
Našel jsem si krásné místečko as usadil se na břehu. Vlny se líně převalovaly a odrážely barvy vycházejícího slunce.
Mohl jsem si oči vykoukat a litoval, že nemám foťák, když v tom jsem na protější straně zátoky zahlédl jakousi černou skvrnu, která se pozvolna přibližovala.
Čím blíž byla, tím víc mi připadala nějak povědomá. Zaslechl jsem třídobý rytmus a v tu chvíli mi konečně došlo, na co se to vlastně dívám. Zároveň vyjely zpoza pevniny, která na ně vrhala stín a já spatřil nádherný výjev. Po protější pláži cválal kůň, na němž seděla dívka a vycházející slunce jim svítilo do zad. Fascinovaně jsem zíral na tu scenerii s nejkrásnějším tvorem v popředí a začala se ve mně probouzet radost – někdo tu má koně!
Nestačil jsem se na ně dosyta vynadívat, když to prudce zalomily do břehu po jejich pravici a zmizely mezi stromy.
Plný dojmů jsem se zvedl, oprášil ze sebe písek a vyrazil zpátky domů.
Přišlo mi zbytečné se znova ukládat ke spánku a tak jsem se znova převlékl . Opět do černého oblečení… Vlastně ani nevím, proč ho nosím. Nejspíš už ze zvyku. A taky se líbilo Dalii.
Nachystal jsem snídani, nebo se o to spíš pokusil – vaření mě nikdy nebavilo a taky to podle toho pak vypadalo.
Táta ani nebyl moc překvapený, když mě našel v kuchyni najedeného a připraveného jet do školy. „Nervózní?“
„Strašně,“ přitakal jsem a začal si okusovat nehet.
Není nutné vám popisovat každé otcovo sousto a mé netrpělivé klepnutí prstem do stolu, jak jsem odpočítával čas, kdy už konečně budu moci vyrazit ke škole tak, abych tam nebyl šíleně brzo.
Když konečně ten čas nastal, hodil jsem na sebe bundu, načež mi došlo, že venku hrozné vedro, tak jsem si ji zase sundal, vzal klíčky od auta a vyjel. Táta mi dal mapku, a jelikož mě můj orientační smysl nezklamal, byl jsem u školy za necelých patnáct minut. Díkybohu tu v takovou časnou hodinu nebyl – tím myslím nikdo ze studentů, kteří přicházeli na osmou; ti co měli na sedmou byli ve svých třídách – ale i tak jsem rychle přeběhl parkoviště a ubíral se k části budovy, kde byl sekretariát.
Tam vše proběhlo hladce, slečně Spaceové (jak jsem si přečetl na dveřích) prý otec včera volal (to teda fakt nevím kdy) a vše potřebné formality zařídil, takže mi pouze dala rozvrh a popsala cestu ke kabinetu profesorky Twigové, která mě odvede na mou první hodinu – na zeměpis.
Ruka už se mi netřásla, když jsem klepal na její dveře. Čekal jsem, až mi otevře, ale nikdo se neozýval, tak jsem zabušil důrazněji, jenže to nemělo žádný efekt. Copak to byla nějaká hluchá stará bába?
Zkusil jsem to ještě jednou.
V tom se po mé levé straně z ohybu chodby vyřítila jakási mladá žena, rozčepýřené rezavé vlasy za ní vlály. „Momentíček, už jdu!“ zavolala a ještě zrychlila. Přede mnou se udýchaně zastavila a podávala mi ruku. „Čau, Pat Twigová, tvoje zeměpisářka a zároveň třídní. Předpokládám, že ty asi budeš Jamie Effacevil?“
„Ano, dobrý den.“
Bleskově se prohrabala kabelkou a odemkla. „Rač vstoupit,“ pobídla mě.
