8.kapitola: Víš co je to zemřít?
Sobotu věnovala Sundance především učení, zkoušky se blížily. Chyběla na několika přednáškách, ale Patty jí je ochotně oskenovala a poslala, takže se měla z čeho učit. Večer šla – snad poprvé po několika měsících – spát už o půl desáté.
Když jí brzy ráno zazvonil budík, vyskočila celá natěšená že se konečně uvidí s Ceriskou. Jediné co trochu zmírnilo její nadšení byl fakt, že se kolem ní bude celý den motat Rafael.
Odhadla ho naprosto přesně. Místo toho, aby na ni čekal na zastávce, se již od časného rána poflakoval před jejich domem; zahlédla ho, když se dívala z okna. Dělala jako že si ho nevšimla a honem zatáhla záclony, ale nepříjemného pocitu, že tam někde venku je, se nemohla zbavit.
Jen co sešla dolů, bouřlivě ji uvítal a byl by jí dal pusu na přivítanou, kdyby neucukla. Snažil se s ní konverzovat celou dobu, co šli na autobus a ona se ho pokoušela co nejzdvořileji ignorovat. V autobuse si sedli (překvapivě) vedle sebe… dle Sundancina mínění až příliš blízko. Namáčkla se na okýnko a dělala, jako že pozoruje krajinu probíhající kolem silnice…
„Jak dlouho tam budeme?“ ptal se Rafael a dalo mu relativně hodně práce, aby mu z hlasu nezaznívala špatně potlačovaná zloba.
„Já tam budu až do večera, ale klidně můžeš odjet dřív,“ mluvila Sundance do skla a začala litovat, že svolila k jejich tykání.
„Co tam budeš tak dlouho dělat?“ vyptával se dál, snažíc se udržet konverzaci.
Povzdechla si. „Koně se sami nenakrmí.“
„Jsou tam snad i jiní, ne? Myslel jsem, že bychom mohli zajít na večeři.“
Tyhle řeči Sundance nesnášela. „Nebyla jsem tam celý týden a ještě ke všemu Meg dlužím půlku ustájení z minulého měsíce. A ani pak na večeři nebudu mít čas - mám noční.“
Rafael vztekle vyfoukl vzduch, ale pak se uklidnil a strojeně klidným hlasem řekl: „Klidně ti to ustájení zaplatím.“
„Děkuji, ale to nic nemění na tom, že večer budu u koní.“ Byla rozhodnutá ho naštvat tolik, že odejde ihned pryč. Už měla toho jeho „namlouvání“ dost, všechen vděk se vypařil v jeho slizkém chování.
„A zítra?“
„Zítra se budu učit, mám přednášku i praxi a zkoušky se blíží, takže jistě pochopíš, že nemám čas lítat po restauracích,“ odbyla ho nedůtklivě. Trochu si vymýšlela – v pondělí ji čekala jenom jedna krátká přednáška, nic víc, ale jako výmluva to stačilo.
Zaskřípal zuby, ale její chování ho neodradilo. Místo toho se mu v hlavě dotvořil plán, jehož zárodek se začal rýsovat již včerejšího odpoledne, když ho krátce navštívila v nemocnici. „Nu, nevadí, snad ještě před odletem najdeme nějakou tu společnou chvilku.“ Piš si že najdeme, kočičko…
Sundance neuměla číst myšlenky, takže se jí pouze ulevilo, že to vzdal. Jak hrozně se mýlila…
* * *
Jimmy se probudil v sobotu ráno v podivné náladě. Nejdříve nevěřil svým očím, když viděl kolik je hodin a potom hloubal nad tím, jak je možné, že ho v noci nerušily žádné zvuky. Upíři nikdy nespávali déle než pár hodin, a to bývalo vždy ve dne, spánkem lehkým jako peříčko – mnohdy se to ani spaním nazvat nedalo, spíš jakýmsi stavem odpočinku, kdy tělo vypne, ale smysly jsou v pohotovosti. Nejdivnější mu však připadalo to, že se vzbudil ráno, ne až k večeru.
Dlouho přemýšlel nad včerejším dnem, tedy spíše nocí, kterou strávil se Sundance. Čím déle na to vzpomínal, tím více mu to celé připadalo jako nádherný sen. To byl vážně tak přepitý krví, že neměl nutkání ji zabít? Vždyť… v tom metru, jak byla tak blízko, tak strašně blízko… tak báječně…. nebo jak mu dala pusu na tvář….
Jimmy se ztratil ve vzpomínkách na jedny z nejkrásnějších chvílí svého upířího života, takže ani nepostřehl, že na něj někdo klepe.
Krucinál, otevřel bys laskavě?! stepovala netrpělivě Carmilla před jeho pokojem.
Možná..? odpověděl provokativně, než roztěkanou upírku vpustil dovnitř.
„Cos dělal, že ti to tak dlouho trvalo?“ kroutila hlavou a rozhlížela se po místnosti. Pohled jí okamžitě padl na poválenou postel. „Ty jsi spal?“
„Už to tak vypadá..“
„No, to je jedno, klidně si vyspávej jako člověk, ale už je celkem pozdě a sluníčko výjimečně svítí, co takhle jít trénovat?“ Nebyla to přímo otázka, byl to poloviční rozkaz: Jimmyho povinný plán na dnešní den.
„Zase to protivné slunce,“ zašklebil se a rovnou si šel pro poloprázdnou lahvičku opalovacího krému.
O pár minut později už společně kráčeli podzemím. Jimmy se navzdory tomu, že chtěl bojovat proti slunci, zoufale netěšil na pálivé UV záření, takže se po cestě snažil všemožně zdržovat.
