Nebezpečí noci
Znám jeden příběh,
jenž není ti znám,
varována buď,
teď není čas k hrám.
Žila jedna dívka, tak všedně přec zle,
matka nikdy neoslovila ji vlídně,
děvče v duši žal, cítě se bídně,
v noci uteklo z domu,
doufajíc, že dojde ke zlomu.
Ale běda…
Spěchaje ulicí, nic netušila,
že vrah jako stín se za ní plíží,
že zubatá již na ni shlíží, brouše si kosu,
ni kapka slz, připomínající ranní rosu,
jí z oka neskápla.
Dívka neohroženě rázuje nocí, po temných koutech kouká,
říkanku kratičkou si přitom brouká:
„Moje kroky vedou tmou,
tou pravou, černou, hedvábnou…“
Kolem mrtvo, jen z pivovaru voní slad,
dál kráčí tmou, nevnímaje nebezpečí a chlad,
když náhle cítí ostří čepele na tepně,
do ouška jí kdosi šeptá „stát.“
„Na město padla tmavá noc,
my v uličce tiché, já mám nad tebou moc.
Držím ti nůž u krku -
Nepokoušej se zdrhnout, či volat o pomoc.“
Nikde nikdo, jenom strach,
A toulavý pes,
jehož majitele postihl krach, zakňučel,
když konečně k věci přešel vrah…
Pouliční lampy svit tam v dálce skomíral,
když život mladé dívky tiše zhasínal.
Tak nechoď sama ven,
počkej až přijde den,
až spatříš slunečních paprsků svit,
až město začne žít…
