11.kapitola: Nehoda

Hele, snažně vás prosím, NEZABÍJEJTE mě. Já se polepším, slibuju… ale ještě než začnete psát zoufalé komentáře, rovnou vám můžu slíbit jedno – Cullenovi ho už nikdy nenajdou. Ale přesto jestli vám můžu poradit, dočtěte tuto povídku až dokonce. Možná vás překvapí, co se stane. A možná taky ne…

Tak jsme nasedli do auta a rozjeli se. On řídil. Když jsme projížděli kolem pomyslné hranice, rozdělující stát Washington na území upírů a vlkodlaků, zadržela jsem dech. Věděla jsem, že se nic nestane, ale přesto… měla jsem trochu strach.

Moje obavy byly samozřejmě zbytečné – nikde se neobjevila smečka vlků, aby nás – teda spíš Edwarda – rozsápala. Byly jsme jen dva lidi jedoucí na pláž.

Na pláži nikdo nebyl. Nebo jsem si to aspoň myslela, jenže když jsme se usadili v písku a pozorovali obzor,najednou se za námi ozvalo: „Bello? Edwarde???“

Ohlédli jsme se; stál tam Seth a zíral na nás jako na zjevení.

„Co děláš na našem území.?“ vypadlo z něho, ale tvářil se tak udiveně, že to spíš byla jen naučená slova, řekl to automaticky, poněvadž viděl upíra… který už ale nebyl upírem. „Proboha… to jako spím? Zdá se mi totálně uťapkej sen o tom, že už nejseš pijavice?“

„Ne, nesníš,“ řekl Edward a začal vysvětlovat. Seth jen poulil oči.

„Kámo, je to uhozený, ale vzhledem k tomu, že jsi cítit jako úplně normální člověk.. vám věřím,“ prohlásil, když Edward dokončil vyprávění.

Začali jsme se zvedat k odchodu. „Hej,. Někdy přijďte! Klidně k nám dom!“ zahulákal na rozloučenou.

Zamávali jsme mu a odjeli. Domů.

„Bells, měl bych..prosbu,“ začal Edward váhavě, když jsme si chystali večeři. „Víš, jako upír jsem nikdy neměl možnost jít někam…“ zdálo se, že se s tím slovem na jazyku seznamuje, pohrává. „Niky jsem nebyl.. pařit.“

Rozesmála jsem se. Kam se jen poděl ten upír, držící se etikety, vychování z minulého století?? „Jasně, tak zajdem na Flédu, v Port Angeles. Je to první pořádný noční klub v těchto bohem zapomenutých končinách. Párkrát jsem tam byal utápět žal, když jsi po těch mých osmnáctých narozeninách odešel. Je to tam skvělý.“

Napsala jsem Charliemu vzkaz, že večeři mé v troubě a že jsme odjeli do Port Angeles a nevrátíme se dřív jak ve tři ráno. Myslím že kdybych mu zavolala, nepustil by mě.

Jenže kdybych mu byla zavolala on by mi zakázal tam jet, nic z toho co následovalo se nemuselo stát.

* * *

Moc si z té noci nepamatuji, jenom jak jsme přijeli Edwardovým autem a zaparkovali ho za klubem. Potom jsme šli dovnitř a světě div se! – narazili jsme tam na Jakoba a nějakou dívku, kterou jsme neznali. Představil nám ji jako Nikki, hm, pak mám okno. Nejspíš jsme hodně chlastali, protože další co se mi vybavuje, je takový modrý drink. Spousta modrých drinků.

Pak si vybavuji, že jsem se podívala na hodinky – už bylo půl třetí. Tak jsem řekla Edwardovi, že už bychom se radši měli vrátit. Moje opilá mysl předpokládala, že nás Charlie pochválí, že jsme doma dřív než jsem slíbila.

Vypotáceli jsme se z Flédy, totálně sťatí a zauvažovali, jak se dostaneme domů, načež Edward s jistotou prohlásil, že v pohodě může řídit. Tak jsme šli k parkovišti.

Ale už jsme tam nikdy nedošli.

Najednou, když jsme byli v půli silnice vedoucí k parkovišti, kdesi před námi zaburácel motor, ale hned to zmizelo a bylo slyšet jen strašně rychle se přibližující tiché vrnění.