Po čtvrté výmluvě, kdy tvrdil že si musí zavázet tkaničku, ho Carmilla drapla za vlasy a prostě vlekla chodbou ven. „Jestli se ti ven nechce, nemusíš se mnou chodit, ale budeš zalezlej celej den doma a poněvadž v noci spím, jsem fakt zvědavá, kdy budeš chodit na lov.“
„Vždyť už jdu,“ bručel a donutil ji, aby ho pustila.
Kousek od východu, když ho do očí uhodily první paprsky se praštil do čela. „Zapomněl jsem si sluneční brýle!“
„Ano, to byl účel. Myslela jsem, že potřebuješ být odolný co nejdřív, ne? Teda pokud sis to nerozmyslel a přece jen ji nenecháš být…“
„Ne, nenechám,“ řekl rázně Jimmy. „Stejně – Pokud se něco dozví, nedovolím, abyste jí něco udělali. Stejně jako ty hodláš Briana v tomto případě poslat do Evropy, pokud jsem správně přečetl tvoje myšlenky.“
„Ty se mi hrabeš v hlavě?!“ zavrčela vztekle Carmilla. „Co si sakra myslíš?!“
„Sama jsi mě pustila do své mysli, tak nechápu proč se tak vztekáš,“ bránil se. „Navíc, narazil jsem na ty myšlenky jen náhodou, poslouchal jsem co říkáš a najednou se ti objevily v mysli – však jsi to sama musela vědět.“
„Okej, okej, tak se nezlobím. Jdeme,“ zavelela a odklopila poklop.
„To pálí!“ vyjekl Jimmy, když vylezli ven.
Carmilla vyprskla smíchy. „Vážně? Neříkej!“
„Ale mnohem víc než včera! A vůbec nic nevidím,“ stěžoval si dál a mžoural do prudkých ranních paprsků.
„Ty jsi taky slečinka,“ popíchal ho Carmilla a chytla za ruku. „Povedu tě, dokud nebudeš schopen trefit sám, jo?“
„Ne,“ vytrhl se jí. „Co když někoho potkáme?“
„Hele, já tady nebudu stát do té doby, než si tvoje oči usmyslí, že už jim slunko nevadí, takže pokud nechceš dalších pár týdnů na samotce, prostě jdeš se mnou, Sundance Nesundance, jasný?“
Neochotně se jí chytil. „Proč jsi tak hrozná?“
„Jsem taková, jaká jsem. Uvědom si laskavě, že s takovým Vladem bys maximálně zabíjel lidi a leštil mu boty.“
„Tak promiň. Vlastně je to.. zajímavá povaha, řekl bych,“ omlouval se překotně Jimmy, aby si ještě náhodou nerozmyslela to, že ho bude pouštět za Sundance.
„Patolízale,“ prskla Carmilla a byla ráda, že Jimmy nemůže vidět její úsměv. Zatím.
Vedla ho kolem řeky a celou dobu mlčeli. Carmilla přemýšlela nad tím, proč tohle všechno vlastně dělá a Jimmy hloubal nad něčím úplně jiným. Když si jeho oči dostatečně zvykly, Carmilla ho pustila a zase pokračovali bez hlesu dál.
„Co že jsi dneska tak zamlklý?“ nevydržela to ticho.
„Přemýšlím.“
„Vážně? Tak to jsem netušila,“ protočila oči. „A smím se zeptat nad čím?“
„Jistě.“
Jimmyho krátké odpovědi ji pomalu ale jistě začaly dožírat. „Byl bys ochotný říct něco delšího než jedno slovo?“
„Ano.“
„Nad čím přemýšlíš?!“
„Už teď jsi naštvaná,“ utrousil Jimmy a nic víc neřekl.
„Přestaň se starat o moje emoce a laskavě mi sděl, nad čím jsi se to tak zamyslel,“ zasyčela nevraživě.
Jimmyho bavilo sledovat, jak se skoro tisíciletá upírka vzteká jako malé děcko, ale radši toho nechal dřív, než jí vážně rupnou nervy. „Myslel jsem na to..víš, jestli je nějaká cesta zpátky.“
„Cesta zpátky?“ nepochopila jeho slova.
„Ano,“ řekl tiše. „Jestli se ještě můžu stát člověkem.“
Carmille z rukou vypadla kabelka, ve které měla zásoby opalovacího krému a sluneční brýle pro případ nouze, což ale Jimmymu nehodlala prozrazovat.
Udiveně se po ní podíval,což ji jakžtakž probralo z šoku.
„Ne! To nejde. Když jsi upír, už se člověkem nikdy znova nestaneš!“ Všechno to zakřičela, takže k ní musel honem přiskočit a ucpat jí ústa, aby kolemjdoucí lidé nic neslyšeli.
„Co ti je? Snad jsem tolik neřekl, ne?“ divil se Jimmy její prudké reakci. „Jen to prostě chci vědět…“
„Nic takového nejde, rozumíš?“ zavrčela a Jimmy zbaběle ustoupil čtyři kroky vzad. Takhle neskutečně nebezpečně tvářící se ji ještě nikdy neviděl.
„P-promiň,“ omluvil se automaticky. Ale zároveň už začal přemýšlet, proč ji tak naštvalo… jenže když na ni pohlédl znova, nezdála se mu přímo naštvaná. Měla rozšířené zornice a tep se jí zrychlil, že ho měla skoro jako člověk. Ne, nezlobila se – to byla jenom zástěrka.
Zástěrka, aby na ní nepoznal, jak moc se bojí.
