12.kapitola: Děs a spousta těl
Sundance s vytřeštěnýma očima zírala na Jimmyho, v očích nevyslovené otázky. A vysoko nad nimi cosi hřmělo, bouchalo a praskalo. Čepel kuchyňského nože tiše cinkala o podlahu, která se otřásala; i takhle hluboko. Ze stěny se oddrolil kousek zdiva utvořil na zemi malou hromádku šedého prášku. Dunění pokračovalo, ale jeho hlasitost se pozvolna snižovala, až nakonec utichlo docela – alespoň tam dole.
Šokovaná dívka zahýbala rty, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Měla pocit, že se jí to všechno jen zdá. Že se co nevidět probudí a půjde Jenn přichystat její oblíbený malinový čaj s medem. Ale věděla, že to tak není. Protože Jenn už nikdy žádný čaj nevypije… ne pokud se stalo to co si myslí.
„Tam… tam nahoře,“ začala. „Ty sirény.. to nebyla.. zkouška?“
Jimmy nešťastně zavrtěl hlavou. „Ne. Někdo na nás zaútočil. Prostě.. jen tak.“
Sundance naprázdno polkla. „Ale.. zase bude všechno v pořádku, že? Přece tam zůstaly budovy a tak. Jenom jich možná pár shoří, že jo?“
„Sundy, je mi to strašně líto, ale bojím se, že všechno je srovnané se zemí. Tys to neslyšela, ale já ano.. těch bomb bylo strašně moc. Příliš mnoho na to, než aby to Londýn ustál.“
„Takže… tam napovrchu už nestojí žádná stáj ani nemocnice?“ zeptala se bezbarvým hlasem.
„Suny, tohle teď není –“
„Odpověz.“ Zase bez tónu. Jako seschlá mrtvola.
Jimmy sklopil oči. „Nestojí.“
Sundance zavřela oči a zmrzla v pozici, jako by pantomimou předváděla kus mramoru. Jimmy ji ustaraně sledoval, zvláště to, že se jí vůbec nezvedá hrudník. „Dýchej, Sundy.“
Uposlechla a trhaně se nadechla; z pod zavřených víček se jí přitom začaly hrnout slzy. „Proč,“ šeptala. „Proč je život taková potvora?“ Sevřela ruku v pěst a sklonila hlavu, celá se nahrbila.
Kap. Kap.
Jimmy slyšel, jak jí slzy stékají na podlahu, viděl její bolest v obličeji… ale bál se ji utěšit. Určitě by se jen vylekala.
Ale nemohl se na ni dívat, smutnou, zlomenou. „Suny, jdu k tobě, ano?“
Ztuhla, ale pak pokrčila rameny a dál se poddávala pláči. Vlastně, možná bude dobře, když ji Jimmy zabije. Aspoň bude zase s Ceris a Jenn.
Přesto se nedokázala ubránit mrazení v zádech, když k ní přišel blíž. Zvedla hlavu a zadívala se mu do očí. „Proč se to stalo?“
„Nevím. Ale zjistím to, slibuju.“ Váhal. Může se jí dotknout nebo ne?
„Zabiješ mne?“ Byla to prosba. Jimmy se zhrozil té naděje v Sundanciných očích. Chtěla, aby ji zabil.
„Ne. Tebe prostě ne.“
Světýlko se proměnilo v beznaděj. A pak k němu Sundance pomalu vykročila, objala ho a rozvzvlykala se na celé podzemí.
Její oči byly jako bezedné studánky, ovšem s průtokem Amazonky. Jimmy si ji posadil na klín, konejšivě hladil po zádech a nechal, ať se vybrečí z toho šoku.
On sám neměl k pláči daleko. Ještě silněji než ona si uvědomoval, co je v příštích letech čeká za život. Jedna velká noční můra.
Zatímco mu Sundance postupně máčela tričko, poslouchal co se děje venku. Upíři mizeli pryč, po tlupách. Náhle ho popadl nepříjemný pocit, že ví kam jdou. Přece do krytu – dát si oběd. Chudáci lidé. Určitě si musí myslet, že se zachránili před jistou smrtí a zatím..
Zatím je čeká jen krvavá hostina. A to oni budou na jídelním lístku.
Ještě že vzal Sundance sem. Do Carmillina pokoje, místnosti se zvukotěsnými dveřmi, skrytými v kameni. Nikdo je nenajde, pokud neví kde hledat.
