10.kapitola: Poslední siréna

Jimmy se ji nesnažil pronásledovat. Viděl jí na očích, že by ho stejně nevyslechla. Se zatajeným dechem popadl Merrily, zlomil jí vaz a vychladlé tělo zakopal v lese. Potom se opřel čelem o strom a začal do něj mlátit hlavou. „Já – jsem – takovej – kretén!“ řval, ale nikdo ho neslyšel. Zoufale odíral z kmenu kůru, až se prodrápal až na lýko. Pak se složil na jehličí a tiše proklínal celý svět.

Přišel o ni. Ale .. vlastně to nikdy neměl dělat. Nikdy se Sundance neměl začít chodit. Vůbec nejlepší by bylo, kdyby ji v tom metru nechal k večeři.

Ne! zděsil se svých vlastních myšlenek. Jenže kdyby poslechl Carmillu a dal Sundance pokoj, tohle se nikdy nemuselo stát…

„Jsi v pohodě?“ ozvalo se náhle za ním.

„Ne.“ Bylo mu celkem jedno, kdo to je. Vlastně mu bylo jedno všechno.

„Tys jí něco řekl? Zdrhala od zastávky domů a pořád se ohlížela, zdálo se mi, že dost vystrašeně.“

„Carmillo,“ vydechl Jimmy. „Já jsem takovej vůl.“

„Cos provedl?“

„Čichni si.“

V momentě kdy zachytila v okolí stopy zvířecí krve jí to došlo. „Tys vypil tu její kobylu?“

„Ne, to ne. Jiného koně.“

„Tak v tom případě to není tak hrozné, ne?“

Jimmy k utrápeně zvedl oči. „Viděla mě.“

Carmille došly slova. „To je… blbý. Ehmm.. víš já tě vlastně hledala kvůli svému osamocenému autíčku – chci s Brianem vyrazit na několika denní výlet…“

Bezeslova jí hodil klíče. Ona ho povzbudivě poklepala na rameno a odešla.

Pak konečně Jimmymu něco docvaklo. „Hej! Počkej! Proč jste mi nikdy neřekli, že můžeme pít i zvířata?“

Carmilla se provinile otočila. „Lidi chutnají mnohem líp, vždyť sám víš, že dokud tomu koni nevytryskla krev, vůbec jsi na ni neměl chuť. A potom – lidí je pořád víc a víc, kdežto časopisy ze světa zvířat pořád hlásí nové a nové ohrožené druhy… a bez lidské krve nepřežiješ. Zvířecí prostě nestačí. Má trochu jiné složení a i když pár měsíců bys na ní vydržel, postupně bys zeslábl a nakonec umřel hlady. To jsem ti taky ještě neřekla – jediná cesta, jak se spolehlivě a navždy zabít, je vyhladovění.“

„Ale – “

„Už musím,“ skočila mu do řeči a rozběhla se pryč.

Jimmy se také zvedl k odchodu. V lese byl sice klid a ticho, ale musel se vrátit do podzemí… musel zjistit, proč se najednou, i přes všechny ty události, cítí téměř dobře.

* * *

Sundance byla dokonale znechucená a vyděšená. Upalovala k zastávce nejrychleji jak mohla, přičemž se pořád ohlížela, jestli ji Jim… ta zrůda nepronásleduje. Přestože ho neviděla, ani trochu se jí neulevilo. Dobře si pamatovala, jak se umí najednou zjevit, jako kdyby vystoupil s mlhy, naprosto neslyšně.

Měla neskutečné štěstí, protože když dorazila k silnici, zrovna jel autobus. V momentě kdy stála před řidičem si uvědomila, že na sobě má smradlavé oblečení, zahnojené boty, je špinavá, zpocená a udýchaná a co horší – peníze si nechala ve stáji. „J-j-já,“ začala koktat, když na ni přišla řada. „Já nemám –“

„Slečno, jak to vypadáte?“ podivil se řidič dobromyslně a když si ho pořádně prohlédla, poznala v něm starého pána, se kterým většinou jezdila. „Stalo se vám něco?“

„Nee..“ zakolísal jí hlas a tak raději zmlkla. „Já nemám peníze.“

Řidič si ji znova prohlédl od hlavy až k patě. „Někdo vám ublížil? Nebo se něco stalo ve stáji?“

„Ne, ne,“ vrtěla umíněně hlavou, až jí rozcuchané vlasy poskakovaly po zádech. „Jen… spěchám.“ Najednou ji napadla skvělá výmluva. Ale – proč vlastně vymýšlela výmluvy? Proč rovnou neřekla, co se stalo? „Mojí tetě se přitížilo a řekli mi, ať hned dorazím, v tom šoku jsem nemyslela na nic jiného, prosím, svezte mě, příště vám to zaplatím!“

„Tak si nastupte, děvče,“ pokynul jí a ona s úlevou naběhla do autobusu. Přece jen se tak cítila o trošku bezpečněji, než když byla venku. Navíc tady byla spousta lidí.