Věděl že by to neměl komentovat, ne pokud se chce od jiných dozvědět víc. Proto dělal, že neodhalil její nepochopitelné zděšení a řekl: „Fakt mi naháníš hrůzu.“
„Padej si něco ulovit, máš volno,“ poručila mu a obrátila se k němu zády. „Kdybys někoho potkal, řekni, že jsem ti to povolila.“
„Carmillo?“ ptal se překvapeně, ale ona jen zavrtěla hlavou a utekla pryč.
Zase nic nechápal. A to ho štvalo čím dál víc. Zaváhal, ale pak se otočil a zamířil zpátky do podzemí. Musel si promluvit s Charlesem. Dalo mu celkem práci tam trefit, protože sotva si jeho oči zvykly na světlo, zase se ocitly ve tmě. Než doklopýtal k upírskému podzemnímu sídlu, bylo skoro poledne. Neuváženě zaklepal na dveře jeho pokoje a až pak ho napadlo, že Charles bude možná ještě spát.
Jimmy? Co si přeješ? ozval se mu v mysli najednou hlásek.
Ehm, já jsem si chtěl promluvit…
„Pojď dál,“ vyzval ho Charles a dveře se samy otevřely. Jimmy vstoupil dovnitř a pokorně pozdravil. „Dobrý den.“
„Zase tak dobrý není, soudě podle tvého výrazu,“ prohodil Charles a posunkem ho vyzval ať se posadí. „Tak o čem jsi chtěl hovořit?“
„O Carmille. Já se jí ptal na jednu věc a ona se rozzuřila – alespoň na první pohled. Ale potom mi došlo, že není rozzlobená, ale hrozně vyděšená. Tak jsem myslel, že byste mi to mohl objasnit..?“ skončil Jimmy otázkou.
Charles se na něj zaujatě podíval. „A na co jsi se jí ptal?“
„Jestli se může upír stát znova člověkem,“ šeptl Jimmy.
„Ach tak,“ zablesklo se Charlesovi v očích pochopením. „Neměj jí to za zlé.“
Tohle nebylo to, co chtěl slyšet. „Prozradíte mi teda důvod její přehnané reakce?“
„Možná..asi ano. Vlastně není důvod ti to tajit. Carmilla se bojí…smrti.“
Nepochopil, ani nemohl. „Smrti?“
„Ano, smrti,“ řekl Charles měkce.
„Ale co to má co společného s tím, že bych se chtěl stát člověkem?“ divil se Jimmy.
Starý upír se bezeslova vysvětlení zvedl a přešel ke skříni, odkud vytáhl láhev a dvě sklenice. Jimmy s úžasem sledoval, jak láhev protřepává a následně nalévá do sklenic šarlatovou tekutinu. Pokojem se začala šířit vůně uleželé lidské krve.
Jimmy naprázdno polkl. „To je - ?“
„Ano.“ Charles bedlivě sledoval jeho reakci na přítomnost aroma krve v místnosti. Zajímalo ho, jak dalece se Jimmy umí ovládat.
„Vy tady skladujete krev? V láhvi od vína?“ kulil oči a hypnotizoval skleničku. Sice byl ještě pořád poměrně nasycen z včerejšího lovu, ale kapku krve by neodmítl.
Nesplnil tak ale Charlesovo očekávání – ten si totiž myslel, že se po krvi Jimmy bezhlavě vrhne a začne pít. Proto ho mile překvapilo, když nic takového neudělal. „Ne, to není láhev od vína. Je to ještě od našich starých dodavatelů, měli speciální podnik pro upíry. Krvotéku, dalo by se říct.“
„Krvotéku,“ vrtěl Jimmy nevěřícně hlavou. „A říkal jste, že ji měli?“
„Ano, už neexistují, bohužel. Často je přepadávaly tlupy upírů a všechnu krev vypili. Jednou je taky navštívila policie.. no, však z nich si pouze udělali poslední rozlučkový večírek, ale to jedno.“ Charles k Jimmymu postrčil skleničku. „Na zdraví.“
„Na zdraví,“ opakoval omámeně Jimmy a přiťukli si. Civilizovaně, jako když člověk popíjí šampaňské, usrkávali svou dávku krve.
„Zajímavá chuť,“ prohodil Jimmy.
„Ach, ano. Princezna Diana,“ oznámil mu Charles suše, jako kdyby se bavili o golfu.
„Vy jste zabili -?!“ zajíkl se.
„No, ani ne tak my, jako naši staří dodavatelé. Přišla jim škoda nechat z ní všechnu krev odtéct a tak..“
„Kdo jsou vaši staří dodavatelé?“chtěl okamžitě vědět.
Charles jeho otázku přešel. „Nechtěl jsi se bavit o něčem jiném?“
„Proč mi vždycky všechno řeknete buď polovičatě, anebo vůbec?!“ mračil se Jimmy. „Nemohli byste mi někdy říct celou pravdu?“
„Ne, nemohli,“ odvětil upír klidně. „Víme proč, a prostě se ti to buď uvolíme říci a nebo ne. Stejně toho víš mnohem víc, než kterýkoliv z řadových upírů, tak si toho važ a nestrkej všude nos,“ usadil Charles Jimmyho do patřičných mezí.
„No jo..takže mi prosím řeknete jak je to s tou Carmillou a smrtí?“ zeptal se a pokoušel se o co nejkajícnější tón.
