12.kapitola: Rozbouřená mysl
Toto je kapitola čistě složená jen z Belliných, jak už název napovídá, rozbouřených myšlenek. Je krátká a v podstatě o ničem, ale povídka by bez ní nebyla celistvá. Jestli je některá z Belliných úvah správná vám neřeknu – v příští kapitole seto dozvíte. Ale nečekejte happyend.
Poloseděla jsem na nemocničním lůžku, zírala na Charlieho jako na přízrak krvavé Mary a cítila, jak bolest z hlavy a těla ustupuje, protože ji přebíjí daleko větší – v srdci. Jestli je to pravda.. zbude po mě jen chomáč vlasů na polštáři. Bolest mě roztrhá. Vím to.
Přece…To nemohla být pravda. Muselo to mít nějaké.. vysvětlení. Určitě.
Nemohl zmizet.
Z očí se mi začaly řinout slzy.
Cullenovi ho hledají. Už čtyři dny. Bože. Jsou upíři. Upíra neošálíš. Upíra nepřevezeš. Navíc Alici. Musela by vidět jeho budoucnost, musela by vidět kam ho vezou.
Ale neviděla by, kam vezou jeho mrtvolu.
Začínala jsem mít smáčenou peřinu.
Proč by někdo unášel Edwarda? Byl jenom člověk. Jen obyčejný člověk. Třeba nějaký kámoš… mě chtěl vyděsit a tak udělal tohle? Ha ha. Takto asi kanadské žertíky nevypadají, že?
Upíra nepřevezeš. Ne Alici.
V hlavě jsem měla pusto, ale přesto se mi tam motalo tolik věcí, že jsem nebyla schopná dát si něco pořádného dohromady. Opakovala jsem se. Vyplňovala díra v mysli. Vzpomínala na ten večer.
Třeba… třeba jak ho srazilo to auto, tak by byl umřel – jako člověk. Takže tam přišli Cullenovi a Carlisle ho znova proměnil v upíra. Možná. A teď odjeli, protože jako novorozený by mě určitě zabil – vždyť k tomu neměl daleko, ani když byl skoro staletým upírem. A až bude schopen snést mou krev… vrátí se.
Jenže to může být taky za těch sto let. A to už tu nebudu.
Možná na mě ale zapomene. Už nebude chtít tu voňavou Bellu – maximálně k večeři.
Ne, to by mi Alice neudělala. Oni se vrátí – aspoň část. Rosalie mě nemá ráda, takže zůstane s Edwardem. A Emmet samozřejmě s nimi. Carlisle, Esme, Alice a Jasper se sem vrátí. Alice určitě. Musí.
Jenže kdybych už Edwarda nikdy nesměla vidět kvůli tomu, že by mě zabil, nepřežila bych to. Klidně podruhé skočím z útesu a tentokrát už mě žádný Jacob nezachrání.
Je jen jedna cesta. Musí mě přeměnit v upírku. Alice to pochopí. I Esme bude stát při mně. Bude chtít, abychom byli spolu. A tím je to vyřešené – protože Carlisle by pro Esme umřel, kdyby teda mohl. Jen metafora, navíc pěkně odrbaná. Ale k mému účelu poslouží dobře. Pomůžou mi.
Budu upír!!
Ale, možná to není tak jak předpokládám. Ta horší varianta, proč Cullenovi hledají – neúspěšně – Edwarda:
Není možné vidět ve vizi mrtvého.
Alice je ale schopná vidět hodně. Naladila by se na ty, co ho zabili a našla aspoň jeho mrtvolu. Udělala by cokoli, aby si to s nimi aspoň zúčtovala.
Kdyby…
Kdyby nebylo kdyby, nebyly by žádné chyby. Na mysl mi vytanulo to staré přísloví.
Není mrtvý. Kdyby byl, vzdali by pátrání. Tak dlouho by ani nehledali ty, kdo ho zabili. Musí žít. Musí.
Náhle jsem si přesně vybavila, co se té noci stalo. To auto.. jak ho smetlo.
Byla jsem naivní. To by nepřežil. Musel být mrtvý.
Nehtem jsem do prostěradla vyryla rým:
Nebudu žít bez tebe,
vyrážím za tebou do nebe.
Ale jak? Zatím jsem bezmocná. Až budu moct chodit – pak se zabiju.
Pokud nepřijde Alice a neřekne mi, že z Edawrda udělali upíra a já se puírkou stanuco nevidět.
A to se musí stát, protože jinak by nebyl Bůh. Nemohl by být tak krutý.
Kam až jsem se v myšlenkách dostala. Nikdy jsem nebyla věřící.
Budu s Edwardem. Jako upírka. Určitě. Musí to tak být.
Jenže co když se nestalo přesně to co si myslím?
