6.kapitola: Návrat „mrtvých“
BELLA:
Když jsme se dosytosti nabažili líbání,Zvedli jsme se z měkké trávy a já se začala zvědavě rozhlížet kolem.Ještě nikdy jsem v nebi nebyla,překvapivě,takže jsem to tu chtěla pořádně prozkoumat.Ale pak se mi hrůzou na chvilinku zatmělo před očima.
„Kde je Alice?“zašeptala jsem zděšeně. „Tady by měla být i Alice!“
„Bells..já nevím,“zavrtěl Edward bezmocně hlavou.
Už už jsem chtěla odvětit Copak ty ji neslyšíš?ale pak mi došlo,že už není upír.
Najednou jsem ucítila neodolatelnou touhu jít ke studánce.„Pojď sem,“chytla jsem hon za ruku a táhla k paloučku. „Nevím proč,ale vím že sem musíme jít.“ Něco jakoby mi našeptávalo,že tam naleznu odpovědi na svoje otázky.
Zastavila jsem se nad tůňkou a pohlédla dolů do vody.Edward mě napodobil,a oba jsme jen chvíli zírali na své rozvlněné odrazy,jenže pak se hladina začala měnit,vytvořila se na ní mlha a pak už to nebyla vodní hladina,nýbrž jakási tekutá clona.Nikdy jsem nic podobného neviděla – v lidském světě takové hmoty neexistovala.
Potom jsem přes tu clonu zahlédla naši rodinu.Byli podivně rozmazaní,a skláněli se nad dvěmi neurčitými…těly???Nebylo to moc dobře vidět….venku byla tma…..
Venku???????????
Náhle mnou něco prudce smýklo – ještě jsem cítila,jak mě Edward chytil pevně za ruku – a pak jsme společně vletěli po hlavě do tůně,a kolem nás se rozprostřela tma.
Zase jsem letěla tou nicotou,která postupně mizela a nahrazovala ji černočerná tma.Už jsem věděla co mě čeká,až dosáhnu toho nejčernějšího bodu,ale netušila jsem,co mě čeká za ním.Druhé nebe?
Kolem mě se objevil onen známý opar,ale místo abych se jím nechala unášet,zjistila jsem že se nedokážu pohnout ani o centimetr.S dalším návalem děsu mi došlo,že vůbec nic nevidím,jenom nekonečné moře mlhy.A dokonce jsem ani necítila ničí přítomnost.Byla jsem tu sama.
Kdybych se mohla pohnout,škubaly by mnou vzlyky,ale já jen bezmocně ležela jako socha,a nezbývalo mi nic jiného než čekat co bude dál.
Byla bych zajásala,když jsem spatřila ve vzduchu vířit drobné stříbřité paprsky.S jejich příchodem se svět kolem mě začal rozjasňovat,ale jakmile jsem zahlédla kousek své stříbrné ruky,všechno kolem mě ztmavlo do nočního odstínu,ale jako kdyby svítil měsíc.
Za chvilinku jsem zaslechla hlas. „Bellooooo…..“ Volala na mě.Volala?Ale kdo?Kde jsem?Co se zase stalo?
Uvědomila jsem si,že už zase cítím svoje tělo,a že mám z nějakého důvodu zavřené oči.Ponořila jsem se do soustředění…a otevřela je.
Jak velký byl můj údiv,když jsem nad sebou spatřila oblohu posetou hvězdami,a někde u ucha mi zazněl hlas oplakávané kamarádky: „Vítej zpátky,Bells.“
ALICE:
Viděla jsem že mě rozcupuje,ale už jsem tomu nijak nedokázala zabránit.Vrhla jsem poslední pohled na Jaspera,který se pral se třemi novorozenými….a vydala se tomu upírovi přede mnou napospas.
Bolelo to,moc to bolelo.Vídala jsem smrt druhých ve vizích,ale nikdy jsem si nedokázala představit jak mučivé to bude.Přišlo mi,jako by mě smečka zuřivých vlkodlaků trhala na kusy…a oni mě opravdu trhali,jenže ne vlkodlaci.
Další kus těla se ze mě odštípl..a další a další a další.Když už to bylo nesnesitelné,zavrčela jsem a naposledy se nadechla.Pak jsem prostě poprvé a naposled za své upíří existence ztratila vědomí…
A život ze mě unikl,protože už neměl tělo,ve kterém by mohl sídlit.