„Ty starej protivnej dědku, že?“ pousmál se Charles. „Ani ti nemusím vlézt do mysli, abych věděl co si myslíš…no, takže tahle věc – stát se znovu člověkem – není úplně nemožná.“
Jimmymu zaplály v očích plamínky naděje, ale Charles je s jistou lítostí musel uhasit. „Počkej, neraduj se předčasně. Myslíš, že bych byl ještě upírem, kdyby to bylo tak snadné? Přeměna zpět v člověka bývá bolestivá, ale to je jen jedna ze stinných stránek. Můžeš přitom přijít o zrak, sluch – prostě všechno, co jsi měl jako upír dokonalejší než člověk, se nemusí navrátit do normálu, lze to přehnat – a nikdo ti pak už nepomůže. Jenže tyhle maličkosti,“ pokračoval Charles zachmuřeně, „jsou skutečně jen úplné prkotiny. Poněvadž abys něčeho takového vůbec mohl dosáhnout, musíš získat věc, která jediná ti dokáže pomoci.“
Jimmy netrpělivě poposedl, ale Charles si ho nevšímal a dolil jim krve. „Musel bys získat Dýku.“
„Jakou dýku? Tu co – “ zarazil se v poslední chvíli Jimmy. Už málem řekl ´tu co má Carmilla v pokoji?´, ale to by asi nebylo nejlepší. „Nějakou na zabíjení upírů?“ položil trochu jinou otázku.
„Tak trochu,“ prohlížel si ho přimhouřenýma očima. „Každý jí říká jinak, ale obecně je nazývaná Dýkou Návratu. Tahle věc, takhle jediná unikátní věc, by ti mohla vrátit lidství.“
„No a v čem je teda problém?“
Charles se nevesele zasmál. „Nikdo neví kde je. Před mnoha staletími ji ukradli JJjové a nikdo neví kde se teď nachází – pokud ještě vůbec existuje.“
„DžejDžejové? To je zase kdo?“ ptal se Jimmy a naděje z něj zase pomalu vyprchávala.
„Jezdci Jednorožců,“ ušklíbl se starý upír a zavdal si pořádný doušek Dianiny krve. „Blázni, lovci upírů, lidé takzvaně sloužící vyššímu dobru, kteří jezdili na šlechtěných bílých koních, které ale nejdříve nějakým nechutným způsobem křížili s kravami tak dlouho - a následně i mezi sebou - dokud nedosáhli toho, aby jim na hlavě vyrostl kostrbatý růžek – Jednorožec pro ně byl symbolem síly a dobra, mysleli si, že zahání zlo…“
Jimy si najednou připadal jako malé dítě. Bylo toho tolik, co nevěděl… „No a oni vám ji ukradli?“
„Ne nám, vlastnilo ji jiné Společenství. Opatrovali ji jako oko v hlavě, ale pro jednou byli JJjové mazanější než my. Shromáždili obrovskou armádu a všechny upíry pobili. Samozřejmě utrpěli těžké ztráty a ostatní Společenství, když zjistili co se stalo všechny zbylé JJje pozabíjeli, ale Dýka Návratu už nikdy nebyla nalezena. Snad spočívá někde v zemi, zakopaná s Jednorožcem či jeho Jezdcem, a pomalu podléhá rozkladu… těžko říct. Nikdo ale neví kde je a tudíž v podstatě není cesty zpátky.“
„A… ještě jste mi nevysvětlil co dál, kdybych Dýku náhodou našel, a proč se Carmilla bojí smrti…?“
„Kdybys Dýku našel,“ zahleděl se Charles do stěny, „pro ni by to znamenalo jistou smrt. Poněvadž ona tě přeměnila.“
„Pořád nechápu…“
„Pochopíš,“ naklonil se k němu. „Když získáš Dýku, je ti k ničemu, pokud nenajdeš toho, kdo tě přeměnil v upíra. A až ho najdeš, zbytečně se nezdržuj uvítacím proslovem.“
„Jakože.. ji musím zabít?“ zašeptal Jimmy s posvátnou hrůzou v hlase.
„Ano. Musíš jí podříznout hrdlo, vypustit všechnu krev, tu krev nalít do sklenice, potom podřezat sám sebe, ale dřív než ztratíš vědomí je nutné, abys vypil tu krev svého stvořitele. Když to uděláš, ještě si do pravé ruky vyřežeš Značky – japonské obrazce značící Návrat – na ty potom našít kousky kůže toho zavražděného stvořitele, pak se na týden zavřít do rakve, modlit se, aby ses přeměnil do původního stavu a taky doufat, že se neudusíš, až už budeš skoro jako člověk.“
„Ehh,“ vydechl Jimmy. Nějak nenacházel slova. „A.. vrátím se tak, jak jsem byl přeměněn, nebo se všechny roky nakupí zpátky, takže třeba vy byste se přeměnil maximálně tak v prach?“
„Ne, zůstaneš tak jak jsi vypadal před přeměnou. Možná ale budeš stárnou pomaleji, nebo naopak rychleji než průměrný člověk, zůstane ti něco málo červeně v očích… prostě už nikdy nebudeš úplně stejný jako dřív, roky či staletí tvého upírského života tě nadosmrti poznamenají.“
„Ouha. Ale pořád nechápu, čeho se Carmilla – moment, říkal jste, že zavražděného stvořitele? Takže existuje něco, co nás doopravdy zabije?“ málem zajásal Jimmy, podíval se na Charlese, aby mu to potvrdil, a místo toho spatřil, jak se mu v očích mihl stín smutku. Než si ale mohl být stoprocentně jistý, bylo to pryč.
„Ano, tahle Dýka tě doopravdy zabije,“ potvrdil mu Charles.