No jo, Carmilla! Vrátí se sem? Říkala přece, že jela na několikadenní výlet s Brianem. Protože kdyby sem nedorazila hnedka, měl by ještě čas vzít si její věci – Dýky, myrtu, zapalovač a ten uzdravující prášek a zdejchnout se i se Sundance někam pryč.
Jenže… kam vlastně? Copak je kam jít? Můžou zůstat jedině tady v podzemí, nebo v krytu. A tam teď nejspíš hodují hordy upírů. Jestliže ale zabijí všechny lidi v krytu, už se nevrátí, nebudou mít důvod. Takže by tam mohlo být bezpečno.
Uvažoval, co vlastně budou dělat dál, až jim dojde jídlo uložené v podzemních prostorách. Sundance bez něj umře, pochopitelně. A on… to bude ještě horší. Zatím se bude moci živit krysami a když se mu poštěstí, uloví tu zmutovanou příšerku z dolních pater staré kanalizace, ale jak říkala Carmilla – bez lidské krve za pár měsíců zemře. Jenže kde vezme lidskou krev, kde?
Byl tak zabraný do zoufalé nadcházející situace, že si ani nevšiml, že Sundance přestala plakat, odtáhla se od něj a zvědavě se rozhlíží po místnosti. „Pustil bys mě prosím?“
„Jo, jasně,“ povzdechl si a spustil ruce z jejích zad.
Bleskově se z jeho klína přesunula ke druhý konec gauče. Až ho zarazilo, jak rychle to dokázala – na člověka. V mysli mu zablikalo ono světýlko, jímž se většinou hlásí nějaký nápad, ale pak zase ten pocit zase vytratil stejně rychle jako přišel.
Však jeho čas přijde, ale zatím ještě nenastala ta správná doba.
„Tohle asi nebude tvůj pokoj, že?“ protrhla Sundance ticho při pohledu na karmínové šaty přehozené přes opěrku gauče.
„Ne, tady bydlí.. bydlela Carmilla,“ objasnil Jimmy a opatrně si ji prohlížel. Že by se už nebála?
Sundance očima obkroužila místnost, skoro to vypadalo, jako by ji skenovala. Zastavila se na Jimmym. „Takže.. co teď?“
Zaváhal. „Pobereme všechno užitečné co najdeme a nejspíš se přesuneme do krytu. Tam mají spousty zásob jídla, postele, myslím že dokonce i televizi..“
„Budou tam lidé?“ zeptala se s nadějí v hlase.
Nedokázal se jí dívat do očí, rozzářených marnou nadějí, když říkal: „Ne. Oni.. všichni jsou mrtví.“
„Cože? Ale vždyť když se schovali, tak..“ zalapala po dechu. „Vy jste je zabili?“
Nelíbilo se mu, jak jej neustále háže na jednu hromadu s ostatními – třeba s Vladem. Jistě, zabíjel, ale nikdy by ho nenapadlo uspořádat takové krvavé orgie, jako právě probíhaly ( a dokonce se už pomalu chýlily ke konci) nahoře v krytu. „Sundy, pochop, co to pro ně znamená. Už nemají důvod se skrývat před světem, před lidmi. Konečně si po stovkách let připadají svobodní. Navíc jim nejspíš připadá – a je to zřejmě pravdivá úvaha – že už se nikdy pořádně nenasytí. Kdyby ale nebyli tak chtiví, došlo by jim, že když zabijí všechny lidi, tak brzy nebudou mít z čeho žít.. nám sice radiace neublíží, ale přesto je to náš konec – protože bude málo lidské krve, a posléze, až vás všechny vyvraždí, už nebude žádná. Už nejsme nic víc než vy. I zvířata na tom budou v podstatě stejně jako my všichni – tedy, masožravci. Nepřál bych si potkat vyhladovělého tygra se vzteklinou.“
Skousla ret, raději nepřemýšlejíc nad tím, co říkal o potravním žebříčku. „Ty.. ty chápeš jejich postoj, jsi jedním z nich. Ale přesto se tak nechováš, nejsi tam v krytu s nimi. Proč?“
„To, že jsme všichni zrůdy, neznamená, že jimi chceme být. Jen málo z nás si zachovalo nějaké svědomí co se vraždění lidí týče, ale i ta troška dobra nám dělá život snesitelnějším. Třeba Carmilla sice zabíjí, ale s mírou. Víš, ona je na tom stejně jako já – zamilovala se do člověka. Do toho policisty, který se snaží.. sakra už, snažil vypátrat původce onoho masakrování lidí v Londýně… aniž by tušil, že vedle něj pospává upírka, která je vlastně středem jeho záhady.“
„Já se ale ptala na tebe.“
„Nechci zabíjet. Zezačátku jsem se tomu bránil, jenže žízni nešlo odolat. Zvykl jsem si. Ale jak jsem říkal, komu zůstala trocha svědomí, ten se snaží krmit co nejmíň. Například to s Merilly – promiň, promiň!“ začal se překotně omlouvat, když Sundance nakrabatila čelo a začala zuřivě mrkat, aby se nerozbrečela.