Vkročil jsem od místnosti a nenápadně si ji prohlížel. Musel tam s ní být ještě jeden profesor, poněvadž tam stály dva stoly. Po jedné straně pokoje byly decentní zelené stěny – a na druhé nasprejované nápisy. Ne žádná hloupé čmáranice, ale opravdu zdařilé malůvky.
Pat - chci říct profesorka Twigová – si všimla kam se dívám. „ty jsem si dělala sama,“ prohlásila.
„Páni,“ uniklo mi tiše. Zároveň jsem si uvědomil, že kolem sebe cítím důvěrně známou vůni. „Tady někde chováte koně?“
„Ne,“ zasmála se a sundala si kabát, který trochu připomínal ručně tkaný koberec. „Chodím jezdit ke Carley a dneska jsme se trošku opozdily.“
„Jely jste po pláži? Někoho jsem dnes ráno viděl.“
„Ne, Carley mě ještě ven pustit nechce. Sice říká, že už nejezdím tak hrozně a Mysterka je zlatá, ale holt jsem ještě začátečník. Ale možná jsi viděl ji – už jsem u nich čekala, když se vrátily a Mysty byla úplně splavená.“
„Dává jízdy na koni i jiným než vám?“ zajímalo mě. Prosím, ať řekne ano!
Pat se ošila a nadšený, vřelý usměv jí z tváře zmizel. „Ne. A radím ti jedno, Jamie. Nevěř tomu, co si o ní tady ve škole povídají. Nic o ní neví a tak dělají zbytečné předsudky, kterými jí ještě víc ubližují. Ona kdysi zažila něco dost strašlivého, něco, co se jí zcela určitě týkalo a teď se toho nemůže zbavit.. nechalo to na ní stopy a nenávratně změnilo její osobnost. Buď k ní milý, Jamie. Zrovna Carley si to zaslouží. Nebo ji aspoň ignoruj a nezasypávej tupými, bezcitnými dotazy.“
„Jistě, paní profesorko.“ Páni, tak to jsem zvědavý. „A kdybych ji požádal, myslíte, že by se dalo na ježdění nějak domluvit?“
„Nevím, to se musíš zeptat jí. Má neodhadnutelné reakce. Mě ale vyšla vstříc a po prvotní několika měsíční nedůvěře se z nás staly celkem kamarádky.“ Tvářila se vážně. „Nespěchej na ni. Všimla jsem si toho za tu dobu co ji znám – postupuj s tou žádostí v klidu a nevyděsíš ji.“ Trochu se pousmála. „Jezdíš na koních?“
„Ano, strašně rád! Měli jsme doma koně, jenže potom…“
Zbývající čas jsme prokecali o koních. Pat Twigová byla skvělý člověk – což znamená, že dalšího fajn profesora už mít určitě nebudeme.
„Tak je čas,“ utnula Pat naše povídání a popadla svoje věci. „Už po tobě nebudu chtít, aby sis kupúoval vlastní učebnice, stačí, když po zbytek školního roku budešě nahlížet k sousedovi.“ Najednou se zarazila. „Á jé. Tak to radši ne. Po tvé poslední hodině se tu zastav a společně skočíme za Mercy pro všechny knížky, nebo by to nemuselo dopadnout dobře.“
Tázavě jsem se ni díval, ale ona mi vysvětlení neposkytla.
Na chodbách opět nikdo nebyl, protože už bylo krátce po zvonění. Pat nahnala do třídy poslední opozdilce a já váhavě kráčel za ní, cítě se jako při zemětřesení.
Když jsme vstoupili do třídy, všechny pohledy se samozřejmě upřely na mě. Tušil jsem, že to tak bude, ale ani náhodou jsem na to nebyl připraven. Připadalo mi, jako bych byl nahý a oni si mě se zájmem prohlíželi. Ježíš, hlavně ať to Pat neprotahuje a pošle mě na místo!