Sesunula se na to nejzadnější sedadlo a hlavu si schovala do dlaní, aby nikdo neviděl, že pláče. Byla šokovaná a za nic na světě nechtěla uvěřit tomu, co se přihodilo. Co viděla. Co zjistila. Že ta obluda je skutečně Jimmy. Ten milý ochranitel, s nímž se cítila v bezpečí. Pořád stejný, jako když zmizel. Ale přesto jiný. Její starý kamarád by nikdy nebyl vypil krev koni.

Znechuceně nakrčila nos a začala uvažovat. Copak by člověk, ať už sebezrůdnější, mohl vypít koňskou krev, aniž by se mu z toho něco nestalo? Copak by jí do sebe dokázal tolik nalít? Mohl by člověk porazit takové velké zvíře, jako je kůň? Dokázal by člověk prokousnout koňskou kůži a svaly tak hluboko, aby se dostal až k tepně?

Ne. Musela se mýlit. Tohle by prostě člověk nedokázal, i kdyby chtěl sebevíc.

Jenže jaká je jiné možnost? Nic jiného na této planetě neexistuje. Možná tak skrytí mimozemšťané.. že by Jimmyho unesli a jak se ve sci-fi knížkách psává, voperovali mu do mozku nějakou součástku, která ho změnila v jejich služebníka nebo něco takového… Tahle teorie se jí zdála naprosto absurdní a jinou zatím neměla.

Nebo to třeba vůbec nebyl on. Mohl jí lhát, stejně jako lhal předtím… jenže to je taky pěkná pitomost. Moc dobře si vzpomínala na ty jeho občasné narážky, které ale okamžitě přešel, spíše to bylo jako kdyby mu ty poznámky uklouzly náhodou – třeba jak jí říkal, že je vyhublá a má kruhy pod očima..že dřív taková nebývala. Musel to být on.

Jenže Jimmy by přece nikdy nezabil koně! A navíc, kde byl skoro pět let? Vždyť přece nemohl jen tak zmizet, policie po něm pátrala a kdyby prostě odešel, tak by ho určitě našli, i kdyby se schovával – jenže on ani neměl žádný důvod se schovávat. Kdyby ho někdo unesl, tak by se přece přihlásil o výkupné anebo by si teda teď, když se vrátil, nehrál na Steva ale normálně by se vrátil.

V tom případě by musel vysvětlovat, kde celou tu dobu byl a co se s ním dělo. A to třeba nechtěl, možná se dělo něco, co chce prostě pohřbít…

Sundance najednou zamrazilo a nebylo to tím, že se tiskla na studené sklo. Musel by vysvětlovat, proč je pořád stejný. Jako kdyby vůbec nezestárl.

Co je zase tohle za blbinu?! Jen si to nalhávám – určitě se musel změnit. Jinak by to snad ani nebyl člověk…

…nebyl člověk…

…ale něco jiného…

Dost už!! zastavila Sundance sama sebe a odpoutala se od těch šílených myšlenek. Jestli bude v podobných úvahách pokračovat, rovnou se může jít přihlásit jako stálý pacient na psychiatrii.

Ale nedokázala na něj přestat myslet. Jestli to byl skutečně on – a teď už si byla jistá že ano, přestože si to stále nechtěla přiznat – tak proč, proč to všechno dělá? Proč se vydává za někoho jiného, proč mizí v podzemí, proč s ní začal chodit?

Chtěl ji taky zabít?

Proč teda vysál tu ubohou kobylu?

Vysál.

Jako kdyby…

Ne ne ne!!!

„Zastávka Bridge 7,“ zahlásal autobus. Sundance byla vděčná, že přetrhl její nit myšlenek a honem vyběhla z dopravního prostředku. Jakmile byla na ulici, opět ji polil strach.

Rozběhla se domů a stále kontrolovala, jestli ji někdo nesleduje. Nezahlédla ho sice, ale dokud nedorazila domů, neuvolnila se. A ani tam ne. Vrazila do bytu, zamkla na dva západy, víc to nešlo, zasunula řetízek a po nepatrné odmlce popadla vysoký botník a natlačila ho na dveře. Potom pokračovala do kuchyně. Pečlivě zabednila okna, posloužila jí k tomu skříňka na pečivo; projistotu ji ještě připevnila provazem a pár hřebíky. Byt naštěstí neměl moc oken, ale v obýváku bylo strašně velké, zabíralo téměř celou jednu stěnu, takže s tím měla pochopitelně největší potíže. Nakonec to vyřešila tak, že vyndala dveře od kuchyně z pantů a připevnila je na parapet.