„Páni. A… jak vypadá?“ ptal se Jimmy fascinovaně.
Charles po něm šlehl podezřívavým pohledem. „Chceš skončit jako ti hlupáci, kteří se ji vydali hledat a už se nikdy nevrátili?“
„Ne, to ne,“ hájil se honem. „Jen mě prostě zajímá, jak by asi mohla vypadat, nic víc.“
Starý upír nakonec kapituloval. „Nejspíš bude zlatá. Aspoň se to říká… Víš, ona není doslova zlatá, ale nikdo neví z čeho přesně je vyrobená, to jen její výrobci a ti už jsou dávno mrtví…“
„Její výrobci?“
„Musíš prostě znát všechno do puntíku přesně?“ protočil Charles oči. „Kdo je zvědavý, bude brzo starý.“
„No jistě, já zestárnu velmi rychle,“ ušklíbl se ironicky Jimmy. „Tak povídejte, dál.“
„Nejdřív ti musím sdělit, že Dýka Návratu nebyla jediná, i když je samozřejmě unikát svého druhu. Vyrobila se jich celá série, a každá sloužila k trochu jinému účelu, ovšem v jednom bodě byly všechny stejné – nebylo Dýky, která by byla vyrobena k jinému účelu, než znepříjemňovat život nám, upírům.“
„Ale kdo -“
„Přestaneš mě laskavě přerušovat?“ zavrčel Charles a Jimmy honem nechal svých dotazů. „Děkuji. Byly vyrobeny na jihovýchodě, daleko odtud. Tam žili upíři ještě jinak než my. Jejich životní styl byl prostý – zabít tolik lidí, co se dá a bránit svoje teritorium před vetřelci. K této části se váže legenda, nikdo neví zdali je pravdivá čí ne. Povídá se, že v Indii žili dva bratři, kteří měli velice krásnou sestru. Opatrovali ji, hýčkali, ale ona jim jednou utekla s cizincem ze severu. Ten cizinec měl prý oči jako vybarvené červenou hlinkou a pěkně ostré zoubky. Bratři byli zklamaní, ale smířili se s tím. Jenže když o několik týdnů později našli krvezbavené a již rozkladupodléhající tělo své sestry, přísahali si u její mrtvoly, že toho cizince vypátrají a pomstí se mu. Jak řekli, tak taky učinili, ovšem jeden z nich to odnesl a stal se stejným netvorem, jako vrah jeho sestry. On však..“ Charles se zarazil, Jimmymu připadalo, jako když nemůže najít slova nebo se snaží něco vymyslet.. „On však nechtěla být jako on a tak se cvičil a o pár let později vyhledal svého lidského bratra, který se už smířil s tím, že zůstane na mstu sám. Neskutečná náhoda jim přála, a on jednou v dole našel krásný stříbřitý kámen. Donesl jej bratrovi-upírovi, protože netušil co to může být a jemu nedělalo potíže poznávat takové věci už jen podle čichu, ale tentokrát nevěděl ani on. A když vzal úlomek do ruky, ten mu okamžitě hrbolatým okrajem rozřízl ruku a spustil vodopád krve.“
Jimmy ho zase přerušil; prostě se neudržel. „Ale neříkal jste náhodou, že je asi zlatá?“
„Chlapče, kdybys mě nechal vyprávět, nemusel by ses ptát,“ vzdychl Charles. „Takže tě prosím naposledy – mlč.“ Potom plynule navázal na předchozí vyprávění. „Jeho lidský sourozenec byl pohotový a rychle mu paži zafačoval. Když se uzdravil, tak s jistou nadějí v srdci začali společně zkoumat tu magickou látku, která jako jediná měla moc protrhnout nerozbitnou kůži upíra. Společně se vrátili do dolu a hledali další, úspěšně. Sehnali spoustu drobných úlomků, ale bylo by velice nepraktické je užívat, takže rozdmýchali oheň a jedné noci ukovali Dýku Návratu, aniž by tušili, jakou bude mít jednou moc. Oni chtěli jen pomstu; nikdy by je nebylo napadlo, že jejich výrobek bude jednou plamínkem naděje pro jejich nepřítele.“ Chalres skončil a pohlédl na Jimmyho. „Teď se můžeš ptát.“
„Mě najednou nic nenapadá,“ zamumlal. „No, vlastně jo – pořád jste mi nevyjasnil to s tím zlatem a stříbrem.“
„Kdy ten kámen zahřáli, nejprve se vůbec nedal roztavit, ale nakonec začal pomalu měknout. A právě v tom momentě se začala měnit i jeho barva.“
„Páni,“ hvízdl fascinovaně Jimmy. „A oni potom vyráběli těch Dýk víc?“
„Pravděpodobně. Spojili se prý s jedním starým Japoncem a ten jim poradil, jak si s tím kovem pohrát. Uměl mu naslouchat.“
„Naslouchal kusu šutru?“
„Ano.“
„Hm.“ To už Jimmymu připadalo vážně padlý na hlavu. „Jak teda vypadá?“
„Chceš je popsat všechny?“ zeptal se místo toho Charles.
Bleskově mrkl na hodinky. „No, vlastně radši ne. Jenom tuhle a kdyžtak třeba ještě jednu. Celkem spěchám.“
„Někam spěcháš? Ve dne?“
„Ano.“ Nehodlal to rozvádět.
