Nitky šílenství
Tahle básnička je skvělým zrcadlem toho, jak vypadají moje myšlenky. Jednu chvíli se směju, druhou brečím. Proto ji nechám takovou, jaká je – zmatená a nepřehledná…. Přijde mi mírně šílená. Ten nápad – ukrást Conrádka – samozřejmě nezrealizuji, jen jsem nad tím tak jednou přemítala. Skáču v ději, tak nevím, jak dalece se budete orientovat… ale nezměním ji. Možná, že když ji budu studovat dostatečně dlouho, pochopím, co dělat, abych si pomohla. Anebo skončím v tom blázinci:D
Jednoho ne, o víkendu
– když jsem byla sama,
všimla jsem si se zděšením,
že nám došla rama.
Vrazila jsem do obchodu,
dvoje máslo koupila,
vzápětí čuměla na inzerát,
hlavou nevěřícně kroutila.
To není možné,
vážně, prostě NE –
vždyť na fotce tam můj miláček –
Conrád, je.
Naděje mi v očích plane,
co se má stát, to se stane.
Nepřemýšlím, nemeškám,
na autobus nečekám.
(Rama v příkopu skončila,
máma potom trojčila...)
Konečně jsem na adrese,
- babka stará z tama cosi nese,
stavení se před mnou tyčí,
stařena verandu smýčí….
A tam vzadu, na zahradě,
…černý koník se klidně pase,
ukradnu ho, ukradnu ho..
nemůžu, ksakru, brečím – zase!
Osud mi říká, jsi cestou svou,
já chci jít ale za tebou,
můj malý, milovaný koníku…
V tom odhodí koště ta bába zlitá,
řve: Pojď sem, Toníku.
Zděšeně na ni oči poulím,
co tohle za šílenost jest;
vždyť na mou vlastní čest,
on Conrád se jmenuje!
Bába dál hlučně povykuje,
já už toho mám právě dost,
Zmlkni, nebo ti zlomím kost!
Zaraženě na mě hledí,
na lavičce přitom sedí.
Nepřemýšlím nad ničím,
vím že chci jen jedno –
aby znova přátelství,
mezi námi kvetlo.
Chytám se ho za hřívu,
na hřbet naskočím,
na babku se krátce,
jednou otočím.
Zírá jak jí kradu koně,
jenom lapá po dechu.
Kašlu na ni, (kašlu na vše)
Nevnímám, jakou to tropím neplechu.
Pobídnu ho do cvalu,
ze vsi vyrazím,
hlídkujícího poldu,
málem porazím.
Babka kdesi v dáli křičí,
já radš metu do polí,
schováme se, nenajde nás,
ani oko sokolí.
Utekli jsme, v lese nikdo,
konečně jsme jen my dva.
Namlouvám si, pošetile,
Že již skončila honitba.
Obejmu ho, zpusinkuju,
ze zad ladně seskočím,
v tom se liják prudký spustí,
mám pocit, že se rozmočím.
Jdeme spolu mokrým lesem,
divíme se spoustě věcem.
Třeba – proč tam policistu vidím?
Volána mě divné věci,
Já a zločinec?
To přeci –
Stojím, hnout se nemůžu,
všechno mi už dochází.
Mám strašný pocit, klepu se,
ten polda přichází.
Následuje výpadek,
nevím co se dělo,
pomalu už necítím,
že bych měla tělo.
To ty stěny dělají,
svírají mě v sobě,
a tak bloumám po své cele,
v modré ústavní róbě.
Chodí za mnou kamarádi,
přináší mi jídlo,
ale já mám vždy strašnou chuť,
mrštit po nich mýdlo.
Copak jsou hloupí?
Možná že jsem blázen,
Ale pořád …pořád myslím
…. Jen a jen na něj….
Že čas vzpomínky smyje?
Jak směšná to představa.
Snad v knížkách se to píše..
Ale v realitě nestává.