 Už zbýval jen její pokoj. Docházel materiál, takže sundala ze skříně hromadu lepenkových krabic a nalepila je na  okenní rám. Když si byla jistá, že všechny škvíry zabednila, šla se převléknout a osprchovat. Hned po koupeli se oblékla do riflí, pohodlného trička a tenisek, aby v případě nouze mohla utéct. Zašla do kuchyně, vytáhla velký řeznický nůž a dala si ho za opasek. Další dva menší si položila před sebe na stůl a koukala na ně s úzkostí, jako kdyby se měly za každou chvíli rozpadnout v prach.

Snažila se nemyslet na nic, ale pořád se vracel jeden a týž obrázek Jimmyho, který saje Merrilynu krev. S tou vzpomínkou se jí do mysli vkrádaly myšlenky, jestli chce Jimmy zabít i ji. Bylo by to logické. Proč by si nepochutnal i na ní, že? Náhle ji něco napadlo. Mohl se snad vypravit někam do oblastí, kde žijí kanibalistické kmeny? Nebo třeba kde žijí nějací pojídači koní…

Blbost. Jedna větši než druhá.

Ale proč?

  Tak moc chtěla znát odpověď a zároveň se jí i hrozně bála. I když se přesvědčovala, že pro to nakonec bude existovat nějaké vysvětlení, že se třeba prostě pomátl, nepříjemně ji mrazilo a byla nervózní, kdykoliv na něj pomyslela.

 Pro tohle prostě racionální vysvětlení neexistuje, Sundance.

Ale existuje.

Jsi si tím tak moc jistá? Přijde ti normální, aby lidé pili koňskou krev?

Vypadni z mé hlavy!

Jenže já jsem ty. Ty jsi já. Můžeš se mě zbavit jen jedním způsobem – že si konečně přiznáš, co si myslíš. Že je Jimmy prostě nějaká příšera, na které dělala pokusy doktor Frankenstin.

Ale Jimmy není žádná zrůda! On je… Sundance se rozbrečela.

Teď si pěkně protiřečíš, všímáš si? Myslela jsem, že jsi znechucená, vyděšená a hrozně se bojíš, jenže ty místo toho tvrdíš, že není žádná krvelačná zrůdička?

Ale…já nevím. Pořád je to on.. ale..

No právě. Ale. To protivné slovíčko. Ale zabiják, drahá.

Co když za to nemůže? Co když se prostě něco stalo..něco divnýho…

Až budeš mrtvá, budeš to taky říkat?

Ne, ale –

Bojíš se ho, uvědom si jak moc. Normálně vystrašený člověk se doma nezabarikáduje, protože normálně vystrašený člověk by šel na policii. Proč tam nejdeš i ty?

Nemůžu ho prásknout, prostě nemůžu!

Není to spíš tak, že by ti nevěřili?Že by ses zamotala do celého vyšetřování ohledně Londýnského vražedného gangu? To metro..holka to metro, teď zase zmizel Rafael – jen proto, že tě chtěl znásilnit..

To taky, přiznala si Sundance. Ale prostě to jinak nejde. Nevěřím mu, ale nedokážu ho udat. Tedy, jestli Rafaelovi říkáš „jen“… zasloužil si to. Doufám že někde hnije.

Hnije, určitě hnije. Co jinýho by s ním taky tvůj vrahounek mohl udělat, že? Jenže si představ, že tak možná budeš hnít za chvíli i ty!!

Ne! On mi neublíží!

Jsi slepá? Schovával si tě jako zákusek a teď když na něj všechno prasklo, tak si tě poddá!

Já vím, SAKRA!!!!!! Ale co s tím můžu dělat, to mi už neřekneš, hm?!

Jdi na policii.

Už jsem řekla, že tam nepůjdu.

V tom případě chcípneš. Vsaď se o co chceš, že tě při první příležitosti někam vyláká a pak zabije. Vsaď se, že se to stane.

Sundance dělala jako že neslyší.

 Však až budeš umírat, tak si vzpomeneš.

„Jdi pryč,“ zašeptala Sundance mezi vzlyky. „Nech mě být!“

Tak já se klidím. Zapni si třeba televizi, aspoň se nějak odreaguješ,“ poradil jí hlásek v mysli a ona tak okamžitě učinila – přála si myslet na cokoliv jiného než na Jimmyho. Ta poslední věta…věděla, že má pravdu. Obě její rozdvojené osobnosti měly pravdu, svým způsobem. Ale jen jedna jí přinese život. Věděla která. Přesto však nemohla přinutit své tělo aby se zvedlo a odešlo na policii. Nešlo to.