Charles se mu chvíli upřeně díval do očí a potom spustil svým rozvážným, klidným hlasem. „Nazlátlý vzhled už dýce zůstal. Měla oboustranou čepel, v jejímž středu byly vyryty nějaké nápisy, jejichž význam se nám nepodařilo rozluštit. Ovšem místo teček, nebo co ty znaky měly znamenat, byly do dýky zasazeny drobné drahokamy. Rukojeť byla vyrobena z jiného materiálu, tuším že se slitiny ocele a stříbra. Vypadala jako dva kousky skládačky, které k sobě absolutně nepatří. To bylo pro případ, že by ji někdo ukradl. Také se dala rozložit. V té rukojeti byly další drahokamy, nohem větší než v čepeli. Mluví se o kruhu modrých safírů, jimž vévodil obrovský akvamarín.“
Jimmymu z ruky vyklouzla sklenka a zbylá krev se rozlila po mramorové podlaze.
„Jimmy? Co je?“ zareagoval Chalres okamžitě a o krev na zemi se nestaral. „Odpověz!“
„Nic,“ zatřásl Jimmy divoce hlavou. „Vůbec nic.“,
„Pro jsi tu sklenici upustil?“
„Asi… už budu muset jít,“ vyvlíkal se.
„Víš že to není pravda,“ konstatoval Charles tiše. „Posaď se. Ještě jsi měl nějaké otázky, pokud se nemýlím.“
„Měl,“ sedl si Jimmy váhavě a zkoumavě si ho měřil, jestli ho teď nezačne zpovídat. Ale Charles mlčel. „Ještě mě zajímalo, kde naposledy ta dýka byla spatřena.“
„Už jsem ti říkal, že při bitvě s JJji.“
„Ano, ale neřekl jste ani časové určení, ani kde to bylo.“
Charles měl ve tváři prázdný výraz, ale jenom navenek. „Jimmy, nehraj si s tím. Stejně ji nikdy nenajdeš.“
„Kde je?“
„Nevím kde je! Zmizela..“ Váhal. „Zmizela v Egyptě.“
„Díky. Můžu se zeptat ještě na něco?“
„Posluš si.“
„Jezdci Jednorožců nadobro vymřeli, nebo ještě někde přebývají?“
„Možná že po této zemi ještě chodí jejich potomci, ale oni samotní jako skupina už dávno nejsou. Ani jejich mutantí koně ne. Ještě jsi něco chtěl?“
Jimmy trošku provinile sklopil hlavu. „Ehm, jo. Mluvíte tak…chvíli jako kdybyste tam snad byl a potom zase ne… proč?“ Tohle byla dnes opravdu Jimyho poslední otázka. Aspoň to tak plánoval. Jenže potom mu přišlo na mysl ještě něco..
„Nebyl jsem tam. Ani jsem dýku nikdy neviděl, ne navlastní oči.“ Znělo to dost vyhýbavě.
„Ne navlastní oči?“
„Viděl jsem to, celou bitvu, v myšlenkách jedné osoby. Pořád mi připadá, jako bych tam byl s ní.“
„S ní?“ naklonil Jimmy zvědavě hlavu, ale Charles vztekle praštil pěstí do stolu. „Nic jsi neslyšel. Další otázka, nebo už konečně vypadneš?“
Jimmy byl sice vyveden z míry jeho náhlou zuřivostí, snad ještě více než předtím Carmillinou, protože Charles byl vždycky mírný, klidný upír, na rozdíl té rudovlasé divoženky, ale musel zjistit ještě něco.
„Jedna otázečka, prosím. Ty drahokamy, měly nějakou moc? Byly jen náhodně vybrané, naozdobu, anebo za nějakým vyšším účelem?“
„Odkud toho tolik víš?“ pronesl Charles podezřívavě.
„Já nic nevím. Tohle mě prostě zajímá..“
„Zajímají tě věci, které by neměly. Nepleť se do věcí, které jsou nad rámec běžného života.“
Sarkasticky si odfrkl. „Normálního života? Chcete snad říct, že být upírem je normální?!“
„Krucinál, mají! Stačí ti to? Když bys z dýky vyndal ten akvamarín, úplně by se změnila. Zrezla by, ale hned jak bys ho do ní vrátil, tak by zase získala původní lesk. Taky by bez něj neměla téměř žádnou moc. Doufám že toho nechceš víc, protože ač je mi to nesmírně líto, musím tě vyhodit. Nashledanou,“ rozloučil se Charles prudce a Jimmy se raději odporoučel k východu.
Starý upír za ním nakonec ještě křikl: „Vlad ukončil hru, tak nevraždi víc než musíš.“
To by sice Jimyho ani nenapadlo, ale byl rád že mu to řekl – aspoň se mohl o něco míň bát, že Sundance zabije některý z tamních upírů.
Stavil se u sebe v pokoji, popadl sluneční brýle, ale nakonec je zase hodil zpátky do poličky a vyběhl nahoru, vstříc pálivému slunečnímu světlu. Setrval venku až do západu slunce, poté si zaskočil na večeři a když utišil svůj hlad, vydal se k Sundancinu bytě. Ze střechy protějšího domu ji pak pár hodin pozoroval, jak se učí do školy. Když zhasla, vrátil se do podzemí.
V neděli se rozhodl podívat za svými rodiči, přesně jak plánoval. Carmilla se mu naschvál vyhýbala, takže jí nechal v jejím pokoji zprávu kam jde a vydal se tam. Slunce konečně občas překryly mraky, takže si jeho bolavá kůže trochu odpočinula. Oči už si téměř zvykly, takže když váhavě zamířil pěšky na venkov, neměl potíže se sledováním cesty.