„V p - pořádku, mluv dál, mě si nevšímej,“ zatřepala hlavou a skryla tak značnou část obličeje za medové lokny.
„Nechci ti ubližovat.“
Trhla hlavou a očima ho mírně zarudlýma od pláče zkoumala jeho upřímný obličej. „Jimmy, to je v pořádku. Chci vědět, co jsi mi plánoval říct.“
Zasáhl ho příval naděje, když si uvědomil, že mu poprvé od té doby, co vysál Merilly, řekla jménem, a tak po krátkém zaváhaní navázal na předchozí větu. „Prostě, než se to stalo, nikdo mi neřeklo, že můžu pít i zvířata – s omezením, samozřejmě, ale i tak je to hodně. Připadám si míň jako monstrum. Ty to asi vidíš jinak, ale Sundy.. pochopila bys, kdybys na tom byla stejně jako já.“
S hloubavým výrazem pokývala hlavou. „Jasně.“ Následovala odmlka, než se odhodlala zeptat: „A – jak jsi předtím mluvil o tom hladu – mě si necháš jako zásobu na nejhorší časy, nebo mě zabiješ hned..?“
Vrhl po ní útrpný pohled. „Nevěříš mi.“
„Cože?“
„Vždyť jsem říkal, že tě nezabiju,“ připomněl trpce.
Pokrčila rameny. „Slova.“
Jistě. Jenom slova, pomyslel si zklamaně.
„Takže?“ dožadovala se odpovědi. Chtěla vědět, kolik minut, nebo možná i dní života jí zbývá.
„Já nebudu ten, kdo ti vezme život. A udělám maximum pro to, abys přežila tuhle zlou dobu. I když mi nevěříš.“ Jimmy se pokoušel nedat najevo, jak silně ho její nedůvěra zraňuje. Udělal by pro její dobro naprosto cokoliv.
„Třeba zase někdy vyjde slunce.“ Navzdory jejím slovům jí z hlasu zaznívala beznaděj a marnost. Rozpolceně na něj pohlédla. „Vážně?“
Začínalo mu dělat potíže chápat, o čem zrovna Sundance mluví. Její mysl byla rozbouřená jako oceán při hurikánu. Nedalo se prohlédnout do hloubky.
„To je mířeno na co?“
„Jestli mě skutečně budeš chránit, místo aby sis mne dal v obědu.“
„Ano, budu.“
„Nemá to logiku,“ podotkla zmateně.
„Copak svět má logiku? To co se stalo tam nahoře – to má logiku?“
Sundance mlčela. Jimmy už chtěl ticho přerušit poznámkou, jestli neusnula, když promluvila. „Sundej si čočky.“
„Prosím?“
„Sundej si ty zatracený čočky.“
„Proč?“ Byl ohromený. Copak se neděsila barvy jeho očí?
„Jestli se mám.. učit, se tě nebát, pak tohle je jedna se základních věcí, které mě děsí nejvíc, nejspíš proto, že se vymyká normálu. Tak začneme tím nejhorším, ne?“
Zíral na ni. „Učit se mě nebát?“
„Jo. Ne. Prostě.. na všechno se dá zvyknout. Zvyknu si na to – pokud mě teda opravdu nezabiješ – že žiju v jedné místnosti s upírem. Zvyknu si, že máš rudé duhovky. Že piješ krev, že prostě nejsi člověk… časem se naučím neděsit se každého tvého pohybu, přestanu – snad – myslet na to, že se mi v dalším okamžiku zakousneš do tepny…“
„Ale nikdy se doopravdy nepřestaneš bát. Ne, dokud mi nezačneš věřit – což se ale nikdy nestane.“ Už nedokázal potlačit smutek ve svém hlase.