Kolem mě se rozprostřela tma,a cítila jsem jak někam letím,jenže než jsem vůbec stačila zaregistrovat kam,po celém těle mi začala probíhat bodavé bolest,nepříjemně mi připomínající přeměnu v upírku.
Sakra!To mi nikdo neřekl,že když upír umře,tak si to třídenní peklo prožije ještě jednou,posteskla jsem si a odevzdaně se té bolesti poddala,doufajíc že brzy skončí a já už konečně naleznu věčný klid,ať už v pekle nebo nebi.
Ale pak jsem uslyšela hlas,který bych poznala kdekoliv.Jasper. „Alice!Lásko!!Carlisle sakra dělej něco víc,vždyť ji to bolí!!!!“
„A co asi?!Buď rád že se nám to vůbec povedlo,složit ji zase zpátky.Rány se zanedlouho zacelí,ale nejméně hodinu to trvat bude…“
„Hodinu??????“vyjekl Jazz nepříčetně a ucítila jsem,jak se mi snaží posílat umrtvující pocity,ale moc to nepomohlo.Na upíří jed zkrátka protilék nebyl.
„Těm dvěma už ale nepomůžeme,že?“vzlykla Esme.
Vyděsilo mě to.Komu se co přihodilo????Achjo,už abych byla zase zpátky a mohla se jich zeptat!
První mě přestala štípat ruka,a pak postupně celé tělo,podle toho,kde použili větší nebo menší množství jedu.Vracela se mi síla,ale i tak jsem si připadala jak jehňátko mezi smečkou hladových medvědů.
Ucítila jsem,jak mi někdo přejel rukou po tváři.„Alice?Slyšíš mě?“
„Jazzi….“zamumlala jsem a s námahou otevřela oči. „Já jsem živá?“
Úlevně vydechl a opatrně,jako bych byla z porcelánu,si mě přitáhl k sobě do náruče. „Už jsem myslel že jsem tě ztratil navždy.“
„To bych ti přece neudělala,“usmála jsem se a políbila ho.
Jenže pak jsem si vybavila jejich předchozí rozhovor.Trochu mě píchlo v noze,ale vyskočila jsem. „O kom jste to mluvili?Komu už není pomoci?“
Pohled na ztrhané obličeje mé rodiny mě vyděsil.A pak jsem si uvědomila,že nejsou všichni.
„Ne.To přece ne………kdo?Proč….?“Sesunula jsem se na pařez a hlavu schovala do dlaní.
„Byla to Victoria.Zabila je….ale Seth ji potom dodělal,a spálil,“vysvětlil Emmet zachmuřeně.
„Kde jsou…?“zašeptala jsem.
„Nahoře na skalním převisu,“řekla Rose. „Měli jsme spoustu práce s tvým zachraňováním,takže….“odmlčela se.
„Jdu tam,“vyskočila jsem a rozběhla se nahoru.Ostatní mě následovali.Jejich těla tam byla,jen jako by oba ztratili barvu..ale to nejspíš dělal měsíc,který všude kolem nás házel ponuré stíny.
Jenže pak se stalo něco zvláštního.Oba se začali ztrácet….zneviditelňovali se.Než jsme se stačili nadát,zmizeli docela.
Ohromeně jsme se po sobě podívali,a pak Emmet vyjekl: „Co to je?“
Stočila jsem pohled tam kam mířil jeho,a ohromeně zůstala civět.Ve vzduchu se formovaly měsíční paprsky a z nitek stříbřitého světla,drobných a tenoučkých jako pavučinka,se pozvolna objevovaly jejich obrysy,dosedající na skálu.Stejně rychle jako zmizeli se i objevili,ale teď celí,zdraví….ale podivně postříbření. „Belo,“klekla jsem si k ní,protože sebou mírně cukla.
Pak otevřela oči.„Vítej zpátky,Bells,“přivítala jsem ji,a najednou se ozvalo prásknutí,stříbř zmizela a mě do nosu uhodila Bellina levandulo-fréziová vůně,a ještě jedna další,kterou jsem k nikomu nedokázala přiřadit – byla úplně neznámá.
Nechápavě jsem sledovala,jak se Edward posadil,a podíval se mi přímo do očí.Málem mě kleplo,když jsem si uvědomila,že ta vůně je jeho,a že má zelené oči…lidské oči.
„Edwarde?“vyjekli jsme všichni naráz,ale jeden hlas mi tu chyběl.Esme.
Otočila jsem se na ni,a viděla,jak se s hladovým výrazem v očích chystá vrhnout na Edwarda.
