11.kapitola: Konec
Tentýž den, 11:35, Rusko
„Kapitán Gorkij?“
„Zde, pane!“
„Kapitáne Gorkiji, jsou všechny připraveny?“
„Ano, osobně jsem prošel seznam.“
„Výborně. Letka Woodo už byla vypuštěna?“
„Dle vašeho rozkazu.“
„Řecko se již dořešilo?“
„Ehm, ano. Málo cvičných raket. Takže se držíme původního plánu.“
„Škoda.“ Generál se chopil megafonu. „Za dvě minuty startují letky Tower, připravte se!“
Kapitán se raději vzdálil, něco na jeho nadřízeném v něm vyvolávalo mrazení. Najednou ho přepadl zvláštní pocit, že je něco hrozně špatně. Možná by měl skutečně zkontrolovat, co v těch letadlech je. Vždyť normálně se používaly na přepravu atomových bomb a ne cvičných platových raket…
Ivan Gorkij se rozběhl do kanceláře v Řídícím Centru a usedl k počítači, kde začal zuřivě bušit do klávesnice a hledat nesrovnalosti v zápisech.
Za deset minut dvanáct byla jeho snaha korunována úspěchem; prudce vyskočil z vratké židle a vykřikl: „ Kam se prokrista pána podělo šedesát milionů?“
O kus dál stále pozoroval jeho nadřízený, jak se staré bombardéry typu B52 chystají vzlétnout a zasadit světu ránu, jakou ještě nikdy nežil. Byla to jeho práce, celoživotní chtíč a touha udělat ze světa kůlničku na dříví. Toužil po tom od doby, kdy nemohl mít děti, kdy doktoři zjistili, že má syfilis. „Bude to náš triumf,“ zamnul si ruce generál Suchanov a zíral přitom do dalekohledu, takže nikdo z těch nevědomých mužů nemohl vidět záblesky šílenství v jeho očích.
„Zastavte to! Zastavte to!“ křičel Gorkij, zatímco se řítil po chodbách k navigační věži. „Stop! Nesmí odletět! NESMÍ ODLETĚT!“
Už bylo ale pozdě. Poslední z formace „Smrt“, jak ji generál Suchanov nazýval, se těžkopádně vznesla do vzduchu a zamířila k Číně.
„Néé!“ Gorkij se rozběhl ještě usilovněji, musel říct všem jednotkám, aby ty takzvané cvičné rakety nevystřelovali, jsou v nich atomovky, krucinál!, když vtom ho něco draplo za rameno.
„Víš toho až moc, skrčku,“ zasyčel generál Suchanov a stiskl spoušť svého soukromého glocku. Hlava kapitána Gorkije se rozletěla na spoustu krvavých kousíčků, díky té krátké vzdálenosti Suchanova potřísnil rozplizlý mozek a část míchy.
Ten je chladnokrevně utřel a čekal.
Když se mu ručička hodinek přesunula na dvanáctku, začal se šíleně smát.
* * *
„Spíš, Nede?“
„Co je, Charlie?“
„Podívej,“ ukázal Charlie, jeden z posádky radarová americká základny na obrazovku nového počítače. „Něco sem letí.“
„Neblbni,“ odbyl ho Ned a dál pochrupoval.
„Kurva, ale prober se! Letí sem…“ Charlie zmlkl, což donutilo jeho spolupracovníka, aby se probral.
„Starouši, neblázni, vždyť..“ Vytřeštil oči na obrazovku, po zádech mu začal stékat ledový pot. „Jsme… v prdeli.“
„Jo.“
„Ale..jak je tohle..počkat sakra!“ chopil se vysílačky. „Zahajte okamžitý protiútok –“ ve vysílačce to zarachtalo a zmlkla, jenže „tam dole“ to museli pochopit, díkybohu za jejich pohotovost!
Oba muži sledovali, jak se několik moderních raket s jadernými hlavicemi odpoutává od země a míří pryč, nechávajíc za sebou ohnivou čáru. Dívali se, jak se jejich obraz zmenšuje a zmenšuje, slyšeli dunění, věděli, za utíkat kamkoliv by bylo zbytečné.
„Sbohem,“ řekli naráz…. Potom se před nimi objevil záblesk, a než stačili mrknout, nezbyla z nich ani ohořelá kost.
* * *
„Miki, slyšíš co ti povídám?!“ zlobila se Gven na svého staršího syna. Zase byl sprostý na učitelku!
„Jo furt.“
„Nebuď drzý!“
„Máti, dyk Rabbiová je stará kráva,“ odplivl si Mike a doufal že tu řeč s matkou bude mít co nejdřív za sebou, huba ho svrběla jak moc si chtěl dát cigáro. Už k tomu ale nedostal příležitost.