Hmátla po dálkovém ovladači a naladila program. Běžela nějaká extra romantická venezuelská telenovela, takže se Sundance celkem nudila; vždycky tyhle kraviny nesnášela. Když Mario praštil Terezu a potom se jí donekonečna omlouval, znechuceně přepnula na jiný kanál. Tam běžely odpolední zprávy, takže u toho zůstala a pozorně je sledovala. Za chvíli se však přistihla, že vůbec netuší o čem tam mluví. Její pozornost upoutala až reportérka, která začala mluvit o „dalším řádění Londýnského gangu“.

„…Zdálo se, že se snad přesunuli do jiného města, avšakn před necelými dvamě dny nás čekalo další otřesné zjištění – bezestopy zmizel vážený Rafaelo Rivera, který v Londýně pobýval…“

Sundance pevněji sevřela násadu kuchyňského zabijáka a semkla rty, dál upřeně zírajíc na obrazovku.

„Jako další máme naopak potěšující novinku – Rusko nám oznámilo, že se chystá snížit ceny zemního plynu a ropy, a to o dost značnou částku. Ekonomová se dohadují, co mohlo takovou změnu způsobit, ale rozluštění této záhady zůstává v oblacích, dokud se k tomu nevyjádří sami Rusové…“

Vzhledem k tomu, že Sundance neměla auto, doma vařili na elektřinu a topení jim zajišťovala blízká tepelná elektrárna, byla jí náhlá Ruská sleva celkem ukradená. A Rafaelem se nehodlala zabývat.

Zkoukla ještě pár filmů, staré video sice rachtalo, ale ještě pořád se na něj dalo dívat. Podívala se na několik záznamů dostihů v Ascotu, dvě komedie a ani si nevšimla, že se večer připlížil jako mlha ve stejnojmenném hororu, který podle knížky Stephena Kinga natočil Frank Darabont.

Stále v tomtéž oblečení si vlezla do postele, po dlouhé úvaze si nakonec dovolila skopnout boty. Nůž pevně svírala, jako kdyby to byl talisman – a pro ni svým způsobem i byl. Dával jí pocit bezpečí.

Jenže to bylo taky všechno – relativní klid, že má v rukou zbraň, kterou by eventuelně mohla Jimmyho zabít. Ale vždyť nedokáže zabít zvíře, natož člověka! A ještě k tomu zrovna jeho.

 Ne, byla by to jen obrana – prostě z nouze, v impulsu zachránit si vlastní život.

Jistě, jistě. Ale co kdybys ho prostě nedokázala zabít?

Zase ty?! 

Ano. Nemůžeš spát, bojíš se. Nudíš se. Máš tolik času na přemýšlení… tolik místa v hlavě…

Nikdy bych ho nezabila.

Tak to nebylo myšleno, moc dobře víš jak jsem to – jak jsi to ty – před chvilkou myslela.

Tahle teorie je ujetá, stejně jako všechny předchozí.

Ale v podstatě nejreálnější, nemyslíš? Vždyť Číňané to skutečně dělají – na zvířatech. Tak proč by nemohli zkusit naklonovat člověka? S vědomím, že se z něj možná stane zrůda?

Je to kravina. Jimmy je…já nevím. Ale rozhodně ne klon, ani nic podobného. Jen je –

 - monstrum, dopověděl zlomyslně hlásek.

Sundance trvalo celých šestnáct sekund, než promluvila. „Jo.“

* * *

Jakmile se Jimmy dostal do města, zrychlil natolik, aby ho nikdo neviděl, zvolnil až v podzemí.

„Hej, Charles se ptal, jestli náhodou netušíš kde je Carmilla,“ zastavil ho na rohu chodby pravý Steve.

„Řekni mu že jela někam mimo město a hodlá tam zůstat několik dní.“

„Jak to víš?“ vyvalil Steve oči, ale díval se jen do prázdna. Jimmy byl fuč.

Doběhl do svého pokoje a zamknul se tam. Ostražitě se rozhlídl (jako by snad v jeho pokoji někdo mohl být), jestli ho někdo nesleduje a pak se vrhl k zrcadlu. Netrpělivě pohodil hlavou, když se mu odrazu ukázaly oříškově hnědé oči.

Proč se cítil tak divně, ale spíše dobře než špatně?

Věřil že odpověď najde v zrcadle.

Opatrně sejmul jednu očku a odložil ji na stůl; hned vzápětí dychtivě pohlédl do zrcadla.