Vlastně… jeden člověk se na mě nedíval. Byla to dívka s tmavě hnědými, skoro černými vlasy – a víc nevím, protože z ní ani víc nebylo vidět. Byla natočená směrem k oknu, u něhož seděla a něco čmrkala do sešitu. Jako by ucítila můj pohled, krátce vzhlédla, ale znova, viděl jsem z ní sotva kousek pravé poloviny obličeje, a pak se s nezájmem obrátila zpátky ke své práci.
„Takže, třído, laskavě zavřete klapačky a obraťte pozornost sem ke mně!“ přerušila Pat hluk v místnosti. Očividně měla o studentů respekt; okamžitě zmlkli a dívali se střídavě na mě a na ni.
„K čemu byl vynalezen kroužek na klíče?“ zeptala se třídy. Očekával jsem, že mě představí a pošle do lavice, ale takto zřejmě probíhal začátek každé jejich hodiny.
„Nevíme, paní profesorko,“ zaburácela třída.
„Přece abychom mohli ztratit všechny klíče najednou,“ poučila je zvesela Pat a dodala: „Tohle jsem našla na cituji.cz, není to z mé hlavy.“
Pak se konečně podívala na mě. „Nejspíš jste si nevšimli, že se mnou do třídy vešel tenhle kluk, protože se na mnou pořád schovává.“ Na tvářích studentů se objevily úsměvy, pár se jich tiše zahihňalo. „Přivítejte do svých řad Jamieho – mohla bych dodávat takové ty žvásty buďte na něj hodní a mějte ho rádi, ale myslím že postačí říct, holky; nechce ho první den dýchat, teprve pak se na něj sesypte.“ Pat se rozhlídla po třídě, ale já z její rychlé obhlídky poznal, že už přede věděla, kam mě posadí. „Posaď se tamhle do poslední lavice u okna, prosím.“ Místností se rozjelo vzteklé syčení a závistivé pohledy se zaměřily právě na tu dívku, která se na mě předtím tak krátce podívala. Vypadala, jako bych si jich nevšímala – jako by ani v té třídě nebyla. Když jsem ale přišel blíž, podle jejích zaťatých pěstí jsem poznal, že se je pouze snaží ignorovat.
Něco mi napovědělo, že tohle bude ta dívka, o níž mluvila Pat. Carley.
Carleyin pohled:
Uháněly jsme s Mysterkou po pláži a mokrý písek nám lítal od kopyt. Teda jí. Nemůžu si pomoct, ale když jsme takhle spolu, připadám si, jako bychom byly jedna.
Ostře jsme vybraly zatáčku kolem Langustího výčnělku a já ji začala brzdit, aby měl dost sil na přeplavání kolem West way – Clovinsovi tam měli ukotvené lodě, protože jako v jediné části zátoky tam byla skutečně hloubka.
Pro ni nebyl problém to obeplavat. Voda byla celkem teplá a tak jsem se jí svezla ze hřbetu a plavala vedle ní. Nakonec jsem jí sundala vazák, který měla kolem krku a nechala ji, ať plave. Věřila jsem, že mi nikam neuteče.
Držela se vedle mě jako starostlivá matka – skoro jsem si připadala jako její hříbě. Dávala pozor, abych se náhodou nezačala topit. Byla to moje nejlepší kamarádka.
Za chvíli jsem se na ni vydrápala zpátky, ale provázek kolem krku už jsem jí zpátky nedala, věděla kam má jít i bez toho, stačilo, když jsem občas poupravila směr její plavby nohama.
Mokré oblečení mě začala studit, tak jsem se jí lehla na záda a nechala se unášet. Na temné obloze nade mnou svítily hvěždy a já se přisthla jak uvažuju, jestli tam na mě někde pořád čeká…
Setkáte se už za chvíli. Jen co si s tebou pohraju.
Otřásla jsem se a rychle rozhlédla kolem, jestli nás někdo nepozoruje. Přesněji řečeno, někdo jako třeba Alan.