„Promiň, Jimmy.“ Skutečně ji to mrzelo. Jenže jak by mu mohla věřit, po tom, co všechno viděla? Zabil Rafaela, Merilly – a mnoho dalších, ty ovšem neznala. I ti dva stačili k tomu, aby mu nedůvěřovala.
„To je v pohodě. Chápu tě.“ Vyndal si z očí čočky zahodil je; snažil se nevšímat si toho, jak sebou cukla. Pak vdechla a posadila se na gauč, obličej v dlaních. Díval se na ni, jak je krásná, a tak děsivě smutná. Smutná a vyděšená.
Najednou zpozorněl, když k jeho ušnímu bubínku dorazila tlaková vibrace. Upíři už skončili své hody. Poslední odcházel. Mizeli někam pryč, pryč od katakomb, pryč z Londýna. Nejspíš hledat další kořist, popřípadě útočiště.
I tady dole už nikdo nebyl. Pobrali svoje věci a vypařili se.
Zkrátka skvělá šance na přemístění. Jen ještě musí uklidit.. už při tom pomyšlení se mu zvedl žaludek.
„Sun, já teď půjdu napřed zkontrolovat kryt a ty zatím sbalíš věci, jo? Pober všechno, co si myslíš, že by se nám mohlo do budoucna hodit a taky vezmi všechny věci z téhle tajné přihrádky,“ ukázal na Carmillynu skrýš. „A neotvírej ten sametový pytel.“
Už byl skoro u dveří, když ho Sundance chytila za předloktí. Otočil se k ní a pohlédl do jejích vylekaných očí.
„Necháš mě tu samotnou?“
Chtěl ji pohladit po tváři, ale bojácně ucukla. „Co když sem někdo přijde? Někdo z vás?“
„Všichni jsou pryč, není čeho se bát.“
„Jak to můžeš vědět?“
„Slyším to. A stejně tak bych slyšel, kdyby tě někdo našel. Navíc, do tohoto pokoje trefí jen ten, kdo zná cestu.“ No, trochu blafoval. Slyšel upíry, protože se na ně soustředil – ale až bude zabraný do práce odtahování mrtvol do těch nejspodnějších pater katakomb, sotva zachytí jednoho jediného zabijáka. Ale byl si jistý, že se Sundance nic nestane, takže jí klidně trošinku zalhal – nechtěl, aby se nervovala.
„Tak jo. Jdu balit,“ propustila ho. Teprve když v pokoji osaměla, uvědomila si, co to vlastně udělala. Nejdřív se ho strašně bála, ale nakonec se hrozila toho, že by zůstala bez něj?
* * *
Jimmy neochotně spěchal do krytu. Neochotně – protože se zoufale netěšil na práci, kterou bude muset vykonat, a spěchal, protože přece jen nechtěl nechávat Sundance dlouho samotnou. Člověk – nebo upír, to je fuk – nikdy neví. Zvláště v této době.
V podzemí už nebylo po upírech ani stopy. Vydali se katakombami, metrem, zkrátka čímkoli, kam nesvítilo ve dne slunce dál. Nejspíš doufali, že jinde budou mít vetší kořist, než tady. Jenže stejně pomřelo tolik lidí, že nikdy nezasytí všechny upíry. A až všechny zabijí..
Dost. Už jsem nad tím přemýšlel a nehodlám se k tomu vracet, zapřísáhl se. Ale později, když už vystěhoval mrtvoly, se k té myšlence – k té děsivé otázce, kde probůh vezme krev – neustále vracel.
Před krytem se zastavil a zhluboka se nadechl. I přes ty pevné, tlusté ocelové dveře se k němu dostala vůně zasychající lidské krve. Opatrně je vzal za kliku a otevřel. Nekladly žádný odpor – upíři je nechali odemčené.
Panebože, pomyslel si zděšeně, sotva uviděl tu spoušť.
Všude po zemi, jen tak halabala, tam kde jim odsáli všechnu životadárnou tekutinu, leželi mrtví lidé. Bylo jich asi kolem třiceti a všichni měli na stejném místě probodané krky. Vypadalo to skoro jako v nějakém hororu natočeném v Transylvánii.