Nic. Viděl jen nedočkavého upíra s mírně spálenou pokožkou…a hlavně rudě planoucíma očima. Jako po normálním lovu.

Spadnutí špendlíku by znělo jako výstřel z kanónu.

„Proč?“ zeptal se tiché místnosti.

Myslel že se něco stane. Že se třeba změní… když vypil zvíře a ne člověka.

To sis vážně namlouval, že zvířata mají jinou krev než lidé?

Nejspíš ano. Ale proč se potom cítím tak dobře? Tak neskutečně – tak jako od přeměny ještě nikdy??

Je to v tobě. Jsi lepší, protože jsi nezabil člověka. Copak to nestačí? Prostě nemusíš zabíjet lidi každý den. Ani každý týden. Bohatě bude stačit, když zabiješ párkrát do měsíce! Ale barvu očí ti to nezmění, hlupáku. Ani se ti nezmenší upíří špičáky, nezmírní touha po lidské krvi. Ale můžeš tomu odolávat, pít lidi jen v případě nutnosti. Můžeš se snažit být lepším. A to je hodně, nemyslíš?

„Ano,“ opakoval omámeně Jimmy svoje vlastní myšlenky. „To je hodně.“

Jenže Sundance ho viděla. Viděla co udělal. Přestože on to považuje za neskutečné dobro, zabíjet pouze zvířata, ona to tak nevidí. Musí si myslet, že je hodně nechutný případ člověka. Šílenec, nestvůra.

Vysvětlím jí to, rozhodl se. Musím jí to vysvětlit. Hlavně... ještě jednou ji musím vidět.

Usedl ke stolu a začal čmárat vzkaz, a přestože napsal pouze pár řádků, trvalo mu skoro tři hodiny, než ho dokončil. Potom ještě pár hodin dolaďoval co napsal a nakonec celý lístek zmuchlal a začal znova. Tak se to táhlo až do jedné ráno, kdy byl konečně jakž takž spokojen.

* * *

Kolem půlnoci se Sundance musela nutně vypravit na záchod, protože dostala krámy, spisovně řečeno menstruaci. Současně s tím si vzala Ibalgin proti bolesti břicha, ale jenom dvoustovku, aby měla pořád ostré smysly. Nůž měla pořád u sebe.

V bytě začínalo být nedýchatelno a tak si připravila zbraně, odsunula krabice v okně svého pokoje se zběsile bušícím srdcem otevřela okno. Rychle jím zamávala, aby se obnovil vzduch, ale šlo to pomalu, tak se nakonec odvážila nechat okenice otevřené a jen tam vrátila lepenky, a pečlivě upevnila okraje, aby tam  byla alespoň nějaká zábrana.

Vrátila se zpátky do postele a v nehybném sedu zůstala téměř půlhodinku, než jí začala mravenčit noha. Přesunula váhu na druhou stranu a z nudy si začala prohlížet obrovský porcovák ve svých rukou. Hlavou se jí přitom honily představy, jak proniká do měkkého lidského těla (ne Jimmyho, Jimmyho ne!), rve vnitřnosti a tahá je za sebou ven, jako vlečku na nevydařené svatbě. Nebo jak dokáže bez problémů podříznout krk (samozřejmě ne Jimmyho) z jehož rozříznuté tepny v pravidelných, i když čím dál zkracujících se intervalech tryská krev…

Nebo jen prostě to, jaké krásné odlesky háže čepel v měsíčním světle.

V momentě kdy si to uvědomila, krve by se v ní nedořezal. Vždyť do místnosti nemělo pronikat žádné světlo. Celá byla přece zabedněná. Nebo snad ne??

Srdce se jí zadrhlo, když si všimla droboučkého paprsku stříbřitého světla, který se dral do pokoje malinkou škvírkou…

 Ale taková malá dírka je přece v pořádku. Určitě.

 Tep se jí zklidnil. S hlubokým nádechem se vrátila do původní pozice a po zbytek noci by se zřejmě bavila tím, že by házela po zdech sotva patrná prasátka, jenže potom se skutečně vyděsila.

Škvírka se světlem zmizela.

Uslyšela šátrání a pak jako kdyby něco spadlo na podlahu, načež se opět objevilo měsíční světlo.

Sundance seděla jako přimrazená, ve spáncích jí hučelo, žaludek se jí křečovitě smrskával.

Někdo tu byl. Někdo…a něco sem přinesl. Co jiného by byl ten zvuk pádu?

Jenže – jak by se někdo normální – mohl dostat do druhého patra zvenku? Po okapu? Po hromosvodu?

