Bytost
Půlnoc, toť bytostí temných čas.
Z doupat, kobek, hřbitovů, vyhrnou se ven,
já kleju, aby spral je ďas,
a modlím se, aby už tu byl zase den.
Cizinče, jenž končinou tou procházíš,
dej na mé varování; krev tu stále zůstává.
Pokud však pochybnosti o mě nacházíš,
hodina Tvoje poslední právě nastává.
Stvoření noci, pod rouškou stínů,
plíží se k jilmu, k tomu místu skonu,
kde dojde k vyjasnění všech splínů,
a kde zatroubí se na roh; je počátek honu.
V závětří u zatopených lomů,
svit měsíce shlíží se ve vodní hladině.
Zbloudilé duše konečně najdou cestu domů,
však jen v téhle jediné hodině.
Přemýšlíš, proč ruku pomocnou ti dávám,
a ačkoli mě znáš, ačkoli moc dobře víš,
jak životy a lásku ráda brávám,
i přes to všechno vedle mne klidně sníš.
Šepot listí ve stromoví,
deštík, vánek, ticho, chlad,
jestli ochranná krusta rychle se neobnoví,
je s námi amen – démoni mají hlad.
Nejsou však sami; i já po jídle toužím,
Ty vedle mne tak tiše, sladce spíš,
Cožpak nechápeš, jak se soužím?
Ale ano, ty víš.
Vezmu si Tě jen kousek,
tak mi podej brousek -
ať ručku tvou
nemusím pižlat tupou mačetou.