Někteří z nich měli otevřené oči, které slepě zíraly na Jimmyho. Mnozí z nich měli zlomené vazy nebo stopy po dušení na krku – zjevně se pokoušeli bránit. Na podlaze byly vidět kapky krve, ale nikde žádná loužička – dávali pozor, aby nic nepřišlo na zmar.
Vlastně to nebyla zase tak hrozná scéna. Charles Jimmymu jednou vyprávěl, že bývaly doby, kdy Společenství klidně masově vyvraždilo celou vesnici, neohlíželo se, jestli jsou tam děti…
Jenže on nebyl žádný tisíciletý upír a zabíjení se mu hnusilo. A tady bylo tolik zmařených životů. Tolik bytostí, které mohly začít dávat svět dopořádku.
Neskutečně nerad začal sbírat mrtvé ze země, pokoušejíc se nemyslet na to, co dělá. Vychladlá těla mu volně plandala v náručí, a všichni měli tentýž výraz hrůzy, až se mu dělalo nevolno.
Když posbíral asi osm těl, vydal se je poslat na cestu poslední. Byl by je rád pohřbil, ale opravdu nebylo kde. Tady byl jen beton nebo holá skála.
Zamířil nahoru. K Temži.
V momentě, kdy už byl jen dvě patra od východu, zarazil se. Přece nemůže jít ven. Nikdy se o radioaktivitě nic pořádného neučil, ale domníval se, že kdyby teď vyšel ven, mohl jí část přinést zpátky. Což by byl Sundancin konec, jemu by to samozřejmě nic neudělalo.
Vrátil se chodbou zpátky a spěšně zamířil do těch nejspodnějších pater katakomb. Cesta začínala být místy neschůdná, ale on si poradil. Vždyť byl upír.
Krom jeho kroků bylo slyšet pouze vytrvalé kapání. Jimmy se na malou chvilinku zastavil a zaposlouchal se. Znělo to, jako by strop plakal. Ačkoli netušil proč, mrazilo ho z toho. Neměl tuto část podzemí rád, vlastně v některých částech ještě nikdy nebyl. Nebál se, že by se snad mohl ztratit, ale něco se mu na těch chodbách nezdálo. Byly až moc hluboko.
Příliš vzdáleny od civilizace.
Kdo ví, co tu může žít, pomyslel si a okamžitě by si byl za tu myšlenku nafackoval. Strach, pečlivě utlačovaný v koutku mysli, se tím prodral na povrch a mlátil do stěn svého vězení v zápase s racionalitou o nadvládu.
Sežerou tě zaživa.
Jimmy znova zatavil. „Mě nic a nikdo nesežere. Jsem upír a upíři jsou ti nejmocnější predátoři.“ Krátce nato zauvažoval, proč to musel říct nahlas.
Jistě, jistě. Upíři jsou predátoři, bla bla bla. Jistěže jsou mocní, ano. Ale tam nahoře, v lidském světě. Copak ty víš, co se po staletí volně prohánělo těmito chodbami? Co nerušeně žilo, množilo se a třeba mutovalo? Myslíš, že ti znají nějaké upíry? Ne. Už ti to dochází? Tady jsi kořist ty, Jimmy.
Nebyl srab. Věděl to. Najednou si uvědomil, že tohle místo je skutečně zlé.
Už jsem dost daleko… zadoufal a odložil mrtvá těla na zem. Pak se bleskově rozběhl zpět do krytu, pro další várku.
Krev ulpívající na jejich šatech i kůži už byla zaschlá, takže tolik nedráždila jeho smysly. Vzal o jednoho více než předtím a kriticky si prohlédl místnost. Ještě jednou bude muset jít určitě, ne- li dvakrát.
Nepříjemný pocit, když se blížil k místu, kde nechal mrtvoly ho překvapil jako výpadek elektřiny.
Čekají na tebe…
Drž hubu, okřikl sám sebe a pokračoval pevným krokem dál.
Když vyšel za ohyb, hrůzou se mu stáhl žaludek.
Těla tam nebyla.
Na nerovné podlaze po nich zůstaly jen krvavé skvrnky a pár loužiček čehosi rozplizlého, co mohly být snad vnitřnosti.
Jimmy stál jako přimrazený, slyšel vlastní srdce, jak nabírá zběsilý rytmus, až dosahuje skoro lidské rychlosti.