Roztřeseně donutila svoje tělo aby se pohnulo a pomalu, co nejtišeji to dokázala se sunula k oknu. Čepel nože jí opět posloužila jako zdroj světla, takže to co tu neznámý návštěvník nechal téměř okamžitě identifikovala.

„Dopis??“

Se zajíknutím ho zvedla a šla do koupelny, kde si dokonce dovolila rozsvítit. Roztrhla obálku a vytáhla list papíru, popsaný známým škrabopisem.

Sundy,

prosím, hlavně tento dopis hned nezahazuj a vyslechli, co ti chci říct. Vím, že jsi asi zhnusená, vyděšená a zmatená. Je mi to strašně líto. Mám takové tajemství, víš, ale nebylo by vhodné ho psát na papír – neuvěřila bys. Proto jsem tě chtěl požádat, jestli bychom se nemohli zítra sejít a já bych ti vše vysvětlil. Nebudu klidně spát dokud se tak nestane…prosím.

Přísahám, že ti neublížím.

Jimmy

P.S.: Zavolej svou odpověď z okna. Uslyším ji.

Sundance držela psaní od Jimmyho v ruce a pročítala text pořád dokola.

Přísahám, že ti neublížím. Takže je nebezpečný, sám to přiznává. Ach.

Hlasy v ní se zase začaly hádat.

Vidíš to?? Už je to tady, snaží se tě vytáhnout ven. Můžeš třikrát hádat, co tím asi sleduje. Jestli vytáhneš paty z domu, zabije tě, sliby nesliby. Opovaž se zkusit tam jít! Holka, vzpamatuj se!

„Zmlkni!“ zasyčela Sundance a než si v tom stačila zabránit, odhodila krabici z okna a mírně se vyklonila do noci. „Tak jo. Zítra. Ale až o půl dvanácté, před pizzerií kam chodím na brigády. A potom se půjdeme projít někam, kde budou lidi.“

Nečekala na odpověď nebo něco takového a honem zavřela okenice. Už je ale znova nezabednila; místo toho jen přetáhla květované záclonky.

Ty jsi koza!

Já vím. Proboha, co jsem to udělala?

Zítra máš sraz se zabijákem. No, tak to ti přeju hodně štěstí. Nám přeju hodně štěstí. A co nejméně bolestivou smrt.

Nech toho. Prosím, dost.

Možná by ses měla naposledy vyspat, co říkáš?

Jo, konečně nějaký rozumný nápad.

No, ale ještě jedno nám vrtá hlavou, že?

Ano. Nebylo by vhodné ho psát na papír – neuvěřila bys. Co to má znamenat? Je to skutečně taková šílenost, jaké jsem vymýšlela?

Možná ještě horší. Třeba tě ale  chce jenom vylákat ven.

Dobrou noc, zavrčela Sundance a snažila se umlčet hlasy ve své mysli, což se jí po pár minutách podařilo a ona konečně – stále s nožem v ruce – usnula.

Ráno ji probudil až budík, nařízený na desátou. Po snídani vrátila byt do původního stavu, oblékla si podobné oblečení jako včera, jen s rozdílem, že si vzala ještě mikinu, protože za okny byla jen jednolitá ocelově šedá placky, občas se vyloupl nějaký ten černější mráček.

 O čtvrt na dvanáct se pomalu vydala na cestu k pizzerii, podivně smířená s tím, že je to možná její poslední cesta. Kuchyňský nůž měla schovaný pod mikinou. Pro všechny případy.

Když dorazila, Jimmy už tam čekal. Rozbušilo se jí srdce a mírně roztřásly nohy, ale snažila se na sobě nedat najevo strach. Zastavila se dva metry od něj, ostražitá.

Jimmy se lehce pousmál na pozdrav, a v tu chvíli vypadal zase jako její kamarád, jako starý Jimmy, který nikdy žádného koně nezabil.

Sundance kývla do ulice, kudy chodily skupinky lidí. „Tak jdeme.“

Automaticky k ní šel blíž, ale ona uskočila, jako kdyby byl nakažený leprou. „Drž si odstup.“

Smutně sklopil oči a nechal mezi nimi metr a půl volného prostoru. Zjistil, že cítí její krev nějak intenzivněji, mnohem intenzivněji… aha. Krámy.

„Tak? Nechtěl jsi mi vysvětlit to..tamto?“

„Nechtěla by ses posadit tady na tu lavičku?“ navrhl jí. „Lidé nás klidně můžou vidět, ale nesmí slyšet, co ti řeknu.“

Zaváhala. „Ok.“

Sedli si, Jimmy zase o trošku blíž. Sundance sebou zavrtěla, takže ji zastudila čepel nože a hned byla klidnější. Kdyby něco, může se bránit.