Matka se natáhla, aby mu jednu pořádnou ubalila za to, jak mluví o kantorech, ale v tu chvíli by se v ní krve nedořezal.
Rozječely se sirény. Ty sirény, které naposledy slyšela její babička při druhé světové válce.
„Ne,“ zašeptala zhrozeně. „To přece ne.“
Její syn se tvářil jako by si měl každou chvíli nadělat do kalhot. „Musíme se schovat. MUSÍME SE SCHOVAT!“
„Není kam,“ zavrtěla Gven bezmocně hlavou. „Nikdo netušil, že se stane..že se tohle stane. Nikdo…“
Polila ji další, silnější dávka hrůzy, když sirény zmlkly.
„Měla jsem tě ráda, Mikei.“
„Já tebe taky, mami.“
Chytli se za ruce.
Společně slyšeli, jak se blíží letadla. Spousta letadel. Zavřeli oči, takže nemohli vidět, jak se zablesklo a v ideální výšce kilometr od země se rozprskla obří žhavá hmota. Necítili, jak je smetla tlaková vlna, jak smetla celou jejich zahradu i spoustu dalších vesnic v Argentině, neviděli, jak se nad zemí tvoří atomový hřib – už bylo pozdě. Uškvařili se na popílek a ten popílek rozfoukal vítr.
* * *
„Aiko, doneste mi kávu prosím.“
„Jistě, pane Renjiro,“ odvětila úslužně a zamířila do kuchyně. S úlevou si vyndala naslouchátko a vychutnávala si to ticho.
Najednou jako by jí ale v bubínku zaškubalo. A znova. Zatřepala hlavou, ale ten otravný zvuk tu byl pořád. Raději si naslouchátko znova nasadila –
Sirény??? Pro rány boží, co to znamená?
Vyřítila se ven na terasu, kde zanechala svého japonského zaměstnavatele.
„Co se to děje?“ ječel vyděšeně.
„Musíme do sklepa.“ Neslyšel ji; poznala to podle jeho zmateného výrazu. „Do sklepa!“
Pokývl hlavou a honem tam vyrazili. Jen co za nimi zapadly těžké betonové dveře, nahoře se rozhostilo ticho.
Za necelou minutku zaslechli hukot, jako když se na vás valí hora a země se začala třást, dveře skřípaly a bylo horko… a pak bylo po všem.
„Tak mám dojem,“ pronesl Renjiro do náhlého ticha, „že na nás spadl celý dům.“
Celkem jasné co to znamená – tady nejsou žádné otvory pro vzduch. Až spotřebují všechen v místnosti, udusí se. Pokud je někdo nezachrání – jenže oni byli jedinými přeživšími v okruhu několika desítek kilometrů.
* * *
„….prosím vás, abyste si vzájemně vyměnili prstýnky.“
Klára s Danielem byli přesvědčeni, že si pro svatbu nemohli vybrat lepší den; na českém území svítilo sluníčko, ale zase nebylo neúnosné vedro, jaké na začátku června obvykle bývá. Zkrátka byli šťastní jako blechy.
Jejich matky posmrkávaly v předních řadách, když dojatě sledovaly svoje ratolesti a vzpomínaly, jaká malá děcka to kdysi bývala.
Kněz se zrovna dostal ke slovům : „A nyní se můžete políbit,“ když v té chvíli se to ozvalo.
Sirény.
Osazenstvo v kostele se po sobě nejprve zděšeně dívalo a když z prostřední řady vyskočila jedna žena, tetička Vlasta, a svým mohutným basem zaječela: „Apokalypsa je tady, spaste svoje životy!“, propukl všeobecný chaos a maglajs u dveří, až se jim je podařilo nadobro ucpat.
„Všichni zde zhyneme, modleme se tedy! Bratři a setry, poslouchejte mne! Nechť Hospodin přijme naše duše do svého království! Pojďme se modlit!“ hřměla Vlasta, ale pramálo jejích vyděšených oveček jí věnovalo pozornost.
V momentě kdy na podlahu dopadlo první tělo, kněz vyběhl na kůr a udeřil do kláves, což zběsilou tlačenici alespoň trochu rozptýlilo. A když dozněly poslední tóniny Božích mlýnů, venku přestaly pískat sirény.
Všichni ztuhli a začali si uvědomovat, že právě zažívají poslední vteřinky svého života.
* * *
Noční ticho narušovalo jen šplouchání vody kolem korálového útesů. Šplouchání vody - a dva tiché hlasy.
„Triss, je ti jasné, že jestli nás tady načapají, budeme v pěkné bryndě?“
„Jasný jako tahle voda, šéfe,“ plácla do černé hladiny.