Hysterka byla v klidu – nikdo tu být nemohl. Pokoušela jsem se uklidnit a navodit zpátky příjemnou atmosféru, ale nějak jsem to nedokázala. Najednou mi do očí vhrkly slzy zlosti. Copak se už ani nemůžu podívat na hvězdy bez toho, aniž by se mi vracely ty příšerné vzpomínky?
Ne, život nebyl fér.
Překvapilo mě, když Mysterka zničehonic vyskočila na břeh. Málem mě to vyhodilo ze sedla, ale nějak jsem se udržela. Byla jsem tak zabraná do myšlenek, že jsem si vůbec nevšimla, že už jsme se dostali k cestě vedoucí k Point Parku.
„Počkej, pojedeme jinam,“ zastavila jsem Mysty mírným tlakem lýtek. „Tady sem se nesmí.“ Chtěla jsem přeplavat k miniaturnímu ostrůvku uprostřed zátoky. Byla tam krásná pláž a hlavně – nikdo vás tam neotravoval. Z té cesty to bylo kousek.
Znova jsem se ponořily do vody a za chvíli už vylézaly na břehu našeho ostrova. Kupodivu jsem byla z cesty vyčerpaná – nejspíš proto, že jsem den co den spala tak málo – a tak jsem seskočila z Mysterky a lehla si do písku. Zkusila jsem pokyn, který jsem se ji pokoušela naučit už půl roku – a celkem se nám dařilo, už párkrát hnedka poslechla. Nechtěla jsem ji do toho nutit, takže výcvik trval pomalu.. ale dařilo se.
Klepla jsem rukou dvakrát do písku a se zatajeným dechem čekala. Jako by se rozmýšlela co udělá a pak složila nohy a lehla si vedle mě. Pohladila jsem ji po hřbetě a znova se zadívala na oblohu.
Jakýkoli koňák by mi jistě řekl, že je to nebezpečné, a já to věděla, ale stejně jsem ležela vedle ní a cítila se v bezpečí víc než kdykoli předtím.
A bohužel jsem byla tak neopatrná, že jsem usnula.
Z bezesné temnoty mě probudilo šťouchání hebkého koňského nosu do boku. Převalila jsem se a rozlepila oči. Nade mnou se tyčila Mysterka a pohazovala hlavou, když viděla jsem vzhůru.
Usnula jsem ve stáji?“ napadlo mě, ale pak jsem si uvědomila, že jsem celá mokrá a ležím v něčem sypkém, jemném na dotek..
„Do háje!“ vyskočila jsem, když mi došlo co se stalo. Pohlédla jsem k východu, odkud se začínalo drát slunce přes obzor. „Musíme domů, za chvíli tam bude Pat!“
Vyhoupla jsem se na Hysterku, rychle ji rozhejbala a cvalem se rozjela domů.
Byla bych si tu ranní jízdu užívala, jenže jsem se děsila toho, že tam naši třídní nechám čekat. Ještě se na mě naštve – a když se rozzuří, co já vím co by mohla udělat. Snad ne zabíjet.. jako někdo.
V duchu jsem se své kobči omlouvala, ale ten maratón byl nezbytný. Nejela jsem ale zase úplně šíleně, nechtěla jsem ji schvátit. Přehnaly jsme se přes North Way, po pláži k Sunset Road a tam jsem to ostrým cvalem vzala rovnou nahoru do křovisek. Měla jsem přitom nepříjemný pocit, že nás někdo z protějšího břehu pozoruje, ale nebyl čas se o to starat. Domů jsem dorazila přesně o čtvrt na šest.
Profesorka Patricia Twigová, prostě Pat, jak mi neustále připomínala, už čekala před stájí; všimla jsem si, že už dokonce vyvezla hnůj.
„Dobrý den, Pat, promiňte, usnula jsem!“ začala jsem se omlouvat, ještě dřív než jsem slezla z Mysterky.
„V pohodě, ale budu se zlobit, pokud mi nezačneš tykat – samozřejmě jenom tady. Zkus to ve škole a poženu tě bičem do New Yorku,“ vyhrožovala naoko přísně, zatímco jsem jí vrazila do ruky vazák a metla pro uzdečku a sedlo.