„Začni,“ pobídla ho.

„Nejsem žádný pojídač koní. Ani kanibal nebo něco podobného. Sundy, já..já už vůbec nejsem člověk.“

Útrpně pozdvihla obočí. „Jistě. Jsi třeba mimozemšťan, že? Nebo kreatura z jiné reality? Příšera, která unesla mého kamaráda a teď se na něj vydává?“

Došlo mu, že tohle asi bude nadlouho. Inteligentní osoba jako je Sundance nikdy nepochopí, že existují upíři. Dokud ji o tom nepřesvědčí názorně. Oči.. „Pořád jsem to já,“ ujistil ji. „ Jen jsem se změnil..oni mě změnili.“

„Oni tě změnili? Proč ses ale skrýval, proč ses nevrátil..?“

„Už nejsem člověk.“

Zachytila co tím myslel. Nejsem už bezpečný. „Kdo tě změnil? V co tě změnil?“

„Slib mi, že nebudeš ječet.“

„Slibuju, ale jen za předpokladu, že se ke mně nepřiblížíš.“

„Sundy, já.. já jsem… upír.“

Koukala na něj s pootevřenými ústy, načež je zase zavřela a zamračila se. „Pohádky vykládej malým dětem.“

„To není pohádka!“

Zírala do jeho upřímných hnědých očích a dělalo se jí mdlo. To přece byla kravina všech kravin. Upíři neexistují!! Ale..vysál tu kobylu…vysál….v Londýně řádí vrazi. Žádná z obětí neměla v těle ani kapku krve…

„Ne,“ šeptla. „To je pitomost.. to je jen v knížkách.“

„Také jsem si to myslel. Jenže pak jsem se stal jedním z nich.“

„Nevěřím. Důkaz, chci důkaz. A navíc… ty přece nejsi… vždyť jsme spolu chodili i na slunci a tys neshořel…“

„Suny, právě tohle se píše v knížkách. Copak si myslíš, že bychom nechali některého autory žít, kdyby se náhodou dozvěděl pravdu?“

„Ale ani…prostě nic! Když jsem měla k snídani topinky s česnekem, nevadilo ti to!“

Byla skoro roztomilá. „Česnek je jen další báchorka. Nespím v rakvi, ani nebydlím ve středověkém hradě nebo kryptě. Můžu chodit ve dne, i když slunce je dost nepříjemné, na oči i na kůži..“

Sundance umíněně vrtěla hlavou. „Důkaz. Chci ten zatracenej důkaz!“ Jinak mě klidně můžete zavřít do blázince.

Jimmy se zamyslel. „Copak jsi toho neviděla dost? Jak rychle jsem se k tobě dokázal dostat? Nebo že jsem tě nesl bez námahy celou cestu z metra až k vám?“

„To si..nepamatuju,“ odpověděla vyhýbavě. „Kdybys trénoval, člověk by to dokázal.“

„Tak dobře. Jak myslíš. Prosímtě, nevyděs se,“ požádal ji. A pak si sejmul jednu čočku.

Sundance při pohledu na rudou duhovku hrůzou vytřeštila oči a otevřela ústa, aby zaječela, jenže Jimmy k ní bleskově přiskočil a ucpal jí pusu. To ji vyděsilo ještě víc, teď, když věděla že vážně nekecal, teď, když si byla jistá, že ji drží upír, zabiják, vrah….

„Pmmofff,“ snažila se mu vymanit ze sevření, kopala, škrábala, pokoušela se vytáhnout nůž.

„Nech toho, pustím tě, když nebudeš ječet,“ slyšela ho říkat.

Tak jo. Cokoliv jen když se tě nebudu muset dotýkat, upíre. Přestala sebou cukat, vlastně úplně znehybněla. Jimmy ji pustil a opatrně se díval, jestli nespustí křik. Neudělala to, jen se rozhlídla kolem nich po ulici. Nikdo ji jich nevšímal, každý si hleděl svého. Jak jinak.

Najednou jí do očí vhrkly slzy, sama pořádně nevěděla proč. „Jak ..jak se to stalo? Proč to udělali? Proč z tebe udělali vraha?“

Jimmy si nasadil zpátky kontaktní čočku a začal vyprávět.

