5.kapitola: Zpátky dolů?

EDWARD:

Moje tělo se pohybovalo tou zvláštní mlhou někam kupředu,ale já neviděl kam – všude bylo šero a přes opar nebylo nic k zahlédnutí.Zdálo se mi to,nebo jsem za sebou někoho cítil?Pokoušel jsem se zpomalit,ale moje snaha vyšla vniveč,nebyl jsem schopen ovládat svoje tělo.

Po několika minutách se mlha začala pozvolna vytrácet a jak mizela,já se začínal objevovat.Celého mě obalila jakási neznámá..látka?Netuším co to mohlo být,vzhledově bych to nazval kapalným měsíčním světlem,ale to přece neexistuje…Udivilo mě,že nedokážu určit přesnou strukturu oné záhadné látky.Něco tu nebylo v pořádku.Že by byla odolná proti upířímu zraku?Nebo byla skutečně tak jednotvárná a hladká jak vypadala?

Jediné co jsem o ní byl schopný říct bylo,že rozhodně nebyla z našeho světa.Ve chvíli kdy jsem si to uvědomil,jsem pocítil náhlou změnu – moje tělo bylo zase moje.Otočil jsem se;něco mě k tomu ponoukalo,a stanul tváří v tvář Belle.

Nebyla to ale Bells jakou jsem si pamatoval,taky byla obalená tou neznámou látkou a tudíž vypadala jako vystřižená z nějakého černobílého filmu.Lhal bych kdybych tvrdil že se mi tak líbila víc než když byla živá,ale na nějaké naříkání teď nebyl čas,poněvadž jsem měl chuť začít skákat radostí.

Došlo mi totiž,kde jsem.Předtím jsem si nebyl jistý,ale teď to bylo nadslunce jasnější.Nebe.Nikam jinam by Bells jít nemohla,takže je to jasné.I upíři přece jen mají duši.

Dívala se na mě a oči jí zářily radostí a úlevou.Pak,jako by mi četla myšlenky,zašeptala: „Carlisle měl pravdu.“

Usmál jsem se nazpátek. „Jsem tak rád že spolu zůstaneme i po smrti,lásko.“Natáhl jsem k ní ruce,tak moc jsem ji chtěl sevřít v náruči a ujistit se že mi nezmizí jako pára nad hrncem.Jenže ve chvíli kdy jsem se lehce dotkl její tváře se zablesklo a ozval se zvuk jako když se rozbije sklo…

… a potom se všude objevily barvy.

A nebyly to jen barvy co mě potom dokonale vyvedlo z míry,tak moc jako ještě nikdy.Bylo to především to co jsem cítil..a viděl.

Ta rána mě vyvedla z rovnováhy jenom na chvilinku,ale přesto tak nějak divně.A potom to „divné“ pokračovalo.Cítil jsem se strašně….nepřirozeně?

Přišlo jako bych byl příšerně neohrabané dítě,ale ten pocit za chvilinku zmizel.Chtěl jsem se rozhlédnout kolem a najít Bellu,ale něco mi v tom bránilo.Ne,ne něco.To moje oči už neviděly.Ale..viděly.Jen hrozně rozmazaně a bylo to jako bych se díval přes závoj.I toto však pominulo a já zahlédl svoji ruku.

Strnul jsem.Ne,to rozhodně nemohla být moje ruka,tahle končetina měla normální barvu – lidskou barvu.J e jediná cesta jak se ujistit že ta ruka není moje.Pohnul jsem rukou…a ona se odsunula z Belliny tváře..Prostě,ač se to zdálo jakkoli neuvěřitelné,byla moje.

Taky jsem si uvědomil že mě skoro vůbec nehřeje.Vždycky když jsem se Belly dotýkal,tak z ní sálalo teplo…tak proč teď nic necítím?

Co se to proboha stalo???????

„Edwarde?“ozvalo se sotva slyšitelně.

Trhl jsem hlavou a chtěl se podívat Bells do očí,ale musel jsem párkrát zamrkat,protože jsem pořád viděl tak divně málo,ale i přesto se můj zrak nezlepšil.Nechal jsem těch marných pokusů a odpověděl jí,aby aspoň věděla že se ze mě nestala socha. „Bells?“

Zarazil jsem se hned jak jsem zaslechl svůj hlas.Byl jiný,tak odlišný od toho minulého.Mnohem hrubší,……lidštější?????

Oh!V okamžiku kdy mě tohle napadlo jsem nedočkavě nasál vzduch a jako obvykle si v duchu přikazoval že Belle nesmím ublížit.Jenže…..se nic nestalo.

Skrz moje ústa proudil čerstvý vzduch,slabě vonící po posekané trávě.A to bylo taky všechno.Žádný oheň v krku.Žádná lahodná chuť krve na v ústech.Žádné nutkání skočit po ní a sát…..

Současně jsem si taky uvědomil že neslyším její srdce.Ještě jenou jsme krátce pohlédl na svoji ruku,ještě jednou se nadechl..a pak se zcela oddal své radosti,tomu neskutečnému zjištění.