Nechala jsem pat, aby ji sama nauzdila a nasedlala a tiše jsem ji pozorovala. Už si vedla docela dobře, nemusela jsem po ní upravovat podsedlovou dečku ani nic jiného. „Super, tak hop do sedla, dokud je zahřátá. Objeď dvě tři kolečka krokem a zkoušej u toho různé jízdárenské prvky, potom budu navigovat dál,“ dirigovala jsem ji a vběhla do domu, abych se narychlo převlékla z mokrého oblečení.
Už suchá jsem v kuchyni popadla rohlík a vrátila se na provizorní jízdárnu. „Srovnej se, sedíš moc na zadní rozsoše,“ zavolala jsem. „Dobrý, otěže si ještě trochu zkrať a přejdeme do pracovního klusu.“
Toto ráno jsem jí už dovolila skočit pár překážek. Byla z toho nadšená, no já už tolik ne, protože mě bolelo dívat se, jak Mysterce škube otěžemi, ale nemohla na za to – prostě byla pokročilejší začátečník. Náhodou mě svou vytrvalostí a úspěchy udivovala – za ten rok se toho naučila obdivuhodně mnoho.
Když jsme skončily s hodinou, poděkovala mi za jízdu a jako obvykle se pokoušela vnutit pár dolarů a já je jako vždy odmítla. Mystery ji měla ráda – ne tak jako mě a - …to je jedno koho, ale rozhodně skoro stejně jako Lorraine. Navíc mi ve stáji občas pomáhala a byla prostě… milá. Jednoduše nebyla jako ti ostatní, kteří mě mučili výslechem a vstupovali příliš blízko ke mně. Do mého osobního prostoru mohla jen Lorraine, Mysterka, Christina.. no a poslední dobou i Pat. Jako by každým rokem od té… události, přibyl jeden přítel do mé chudé sbírky.
Vystřídaly jsme se v naší koupelně, nasnídaly se, vzbudily Lorraine, a pak už byl nejvyšší čas jet do školy. Vytáhla jsem z garáže svoji milovanou černou motorku, dala Pat helmu a nasedla.
Trochu mě ještě pořád mrazilo, když se mě chytla kolem pasu, aby neměla pocit že spadne, ale už jsem to zvládala celkem s nadhledem. Stačilo si čas od času připomenout, že Pat je kamarádka.
„Jezdíš jako šílenec,“ prohlásila když jsme před školní garáží sesedly. Měla jsem privilegium parkovat tam, protože jsem ji vozila ke škole pokaždé, když u nás měla hodinu. Zpátky chodila pěšky – měla to ráda.
„Možná jsem šílenec,“ řekla jsem zadumaně a zavedla svou černou nádheru dovnitř.
Když jsem se vrátila, Pat s někým telefonovala. „No, jo, jasně, už jsem tady, valím tam. Nashle.“
„Carley, zrovna mi volal říďa, že do naší třídy přijde nějaký nový student, a prý ho poslali ke mně do kabinetu, tak já mizím, jo? Zdárek na hodině!“ zavolala na mě už v poklusu a rozběhla se k budově.
„Jistě, paní profesorko,“ řekla jsem prázdnému parkovišti a loudavým krokem se vydala do naší třídy.
Po chodbách se téměř nikdo nepohyboval, takže jsem ještě více zvolnila. Nepotřebovala jsem být co nejrychleji u těch lidí, kteří mě nemají rádi.
Jednou to ale přijít muselo a já se zaťatými zuby stanula pře třídou. 2.A, hlásala cedulka na dveřích. Přehodila jsem si vlasy ještě pečlivěji přes levou tvář a neochotně vlezla do Očistce.
