7.kapitola: Šťastně až do smrti?
EDWARD:
Viděl jsem jak se Esmin výraz proměnil, jak na mě hladově zaměřila svůj zrak. Pak prostě zmizela, zároveň s ní už nebyla vidět ani Alice a vzápětí Emmet…. A potom se ozval známý zvuk padajícího kamení.
Zastavili se, takže jsem je mohl spatřit. Ale předtím… předtím se pohybovali příliš rychle, než abych je zachytil. Došlo mi, že tamto nahoře, v nebi, bylo skutečností. A nějakou neskutečnou skutečností bylo i to, že jsem byl člověk. Člověk… a zjevně s voňavou krví.
Esme měla ve tváři zuřivý, hladový výraz a prala se s Emmetem, který ji ale svíral v železném sevření. Alice stála poblíž a snažila se ji uklidnit+ neunikl mi její bolestný výraz, když ji Esme praštila.
Počkat. Alice? Jak… jak tu mohla být? Byla živá? Neumřela? Co se stalo? Vždyť jsem to viděl, viděl jsem, že ji ten upír rozcupoval…
Ale nebylo pochyb, že přede mnou sestřička stojí živá.
„Alice!“ vykřikl jsem a vrhl se k ní. Možná to nebyl úplně nejšťastnější nápad, poněvadž Esme pořád běsnila, ale nedokázal jsem si pomoct. Měl jsem šílenou radost, že ji vidím živou.
Neméně nadšeně mě objala a já vyhrkl: „Jak to, že žiješ? Viděl jsem to ve vašich myšlenkách… slyšel jsem výkřiky…?“ A ještě jsem dodal. „Ty ale studíš.“
Ona na mě koukala stejně nechápavě, jako já na ni. „Složili mě. Ale co vy… nechápu to. Viděla jsem vaše mrtvoly… jak je možné, že žijete? A proč jsi.. proč jsi člověk?“
„Víš, bylo to hrozně zvláštní,“ začal jsem a vysvětlil celou nebeskou historii. Všichni na mě udiveně zírali, tak to Bells projistotu potvrdila.
Esme se už celkem uklidnila a rozbrečela se. „Tohle nepůjde,“ zavrtěl Carlisle smutně hlavou. „Sám víš, co to je, Edwarde.“
„Ehm, co nepůjde?“ vmísil se Jasper do hovoru.
„Nemůže s námi už zůstat. Esme by ho zabila.“ Esme se rozbrečela ještě víc. Ale Carlisleova slova nebyla krutá. Jen pravdivá.
„Takže..“ hlesl jsem.
„Překecám Charlieho, aby ses k nám mohl nastěhovat,“ našla Bella řešení. „Nic jiného mě nenapadá.“
„Tak.. asi půjdeme, ne?“ přerušila Alice náhlé nepříjemné ticho. „Emmete, Rose, Carlisle, vy jděte s Esme domů a my s Jasperem je doprovodíme k Belle.“
Tiše jsme se rozloučili a každý odešli svou cestou.
BELLA:
Trochu jsem se bála Charlieho reakce, a bohužel byly moje obavy správné. Když jsme došli k nám domů, nemohla jsem najít klíče, a tak jsem třesoucí se rukou zazvonila.
„Momentík!“ ozval se táta a za chvilku už otvíral.
„Bello, co tu děláš? Myslel jsem, že jsi u Cullenů?“
„No, víš, máme drobnej zádrhel… asi bychom si na to měli jít sednout dovnitř, co říkáš?“ zbaběle jsem posunula nevyhnutelné o pár minut. Jasper s Alicí ale nešli, jen nám zamávali na rozloučenou a odběhli pryč.
Charlie se v obýváku usadil do svého oblíbeného křesla a tvářil se podezřívavě. „No?“
Sedli jsme si s Edwardem vedle sebe a já váhavě spustila. „Víš tati…potřebovala bych…teda chtěla jsem se zeptat… no, ona totiž Esme… „Nemohla jsem se vymáčknout.
„Prostě… mohl by se Edward nastěhovat k nám?“
Charlie oněměl. „Co- co- zbláznila ses?!“
„Ne, nezbláznila. Tati, prosím. Ono je to složitý, každopádně teď nemá kde jinde bydlet..“
„Jak nemá kde bydlet?“ zamručel táta.
„To je složitý, ale prostě.. prosím,“ žadonila jsem.
„Jak si to představuješ… nemáme pokoj.“
„Snad v mým pokoji, ne?“ podivila jsme se jeho otázce. Asi jsme to neměla, poněvadž ho to uvedlo do varu. „Co? Tak to ani omylem!“
„Ale tati! Na co to sakra myslíš! Jen by tam spal, na své posteli!“ ryla jsme do něho. Trochu ho to uklidnilo, ale jenom trochu. „Tak dobře. A teď vypadněte oba dva.“
Nadšeně jsem vyskočila a odtáhla Edwarda k sobě do pokoje. „Předpokládám, že teď bychom asi měli zajet na nákupy.“
„Na nákupy?“
„Pro tu postel, jinak se Charlie zblázní,“ vzdychla jsem.
Jeli jsme mým novým autem, a nemohla jsem si nevšimnout, že si to Edward nesmaží obvyklých třistadvacet, nýbrž jenom dvoustovkou. Prostě bylo hrozně zvláštní najednou sedět vedle člověka. I když ten upíří Edward mi nechyběl. Takhle je všechno snadnější. Můžeme dělat cokoliv, a on už se nikdy nebude potýkat s touhou mě zabít. Zůstaneme spolu, jak se v pohádkách říká, šťastně až navěky… no, v našem případě jenom do smrti.
Ha ha ha. Mýlila jsem se; strašlivě.
