9.kapitola: Není slušné ukazovat prstem
„Bude z tebe tlusťoch, když se budeš takhle cpát,“ zažertovala jsem a hodila nádobí do dřezu – však ho odpoledne umyju.
„Klídek Bello, to jen dneska – víš, je to pro mě něco jako první narozeninová svíčka. Musím si ten pocit užít,“ vysvětloval Edward, ale poslušně šel do předsíně, kde nám došlo, že má všechny učebnice a sešity doma.
„Alice si snad vzpomene,“ pokrčil bezstarostně rameny a přidržel mi domovní dveře. Pak odhopsal k autu; cestou ještě zkoušel, jak vysoko vyskočí. Pozorovala jsem jeho skotačivé chování s jemným úsměvem ve tváři a přemítala, jestli vás může změna z upíra na člověka tak rozšťastnit. No, zjevně ano.
Byl to pořád ten starý Edward se svým vybraným chování, ale zároveň se na něm projevila obyčejná lidská radost; byl mnohem veselejší než kdy dřív.
Moc se mi tak líbil. Byl ještě oslnivější.
Galantně – jako vždy – mi přidržel dveře a lidským krokem se přesunul k volantu. Už už jsem se té pomalé ( tedy, na upíra pomalé ) chůzi chtěla začít divit, ale pak mi došlo, nad čím jsem před chvilkou přemýšlela.
Upír už byl navždy pryč a vedle mne seděl člověk s nádhernýma zelenýma očima. Oba jsme byli tak happy, že nás ani nenapadlo pomýšlet na to, co asi budou na Edwardovu změnu říkat ve škole. A když nám to došlo, už bylo příliš pozdě, parkovali jsme před vchodem.
„Bells, myslíš na to co já?“
„Bojím se, že ano.“ Z hlasu mi zazněly obavy. Holky se na něj sesypou.. a on už nemá žádný důvod je odmítat. Najednou se mi udělalo nevolno, obklopil mne strach. „Edwarde,“ téměř jsem zaškemrala, „že mi nedáš kopačky?“
„Jako kvůli nim? Sakra Bello, neštvi mě!“ Obrátil mě čelem k sobě a něžně políbil. „Vždyť víš že miluju jenom tebe. A to že jsem konečně člověk na tom nic nemění.“
Ulevilo se mi; zvláště po tom, co jsme se ještě jednou pomazlili.
„Tak jdeme? Ať to mám za sebou,“ vzdychl a loudavě se rozešel ke škole.
Začalo to v momentě, kdy nás zmerčila Lauren. I když zmerčila možná není to pravé ořechové. Prostě by kolem nás byla bývala prošla, jenže samozřejmě – kdo by byl prošel kolem Edwarda Culena bez toho, aniž by se na něj podíval?
„Wow,“ vydechla a učebnice co nesla se jí rozsypaly po parkovišti. Nedbala jich a zírala na Edwarda, jako by to byl nějaký nezvyklý úkaz. Což možná toho dne i byl.
Když na něj dokonce ukázala rukou, neovládla jsem svoji mimiku ani emoce a vyprkla jsem smíchy. Edward po mě hodil zmučený pohled, ale já se prostě nedokázala přestat chlámat, takže mě podmračeně pustil a se slovy „Jdu se někam zamčít“ vyrazil rychlým krokem ke škole.
Ten den měl ale neskutečnou smůlu; na schodech postávala Jessica a něco probírala s Mikem. On byl otočen k parkovišti zády, takže nejprve nepochopil, proč Jess přestala mluvit a strnule, s vyvalenýma očima vejrá kamsi za něj.
„Jessi?“
„Ty…vado.,“ vypravila ze sebe, nespouštějíc pohled z blížícího se Edwarda.
Moje naštvaná láska kolem nich téměř proběhla, s hlavou sklopenou, avšak tuším že zabijáckým pohledem. Chtěla jsem jít za ním, ale Jessica mě zastavila. „Bello! Co to bylo?“
„Ehm, Edward, Jess.“ Co bych jí na to asi měla odpovědět?
„On měl zelený oči!“ zajíkla se.
„No a co je na tom divného?“ rozhodla jsem se hrát si na nezaujatou.
