10.kapitola: Člověk, ne upír
„Ale no tak, Joshi!“ ozvalo se z otevřených dveří přístěnku slastné zaúpění. „Před minutou mi začala hodina..“
„Tris, ti haranti se bez tebe chvíli obejdou..“ Mlaskavý zvuk, který předvídá cucflek, byl rozpoznatelný, jako blížící se bouřka.
A zachichotání, které po něm následovalo, mi pravděpodobně na malou chvilku pomohlo odvrátit nevyhnutelné, protože moje bránice se začala třást a já si honem dala ruku před ústa, abych se nerozesmála.
Ztuhle jsem s Edwardem stáli, já se skoro rozepnutou podprsenkou, nalepení na sobě a vytřeštěně zírali ke vchodu. Ti dva – slečna Goffová a pan Banner – si nás ještě nevšimli.
„Takže myslíš,“ že…“ načala slečna Golfová větu, ale pak se konečně podívala, kdo to tam v šeru zachrastil.
Jejich obličeje byly komické, ale něco mi říkalo, že pokud se teď rozesměju, nejspíš to bude naposled v této škole.
„Cu – Cullene! Swanová! Co tady ksakru děláte za nechuťárny!? Nemáte být náhodou na hodině?!“ rozkřikla se na nás, ale potom jí zjevně došlo, že když se k nám bude chovat takto, klidně můžeme vykecat celé třídě, co v tom přístěnku dělala ona.
„Pojďte se mnou do kabinetu,“ zavelela tiše a protáhla se kolem pana Bannera, který se bleskově rozběhl na svou hodinu, nechajíc ji v tom samotnou.
Jakmile se za námi zavřely dveře jejího kabinetu, spustila směsicí záhrobního a prosebného hlasu: „Hele, uděláme dohodu. Prostě budeme dělat, že se nic nestalo. Třídě řeknu, že jsme se zdrželi jen proto, že…“
„Že jsem si zapomněl učebnice a jelikož je na dnešní hodině budeme potřebovat, dala jste mi novou,“ dopověděl Edward.
„Jo. A pokud něco kecnete, můžete se těšit, že z týhle školy poletíme všichni zároveň.“
Pak jsme odešli na hodinu.
Poprvé v životě mi začalo vadit, že sedím s Edwardem. Jedna moje část, ta žárlivá, si přála všechny holky v místnosti pozabíjet za ty pohledy, které po Edwardovi házely, a abych jim ukázala, že je můj, chtěla jsem udělat cokoliv – chytit ho za ruku, políbit, sednout si mu na klín – ale věděla jsem, že to nejde.
A ta druhá, ta cudná část mého já, která se od jeho přeměny ve člověka podezřele smrskávala, se chtěla propadnout, zmizet z místnosti, pryč pryč, daleko od všech těch závistivých dívek, odejít někam, kde bude moct … ne. Tahle přemýšlet nebudu! Zděsila jsem se svých myšlenek. Ale nebyla jsem schopná ubránit se jim.
Chtěla bych normálního kluka. Úplně obyčejného, se kterým bych mohla být, aniž by se na nás dívala víc jak polovina místnosti.
Edward se po mě smutně podíval. Vyděsila jsem se nanovo. Mohl slyšet moje myšlenky???
„Promiň Bells,“ řekl sotva slyšitelně. „Hned po maturitě se odstěhujeme. Myslím, že dřív tě Charlie nepustí. Pak odejdeme na vysokou, kde nás nikdo nebude znát a konečně bude klid. Už chybí jen málo. Jen pár měsíců.“ Stiskl mi ruku, kajícně, nevesele.
Povzbudivě, s lehkým úsměvem jsem stisk opětovala a pokoušela se ignorovat Jessičin sykot.
Oběd byl největší peklo. Jídelna byla jako jedno velké mraveniště…ne, termitiště, a my jejich zajatci, které si naservírovali do úst a … vymýšleli stále nové a nové hypotézy, až už úřes ten mumraj nebylo skoro nic slyšet. Bolela mne z toho hlava, ale smůla, musela jsem se najíst. Moje žárlivé já by nikdy nenechalo Edwarda samotného v jídelně, protože v momentě kdy bych se zvedla ze židle, byly by ho obsypaly a držely se jako přílipky. To bych mu neudělala.
„Kašlem dneska na zbytek vyučování,“ rozhodl se Edward poté, co k němu přišla Marcy a bez ostychu, přímo přede mnou, ho vyzvala, aby s ní šel večer na rande.
Byla jsem vděčná, že to navrhl jako první. Zamávali jsme Cullenovým a nenápadně se vytratili ze školy.
Najednou jsem velice intenzivně pocítila touhu jít někam do přírody. Napadlo mě jen jedno místo. „Půjdeme na naši louku?“
„Ta cesta nám zabere celý den,“ namítl Edward. „A nejsem si jistý, jestli tě zvládnu chytnout za každým kořenem, o který zakopneš.“
Dala jsem mu symbolický záhlavec a bezradně se podívala kolem. „Tak kam jinam půjdeme?“
Oči se mu zablýskly náhlým příchozím nápadem. „Já vím, kam půjdeme.“
„A řekneš mi to laskavě?“
„Jistě. Půjdeme.. do La Push.“