Trochu se bál, aby ho někdo nezahlédl, a tak cestoval lesem. Stavení jeho rodičů stálo osamoceně na kraji vesnice, takže když je nenápadně pozoroval skrz listoví, všimly si ho maximálně veverky. Zůstal tam až do večera, a poté co staří manželé zašli dovnitř do domu, vyrazil zpět k Londýnu. Chtěl zkontrolovat Sundance, a dobře udělal. Stihl to jen tak tak.
* * *
Sundance posadila Rafaela do kuchyňky, kterou měli u koní, a šla se převléknout do pracovního. Když se vrátila, našla tam s ním Meg, jenž visela na každém jeho slově. „Já půjdu krmit, jo?“
„Jasně,“ mála Megan rukou, jako když kyne královna. „Za chvilku ti přijdu pomoct.“
Hm, tak jestli tě Rafael nepošle na jedno tmavé místo, dost pochybuju že to bude za chvilku, pomyslela si, celé spokojená, že si úlisný Ital konečně všímá někoho jiného. I když… nedalo se říct, že by si Meg přímo všímal. Jen odpovídal a lehce s ní konverzoval, ale moc nadšeně teda nevypadal.
Nejdřív se Sundance vydala ke stáji, aby se po té strašně dlouhé době přivítala s Ceris.
„Cerisko, beruško moje!“ vykřikla tlumeně a vrhla se za svou kobylkou, kterou neviděla celý dlouhý den. Ta jí radostně zařehtala v odpověď, ale to už Sundance byla v jejím boxu a objímala ji okolo krku. „Tak jak ses měla? Nebyli na tebe zlí?“
„Jasně, že byli. My tu koně normálně týráme, tu tvou kobylu obzvlášť,“ ozval se z konce stájové uličky Megin dotčený hlas.
„Ty už jsi tady?“ podivila se Sundance.
„Říkala jsem,že přijdu za chvilku. Ta už uplynula.“
„Aha. Myslela jsem, že se budeš vybavovat s Rafaelem.“
„Koně mají přednost,“ pokrčila Meg rameny a odešla pro kolečka.
Celý zbytek dne měly na starosti obsluhu koní jen ty dvě, Rafaela samozřejmě ani nenapadlo, že by si špinil ruce. Sundance vzala Ceris konečně na jízdárnu a začala s ní trénovat skoky, Meg mezitím vzala na vyjížďku jednoho zákazníka. Všechno probíhalo v klidu, Sundance nakonec ale nepřipadalo, že by tam Rafael byl. Večer nakrmily koně, pozhasínaly světla a zamkly stáj.
„Tak dobrou noc,“ loučila se s nimi Meg, která bydlela v domku asi sto metrů odtud. „Zase příští týden.“
„Jasný, dobrou.“ Sundance s Rafaelem se svižně vydali k zastávce, aby jim neujel autobus, poslední co toho večera jel.
„Zajímavě voníš,“ utrousil Rafael. Sundance nepochopila, jestli to měla být poklona, urážka, nebo snad začátek konverzace?
„Díky. Většina lidí by tvrdila, že koně smrdí.“
Nic víc už nepromluvili.
Sundance očekávala, že se v Londýně dají každý svou cestou, a proto ji udivilo, když šel Rafael za ní.
„Myslela jsem, že hotel Hilton je na opačnou stranu, ne?“
„Přece tě nenechám jít v noci samotnou.“ Jeho hlas se ale Sundance vůbec nelíbil.
Když byli nedalako od Bidder Streeet, Rafael se nečekaně zastavil a protože chytil Sundance za ruku, byla nucena zastavit také. „Co je, sakra?“
„Tady to stačí, ne?“ rozhlédl se po liduprázdné ulici.
„Co prosím?“ nechápala jeho podivnou poznámku.
„Ale no tak, kotě. Přece vidíš, jak nás to k sobě táhne.“
V tom okamžiku pochopila. „Ty prevíte,“ zašeptala a začala ustupovat.
Sevřel její ruku silněji. „Ani se nepokoušej zdrhat.“
„Budu ječet,“ vyhrožovala a krev jí bušila ve spáncích.
„Vážně?“ Naklonil s k jejímu uchu. „A co když ti nedám příležitost?“ Rovnou ji chytil pod krkem.
„Hajzle.“ Byla vyděšená. A bezmocná. „Ty zkurvenej hajzle.“
„Ale, copak můžeš taková slova vypustit ze svých jemných úst?“ Ďábelsky se usmál a surově ji políbil. Bránila se, kopala, snažila se ho kousnout. Byl to marný boj. On byl profík.
„Tak co, chceš si to rozdat na zemi nebo ve stoje?“ chtěl vědět a oči mu maniakálně poblikávaly.
„Půjdu na policii,“ vyhrožovala.
„Co když už k tomu nikdy nedostaneš příležitost?“ opáčil ledově. Miloval hry na kočku a na myš.
„Tohle ti nevyjde. Všichni ví jak vypadáš. I kdybys ses mě nakonec rozhodl zabít, budou vědět, s kým jsem byla naposled.“ Sundance se snažila získat čas na vymyšlení jakéhokoliv plánu. Nebo alespoň oddálení té nechutné záležitosti.
„Jenže to už budu za kopečky, koťátko. A tam si mě nikdo netroufne z ničeho nařknout, chápeš?“
„Chcípni,“ sykla nenávistně.
„Jednou. Ale ne teď. Teď si ještě užiju, s tou nejšťavnatější Angličankou, jakou jsem kdy potkal.“
„Ne!“
Sundance se mu pokusila vytrhnout, ale on jí stiskl krk tak pevně, že se začala dusit. Nevnímala to a pokoušela se ho poškrábat, vypíchnout mu oko..cokoliv. Začala se jí motat hlava z nedostatku kyslíku a Rafael byl zklamaný, že se s ním taková kost pere, takže si ji neužije jako jiné, ale i tak mu stačila. Zatímco ji jednou rukou škrtil, druhou jí začal strhávat halenku.