Chytila mě kolem ramen, asi tak jako když se ve filmu šílenec dožaduje pozornosti. „Isabello Swanová! On vypadal úplně normálně!“
„Chceš tím říct,“ zasyčela jsem na ni, „že předtím vypadal nenormálně?“
„Ehm, ne to ne, ale..přece to musíš vidět! Vždyť byl – “
„Jess, prosímtě, uklidni se. Prostě to nech jak to je, ano?“
Nechala mě jít. Ne ke škole, ale zpět na parkoviště – právě dorazila čtveřice zbylých upírů. Rozběhla jsem se za nimi, po cestě jsem překvapivě asi desetkrát škobrtla.
Ještě než jsem stačila cokoliv říct, Emmet zařval, že to muselo být slyšet na celé Forks: „Tak jak bylo v noci?“
Polila mě červená, ale vzdorovitě jsem se podívala na jeho šklebící se tvář a v tu ránu mě červeň opustila. „Skvěle,“ hodila jsem po něm zářivý úsměv. „Tak jako ty s Rosalíí nikdy.“
Vtipné poznámky ho nějak opustily.
„Alice, vzala jsi Edwardovi učení?“
„Jistě, tady. A kde vůbec je?“ Všimla jsem si, že má co dělat, aby udržela vážný obličej.
„Viděla jsi to,“ konstatoval jsem a měla co dělat, abych se znova nerozesmála nad vzpomínkou na Jessicu a Lauren. „Bude to pokračovat?“
„Bohužel..celý den. Zítra už nebudou tak zírat, ale zase se rozjedou drby, co tu náhlou změnu způsobilo. Koneckonců, mě by to zajímalo taky.“
„No, to nejsi sama. Jenže na to už asi odpověď nikdy nenajdeme.“ Ale najdeme. Vědět co mě čeká, radši bych zůstala v doživotní nevědomosti, ale zato šťastná po boku Edwarda.
„Jdi ho najít, než se naštve,“ pobídla mě Alice.
„Jasně. Tak na Angelině,“ rozloučila jsem se a odkvačila do školy. Tušila jsem, kde ho najdu. Jediná místnost, od níž měl klíč – „vypůjčil“ si ho, když školník usnul.
Otevřela jsem oranžově natřené dveře, doufajíc, že se nepletu.
„Edwarde,“ zavolala jsem do tmy přístěnku. „Za dvě minuty nám začíná hodina.“
Slyšela jsem, jak se tam něco pohnulo, a vzápětí ke mně dorazila strohá odpověď, nikoli však Edward. „Jdi na ni sama.“
Zavřela jsem dvířka, takže jsme se najednou ocitli v naprosté tmě. Nedokázala jsem si pomoct; vzrušovalo mě to. „Edwarde, promiň. Ale copak tobě by to nepřišlo komické? Ani Ježíš by nevyvolal tolik rozruchu jako dneska ty.“ Koutky se mi zase začaly stáčet nahoru, ale podařilo se smích zdusit. Kdybych se rozesmála, asi by se byl skutečně naštval.
„No jo. V pohodě.“ Neznělo to ale moc spokojeně.
Šátrala jsem rukama po zdech, a jak jsem tak postupovala neprostupnou tmou, zakopla jsem o kbelík. Myslela jsem, že skončím na zemi, ale těsně nad podlahou jsem cítila, jak mě zachytily jeho svalnaté paže. „Bellis, vždyť se tu zabiješ.“
„Jak se ti to povedlo?“ zeptala jsem se šokovaně místo poděkování.
„Co jak se mi povedlo?“ nechápal.
„Jak jsi mě zachytil? V téhle tmě?“
Zarazil se. „No, prostě…já nevím. Intuice, že spadneš a přizabiješ se?“
Odhodila jsem znepokojení a laškovně se usmála. Sice to nemohl vidět, ale atmosféra v přístěnku byla nabitá elektřinou – ty impulsy mezi námi byly skoro hmatatelné.
„Už se nezlobíš?“
„Ne.“ Opatrně, abych zase o něco nezakopla, si mě přitáhl k sobě a než jsem se stačila nadát, sklouzl mi rukama pod tričko.
„Repete dnešní noci?“ zašeptala jsem vzrušeně.
„No, proč ne?“ Pak se podíval na svítící diplej hodinek. „Před minutou začalo vyučování,“ šeptl a začal šátrat po rozepínání mé podprsenky.
Když už to skoro měl, otevřely se dveře a vniklo sem světlo.
