Divný místo
Ne, vážně se mám skvěle. Až na to, že když se svět kolem vás rozpadá, je těžký nepřidat se k němu.
Svět je hrozně divný místo,
a lidi na něm ještě divnější, to vím najisto.
Tvářej se jako bohové,
ale jsou horší než zvířata,
a já sama v místnůstce rohové
ťukám do klávesnice a dusím v sobě slova.
Zezdola slyším hlasy,
jak jeden přes druhého řvou,
blýská se na horší časy,
už narušili rovnováhu mou.
Jenže já nechci být jako oni,
nechci podlehnout zlobě,
ubližovat jiným, aniž to vnímám,
a tak radši mluvím sama k sobě.
To je neškodný, aspoň doufám,
protože já nikoho jiného nemám.
Jen sama sobě si zoufám.
Snažím se být v klidu, odříznout se od nich,
usmívat se, žít a nemyslet na to,
jak jsme se dřív rádi měli,
protože oni, oni na to nespíš už dávno zapomněli.