„Hele, Tokelovová,“ ozval se okamžitě Justin a vběhl mi do cesty, aby se mohl uklonit. „tak co slečno nedůtklivá, už se mnou konečně půjdete na to rande?“
Přeměřila jsem si ho mrazivým pohledem a obešla ho. Ještě před třemi lety bych šaškovala as ním. Dnes ale ne. Ne po tom, co jsem zažila. Všechno se může velice snadno zvrtnout.
„Ježíš Carley, proč mi furt lámeš srdce?“ hrál si na blbečka.
Ignorovala jsem ho. Osudná chyba.
Chytil mě za ruku. Ten hajlz, hajzl, hajzl! Vysmekla jsem se mu a snažila se nedát na sobě znát, že se bojím. Přesně takhle mě tenkrát držel Alan.
Možná patřím do blázince.
„Dej mi svátek, Justine,“ odbyla jsem ho
„Dal bych ti cokoli, třeba – “
„Ser na ni, stejně s tebou nikdy nepůjde,“ vložila se toho Alison, třídní kráska – štětka. Jediná osoba, jedovatá jako rulík, kterou jsem z duše nenáviděla.
„Jenže já s ní jít chci. Třeba na tu plážovou párty,“ zazubil se na mě.
Holky na něj zasyčely, ať je z ticha. No, jestli si myslí, že já chci jít na nějakou plážovou párty, tak jsou vedle. Šla bych, kdybych měla vedle sebe.. jednu osobu, kterou jsem milovala. Kterou pořád miluju, i když už není.
Justin takhle otravoval už skoro půl roku. Občas jsem začínala přemýšlet, jestli se mu skutečně aspoň trochu nelíbím, protože jeho neustálé prosby o rande už dávno nebyly vtipné.
„Carley, prosím. Jen jedna plážová párty.“ Přistoupil ke mně blíž a já se instinktivně odtáhla. „Ty slepice se zblázní závistí,“ zašeptal a spiklenecky na mě mrkl.
Nejspíš jsem ho ohromila tím, že jsem se usmála nazpátek. Jo, poslední dobou jsem dělala pokroky. Začalo to vybudováním důvěry s Pat. „Promiň, ale nebudu tady.“
„Kam jedeš?“ vyzvídal.
„Letím. Do Kalifornie, za kamarádkou.“
„Ona má nějaký kamarády?“ vyhrkla Janis.
Sklopila jsem hlavu a odpochodovala ke svému místu.
Justin za mnou nešel. Asi vycítil, že už mám právě všeho tak akorát dost.
Vytáhla jsem sešit a ignorovala tlachání těch lidských příšer, kteří právě rozebírali mě, moje údajné přátele a „můj ksicht“.
Ať se jdou vycpat.
Začala jsem kreslit obrázek Pat a Msterky, tak jak jsem si je pamatovala z dnešní hodiny. Byla jsem asi v polovině Patina trupu, když se ozvalo zvonění a do třídy se nahrnul zbytek žáků. Já seděla sama. Veselé tlachání mi bylo cizí. Nepatřila jsem k nim. Justin do mě zezadu jemně drbnul nohou, ale já se k němu neotočila a on svého úsilí nechal.
S mírným zpožděním do třídy vstoupila Pat, tak jsem se automaticky zvedla a zase se posadila; potom jsem pokračovala v kreslení obrázku a nepřidala se k tradičnímu pozdravu. Když skončil, třídou se rozjelo mumlání a Pat je přerušila tím, že někoho představila. Na malý okamžik jsem se odtrhla od kresby a zjistila, že před katedrou stojí zhruba sedmnáctiletý kluk, podle výrazu značně nervózní. No to teda bude úžasný – novej člověk a zrovna musí sedět se mnou. Ve třídě jiné volné místo nebylo. Leda že bych si sedla k Justinovi… možná o to Pat poprosím. Přece jen k němu mám větší důvěru než k úplně neznámému člověku.
Když ten nový žák zamířil k mojí lavici, zděšeně jsem si uvědomila, že mě začíná svědit jizva.