„Vraceli jsme se s kámošema z maturitního večírku. No, trochu jsme to tam rozjeli a při návratu jsem si vzpomněl, že jsme tam nechali neotevřenou láhev becherovky – takže jsem se vracel. A.. moc si to nepamatuji, byl jsem opilý a všechno bylo tak rychlé… najednou na mě skočilo něco studeného a zakouslo se mi to do krku. Poslední co si pamatuji bylo, jak říká: ´Tak tohoto nechám žít.´ Nevěděl jsem, co to znamená…tehdy ještě ne. Myslím že ěm někdo rozřezával a dával mi pít divné sladké tekutiny… Až později jsem se dověděl že to byla Carmilla. Potom - “

 Sundance u skočila do řeči. „Carmilla? Tebe zabila Carmilla? Jako ta Carmilla, co mě v podzemí -?“

„Ano. Nedá se přímo říct zabila, pořád mi bije srdce.. trochu.“

„Děsíš mě.“ A moc.

„Promiň, ale sama jsi to chtěla vědět.“

Upřeně se dívala do země. „Pokračuj, prosím.“

„Není toho moc k vyprávění. Začlenili mě do upírského života, do Společenství tady pod Londýnem a od té doby tak prostě žiju.“

„Kolik zabíjíš lidí?“

„Hodně,“ zamumlal Jimmy. „Ale teď to bude lepší – konečně vím, že aspoň můžu zabíjet zvířata a lidi jen občas. V podstatě se vám vyrovnám v řebříčku na potravním řetězci.“

„Hmm. Asi by to měli přehodnotit, co? Lidi nejsou nejvýš, Tam jste vy.“

„Nebylo to dobrovolně.“

„Já vím, já vím.“

„Bojíš se,“ konstatoval smutně Jimmy.

„Ty by ses nebál?“

„Bál. Jenže já bych tě po tom prvním incidentu v metru už nikdy nechtěl vidět.“

„Já… asi už půjdu domů. Jestli teda… jestli můžu..?“

„Ty nejsi můj vězeň. Ale dávej si pozor – na nás. Navíc, jsou i horší než my.“

Sundance vyskočila z lavičky. „Těžko uvěřitelné, že jsou i horší, ale věřím ti. Myslím že po dnešku už uvěřím všemu.“ Odmlčela se. „Ty mě vážně nezabiješ?“ Jak udiveně její hlas zněl.

„Tebe nikdy.“

Jenže jak ti můžu věřit? To prostě nejde.

„Sbohem, Jimmy. Prosímtě.. jestli jsi to před chvílí myslel vážně…tak bych byla ráda, kdybychom se už neviděli.“

„Jistě. Byl jsem s tebou rád, Sundance.“ Snažil se na sobě nedat znát, jak moc ho její odchod bolí.

„Já taky,“ zamumlala sotva slyšitelně, že s tím měly potíže i jeho upíří uši.

Naposledy na něj pohlédla. Tak ahoj.“

„Pusa na rozloučenou nebude?“ zkusil, ale okamžitě toho litoval, když viděl záblesk děsu v jejích očích. „Tak ne. Sbohem, Suny.“

„Pá,“ řekla a chtěla se otočit, jenže vtom jako kdyby něco zaslechla. Ztuhla a naslouchala, jestli to neuslyší znova.

A Jimmy to slyšel taky. Jenže on to slyšel až moc dobře.

Deset sekund stál jako socha, neschopen uvěřit, že to co slyší je skutečné. To prostě nemohlo, to se nemohlo stát. Ne v době největšího míru!

Jenže to bylo blíž a blíž, nemohla to být slyšina.

Lidé to nezachytili, ani Sundance už po prvním vjemu nic neslyšela. Bylo to moc tiché, ale přesto tak hlasité…

Konec. Blíží se k Anglii rychlostí několik set kilometrů v hodině. Konec všeho. Civilizace, lidí, upírů, zvířat. Světu zbývají asi tak dvě minutky současné reality a pak se všechno roztříští na milion kousíčků. Pak už budou jen holé pláně a jed. A pár přeživších, kteří stejně brzy pomřou.

Na Big Benu odbily hodiny dvanáctou, ale to už Jimmy popadl Sundance a nevšímaje si jejího zběsilého kopání s ní uháněl do podzemí. Musel to stihnout včas. Nutně.

Ona nechápala co se děje, ale její křik brzy přehlušily sirény. Byla středa, dvanáct hodin. První středa v měsíci. Jasně že se ozývaly sirény, na tom nebylo nic divného.

 Jimmy vletěl do podzemí a hnal se děsivou rychlostí,až je nakonec zavřel do Carmillyna zvukotěsného pokoje a zamčel co nejvíc to šlo. „Co to sakra má znamenat?!“ vyjekla Sundance a vytáhla nůž.

Jenže o pár sekund později jí hrůzou vypadl z ruky, když se dovtípila, co se stalo..a stane.

^{Jsem bezvýhradný ateista, až se bojím, že mě Pánbůh potrestá... (Jára Cimrman)}