Poprvé zauvažoval, jestli může upír dostat infarkt.
Ze tmy – ano tmy; jeho oči tam prostě neviděly – se vynořil jeden slizký pařát, na pohled ostrý jako břitva. Zahlédl něco brčálovitě zeleného, otylého, odporného…
Pomyslel si, že může.
Když se ozvalo zacvakání bezpochyby obřích čelistí, dal se na úprk.
Udýchaně doběhl do krytu, kde se zastavil u stěny a opřel se o ni, i když věděl co přijde. Podlomily se mu nohy a on sebou třískl o betonovou zem.
„Au.“
Seděl tam, nehybně, zíral do prázdna. Kdyby ho někdo viděl, řekl by, že je zamilovaný blázen. Pak by ale uviděl tmu a děs v jeho očích a patrně by změnil názor.
Zamrkal, když zdola zaslechl nějaký rachot. Zamrkal ještě jednou, když ustal. Vůbec ho nenapadlo, že by to mohlo mít něco společného se Sundance. Ne – teď byl schopný myslet jen na... na tamto.
Když prvotní šok pominul, ztěžka se zvedl z podlahy a sbíral zbytek mrtvol. Za žádnou cenu nepůjde tam dolů, holt je jen odnese někam daleko. A taky tak učinil. Celou cestu, když běžel kanálem, se mu před očima promítala ta bytost a on po sté přemýšlel, jestli se mu to nemohlo jen zdát. Něco takového existovat prostě nemůže.
Ovšem viděl to na vlastní oči.
Po odklizení těl začal s úklidem. Bez problémů našel hadr i kyblík a začal vytírat podlahy, aby na nich nezůstala ani kapka krve, ani kousíček vnitřností.
Když byl hotov, ještě zběžně prošel celý kryta zkontroloval, že na nic nezapomněl. Vše se zdálo být v pořádku, tak se vydal pro Sundance.
Ach, Sundance. Kdyby mu tak byla schopná věřit. Chápal, proč se bojí, ale na druhou stranu si zase připomínal, že ji celou dobu chránil – a že ona si to musí uvědomovat. Třeba se ještě její postoj změní. Když spolu budou delší dobu…
Tak rád bych ji zase políbil, povzdychl si sklesle a zadoufal, že budoucnost přinese do jejich vztahu více světla.
Jakmile došel k první bráně jejich podzemního sídla, zarazil se. Ve vzduchu bylo příliš mnoho prachových částeček, než by mělo.
Za další zatáčkou uviděl příčinu.
Na místě, kde dřív stával masivní sloup, zelo prázdné prostranství pokryté změtí sutě. Rychle skontroval strop, ale přišel mu nenarušený, tak přeskákal kusy kamene a vydal se ke Carmillině pokoji.
Sundance sebou yvděšeně trhla a popadlado ruky první věc, kterou uviděla – ty zvláštní rezavé dýky – když se začaly otvírat dveře.
Jakmile poznala v příchozím Jimmyho, uvolnila obranou pozici a vrátila zrezivělý nůž zpátky do záhybů sametu.
Jimmy samozřejmě na rozdíl od ní viděl naostřenou čepel, která jako by se přímo třásla nedočkavostí, aby se mohla její čepel zakousnout k němu do krku, ale přemohl strach a úplně se uvolnil, když Sundance zbraně schovala.
„Vzala jsem všechno, co mi připadalo jako užitečné,“ kývla na batoh, opírající se o Carmillinu cedrovou skříň. „Ten batoh tu byl.“
„Super. Tak půjdeme.“
Sundance se natáhla po báglu, do něhož ještě přihodila Dýky, ale Jimmy jí ho s povzdechem vyfoukl. „Pokud ještě někdy vylezeme ven, nataháš se věcí dost,“ slíbil, když zachytil její zuřivý výraz.
„Přece unesu jeden pitomej batoh!“ protestovala.
„Nebudeš ho tahat, když jsem s tebou.“
Tím jejich debata skončila. Jimmy vyrazil jako první, Sundance šla za ním, přičemž si držela více než diskrétní odstup několika metrů. Svítila si baterkou, kterou našla v Carmillině skříni.
Kdyby se byl Jimmy otočil, viděl by na její tváři nepatrný náznak úsměvu.
A kdesi hluboko možná i důvěry.