Jimmy skutečně přišel naposlední chvíli. Přeskakoval ze střechy na střechu a najednou je spatřil. V tu chvíli se v něm vzedmul neskutečný vztek, že málem rozdrtil střešní tašky, ale ovládl se.
Jako stín seskočil dolů, bylo mu úplně jedno, jestli ho někdo uvidí nebo ne. Dopadl neslyšně za Rafaela, který dál vzrušeně trhal Sundancino oblečení.
Ztuhl, když ucítil dva ostré bodce u svého krku.
„Pusť ji,“ nařídil Jimmy.
Rafael stál dál jako socha, ani se nehnul.
Jimmy oddělal špičáky od jeho krku a prudkým trhnutím ho otočil čelem k sobě. Tím samozřejmě dosáhl toho, že Rafael přestal škrtit Sundance, a ta se zřítila na zem, snažíc se nadechnout. Jimmy už chtěl být u ní, ale nejdřív si to musel zúčtovat s tou sviní, kterou měl teď ve své moci.
„Víš co je to zemřít?“ zeptal se Jimmy mrazivým, nenávistným hlasem.
Rafael jektal zuby. „N-ne.“
Po upírově tváři se roztáhl děsivý škleb. „Tak teď to poznáš. Ale nejdřív bys měl trochu trpět, nemyslíš?“ Vrazil mu facku. A další. Jediným trhnutím ruky mu zlomil zápěstí. A tak systematicky pokračoval, dokud muRafael nezůstal viset v rukách jako svíjející se uzlíček bolesti. „Teď, už můžeš zemřít,“ pronesl chladně a prostým škubnutím mu zlomil vaz.
Mrtvé tělo odhodil na střechu jednoho z domů, později se pro ně vrátí. Teď musel za Sundance.
Pořád ležela na chodníku, kam upadla když ji Rafael pustil, pořád se namáhavě snažila nadechnout.
„Sundy,“ přiklekl k ní Jimmy a došlo mu, že jí pomůže jen dýchání z úst do úst. Přikázal si, že se nesmí nechat zlákat její krví, podepřel ji, a jemně přiložil své ústa k jejím. Okamžitě sebou zacukala a rozkašlala se, skoro jako kdyby ji vytáhl poloutopenou z vody. Přetočila se, a v kleku se dávivě nadechovala. Když se jí zklidnily plíce, Jimmy ji lehce pohladil po zádech. Trhla sebou, jako kdyby dostala elektrický šok, ale když viděla že to je on, úleva prostoupila každou buňku jejího těla.
„Steve,“ zamumlala. „Jsi tu, nebo se mi zdáš?“
„Jsem tu,“ ujistil ji.
Sundance byla v šoku. Opřela se o zeď a zavřela oči.
Z pod víček se jí za chvíli začaly koulet slzy. „D-d-ěkuju t-ti.“
Jimmy ji zvedl do náruče. „Není zač. Odnesu tě domů, ano?“
„Ale je,“ zašeptala. „Díky na to nestačí.“ Otevřela oči. „Můžu?“ Zasloužil by si větší odměnu.
„C-co?“ zakoktal se Jimmy, ačkoliv pochopil o co jí jde. Nebyl si jistý. Bál se sám sebe.
„Tohle,“ zamumlala a naklonila se k němu. Zarazil ji vpůli pohybu. „Sundance, ne.“
„Ty mě nemáš rád?“ posmrkla zklamaně.
„Ale mám,“ vyvedl ji urychleně z omylu. „Jen vždycky nejde splnit všechno co bychom chtěli, víš.“
Slzy jí vyschly při jeho ujištění. Ale nechápala to. „Proč?“
„Nech to plavat,“ odbyl ji. Protože jsem upír a mohl bych tě zabít.
„Kde je..on?“ položila jinou otázku.
„Pryč.“
„Tomu říkáš odpověď?“
„Prostě pryč, to je jedno kde.“ Na střeše domu, teď už pár ulic od nás. Co tam dělá? No, možná se už brzy začne rozkládat. Jo, to jí rozhodně může říct.
„Mě to jedno není,“ protestovala Sundance tvrdohlavě. „A postav mě na zem, už můžu jít sama.“
Jimmy s povzdechem učinil oč ho žádala.
„Proč vzdycháš? Můžeš si za to sám,“ rozhodla se hrát si na nepříjemnou. Jenže Jimmyho to nebavilo. „Co bys řekla malému kompromisu?“
„Podle toho jakému?“ změřila si ho přimhouřenýma očima.
„Ty zapomeneš na všechny otázky ohledně Rafaela a já vezmu v úvahu tvou prosbu?“
Sundance se ušklíbla. „To je nefér, nemyslíš?“
„Proč by bylo?“
„Protože jestli si myslíš, že mi tím prokazuješ kdovíjakou službu, tak jsi naomylu! Klidně si zmiz i s tím pitomým tajemstvím, mě je to fuk.“
Jimmy se zastavil. „Vážně to chceš?“
„Ne,“ zavrtěla okamžitě hlavou. „Ale to je děs! Pořád máš přede mnou nějaká zpropadená tajemství, ani se nesmím dovědět jak skončil chlápek, co -“
Nedopověděla. Jimmy se k ní sklonil a umlčel ji jejich prvním polibkem.