Byl jsem jako ona.Člověk.

Skočil jsme k ní,a udivilo mě jak pomalu se pohybuji,ale na to nebyl čas,chytil jsem ji do náruče a ..opět mě udivilo jak je..ne těžká,Bella byla jako peříčko,ale už jsem ji nezvedl s takovou lehkostí jako dřív.

Postavil jsme ji na zem.„Bello!Lásko!To je..neskutečné!!!“Měl jsem takovou radost,nevyčíslitelnou,nepopsatelnou.

Ale ona mlčela jako zařezaná. „Bells?Co je?Vyděsil jsem tě?“zeptal jsme se a až pak mi došlo co to říkám za kraviny.Teď už nejsem upír,teď už ji děsit nemůžu!

Bella mlčela a mlčela,ale poznal jsme ten její výraz v očích.Přemýšlela. „Ehmm…ani ne,“zamumlala a koukala do trávy,jen aby se vzápětí zvědavě rozhlédla okolo.

Mě ale nevěnovala ani jeden pohled. „Bello,vysvětli mi to,“poprosil jsme ji.Musel jsme vědět co za jejím podivných chováním stojí.Bylo to proto,že už jsme jako člověk nebyl dost..hezký?Už mě neměla ráda???

Znovu jsem k natáhl ruku,ale hbitě uskočila,ani neškobrtla.Zabolelo mě u srdce….ach!Letmo jsem si zkusil nahmatat tep.Bilo..bilo mi srdce.

„Nech..mě,“pronesla Bella tiše,ale důrazně.

Šokovalo mě to,navzdory předešlým hypotézám.Možná….možná byly správné. „Ty už mě nemáš ráda?Už ti nejsem dost dobrý?“

„Ne,to ne..“odmlčela se a pak pokračovala:„Mám..strach.Asi půjdu..někam.“

Kousl jsme se do rtu,až mě to zabolelo,ale než jsem stačil zformulovat smysluplnou větu,rozezněla se písnička od Cascady.Bells stála jako socha a poslouchala.

„Bello,prosím!Probuď se už!“žadonil jsem zoufale.A ona pořád stála a zírala do prázdna.Jak se píseň blížila ke konci,Bells se tvářila čím dál nepřítomněji,až jsem začal pochybovat jestli vůbec vnímá.

„Bello,“řekl jsme tiše.Nereagovala.„Bello,“opakoval jsem.Nic. „Bello!“vyštěhl jsme jí u ucha.Cukla sebou a konečně se probrala. „Co ti je?“otočila se na mě vyděšeně.

Málem jsem zůstal stát s otevřenou pusou,ale nakonec jsem jakžtakž ovládl svůj výraz. „Je ti dobře?“zeptal jsem se znepokojeně.

„Jasně že jo,“pokrčila rameny jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. „O co….ach Edwarde!“zalapala po dechu. „Ty jsi..jsi jako já!!“

Vyjeveně jsem ji sledoval,a snažil se pochopit. „Už..už se mě nebojíš?“

„Ne!“vykřikla zděšeně. „Proč,měla bych se tě bát?“

Zbláznil jsem se já nebo ona? „Ne,asi ne.Ty si nevzpomínáš na nic před tou písničkou?“

„Ne..“zaváhala.

„Takže už se k tobě můžu přiblížit?“ujišťoval jsem se,že se zase nevyděsí.

„Samozřejmě,“vydechla a než jsem stačil zareagovat,skočila mi do náruče.Už jsem se připravoval na nával tepla a hlavně vůně,ale pak jsem si uvědomil že už to nikdy neucítím…že se s ní můžu líbat jak budu chtít,a nic nám nebude stát v cestě.A tak jsem ji poprvé skutečně políbil a náležitě si to vychutnával.

Když jsme se po několika minutách spokojeně zvedali z trávy,Bellin výraz zase získal jakýsi nádech zvědavosti a posléze jakési hrůzy. „Kde je Alice?“zašeptala. „Tady by měla být i Alice!“Alice,naše sestřička.Mrtvá….a my v nebi.Jistě.Kde ale mohla být??? „Bells..já nevím.“

„Pojď sem,“vzala mě Bella za ruku a táhla k paloučku. „Nevím proč,ale vím že sem musíme jít.“ Nekomentoval jsme to a následoval ji.

Zastavila se nad tůňkou a pohlédla dolů do vody.Taky jsem se tam podíval a na chvíli jsem viděl jen svůj odraz – takže jsme si vychutnal pohled na sebe jako před téměř sto lety – a pak se hladina začala měnit,vytvořila se na ní mlha a pak už to nebyla vodná hladina,nýbrž jakási tekutá clona.Přes tu clonu byla vidět naše rodina….A my se najednou propadli někam pryč.Že by..zpátky dolů???

^{Jsem bezvýhradný ateista, až se bojím, že mě Pánbůh potrestá... (Jára Cimrman)}