Pochopte, nebyli jsme schopní racionálně uvažovat. Prostě jsme přecházeli silnici, nic víc.

Myslím, že se před námi zaleskl černý lak, ale nejsem si jistá. Bylo tak strašně rychlé.

Zezadu se k nám řítilo auto. Bez světel, ale pak bliklo, a ozářilo celou ulici. Oslepilo nás.

Byla bych přísahala, že se z toho auta vysunula nějaký tyč. Něco mě praštilo do hlavy, ještě jsem ucítila, jak kolem mě prosvištělo to auto, viděla světla… a jak trefili jeho. Edwarda.

Propadla jsem se do černé mlhy a ta kolem mě vířila v neprostupných obrazcích, jako kdyby si chtěla vzít mou duši a už nikdy mi nedovolit zahlédnout denní světlo.

* * *

Ze tmy kolem mne se začaly tvořit nesmyslné obrazce, které světlaly a světlaly. Mlha se kamsi vytratila, zůstal po ní jen tíživý opar. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem se bála, aniž bych věděla čeho. Možná, že jsem se děsila probuzení. Aspoň to tvrdila má duše. Mozek chtěl ale něco jiného.

Pocítila jsem touhu otevřít oči, a tak jsem se o to pokusila.

Jenže to nešlo. Něco mi v tom bránilo.. nebo jsem měla tak těžká víčka? Pravděpodobnější mi přišla druhá varianta, proto jsem napnula všechny svaly a snažila se otevřít oči.

Při druhém pokusu se mi to povedlo, víčka se mi ztěžka zvedly a já najednou hleděla do záplavy bílého světla.

Měla jsem rozmazané vidění, tak jsem párkrát opatrně zamrkala, abych zaostřila. Když jsem se rozkoukala, pohled mi padl na postavu sedící vedle mé postele. Postele. Vedle postele.. došlo mi, že v nemocnici.

Ta osoba byl Charlie. Čekala jsem, že si všimne, že jsem vzhůru, úlevně se usměje a dám mi pusu, cokoli..

Ale on si mě nevšímal. Seděl na židli, oči upřené na temný displej mobilu. Vůbec nemrkal; vypadalo to, jako by ten mobil hypnotizoval.

Vyděsil mě. Protože se tvářil tak.. tak strašně ztrhaně, jak jsem ho ještě neviděla.

„Tati?“ pípla jsem vyděšeně. „Tati, co se stalo?“

Trhl sebou a konečně se na mě podíval. Místo radosti se jeho výraz změnil v ještě víc hrůzyplný a nešťastný. Odvrátil pohled. „Bello, konečně jsi vzhůru.“ Nemohla jsem uvěřit svým očím i uším. Fakt se na mě nedíval. A mluvil, jako kdybych právě umřela, ne se probrala.

„Tati! Kde je.. Alice a ostatní? Edward?“ zeptala jsem se nakonec, když dál sledoval telefon. Přišlo mi divné, že tu nikdo není. Vždyť kdykoli se mi něco stalo, byli u mě. „Kde je Carlisle? Ošetřuje mě on, ne?“ Kdo jiný, než náš upíří doktor.

Charlieho uplakané oči se upřely na zem. „Carlisle tu není.“

„Co? Proč?“ Nemohla jsem to pochopit.

„Jsou…nevím… v USA – někde. Hledají…už čtyři dny…“ Nebyl sto ze sebe vypravit souvislou větu.

„Jak hledají, co hledají?“ dožadovala jsem se vysvětlení.

„Víš… byla jsi čtyři dny v bezvědomí. Přesněji řečeno čtyři dny a pět nocí. A oni celou tu dobu – zatím neúspěšně… totiž,než jsme tam… než Jacob našel tebe…. Než jsme tam přijeli…“ Charlie bezmocně potřásl hlavou. „Jen krev.. a krev. Možná i víc, než by přežil…“

„Tati! Mluv souvisle!“

„Bellis..“ upřel na mě Charlie své ztrápené oči. „Edward.. prostě zmizel.“

^{Jsem bezvýhradný ateista, až se bojím, že mě Pánbůh potrestá... (Jára Cimrman)}