Přidržel jí dveře krytu a nechal ji kolem sebe. Potěšilo ho, že nezdrhala jako šílená, ale úplně normálně kolem něj prošla. Teď už byl ale její výraz opět neproniknutelný. „Tady… jak dlouho tady zůstaneme?“
Pokrčil rameny. „Jídla pro tebe je tu dostatek. Tak na půl roku nejméně. Počítám, že ven bys mohla nejdřív za šest týdnů, ale nechceme zbytečně riskovat, takže řekněme, že pod zemí strávíme zhruba čtvrt roku.“
V očích jí zahlédl náznak paniky. „Klid, klid. Budeme cestovat. Je tuspousta dalších chodeb, které spojují další a další kryty. Nezkejsneme na jednom místě…“
„Ale budeme v podzemí,“ zamručela útrpně.
„Kdybys teď vyšla ven, zabilo by tě to.“
Slyšela tu upřímnou starost v jeho hlase. Pousmála se. „Já to nějak vydržím.“
Zarazilo ho to, ale udělala mu tím drobným úsměvem neskutečnou radost. Plaše se na ni usmál. „Nechcete se ubytovat, madam?“
Chytila se jeho hry. „Jistě, jistě, drahej pane. Tak co tu nabízíte za bejváky, hm? Štěnice, nebo vši?“
„Pro vás madam obojí.“
Unikl jí tichý smích. Sama se tomu podivila. Přišla k němu o pár krůčků blíž a on udělal totéž. Nebyli od sebe dál než půl metru.
Pak ale úsměv z její tváře zmizel. Jimmy od ní vyděšeně odstoupil. „Promiň, nechtěl jsem tě – “
„Ty za to nemůžeš. Já jen… já se směju a přitom tam nahoře možná umírá Ceriska. Nebo je mrtvá. To je v podstatě totéž. Je mrtvá, Jenn taky a já se tu směju!“
Vrátil se k ní,ale ona zavrtěla hlavou na znamení, ať jde pryč. Skousl ret, ale pak ji prostě chytil za předloktí a nevšímaje si jejích strachuplných pohledů ji vedl do obytné části krytu.
Vybral místnost, která byla až úplně vzadu. Pro případ, že by se sem přece jen někdo rozhodl podívat, nemusel by ji hned slyšet. Navíc, byla to jediná místnost, kde byly postele. čtyři.
A pak ještě v nemocniční části, ale na nich by se spát nedalo.
„Vybal si a já si zatím skočím pro svoje věci. Klidně totu prozkoumej, ale nechoď za žádnou cenu ven.“
Zastřeným pohledem mu v podstatě řekla, aby ještě nechodil. Aby jí aspoň malinko utěšil…
„Suny, musíš žít dál. Ony by to chtěly.I tvoji rodiče by to chtěli. A Nancy.“
Při jménu své sestry sebou škubla a začala znova vnímat. „Ty si na ni pamatuješ?“
„Samozřejmě,“ přisvědčil. Jak by na tu roztomilou holčičku mohl zapomenout!
„Teď už jsou tam všichni,“ pronesla zachmuřeně.
„Jak to myslíš?“
„Celá má rodina… skoro všichni, které jsem milovala… jsou v nebi.“
Šokovaně na ni zíral. To skoor mu neuniklo. Ona ale nijak nereagovala, tak začal přemýšlet, kdo koho má ráda mohl asi přežít.
„Už teda půjdu, ano?“
Nepřítomně pokývala hlavou a pomalu se dala do vybalování věcí. Všechno oblečená, které měla, bylo Carmillino.
Když dostrkala skromné zásoby věcí do levné skříně, vydala sena průzkum. Chtěla přijít na myšlenky, které by se netýkaly Jimmyho a jejích zemřelých příbuzných.
Došla k závěru, že kryt není zase tak moc velký. Místnůstka, kde byla první pomoc, pak jejich obytná část, koupelna, záchod, místnost s vedou, a zásobárna. Obrovská spíž za ocelovými dveřmi.
Už měla hald, a tak udělala velikou chybu. Otevřela dveře pomocí gigantické kliky a nahmatala zapínač. Svítil. Všechno v krytu bylo pod proudem. Nechápala jak je to možné,ale ani nad tím nehloubala. Prostě to tak bylo.
Když se světlo rozjelo, ozářilo téměř celou místnost.
A ozářilo i zkrvavenou mrtvolu na zemi přímo před ní.