„Tak hledej, hledej. A jen ty nejkrásnější kousky, rozumíš?“
„Jo,“ protočila mladá Australanka oči a potopila se ke svému lovišti jedněch z nejkrásnějších korálů na Velkém Bariérovém Útesu. Takže neviděla, jak se najednou objevilo prudké světlo baterky a ostrý hlas štěkl: „Ven z vody, zatýkám vás.“
Uvědomila si to až v okamžiku, když se vedle ní objevil její komplic a zuřivě ukazoval, ať plave pryč. Venku mezitím hlídač volal policii. Ta už tam ale nestačila dojet.
V dáli něco zadunělo, Triss byla přesvědčená, že se blíží bouřka. Jenže hromy přece nejsou slyšet pořád a navíc se nepřibližují takovou rychlostí…
Noční oblohu jako by pročísl blesk, ale v momentě kdy se to stalo jim bylo jasné, že k bouřce má tohle hodně daleko, asi stejně jako bezdomovec k nominaci na prezidenta USA.
Na malý okamžik se udělalo světlo jako ve dne a potom už byl vzduchem cítit jen pach spáleniny a slyšet výbuchy. Krajinu osvětlovaly požáry domů i lesů, ale nikdo neměl šanci to divadlo shlédnout. Všichni byli mrtví, spálení na prach nebo zavaleni sutinami.
V moři u Útesu jste mohli zahlédnout dvě plovoucí mrtvoly. Jedna z nich byla spálená do půli pasu a z druhé zůstalo pouze několik šlach a kostí.
* * *
Londýn, 12:00
Městem se rozezněly sirény, což ale všichni očekávali, vzhledem k tomu, že každou první středu v měsíci přesně ve dvanáct nula nula probíhaly zkoušky sirén. Lidé se dál bavili, smáli, brečeli, děti si hrály, dospělí hořekovali nad zvyšováním nájemného a radovali se za snížení cen benzínu a zemního plynu. Mohl to být den jako každý jiný.
Když vřeštění doznělo, jeden malý kluk s bystrým zrakem si kupoval u stánku zmrzlinu. Zatímco zmrzlinář tvořil kopeček, klučík zíral omámeně k zamračené obloze.
„Slyšíte to taky?“
Prodavač zavrtěl hlavou, ale zmrzl v půli pohybu. „Co to sakra -?“ Jeho jindy opálený obličej nabral barvu zdi čerstvě nahozené světle zelenou barvou.
„Utíkejte!“ zařval a vrhl se do výlohy nejbližšího obchodu, kde se pracně vyhrabal z roztříštěného skla a zběsile řval na prodavače kolínské, aby mu ukázal suterén.
Přesně ve 12:02:06 kilometr nad Londýnem vybuchlo osm atomovek, vyslaných megalomanským generálem Suchanovem, který si v té době mohl užít posledních pár chvilek života.
Dalších několik sekund po hlavním městě následoval Manchester a Leeds, Liverpool, Cardiff a Bristol, všechny vesnice i města byly za chvilku srovnány se zemí.
* * *
Generál Suchanov spokojeně pokuřoval pravý kubánský doutník, když zaslechl zvenku křik. Vyběhl ven, aby se podíval co ten hluk způsobilo. Jeho chlapci konečně našli mrtvolu kapitána Gorkije. Nijak se tím nezabýval a už už se chystal, že se vrátí do své kanceláře, kde si v klidu dokouří svůj doutník, když vtom jako by něco zahlédl za obzorem.
Vrazil zpět do místnosti pro dalekohled, ale byla to zbytečná a hlavně poslední cesta.
Bezmocně, nadmíru vztekle, zařval, až se obraz Lenina nad jeho stolem otřásl a s úděsem v srdci pozoroval, jak se to něco zvětšuje.
Když se Americká rakety s nukleární hlavicí na špici dostala až k nim, jako ve zpomaleném záběru pozoroval, jak se hlavice odděluje od těla rakety a míří – aspoň jemu to tak přišlo – přímo na něj.
„Stejně jsem vyhrál,“ zavrčel a upřeně zíral do záblesku. Než stačil mrknout, vyschnuly mu sítnice a v dalším zlomku okamžiku jej zalilo roztavené sklo z oken jeho tyranské kanceláře.
* * *
Co nezničila tlaková vlna a žár, to začaly systematicky pálit snad nikdy nekončící požáry. Hořela města, vesnice i lesy a louky, nebo spíše to, co z nich zbylo.
A nad těmi ruinami civilizace se pomalu formovala jedovatá mračna, zvolna klesající k zemi a nesoucí v sobě smrtící radioaktivní spad.
